Muži, kteří zašli příliš daleko


 

muži kteří přebalArthur C. Benson (1862–1925), Edward F. Benson (1867–1940) a Robert H. Benson (1871–1914) patří ke známým anglickým romanopiscům. Zároveň jsou v anglosaské literatuře považováni za druhou nejslavnější sourozeneckou trojici po sestrách Brontëových. Jakkoli je dílo tří bratrů rozsáhlé a různorodé, všichni se po celý život vraceli k tvorbě strašidelných příběhů s duchy a nadpřirozenými motivy. A právě tuto stránku tvorby všech tří představuje sedmý svazek edice Pandaemonium, kterou fantaskní anglosaské literatuře z přelomu 19. a 20. století věnuje nakladatelství Plus.

 

 

Výbor Muži, kteří zašli příliš daleko sestavil Ondřej Müller. Ten také napsal zasvěcený dostlov. Svazek je doplněn ilustracemi Davida Švejdy.

Naše ukázka je z povídky Roberta Hugha Bensona Pozorovatel, kterou do svazku přeložila Mirka Kopicová.

 

Ukázka z knihy:

Následujícího dne jsme odešli z domu záhy po snídani a procházeli se po zarostlé pěšině tam a zpět. Po obou stranách rostlo křoví; ve stínu ještě ležela na trávě rosa a na větvičkách tisů visely pavučinky jako potrhané kousky batistu. Když jsme pěšinou kráčeli podruhé, starý pán se náhle sehnul, odstrčil list šťovíku rostoucího pod keřem a zvedl mrtvou myš. Díval se na ni, jak mu ztuhle leží v dlani, a já si všiml, že se mu oči pomalu zalily slzami, jak se to ve stáří stává.

„Sama si zvolila, kde spočine,“ řekl. „Tak ať si tam leží. Proč jen jsem ji vyrušoval?“ S těmito slovy ji něžně položil na zem. Vzal trochu vlhké hlíny a nasypal ji na myš. „Země zemi, popel popelu,“ dodal, „v jisté a spolehlivé naději.“ A ztichl. Znovu se ztěžka narovnal, kráčel dál a já ho následoval.

„Můj včerejší příběh vás, jak se zdálo, zaujal,“ řekl pak. „Mám vám povědět, jak jsem spatřil něco hodně jinakého, když jsem byl o trochu starší?“ Jakmile jsem odvětil, jak podivný a zajímavý jeho příběh byl, tak začal.

„Říkal jsem vám, jak mi připadalo nemožné znovu spatřit to, co jsem viděl na oné mýtině. Pár týdnů, možná měsíců, jsem se občas snažil přimět cítit toho ducha, nebo alespoň zahlédnout jeho šat, ale nemohl jsem, neboť to je darem od Boha a nelze k tomu dospět žádným úsilím o nic víc, než může slepý nabýt normálního zraku. Brzy jsem to ale přestal zkoušet.

 Když jsem konečně dosáhl osmnácti let, toho příšerného věku, kdy duše jako by se ztenčila na malou jiskřičku pod horou popela – kdy krev a oheň a smrt a hlasité zvuky jako by byly tím jediným, co je zajímavé, a kdy všechny něžné věci couvnou a ukryjí se před tímto hrozným polednem života. Kdosi mi věnoval jednu z těch pistolí, které jste možná už viděl, a já byl nadšený pocitem síly, jenž mi dávala, neboť jsem zbraň nikdy předtím neměl. Asi týden nebo dva během letních prázdnin jsem se spokojil se střelbou na terč nebo na nehybnou vodní hladinu a měl jsem požitek z toho, kdy se karton rozlétl na kusy anebo se tichá tůň, v níž odpočíval obraz oblohy a okolní zeleně, roztříštila jako zrcadlo. Pak mě to přestalo zajímat a zatoužil jsem spatřit, jak živá bytost znenadání přestane žít, když se mi zlíbí. Tedy,“ pozvedl odmítavě ruku, „domnívám se, že pro některé povahy je sport potřebný. Zabíjení tvorů je ostatně nezbytné pro lidskou obživu a vyžaduje jisté vznešené vlastnosti, vytrvalost a dovednost. To vše dobře vím a také jsem si vědom toho, že pro některé povahy představuje úlevu – únik před náladami, jež by si jinak našly průchod prostřednictvím zla. Rozhodně ale vím jedno – že pro mě to nutné nebylo.

Existovaly všechny možné výmluvy, když jsem jednoho letního večera v dobré víře vyrazil s úmyslem zastřelit králíka, který se utíkal schovat z otevřeného pole. Kráčel jsem podél vnitřní strany ohrady, nade mnou a po levé straně les a po pravé straně zelená louka. Nejspíš kvůli mým nedostatečným schopnostem jsem sice slyšel dupání a pádění králíků kolem sebe, jak jsem se kradl podél plotu, a viděl jsem je v dálce, kterak sedí a s nastraženýma ušima naslouchají, leč nedokázal jsem se k nim dostat tak blízko, abych mohl vystřelit s jakoukoli nadějí na úspěch; a když jsem dorazil na konec lesa, už jsem ztrácel trpělivost. Na okamžik jsem stál opřený o plot a díval se na příjemně klidnou louku, jež se přede mnou otvírala; slunce už se v tu chvíli schýlilo za kopec a všechno přede mnou leželo ve stínu, až na nejvyšší patra koruny jednoho buku, na které dopadaly nádherné zbytky slunečního svitu. Z polí se začínali slétat ptáci, jeden po druhém se usazovali v lese za mnou a tu a tam prozpěvovali útržky svých písní. Slyšel jsem tiché, chvatné mávání křídel a pak plesknutí, jak je nějaký holub náhle složil, když dorazil domů. Zatímco jsem tak poslouchal, zaregistroval jsem nade všemi ostatními zvuky dlouhou táhlou melodii drozdí písně kdesi nad mou hlavou. Jen letmo jsem zvedl oči a zkusil ho najít a po chvilce jsem ho zahlédl mezi odvanutým listím buku. Zpíval s hlavou zdviženou a celé jeho tělo se chvělo radostí ze života a zpěvu. Kdosi by řekl, že celé jeho tělo bylo jedno tlukoucí srdce. Poslední sluneční paprsky zpoza kopce ho zalévaly teplou září. Jakmile vánek ustal, větvoví se zavřelo, ale jeho píseň se nesla dál.

Vtom se mě zmocnila přímo oslepující touha ho zabít. Všechna ostatní stvoření se mi toho dne vysmála a utekla do doupat. Tady se konečně naskytla oběť a já si na ní vyliji svou rozmrzelost, která během mé procházky narostla, a vyžádám si náhradou alespoň tento jeden život. Současně s tím jsem si uvědomil, že jsem vyrazil zabít kvůli potravě: to bylo mé jediné oprávnění.

Vnímal jsem tyhle věci vedle sebe a neměl jsem žádnou výmluvu – žádnou výmluvu.

(…)

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB