Jiří Březina: Polednice


Polednice přebalMrtvá dívka nalezená mezi bloky panelových domů na okraji města naznačuje, že sídlištěm obchází vrah, který své oběti napadá za bílého dne a ke kterému nevedou žádné stopy. Od novinářů si vyslouží přezdívku Polednice. Hledání sériového vraha v labyrintu horkem rozpáleného sídliště by nebylo snadné ani pro sehraný tým zasloužilých vyšetřovatelů. Když ho dostane na starosti nováček Tomáš Volf se stejně nezkušenou kolegyní Evou Černou, čeká je opravdu těžký případ.

 

 

„V Polednici jsem chtěl zpracovat téma sériového vraha, ale bez těch klasických propriet, kterými se krimi literatura jen hemží. Většinu těchto zabijáků totiž netvoří zvrácení géniové, kteří chtějí komunikovat se světem a oblékat se do kůže obětí. Jde naopak o navenek zcela banální lidi, často primitivní. Žene je pud predátora a naprostý nedostatek lidskosti, empatie a soucitu," říká českobudějovický autor o své nové knize, která chronologicky předchází ději loni vydaného Promlčení a je zároveň prvním případem nekonvenčního detektiva Tomáše Volfa. Právě tím případem, kvůli němuž hlavního hrdinu „odložili“ do policejního archivu. „V knížce se také snažím vystihnout atmosféru panelového sídliště na kraji města, kde se vedle sebe těsnají tisíce lidí, ale navzájem se ani neznají jménem. V takovém prostředí může zlo bez povšimnutí bujet hned v sousedním bytě," dodává držitel Ceny Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku z roku 2013.

Polednice vychází (stejně jako Promlčení) v nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Byla to špeluňka, kde točili levné pivo a k jídlu tu člověk sehnal maximálně tak drobivého utopence nebo mastný nakládaný hermelín. V letním parnu ale aspoň posloužila malou zahrádkou, ukrytou – jistě k nemalé radosti sousedů – na dvorku vnitrobloku.

Tomáš Volf to sem měl od bytu jen pár kroků, ale byl tady teprve podruhé. Ne že by mu vadilo proletářské prostředí nebo chudá nabídka. Štval ho nepřetržitě zapnutý velký televizor, trůnící přímo nad výčepním pultem, který svou hlasitostí dokázal přeřvat i rámus debatujících hostů.

Dnes sem ale Tomáš zašel právě proto, aby se na televizi podíval. Posadil se ven, na kraj lavice obsazené dělníky, kteří ještě nestihli převléct montérky. Do levé tváře se mu opíraly paprsky večerního slunce. Usrkával chladivou desítku, balil si cigarety a co chvíli se ohlížel přes rameno do nitra výčepu, aby mu nic neuniklo. Přitom naslouchal hovoru ostatních. Košilatým vtipům, nadávkám na všechno, co jednomu ztrpčuje život, propírání pořadů o vaření. Ty řeči mu byly cizí, vtipy mu nepřišly směšné a netušil, proč by ho měl zajímat život nějakých celebrit.

Když byl mladší, byl na tyhle postoje hrdý. Cítil se být povznesený nad jednoduché radosti davu. Dnes mu to spíš přišlo líto. Kdyby se uměl zasmát každému vtipu a bavit se u běžného televizního pořadu bez neustálého nutkání hodnotit jeho úroveň, určitě by byl jeho život veselejší. Tohle těm chlapům upřímně záviděl.

Když začala večerní zpravodajská relace, zbystřil, přestal se věnovat tabáku a s půllitrem v ruce se postavil. Opřel se o futra vchodových dveří a čekal na reportáž.

„Policie na stopě masového vraha – už za chvíli!“ lákala hlasatelka.

Tomáš zpozorněl. Rychle dopil a s výmluvným výrazem pozdvihl prázdnou sklenici směrem k hospodskému. Ten mu ji promptně vyměnil za plnou.

„Dnes byla na Východním sídlišti za bílého dne zavražděna již druhá dívka. Policisté zatím nemají jasnou stopu, ale zdroj blízký vyšetřovatelům nám potvrdil, že otřesné činy může mít na svědomí jeden pachatel. Na místě činu je nyní reportérka Marcela. Marcelo, co se tam děje?“

Co by se tam asi tak dělo? Tělo je pryč, stopy jsou posbírané, kdo by tam teď proboha ještě strašil? Tomáš nikdy nechápal ten protivný zvyk televizních zpravodajů postávat někde venku a tvářit se přitom, že jsou v epicentru dění a přinášejí čerstvé, autentické informace. Stojí před nemocnicí, kde před týdnem internovali nemocného státníka. Mrznou ve sněhové vánici, aby divákům, kteří snad nemají okna, exkluzivně sdělili, že venku sněží.

Reportérka Marcela poděkovala za slovo. Stála na sídlišti, za hlavou se jí tyčila stěna panelákového bloku, romanticky nasvícená narůžovělým svitem zapadajícího slunce. „... můžu našim divákům exkluzivně sdělit, že policisté pracují s hypotézou, že městem obchází nebezpečný masový vrah. Své oběti napadá v poledních hodinách a rdousí je. Mezi vyšetřovateli se pro něj ujala přezdívka Polednice.“

Tomáš měl co dělat, aby nevyprskl pivo, které právě upil. Rychle polkl obsah svých úst a pořádně se při tom zakuckal. Polednice! Tyhle lidi si teda uměj vymýšlet, jen co je pravda! Jen by je měl někdo naučit, jaký je rozdíl mezi masovým a sériovým vrahem.

Na televizní obrazovce se místo Marcely objevily záběry z ohledání místa činu. Tělo bylo rozmazané, ale ve zbytku záběru Tomáš poznal svou maličkost. Připadal si hubenější a starší, hrbil se nad mrtvou dívkou jako nějaký pták mrchožrout. Obraz se naštěstí rychle vrátil k přímému vstupu.

„Já tady teď vítám nadporučíka Dvořáka z krajské služby kriminální policie a vyšetřování.“

Kamera rozšířila záběr a ukázala náčelníka, jak se celý brunátný a zpocený tváří důležitě. Pokývl na pozdrav. Možná i něco řekl, ale nebylo to slyšet.

Odkašlal si.

„Můžete nám potvrdit, že jde o vraždícího psychopata?“ zaútočila Marcela.

„Podívejte se, takové vyjádření by bylo předčasné...“

„Souvisí spolu ty dvě vraždy, které se na sídlišti odehrály?“ Reportérka se rozmáchla někam za sebe, do hradby oken.

Náčelník pokrčil širokými rameny. „Domníváme „Sledujete už nějaké konkrétní stopy? Máte nějaké podezření? Je někdo ve vazbě?“

„Eh...,“ náčelník zafuněl přímo na mikrofon,

Takže to znělo jako poryv tajfunu. Tahle odpověď se mu evidentně neříkala snadno. „Máme rozpracováno několik konkrétních stop včetně částečných otisků prstů, ovšem bez shody v naší databázi. Dá se tedy říct, že máme důkazy proti pachateli, ale zatím jsme ho nezadrželi.“

Tomáš s jistým pobavením sledoval, jak se jeho nadřízenému v podpaží rozšiřuje zpocený koláč.

„Jak vidíte, policisté tvrdě pracují na odhalení, kdo je Polednice, nicméně zatím bezvýsledně. Pane nadporučíku, máte pro naše diváky nějaký vzkaz?“

„Prosím obyvatele, aby si všímali svého okolí a byli opatrní. Mladé ženy by se neměly pohybovat samotné, a to ani ve dne. Zároveň prosím všechny, kdo si všimli něčeho podezřelého, aby to ohlásili na čísle 158. Mezitím na Východním sídlišti zvyšujeme přítomnost policejních hlídek.“

Marcela se na náčelníka dobrotivě usmála. „Děkuji za váš čas a přeji vám, abyste vraha našli co nejdříve.“

„Je to jen otázka času. Na shledanou,“ rozloučil se šéf bojovně. Výraz v jeho tváři prozrazoval, že by tomu sám rád věřil.

„Polednice,“ opakoval si pro sebe Tomáš a kroutil nevěřícně hlavou. Potom do sebe hodil zbytek piva, zaplatil a vydal se k domovu. 

© Jiří Březina, 2016

ISBN 978-80-267-0679-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB