Zatracené hračky

Email Tisk PDF

 

hračky ilustrace    

 

 

Půl druhé po půlnoci. Vymetené nebe, hvězdy a měsíc se kdesi vzadu za lesem lesknul. Ovečka ne a ne zabrat. Nemůže usnout, zatímco ostatní zatracené hračky spaly. Záviděla jim jejich hluboký spánek. V hlavě probírala, proč s ní dráček s ulomeným křídlem již dlouho nepromluvil a zato se bavil s kdekým. Vedle ležel iPhone a kdyby fungoval, zavolala by babičce Valentinky. Určitě nespí, počítá auta za oknem na mostě, aby usnula, a říká, že je to stejné jako počítání oveček. Zeptala by se, co dělá Valentinka, jestli nemarodí a co dostane k Ježíšku.ovečka

„Spi ovečko,“ zabručel medvídek a jeho jediné oko se zablesklo ve svitu měsíce, jehož chladné světlo prorazilo mezi větvemi stromů a průsmykem lesa. Kdyby iPhone fungoval, ovečka by na něm surfovala někam kde je teplo. Otřásla se zimou a říkala si, že možná zítra začne padat sníh a pod jeho duchnou bude zatraceným hračkám tepleji. Nechtěně dloubla kopýtkem do autíčka a to zatroubilo. Vztekle lkalo, že ovečka nespí.

„Nejde to,“ smutně odtušila ovečka a dodala, že je jí strašná zima.

autičko„Mě taky,“ řeklo autíčko. „Kdybych mělo kolečka, tak bych tu nebylo“  

„Kdybych nevypelichala, také bych tu nebyla a bylo by mi teplo.“

„Sakra, spěte,“ zabručel druhý medvídek, který byl úplně slepý – neměl oči, jen důlky po knoflících.

„Tobě je jedno, kdy spíš,“ říká opelichaná ovečka, „je mi zima.“

„Zahrabej se do listí,“ radí úplně slepý medvídek.

„Je tu samé jehličí. A píchá to, než aby hřálo.“

„Vyhazují nás na blbém místě,“ troubí autíčko.

Zatracené hračky ležely vedle hřbitova, kam lidé z nedalekého města házejí staré věci, opadané věnce, vyhořelé svíčky, uschlé květiny… Byl to starý hřbitov u lesa, kam nedoléhal žádný hluk od lidí.

„Není tady klid. Nejde ani spát?“ hořekoval poštovský panáček, a jak se zimou rozklepal, bouchal paličkami do zvonečků. A to už bylo na tuto noční hodinu moc! Probudilo to ostatní zatracené hračky. Panenky se rozplakaly, princezny bez nožiček nebo jen s jednou ručičkou si tou zbývající otíraly oči od slziček. Miminko si chtělo vzít dudlík, ale vítr ho kamsi odfoukl.

Na palouku tvořeného věnci, uschlými květinami, rozbitými květináči se ozýval křik a nářek. Opět se zvedl vítr, převrátil starý kočárek pro panenky. Začalo sněžit. Hračky na chvíli utichly a zoufale hleděly mezi koruny smrků, mezi kterými se sypaly vločky.

„Vánoce budou bílé,“ pronesl někdo ze zatracených hraček.

„Budou bílé a my nemáme ani stromeček. Před rokem jsem ještě byla v teple a pod stromečkem,“ hořekovala ovečka.

„Taky se pamatuji. Na stromku byla spousta svíček, ozdobičky… moc krásné, moc pěkné to bylo,“ lkalo autíčko a natolik hořekovalo, že se mu motor tak rozehřál, až se z toho rozštěkal a hračky se  polekaly. Na kapotě autíčka roztál sníh, tál a po kapkách byl jako velké slzy, které stékaly přes reflektory. Panenky, když to viděly, se rozplakaly. Zatraceným hračkám bylo z jejich potrefeného osudu smutno. Chtěly aspoň vánoční stromeček, pod kterým kdysi byly. Pamatují se, jak zářil a svítil. Pamatovaly si, jak se děti na hračky smály a hladily je prstíky.

Santa Claus se už nemohl na plačící hračky ani podívat. Byl tu z nich nejdéle a takových podivných Vánoc zažil nesčetně. Věděl, že hračky uklidní pohádkou. Možná je uspí. Sice už neměl ony krásné bílé vousy, které mu děti utrhly, ale jeho červená čepice mu stále slušela a dodávala důstojnosti. Popraskaná tvář tvořila řadu vrásek, čímž působil, že toho hodně zažil.

„Pssst, pssst…“ dal prst na rty „… pssst“. Hračky ztichly a bylo slyšet vločky, jak padají na zemi a na zatracené hračky.

„Chtěl bych spát a vy děláte virvál,“ říká Santa Claus. „Povím vám pohádku o vánočním stromku a snad usnete.“

 

hřbitov

 

Podrbal se na bradě, ze které kdysi trčely bílé dlouhé vousy.

„Bylo jednou sídliště, kde žila spousta dětí. Byla tam hřiště, houpačky, prolézačky a pískoviště. Byla zima, konec prosince a rodiče nosili domů stromky, které potají zdobili, zatímco si děti venku hrály…“ vypráví Santa Claus. Zatracené hračky v tichosti poslouchaly pohádku, začaly přivírat a zavírat oči a představovaly si onen okamžik slavnostního večera. Bylo ticho, les za hřbitovní zdí opět ztichnul, padal sníh a pokrýval hračky. Pohádka byla krátká. Santa Claus ji ani nestačil dovyprávět. Nestačil říci, jak si děti hrají s hračkami, které jim pod stromeček nadělil Ježíšek, jak je hladí a smějí se na ně… už nedovyprávěl, jak stromeček s dalšími rozbitými hračkami přinesou rodiče sem do lesa za město ke zdi. Bude to na Tři krále, kdy se stromky odstrojují a zatracené hračky prožijí své Vánoce. Přestalo sněžit a v lese se rozednívalo. Slunce vycházelo a paprsky mezi stromy pohladily pahorek sněhu pokrývající zatracené hračky za hřbitovní zdí.

Vlastně ještě, že Santa Claus nedovyprávěl příběh, neboť co měl na jazyku, bylo vysvětlení, že staré poničené hračky nejsou ztracené hračky, jak si myslí, ale zatracené… Stejně by tomu slovu nerozuměly, pomyslel si americký Ježíšek. Zatracené byly dětmi, které je poničily, hodily do kouta, kde si pavouci na nich pletli sítě, než je rodiče odnesli na skládku za město.

hračky

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 24 Prosinec 2016 10:01 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz