Frank McDonough: Gestapo. Mýtus a realita Hitlerovy tajné policie


 
gestapo přebalJeště dnes vyvolává výraz „gestapo“ pocity strachu a hrůzy. Geheime Staatspolizei neboli Tajná státní policie představovala klíčový prvek v nacistickém systému teroru. Kniha britského historika Franka McDonougha zkoumá vliv gestapa na německé občany, kteří žili pod Hitlerovou vládou, a vypráví živé a znepokojivé příběhy těch, již byli gestapem zatčeni. Zabývá se také původem a metodami důstojníků gestapa a přináší některé velmi překvapivé nové informace.

 

 


„Můj vlastní osobní zájem o roli gestapa nastartovala má podrobná biografie Sophie Schollové, jedenadvacetileté univerzitní studentky z Mnichova, kterou zatklo gestapo 18. února 1943 za distribuci protinacistických letáků,“ vysvětluje Frank McDonough vznik své knihy, „Byla vyslýchána a o čtyři dny později popravena po spěšně zorganizovaném vykonstruovaném soudním procesu, jemuž předsedal Roland Freisler, známý jako ´Hitlerův věšící soudce´. Sophii vyslýchal klidný a profesionální příslušník gestapa Robert Mohr, který se choval jako obyčejný detektiv, a ne jako brutální, ideologií se řídící nacista. Kniha ukázala, jak je důležité zkoumat vyšetřování gestapa velmi podrobně. Nastolila též dvě významné otázky, které si zaslouží další zkoumání. Za prvé, byla všechna vyšetřování gestapa vedena s výkonností demonstrovanou v případě Sophie Schollové? Za druhé, chovali se důstojníci gestapa vždy tak soucitně jako Robert Mohr?“
McDonough se rozhodl prozkoumat celou řadu podrobných složek s případy gestapa vztahujícími se k lidem, které gestapo v německé společnosti pronásledovalo v letech 1933–1945: „Největší množství dochovaných složek v Německu se nachází v düsseldorfském archivu, jenž jich obsahuje 73 000. Tato kniha jde ještě za hranice analýzy města Düsseldorf, aby zahrnula mnohem širší výřez případů gestapa z celé oblasti Severního Porýní-Vestfálska, v níž za nacistické éry žily čtyři miliony lidí. Byl mi poskytnut volný přístup ke všem dochovaným složkám. Zdroje z düsseldorfského archivu jsou doplněny oficiálními dokumenty, soudními spisy, výpověďmi očitých svědků, řadou vzpomínek a vyprávění.“
Obecně rozšířený mýtus, posílený televizními dokumenty, romány i filmy byl, že šlo o mohutnou organizaci s agenty všude. „Ve skutečnosti bylo gestapo velmi malá, podfinancovaná a přetížená organizace, s méně než 15 000 aktivními pracovníky, zabývajícími se veškerými politickými zločiny 66 milionů Němců. Pracovníci gestapa, to nebyli brutální, ideologicky oddaní nacisté, nýbrž kariérní detektivové, kteří nastoupili k policii mnoho let předtím, než přišel Hitler k moci. Většina vyšetřování začínala tipy od veřejnosti,“ píše McDonough. Své dílo začíná podrobným sledováním, jak gestapo vzniklo, pokračuje původem a metodami jeho důstojníků a klíčovými oběťmi nacistického teroru, především církevními disidenty, komunisty, sociálními outsidery a Židy. V jeho knize lze nalézt příběhy svědků Jehovových statečně odmítajících vzdát se své víry, kněží a pastorů, již se nenechali umlčet, komunistů odmítajících přistoupit na kompromisy, továrních dělníků píšících nápisy na zdi, mladých lidí vytvářejících disidentské skupiny… McDonough rovněž poukazuje na rozsah, v jakém gestapu pomáhala veřejnost, kriminální policie (kripo) a správa sociálního zabezpečení. A připojuje pozoruhodný příběh německého „árijce“ a jeho židovské snoubenky, kteří pro lásku riskovali všechno. V podrobné závěrečné kapitole osvětluje osud důstojníků gestapa při následných poválečných soudních procesech.
Dílo, významně přispívající k pochopení teroru v nacistické společnosti, vydává nakladatelství Vyšehrad.

 

Ukázka z knihy:

Klíčovou součástí všech vyšetřování gestapa byl výslech. Obviněná osoba byla vyzvána, aby zodpověděla řadu otázek. Rámec těchto otázek často vytvářel obsah udání a výpovědi svědků. Cílem bylo přimět obviněného k doznání. Často byla předložena důkazní dokumentace, jako jsou dopisy a deníky, a v průběhu výslechu se na ni poukazovalo. Hlavním zdrojem informací určujícím vinu nebo nevinu býval ve většině případů gestapa protokol výslechu. Jak se každý případ vyvíjel, radil se vyšetřovatel často s vedoucím oddělení. Jakmile bylo vyšetřování uzavřeno, pracovník, který ho vedl, zpracoval o případu kompletní zprávu a doporučil, jaké by mělo být přijato opatření. Konečné rozhodnutí vždy přijímali vedoucí oddělení, ředitelé oblastního gestapa, státní návladní a poměrně zřídka berlínské ústředí. Složky jsou často označeny řadou razítek a podpisů všech těchto jednotlivců a oddělení. Rozhodnutí, zda bude dotyčná osoba poslána do koncentračního tábora, nebo zda půjde případ k soudu, přijímal vedoucí oddělení, který případ konzultoval s ředitelem oblastní úřadovny gestapa a veřejným žalobcem. Tento hierarchický a jednoznačně definovaný byrokratický rámec ukazuje, že pracovníci gestapa neměli arbitrární moc, jež se jim často připisuje. Většina vedoucích oddělení podpořila rozhodnutí učiněné pracovníkem gestapa, který vedl vyšetřování. Rozhodnutí revidovaly nebo měnily jen vyšší orgány, ale docházelo k tomu jen velmi zřídka.
Někteří příslušníci gestapa nepochybně používali mučení, aby při vyšetřování z vyslýchaného vypáčili přiznání. Mučení za hranicí stanovených trestů nebylo nikdy oficiálně schváleno v žádném dochovaném písemném dokumentu gestapa. Ministerstvo spravedlnosti zaslalo příslušníkům gestapa varování s poukazem na přísné trestní postihy, které budou uplatněny, pokud by bylo s vězni ve vazbě špatně zacházeno. Rozsah mučení je rovněž nesmírně obtížné odhadnout.
V nacistickém Německu bylo mnohem méně běžné než na okupovaných územích. Nejběžněji se používalo v prvních měsících nacistické vlády, kdy SA působilo jako pomocná policie a zakládalo „divoké koncentrační tábory“. Nepochybně pokračovalo za nacistického období, zvláště proti komunistům a jiným cílovým skupinám. Někteří jednotlivci spáchali při dlouhých výsleších sebevraždu. Příčina smrti byla v takových případech uvedena jako „sebevražda“, ale smrt mohla nastat při mučení, které zašlo příliš daleko. Z dochované dokumentace nelze nijak určit skutečnou příčinu smrti. V poválečných procesech a denacifikačním vyšetřování téměř všichni příslušníci gestapa popírali, že by se vůbec kdy uchýlili k mučení, zvláště v nacistickém Německu. Svědci při procesech hovořili jinak.
Nejběžnější oficiálně schválený trest bylo bití bambusovou rákoskou. Příslušníci gestapa, kteří používali tuto metodu, vypláceli v přítomnosti lékaře až dvacet pět ran na hýždě. Jan Valtin, komunistický aktivista, vzpomíná, že ho tloukli tak silně přes záda, že měl po výprasku košili prosáklou krví. Jiná „neoficiální“ metoda, o níž hovořili ti, kdo přežili, zahrnovala mučení vodou. Osobu ponořili do vany naplněné studenou vodou, až se skoro udusila. Byly zmíněny i cviky až do vyčerpání a odpírání spánku. Podle všeho byl zaváděn elektrický proud do rukou, konečníku a penisu vězňů. K získání informací bylo často používáno drcení varlat lisem podobným lisu na česnek. Mnozí vězni byli zavěšeni na různě dlouhou dobu za ruce, dokud se nepřiznali. Někdy se používalo pálení prstů zápalkami.
Tato extrémní opatření byla vyhrazena výlučně pro „sociální outsidery“ a důležité politické vězně, obzvlášť komunisty. Pokaždé když nebylo vynuceno doznání, mučení zintenzivnilo. Vězeňkyně Maria Grimmeová pozorovala Mildred Harnackovou (narozenou roku 1902 jako Mildred Fishová v Milwaukee ve Wisconsinu v USA), členku socialistické opozice „Rudý orchestr“, když ji přinesli do cely v Berlíně, poté co prošla v říjnu 1942 „zostřeným“ výslechem gestapa:

Do čekárny přinesli na nosítkách někoho, kdo sotva dýchal. Nosítka položili tak, že hlava té osoby byla hned vedle mě. Přelétla jsem po ní očima a vyděsil mě výraz v očích té osoby… krátce nato vešli dva příslušníci gestapa, zvedli tu osobu za paže a jeden z nich řekl, „Nu, paní Harnacková, cítíte se líp?“ Paní Harnackovou pak odvedli [k dalšímu výslechu], po nějaké době ji znovu přinesli na nosítkách. Přestože si stěžovala, že je jí zima, žádný z vězňů se neodvážil dát jí některou přikrývku z těch, které byly po ruce. Po chvíli se pokusila přitáhnout si jednu sama, ale zhroutila se.

Detektivové kriminální policie v kripu měli sklon dívat se na tyto brutální metody gestapa spatra. Neradi se zapojovali do „politické“ práce gestapa. Detektivové v kripu si zakládali na tom, že k prokázání viny obviněné osoby používají forenzní a vědecké metody a hmatatelné důkazy. Jejich práce podléhala přísnému dohledu tradičního soudního systému a obhájců. Cítili, že postup gestapa, v němž byla veškerá investigativní práce soustředěná jen ve výslechu, nemá za cíl nalezení pravdy na základě nezávislých důkazů, ale rychlé uzavření případů.
Je jasné, že většinu příslušníků gestapa tvořili kariérní policisté s pravicovými sklony, a nikoli brutální nacističtí fanatici. Příslušníci gestapa tohoto typu zůstávali na svých postech po celou nacistickou éru. Vedení gestapa v Berlíně a v oblastech bylo značně odlišné. Tady byli mladí, radikální a dynamičtí jedinci s vysokoškolským vzděláním odhodlaní změnit hodnoty policejní „staré školy“ zděděné z výmarského období a přetvořit je v ideologicky a rasově motivované výsady, které by ignorovaly „respektování zákonů“. V personálu gestapa nedošlo k revoluci přes noc, nýbrž velmi pomalým přechodem, v němž byli „řadoví“ příslušníci z výmarského období postaveni před nutnost přizpůsobit se novým typům policejního dozoru řízeného rasovými hledisky, vedeného ctižádostivými absolventy vysokých škol na hony vzdálenými oněm násilníkům, kteří tvořili úderné jednotky v době, kdy se Hitler dostával k moci.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB