Patrik Girgle: Vertigo


Vertigo přebalNovela Vertigo se odehrává v devadesátých letech dvacátého století. Tu dobu autor zpřítomňuje hovorovou řečí, sarkasmem a bezmocností, celkovou deziluzí – někde na pomezí toho všeho se rodí příběh hlavního hrdiny Dušana. Dospívá v době, kdy kolem něj letí roky možností, privatizací, ale i roky bankrotů a osobních tragédií. Sedmnáctiletý Dušan žije v tomhle porevolučním šílení svůj pomalý život, ve kterém se o své místo na slunci perou jak hormony, tak nepochopení rodičů. 

 

 

Někde tam na pomezí loudání se po světě, pití piva, poslouchání hudby, lovení ryb na pytlačku a sledování spolužaček se rodí první velká láska. Jenže ta – jak to už u takových lásek bývá – je jako kometa: zazáří, oslní, způsobí závrať, vertigo. A pak zmizí, aby za sebou nechala otevřené dveře do světa dospělosti.

 

Vydává Knižní klub, který letos knize udělil svoji výroční Literární cenu Knižního klubu.

 

Ukázka z knihy:

 

Kosatec

Iris.

Mrcha. Děvka.

I to koketní zářijové slunce flirtuje s kovově modročerným vodopádem jejích zvlněných vlasů. Irisino dokonalé tělo se opírá o naleštěnou a falešným chromem zářící emzetu patřící slizounovi vedle ní. Pečlivě zarovnané kotlety, začínající kouty a podbradek, náušnička, tetování na paži. Kérky se v roce 1994 ještě nenosí. Takže gauner a kriminálník, protože na námořníka rozhodně nevypadá.

Všichni vědí, že Iris je kurva. I ti nejzamilovanější slepci. Jako Dušan, který zevluje opodál. Odfoukne pramen vlasů padající mu do očí a v kapse šusťákové bundy od Vietnamců rozpačitě převrátí krabičku sirek. Cigarety má v aktovce. Stará oranžová kabela bez popruhů na záda. Nášivky s kytičkami a medvídky vystřídala jména kapel, které poslouchá.

Vytáhne cigaretu a zapálí si.

Iris. Kosatec.

Umí čarovat očima. Promlouvá vzdouvajícími se ňadry. Pootvírá rty. Slizoun se roztéká blahem. Jeho prsty na jejím zápěstí.

Dušan s potemnělou tváří pokuřuje cigaretu. Iris mu věnuje letmý pohled. Odněkud ze svých nebeských výšin, kam nelze dohlédnout. Studený pohled. Ve svých krátkých světlých letních šatech a růžovém svetříku. Bělostná jako Cygnus olor plující k přehradní hrázi.

Iris si nasadí helmu. Povytáhne šaty. Je ještě teplo. Dušanovy šedočerné zešikmené oči ulpí na lesknoucích se silonkách tělové barvy obepínajících Irisino stehno. Lačně vtáhne dlouhý šluk kouře a zakucká se. Iris se pousměje, slizoun nastartuje tu východoněmeckou svini. Iris ho ostentativně políbí.

Pár na obálku časopisu. Kdekoli se objeví spolu, sledován zraky všech kolem. I nyní. Zevlouny před secesními vraty gymnázia. Kuřáky všem navzdory.

MZ 150 zaburácí a vystřelí kupředu. Dušana ohluší odpudivé rachocení motoru. Jak jen nenávidí motorky!

Uslyší své jméno.

Otočí se. Je to Marie. Chodí do vedlejší třídy. Naštěstí. Přes obtažené bleděmodré šaty má černý rozhalený svetřík.

Vyloudí na tváři křečovitý úsměv. Dluží jí odpověď na dopis. V provoněné béžové obálce z hrubého ručně dělaného papíru, na listu s vytlačeným ornamentem. Napsaný jejím úhledným kudrnatým rukopisem, sršícím horoucnou touhou a zoufalstvím neopětované lásky. Celá hromádka dopisů

Půjdeš se mnou?

Půjdu, kývne a dá jí přednost ve škvíře mezi auty.

Přejede očima Mariiny půvabné nohy. Holá hladká lýtka, svraštělou kůži v jamce pod kolenem, bosá chodidla s nalakovanými nehtíky. Okraj šatů a tušenou hebkost stehen. Mariin oblý široký zadek ve tvaru srdce obráceného vzhůru nohama a lem kalhotek rýsující se pod šaty. Dušan dokouří cigaretu a odhodí vajgl do kanálu. Marie nesnáší kouření. Šlehne po něm káravým a zároveň starostlivým pohledem.

Žena, která se narodí rovnou jako matka.

Cos dělal o víkendu? zeptá se nevinně.

Dušan jí rámcově popíše standardní program. Páteční koncert v bývalém Dělnickém domě.

Zase ty vaše tvrďárny! vyprskne Marie s despektem.

To víš.

Začátek školního roku bývá nejvytíženější, každý pátek něco. Vrcholem byl poslední prázdninový víkend a koncert Tublatanky v dělňáku. Maťo Ďurinda měl co dělat, aby tu hulákající ožralou bandu vůbec překřičel. Minulou sobotu tamtéž lokální zábavovka Karbid – to seděli venku na zahrádce, chlemtali pivo a do sálu šli až na závěr, kdy zpěvák, prošedivělá mánička s chlupatým pupkem přetékajícím z odraných džínsů a černého trika s Ozzym pateticky spustil své dvě kultovní cover verze – Svííít čááájld in tcááájm a Aqualung, jimiž končily všechny jejich koncerty a které představovaly povinný místní folklór.

Tento víkend to pro změnu byla místní trash & death scéna. Morbid Funeral, Rotting Bones, Defloration Commando a Virginity Test, všechno domácí kapely, navíc v tomto pořadí. Výborná dramaturgie! Dušan je zná všechny, nevynechá žádný koncert. Málem se rozpovídá, vynikající vystoupení, hlavně Morbid Funeral s novým kytaristou a basákem hrajícím na bezpražcovku. Při asi třicetkrát zrychlené grindcoreové coververzi The Loneliness of the Long Distance Runner od Iron Maiden měl strach, že se mu rozskočí hlava. Napadne ho, jestli by Marii nenabídl jejich demáč, ale raději tu myšlenku ihned zaplaší. Nemělo by to smysl.

Marie je ortodoxní folkařka. Vzdychá u Nohavici, pláče u jednoho i druhého Nedvěda a prozpěvuje si toho podivína Kryla. Leonarda Cohena ani Boba Dylana nezná. Takže nemá smysl ji o něčem přesvědčovat.

Každopádně koncert jako víno! Následující pitka s Pardálem, Havranem a Kašparem na zahrádce zmíněného podniku. Pět piv. Osobák. Kašpar a Havran po sedmi, ale v tomto směru dobře jim tak! Havran to navíc dokrmil minimálně jednou velkou vodkou. Pardál, který před koncertem zahulil, odpadl už po třetím pivu. Raději nevzpomínat. Stejně si moc nepamatuje a ti tři jakbysmet. Tupé sobotní ráno. Předstírání nějaké práce do školy. Opakování německých sloves. Infinitiv s zu. Pnutí. Všude, v celém těle, v duši. Útěk k přehradě, s knihou a krabičkou cigaret v batohu. Meditace, dá-li se to tak nazvat.

V neděli to stejné.

Je pondělí.

Ještěs mi neodpověděl na dopis, řekne Marie s nepřeslechnutelnou výčitkou v hlase a s pohledem mlsného kokršpaněla pod stolem na nedělní mísu chlebíčků a buchet.

Slíbí jí brzkou odpověď. Možná ji i napíše. Co je tak těžkého na pár řádcích? Horší je reagovat na její opakovaná pozvání k ní domů. Zde pořád tápe v chatrných výmluvách. Ještěže už je září! Na prázdniny raději nevzpomínat. Už z toho mlžení a lhaní pomalu nevěděl, čí je.

Marie netají svůj smutek a zklamání.

Pohlédne do jejích vodnatých bezelstných modrých očí a sjede pohledem k nalitým kulatým ňadrům. Jednou se jich dotýkal. A líbal je. Víc ne. Mariina vášeň si žádá garance, které on nemůže slíbit. Ňadra zcela pohltí jeho pozornost. Je úplně dospělá, pomyslí si. Mohla by kojit dítě.

Kolem pomalu projede MZ 150. Iris je na okružní jízdě. Vidět a být viděna. Píchne v něm a cukne mu v koutcích. Zastaví se a ohlédne, průhledný jako rozbité okno. Marie to pochopitelně vycítí. Vidí, jak jí hořkne úsměv. Cítí ostrou jehlici protínající její srdce.

Co na ní všichni vidíte!? procedí Marie vztekle mezi zuby a rychlým krokem vyrazí k nádraží. Naštěstí je blízko a vlak k ní do vesnice odjíždí za pár minut.

Otevře ústa a vztáhne ruce někam směrem k ní. Slova mu ale odumřou na rtech. Dívá se za ní. Marie zmizí v nádražní budově. Poslední pohled na její zadek. Hlášení prorokuje příjezd vlaku. Slyší pištění brzd, které mu rve uši.

Kosatec.

Děvka. Miluje děvku.

První kurva v životě. Dušan neví o těch, které přijdou po ní. Neví o Mariích, které mu budou s pláčem utíkat na vlak a neví o kosatcích, jejichž vůně ho zfetuje a nedá mu spát.

Je poledne. V pondělí je krátké vyučování. Zapálí si cigaretu a šouravým krokem vyrazí k domovu.

 

© Patrik Girgle, 2016

ISBN 978-80-242-5461-6

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB