Jaroslav Vrchlický: Epické básně

Email Tisk PDF

Vrchlický přebal copyBásnická tvorba Jaroslava Vrchlického (1853–1912) představuje úhelný kámen české literatury 19. století. Ve svých počátcích pomáhala překonávat předsudky tradiční, do sebe zahleděné vlastenecké poezie, s nástupem nových generací se však sama poněkud nespravedlivě stala symbolem ustrnulého a zmrtvělého parnasismu.

 

 

Po výboru z Vrchlického lyrické tvorby (svazek Intimní lyrika, 2000) přináší Česká knižnice i soubor spisovatelových nejvýznamnějších epických prací. Mladistvé a provokativní Epické básně (1876), z nichž zejména závěrečná Satanela byla přijata jako nápaditá kritika zplanělé dobové romantiky, a soubor Mýty I (1879), který je dodnes působivý nepateticky střídmým a zlidšťujícím podáním českých národních legend, doplňuje cyklus historických obrazů Zlomky epopeje (1886), který zachycuje dějiny lidstva od počátků až po básníkovu současnost. Edičně připravil a komentoval Václav Vaněk.

V edici Česká knižnice vydává nakladatelství Host ve spolupráci s  Nadačním fondem Česká knižnice a Ústavem pro českou literaturu AV ČR.

Ukázka z knihy:

Cepy a kladiva

Antonínu Dvořákovi

Ve snách žije nejvíc duše. Valné moře minulost,

odtud nejspíš vybírá si myšlének med, písně skvost.

Přítomnost ji často raní, k zemi táhne její vzlet,

proti vůli upomínkou, vlnou písně musím zpět.

Slunný jih mne opět láká vyzlacenou perutí

a má duše letem ptáka za ním spěje v pohnutí.

Háj byl stmělý, fík a kaštan vzpjaly k nebi ramena,

jimiž místy pronikala záře slunce plamenná

jako dlouhé, zlaté šípy, jako jehel tisíce.

Listy tmavé zaleskly se nachem temným záříce,

slunce bylo právě v sklonu, jak rubínů žhavá strž

západ hořel, jas a plamen sypal se jak o přítrž

v snivé temno starých buků, v jejichž zlatou kůru vryt

mnohý lásky taj se halil, jak jej zpíval Theokrit.

Leskem stráně kol se smály, vůní dýchal chladný stín,

edenem se zdál mi býti ztracený kout Apenin.

Chvílemi kdes lkala fl étna, pastýřův zpěv střídavě

vpadal v nyjící ty zvuky, hmyzu bzukot ve trávě,

tíseň včel a zlatokřídlých motýlů rej, šídel třpyt

provázel sny ve mdlé hlavě, jež se svezla na pažit

a tam snila, kolébána chladem, šumem, přesladko,

jak by na tvém spala klíně, hor těch snivá dryádko!

V sny mé náhle, jak jsem hlavu v ušlapanou trávu klad,

zaduněl tu dálný, valný, jako těžkých kladiv spád

v rytmu slavném jako hřmění blížící se potopy

a já viděl vaše paže, bohům rovni Kyklopi!

A já viděl, kterak hromem v slunce lesku zářivá

vznášela se, snášela se obrovitá kladiva

ve kovárně strmé Etny jako tep, jímž dýchá čas,

dunělo to, i hlas fl étny chvějným zastesknutím zhas,

jisker příval se rozlíval z kovadliny v širý svět

na večerním tichém nebi, až hvězd myriádou vzkvět.

Srdce země hřímalo to a já slyšel jeho tluk,

velkolepý, všeobsáhlý, vše ladící na souzvuk,

a já mnil, že ve tvém ráji žiju šťastný, Helado,

lidského ty ztraceného štěstí luzná zahrado,

a já snil, že v laurech žiju, nesmrtelných věštců druh,

kde byl každý celý člověk, kde byl pěvec polobůh.

Hřímaly tak rány kladiv dunivé a vítězné!

Rázem do nich jiné zvuky, drsnější a železné,

vmísily se. Kentauři tak nehřímali v děsný rej,

hlaholem tím nezazněla Homérova epopej,

Tayget neslyšel ty zvuky mlhou zrána obtkaný,

když se chvěl pod honby rykem lehkonohé Diany,

tak se netřás posněžený Edomos v svých základech,

když uslyšel přede jitrem Heliových ořů spěch.

Indie to neslyšela, květnou její plání kdys

s menád smečkou když uháněl tygry tažen Dionýs.

A ten hlahol byl mi známý, vítal jsem ten pádný tep,

tak jen svištěl a pak dopad husitských mých otců cep

blýskavicí drtě v střepy cizáků a mnichů leb!

Bouře děsná, ale plesná, kterou ze sna vzbuzen vstal

celý národ, hymna duchů, chorál, vesmírem jenž vál,

píseň valná jak bouř dálná, slávy ples a boje ryk,

svatba čepele a cepů, před níž chvěl se odpadlík,

nejkrásnější báseň lidstva hřeby v lebky vepsaná,

pouta rukou, pouta duchů strhaná a zdeptaná,

v lidstva hoře, slávy zoře, aleluja, hosana!

Slavný hlahol otců mojich, modlitba to vítězná

zněla vzpomínkou v mé duši strašlivá a líbezná;

já jsem cítil v těžkých dobách, v ciziny jak zátopu

otci naši větší byli antických těch Kyklopů,

kteří proti nebi vstali. — A tu vděčně ve slzách

dvojí hlahol ten jsem snoubil upomínky na vlnách.

V západ jasný, hrdý, šťastný, Heladou v své duši syt;

srdcem doma já jsem slyšel husitské ty cepy hřmít. —

„Čechy! Čechy!“ zajásal jsem v kyklopických kladiv spád,

a zvuk cepů a třesk kladiv zní v mé písni posavad.

Editor © Václav Vaněk, 2016

© Nadační fond Česká knižnice, 2016

© Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2016

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

ISBN 978-80-88183-02-0 (Nadační fond Česká knižnice)

ISBN 978-80-88069-28-7 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7491-658-8 (Host — vydavatelství, s. r. o.)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz