Karima Bennoune: Tady vaše fatwa neplatí


Benounne přebal„Mohu ubránit svého otce před Ozbrojenou islámskou skupinou nožíkem na zeleninu?“ položila si otázku studentka práv Karima Bennouneová, když v červnu 1993 na dveře otcova bytu na předměstí Alžíru zabušili nevítaní návštěvníci. Nelíbilo se jim, že profesor Mahfoud Bennoune učí Darwina a kritizuje ozbrojené fundamentalisty. Tehdy šla Karima do kuchyně, našla nůž na zeleninu a zaujala postavení u vchodu. Ta chvíle se později stala popudem k sepsání knihy Tady vaše fatwa neplatí. Během průzkumu k ní vedla Bennouneovou takřka 300 rozhovorů s lidmi muslimského původu z 30 zemí, kteří jako její otec bojovali s fundamentalismem, aby zjistila, jak se vyrovnali s riziky, jež boj doprovázejí. 

 

 

Mezi jinými poznáváme alžírského novináře Omara Belhoucheta, který přežil atentát na svou osobu a nadále pokračuje ve vydávání novin, třebaže fundamentalisté zavraždili 18 jeho kolegů. V Kábulu demonstrují odvážné členky organizace Mladé ženy za změnu proti sexuálnímu obtěžování žen v ulicích. Navzdory hrozbám a bombovým útokům Talibánu organizuje pákistánský dramatik Faizan Peerzada Světový festival múzických umění. Senegalská spisovatelka Aïssatou Cisséová, upoutaná na invalidní vozík, vydává komiksy ilustrující bezpráví, kterému musí čelit zdravotně postižené děti a ženy. V americkém Minneapolisu aktivista somálského původu Abdirizak Bihi pořádá pro mladé somálské uprchlíky Ramadánový turnaj v košíkové, aby je vymanil z vlivu verbířů teroristického hnutí aš-Šabáb…
„Mrzla jsem v Rusku při setkání s Čečenci, omdlévala horkem v Senegalu při setkání se ženami z Nigérie a Gambie, zažila kulturní šok, když jsem se přepravovala z pákistánského Karáčí do Moskvy přes tureckou Antalyi nebo z Alžíru do pákistánského Láhauru přes Londýn,“ komentuje Bennouneová přípravu knihy, která vznikala v místech tak různorodých, jako jsou Fidži a Francie.
Dílo profesorky mezinárodního práva na Kalifornské univerzitě vydává v českém překladu nakladatelství Vyšehrad. 

 

Autorka představí své dílo české veřejnosti ve čtvrtek 16. června 2016 v 17 hodin v Literární kavárně knihkupectví Academia, Václavské nám. 34, Praha 1. Následuje autogramiáda.

 

Ukázka z knihy:

„Baobab evokuje představu duchovní síly… a statečnosti… v neklidných dobách.“
Ayesha Imamová a ženy, s nimiž po léta pracovala v nigerijské organizaci pro lidská práva žen BAOBAB, se všechny vyznačují přesně těmito vlastnostmi. Skupina, založená v roce 1996, bojuje za ochranu práv žen v bludišti nigerijského právního systému, v němž se církevní, sekulární a zvykové zákony a soudy překrývají. Ayesha mi říká, že používají nástroje ze všech těchto systémů, z nichž lze „zpětně práva získávat,“ a je přesvědčena, že je často možné dospět k podobným závěrům pomocí muslimských rozprav či na základě mezinárodních lidských práv. „Důležité pro mě není, odkud vycházíte, ale k čemu dospějete,“ zdůrazňuje.
Se svými kolegyněmi se snažila „rozebrat, co je šaría. Jak se stane, že je něco šaría? Je to od Boha, nebo je to jen náboženské ustanovení?“ V 80. a na začátku 90. let soudy založené na právu šaría v Nigérii přišly s interpretacemi, „které můžeme nazvat progresivními, spíš než aby se řídily něčí myšlenkou, něčím pohledem na to, jak to fungovalo v Arábii ve 13. století.“ Snaha Ayeshy Imamové podporovat ženy žijící podle těchto muslimských zákonů ji nevyhnutelně přivedla k práci na otázce fundamentalismu. „Fundamentalismus nás v Nigérii zasáhl, a tak to bylo naprosto nutné, protože jinak se nás fundamentalismus chystal zardousit, zadusit veškerou naději.“
Podmínkou toho byla obnova komunalismu, kterou podnítil tvrdý dopad strukturálních změn a následující zápas o zdroje. Strukturální změny – ekonomické reformy, které na Nigérii uvalily mezinárodní finanční instituce – rovněž znamenaly, že mnoho nezaměstnaných, nevzdělaných mladých mužů hledalo uplatnění. Pro ně „to byla příležitost, jak získat moc a prosadit se,“ hodnotí to Ayesha. „Říkali ženám v taxíku a v autobuse, že musejí sedět vzadu. Všeobecně se zastrašovalo.“
To mělo koncem 90. let na severu Nigérie za následek větší důraz na právo šaría v regionech s muslimskou většinou, a na začátku první dekády 21. století na prosazení nové legislativy. „Reakce v muslimské komunitě byla skutečně smíšená. Zastánci lidských práv a ti, kterým záleží na demokracii, tvrdili, že potřebujeme sekulární zákony. Zákony zavedené pod rouškou muslimského práva jsou konzervativní a odvracejí se od lidských práv.“ Imamová si vybavuje, že dokonce někteří náboženští konzervativci byli proti zavedení šaríi z důvodů, že nelze mít zákony šaría předtím, než dojde k ekonomickému rozvoji, aby lidé mohli skutečně žít dobře.
„Nemůžete lidem useknout ruce za to, že kradou, když nemají jak získat obživu.“
Všichni takoví oponenti se však stali terčem bojůvek „horlivců“. Vyhrožování smrtí, bití, vyhrožování popálením. V jednom státě, kde guvernér pozdržel schválení zákona šaría a ustavil výbor, který měl záležitost prostudovat, došlo dokonce k výhrůžkám jeho rodině. Ayesha si vzpomíná, jak byla na setkání s guvernérem, který začal zavádět šaríu, v hlavním městě Nigérie Abuji. Mladí muži v sále nařizovali ženám, kde smějí a kde nesmějí sedět. „Pokaždé, když nějaká žena vstala, aby promluvila, začali řvát a přehlušili ji. Bylo jedno, jestli měla na sobě hidžáb, nebo ne.“ To bylo nové, zdůrazňuje Ayesha. Když byla mladší feministkou, „nestávalo se, že by vás překřičeli. Nebáli jste se, že vás fyzicky napadnou, že vás popálí nebo budou obtěžovat. Chodili jste na veřejné schůze a lidi vstávali a přeli se s vámi a třeba se i smáli.“
Fundamentalismus začal proměňovat život v Nigérii a Ayesha a BAOBAB se zapojily do případů žen, jimž hrozil trest ukamenování. Jeden z prvních, případ Fatimy Usmanové, následoval po tom, co Fatimin otec vzal muže, který zplodil její dítě, k soudu, aby získal pro dítě podporu. „Neměl ani potuchy, že vystaví vlastní dceru možnosti ukamenování k smrti.“ (Dnes Usmanová teoreticky zůstává propuštěna na kauci, protože případ nebyl nikdy doveden do konce.
Ani naštěstí nebyl vykonán trest.) Většina takových případů začala u členů aktivistických skupin, kteří nutili policii, aby prokazovala vinu, a končila tím, že „spousta lidí byla odsouzena za zina, zakázané sexuální vztahy, a bičována, protože nebyli oddáni.“ Pokud se lidé neodvolají, odvedou je a hned zbičují, běduje Ayesha. „Bylo opravdu důležité ustavit zásadu, že se můžete odvolat. Je to vaše právo.“
„Odvolat se není proti Bohu.“
Bylo však obtížné shromáždit oběti takového trestního stíhání, aby se bránily. „Mysleli si, že jako muslimové, kteří byli obviněni podle muslimských zákonů, se nemohou bránit. Bylo by to jako přít se s Bohem.“ Tahle slova už jsem slyšela dřív. Ayeshina skupina pracovala na případu třináctileté mentálně postižené dívky, Bariyi Magazuové, který byla obviněna ze zina a hrozilo jí veřejné bičování. Skupina musela strávit v dívčině vesnici týden a „dohadovala se s jejím otcem, hlavou její rodiny a hlavou vesnice, že není rouháním podat podle zákona šaría odvolání.“ Lidé pojímají právo jako svátost.
Ayeshe se podařilo členy Bariyiny rodiny přesvědčit, ale zatímco se odvolání podávalo, byla negramotná mladistvá vesničanka, která právě porodila, veřejně zbičována za sex, k němuž byla donucena. „Pak, ponížená, potlučená, plačící a celá bolavá, byla ponechána, ať nějak dojde domů sama,“ napsala Ayesha v pobouřeném prohlášení pro BAOBAB. Ayesha mi zdůrazňuje: „Převládá názor, že dobré ženy se drží v ústraní, takže být veřejně zbičována je opravdu strašná hanba.“
Ayesha se také zapojila do úsilí o obranu Aminy Lawalové, nigerijské ženy, která byla v roce 2002 v nechvalně proslulém případu odsouzena k ukamenování za cizoložství (a později osvobozena). Ayesha Imamová byla kritická vůči některým reakcím ze Západu na tento případ, které ignorovaly zastánce ženiných práv na místě. Někteří západní zastánci žádali o milost, což nebylo ani možné, ani politicky uskutečnitelné. Místní aktivisté místo toho zvolili právní rozklady, které by popravu okamžitě zastavily. „Když se neodvoláte, mohou učinit opatření a vy můžete v zásadě vyhrát, ale pro osobu, jíž se to týká, je to trochu pozdě.“ Dalším důvodem, proč obránci práv místních žen byli proti milosti, je, že „teoreticky říkáte: ,Ano, udělali jsme něco špatného, ale stejně nám prosím odpusťte.‘ Chtěli jsme názorně ukázat, že nedošlo k žádnému přečinu.“
Ženy z BAOBABU také vybraly peníze na podporu obviněných, kteří si nemohli vydělávat na živobytí, zatímco byli soudně stíháni. „Když musejí pořád odskakovat k soudu, nemohou pracovat na polích, nemohou chodit prodávat své zboží.“ A co je horší, „to napětí je příšerné.“ Proto se aktivisté snaží nabídnout psychologickou pomoc, aby obvinění překonali pocit, že zpochybňují vlastní náboženství. BAOBAB přispěl v tom, „že dal lidem vědět, že mohou bojovat a mohou vyhrát. Čím víc jsme je s tím seznamovali, tím víc chtěli bojovat, a méně lidí si myslelo: ,Jsem muslim, nemohu kritizovat.‘“
Proti všem rozsudkům kamenování podle šaríatského práva se s podporou obhájkyň ženských práv úspěšně odvolali a výsledkem bylo zproštění obvinění (nebo neprovedení trestu, jako v případě Usmanové). Od osvobození Aminy Lawalové údajně nedošlo k žádným novým případům, i když zákony zůstávají.
V bitvě kamení se stromem zvítězil strom, BAOBAB.
BAOBAB se především pokusil dát na vědomí, že rozprava je stále možná, že mezi muslimy je pluralita různých výkladů a porozumění. „Proto není protimuslimské prohlásit: ,Můžeme třeba zrušit trest smrti.‘“ BAOBAB upozornil, že v Koránu, v bibli a v tóře se uznává otroctví, ale „dnes, v muslimském světě, si nikdo celkem vzato nemyslí, že otroctví je dobrá věc a mělo by se ospravedlňovat odvoláváním se na islám.“
Pro Ayeshu je prostor pro debatu a rozšiřování informací naprosto rozhodující. Je to jediný způsob, jak lidé mohou věci sami protlačit „k něčemu, co byste vy a já uznali jako právo.“ Právo musí být součástí procesu, ne pouhým prohlášením. „Nemůžu lidem hlásat svoje pojetí práva, stejně jako já nejsem ochotná poslouchat nějakou jeho konzervativní pravicovou verzi. Lidé musejí dovolit ostatním stejnou míru tolerance.“ Ayesha však ví, že to není vůbec snadné. Jestliže mají Nigerijci starosti s tím, jak se protlouct, „je velmi těžké najít čas na diskusi.“ Domnívá se, že nejdůležitější je „poznat, že je možné bojovat v našich obcích za změnu.“ Tato myšlenka mě přivádí zpět ke sloganu BAOBABU, vyvedenému kolem onoho afrického stromu na emblému organizace.
„Minulost nezměníte, ale můžete se pokusit změnit budoucnost.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB