Martin Reiner: Jeden z milionu


 

Reiner přebal„Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise... Já jsem Mára, Docent ze sportovního baru, jednooký král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených," říká jedna z postav této knížky. Není v tom sama; Reinera nepřitahuje exotika extrémů, svět jeho povídek ukazuje takříkajíc ke střednímu proudu, kde nás chtě nechtě pluje (či se stébla chytá) nejvíc, kde žijeme své příběhy ve vlastní šťávě: Může za to matka, otec nebo někdo Jiný? Přijde náš anděl? Zůstat se ženou, nebo jít? Co si počít se zkaženým dnem na dovolené?

 

 

V literatuře se umění povídky cení vysoko, a autor vstupuje na její půdu připraven: ví, jak zatavit do slov tvář či pachuť chvíle, umí zaznamenat žhavé jádro příběhů – proto čtenář může mít často pocit, že se ocitl na kanapi v kuchyni své existence.

Básník a prozaik Martin Reiner (nar. 1964) žije a pracuje v Brně. Publikuje od devadesátých let; za dílo Básník / román o Ivanu Blatném získal řadu čtenářských i profesních ocenění.

Povídkovou knihu Jeden z milionu vydává nakladatelství Větrné mlýny. Přebal zdobí ilustrace Mariany Dvořákové.

Ukázka z knihy:

 

Zahrada

 

Námět:

Muž kouří v probouzející se jarní zahradě… je pod mrakem, chladno… ovzduší připomíná konec ledna, i když je březen. Muž chvíli přemýšlí, pak se jde dovnitř věnovat svým věcem. Druhý den je ale

chladněji… a když o pár dní později začne vzduchem poletovat sníh, je muži jasné, že to, na co myslel, se opravdu stalo: začíná znovu podzim a po něm další zima…

Zahrada se k životu neprobudí.   

Japonská třešeň stojí uprostřed zahrady jako František z Assisi a na její artritické větve přilétá ptactvo z obrázkového atlasu, který má jeho dcera otevřený na stole. V atlase celé dny štěbetají malí čížkové, podél skleněného okna bez podesty hopsá střízlík, o slunečnicová semínka se dole na zemi zvonci dělí s kosem. Bystré rychlé sýkory si je odnášejí do větví stromů, tam je přidržují pařátky a pilně vyzobávají jádra. Koňadry, modřinky, babky. Občas přiletí červenka, stále vzácněji vrabec. Jednou se tu objevil párek mlynaříků. A pak velikáni zahrad: žluna, sojka. Jako když na venkovském letišti přistane Airbus A340, tak to vypadá, když se tu zastaví některý z těchhle velkých pestrých ptáků. Ostatní letadélka kupodivu nejeví známky zvýšené ostražitosti; instinkt jim napovídá, že ten, s kým se přetahují o zrní či o mravence, není jejich životu nebezpečný.

V létě ptáci nejsou odkázaní na dobrodiní lidských bratří a sester, a domům, jako je tento, se spíš vyhýbají.

 

 

Kolize:

Zahrada, zakletá do průtočných cyklů zimy, se neolistí, nezíská svěžest a barvy časného léta, kdy dny jsou tak dlouhé a noci krásně teplé. Náruč, do které je možné složit hořkost bytí. V zimě se — s drobnou lidskou dopomocí — stává velkým krmítkem pro ptactvo.

Jeho dcera miluje ptáčky. Na stole má vedle stále otevřeného atlasu i dalekohled, který jí loni koupil. Klečí na židli, lokty opřené o stůl, pozoruje ptáčky… Vydrží u toho celé hodiny.

Po srážce s kamionem naloženým paletami zápasil dlouhé tři měsíce se smrtí. Teď už ví, že jeho oblíbené knihy lhaly: je to ten nejméně vzrušující boj, jaký si může člověk představit. Odehrává se v mlhavé šedi, bez diváků, bez hluku, v chorobném ovzduší vzpurné

skepse. Je‑li toto konečná podoba moudrosti, pak je život větší hádankou, než jsme si dosud mysleli.

Jeho žena zemřela na místě nehody.

Hodiny jejich zahrady se toho březnového dne, kdy se nejprve obloha zatáhla a pak se z ní sypal sníh bez přestání celé hodiny, zastavily. Od té doby uplynuly dva roky. Předností zahrady spící pod sněhem jsou ptáčci. Koupil holčičce dalekohled, atlas.

 

 

Pravda o krase:

Navštívil jsem čtyři kontinenty. Znám pestrobarevné tropické ptáky. Pozoroval jsem v korunách indonéských stromů rajky, které těšily zrak Nejvyššího už předtím, než z rajských záhonů vyškubal lidský plevel, ach, promiň, Pane, jak bych tomu nerozuměl… jejich houpavý let, ocasní pera připomínající výstřední cvikr; s ptáky je lépe než s člověkem.

Domorodí lovci, kteří v šestnáctém století prodávali tyhle létající drahokamy Evropanům, často rajkám amputovali nohy, aby peří lépe vyniklo. Nebylo těžké nabýt dojmu, že jsou to božští ptáci: poletují po nebesích, aniž by museli přistát, a čerpají energii z rajského oparu. Jejich baletní sukénky, ozdoby hlavy připomínající anténky robotů, náprsenky v duhových barvách, límce a vějíře, jimiž lákají samičky, to vše by je dávno zahubilo, kdyby nežili v místech, kde holubičky duší létají přímo do chřtánů predátorů…

Jednou, až zase vyjdeme ven, miláčku, jednou tě tam vezmu!

Stavíme se na Nové Guineji, kde šplhají klokani na stromy a deštným lesem létají motýli velcí jako plastové házecí talíře. Kde po zemi běhají vejcorodí savci a žáby se pyšní nosy, jako měl Cyrano. A pojedeme dál, takže uvidíš pestré rosely, jež budou v přepočetných hejnech provázet náš vlak do Canberry.

Ostatně naše sýkora se mezi těmi krasavci neztratí. Její barvy spolu sousedí s třaskavou razancí a jsou zářivé a kontrastní, jako by odlétly Kandinskému z palety. Rozstříhat obraz takového ptáčka na části, rozdělit ptáčka podle barev do několika dílů — a pořád tu bude dost krásy, viď?

Miláček se usměje, ale dalekohled nechá u očí.

Kdo ví, kam se dívá, když nadcházející soumrak stříhá na tisíc šedých částí.

 

 

Barvy mé ženy:

Pihy hvězd padají z potemnělých koutků úst. Vidím to z garáže. Létá tam bouřkový pták; skrz rozzlobený mrak a pak éterickým bazénem slasti. Vracíme se domů. Mezi víčky zeleň probuzené zahrady; i její vůně. Vlasy jsou tenké dráhy leteckých grafů. Když se moje žena náhle otočí, vymkne se břehům a její světlo zaplavuje města, okresy, celé srdeční krajiny…

Příliš krásná, aby přežila ve světě, kde dravci hladovějí.

 

 

Katastrofa:

Stárnoucí muž a jeho malá dcera žijí stranou lidského hemžení. On z mumraje světa utekl, ona mu dosud neuvykla, neví, jak chutná. Muž ale ví, že je pozdě; není odvolání. Měl dceru, svého miláčka, v příliš vysokém věku; po jeho smrti tu zůstane sama.

Vidí ji, jak stojí v zasněžené zahradě a sype pod japonskou třešeň slunečnicová semínka.

Japonská třešeň stojí uprostřed zahrady jako František z Assisi. Muž kouří v probouzející se jarní

zahradě. Stránky obrázkového atlasu na stole jsou prázdné. Ostatní letadélka nejeví známky zvýšené

obezřetnosti.

 

 

Závěr:

Zahrada se olistí. Nabývá barev, jako když dítě vyslovuje první slova. Dveře se prudce otevřou, vychází mladá žena, zabočí do garáže. Hadicí kropí rašící trávu.

Má pocit, jakoby tu nebyla sama.

Někde blízko stojí starý muž a kouří.

© Martin Reiner, 2016

© Větrné mlýny, 2016

ISBN 978-80-7443-190-6

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB