Jiří Plachý, Ivo Pejčoch: Velké kriminální případy

krimipřípady obalObdobí první československé republiky (1918–1938) z pohledu kriminální činnosti a práce vyšetřovatelů nebylo jen érou ze slavného televizního seriálu známého rady Vacátka a jeho „hříšných lidí“ ani aférou týkající se nikdy nevyřešeného případu vraždy Otýlie Vranské.

 

 

V této době bylo vyneseno více než čtyři sta nejvyšších trestů za kriminální trestné činy, které pravidelně plnily první stránky bulvárních novin, ale i seriózních deníků. Ani fungující parlamentní demokracie, zaštítěná morální autoritou T. G. Masaryka, nebyla překážkou pro různé aféry s konotacemi na nejvyšší politická místa. Nezůstalo však jen u nich – v ČSR řádil i mezinárodní organizovaný zločin, od padělání bankovek až po vraždy a atentáty. Tíživá mezinárodní situace, kdy republika byla obklopena téměř samými nepřáteli, také přála v nebývalé míře špionáži.

Autoři, historici Jiří Plachý a Ivo Pejčoch, zmapovali toto období českých, respektive československých dějin a pro každý rok této éry vybrali do své nové knihy kriminální případ, který se v té době těšil největší pozornosti celé společnosti. Čtenář se tak může seznámit nejen s kauzou Otýlie Vranská, ale například i s případy psychicky narušeného otcovraha Zdeňka Hlasivce, Hildy Hanikové, která zorganizovala vraždu svého manžela, Oldřicha Filipína, několikanásobného loupežného vraha, Marie Volfové, jedné z nejznámějších vražedkyň československé historie, či sexuálního devianta Svatopluka Štěpánka, známého jako „roudnický netvor“. Stranou zájmu autorů ale nezůstaly ani případy s politickým podtextem, charakteristické především pro třicátá léta, takže se čtenář může podrobněji seznámit například s procesem s Volkssportem, tedy soudním líčením se sudetoněmeckými nacisty, pokusem o ozbrojený politický převrat v roce 1933, známým jako „židenický puč“, nebo s fémovou vraždou inženýra Formise. Aby ilustrovali postoj společnosti v období první republiky k homosexuálním vztahům, vybrali autoři pro rok 1927 případ soudního procesu s ženami obviněnými z lesbického vztahu.

V edici První republika vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z knihy:

Jedna z velmi diskutovaných soudních kauz dvacátých let byla přímo spojena s problematikou pravicového extremismu, respektive nástupu politické strany českého fašismu. Ten se jako myšlenkový proud objevil záhy po vzniku nezávislého Československa, k jeho kořenům patřil boj o národní svébytnost z 19. století, současně obavy z levicového extremismu a strach z německého nacionalismu. Již roku 1922 vznikly tři fašistické subjekty, deklarující se nikoliv jako strany, nýbrž politická hnutí. Byly jimi Červenobílí, Národní hnutí a Českoslovenští fašisté. Tyto formace s podobnými programy se postupně sbližovaly, až na slučovacím sjezdu v Kolíně 24. března 1926 vytvořily regulérní politickou stranu s názvem Národní obec fašistická. Ta až do nacistické okupace představovala nejvýznamnější organizaci českých a moravských fašistů. Významným přelomem bylo pro N.O.F. 3. ledna 1927 zvolení nového předsedy, jímž se stal kontroverzní generál Radola Gajda (narozen 14. února 1892 jako Rudolf Geidl), osobnost, v níž se podivně prolínaly světlé i temné stránky. V letech první světové války bojoval v černohorské armádě, později se dostal k československým legiím v Rusku a přes svou konfliktnost a určitou výstřednost prokázal nespornou osobní odvahu a výjimečné velitelské vlastnosti. Stal se načas dokonce velitelem Sibiřské armády admirála Kolčaka. Po návratu do vlasti působil v hodnosti generála v československé armádě, jeho kariéru však zničilo paradoxní a nepodložené obvinění ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu, které vešlo ve známost jako takzvaná Gajdova aféra. K tomu se přidalo další obvinění, že se generál chystal zneužít všesokolského sletu roku 1926 k vyvolání pravicového vojenského převratu. Ani to se nezakládalo na věrohodných důkazech, stačilo však k propuštění neoblíbeného Gajdy z armády. Generálovi protivníci, kteří museli mít pocit uspokojení, však zřejmě učinili osudovou chybu. Pokud by zůstal ve vojsku, byl by svázán předpisy a vojenskou subordinací, v civilu však popularitu „Lva Sibiře“ využila extremistická strana, jež si ho vybrala do čela. Díky jeho pověsti válečného hrdiny získávali fašisté nové příznivce a v třicátých letech dokonce seděli ve sněmovně i senátu.

Od nástupu Radoly Gajdy do čela strany neuběhlo ani příliš mnoho času a k jeho údajné špionážní aféře se přidal další exces, tentokrát ovšem nevykonstruovaný, ale opravdu způsobený skupinou vysloveně zfanatizovaných členů Národní obce fašistické. Mezi straníky se totiž šířily pověsti o snaze Hradu dostat bývalého generála do vězení za každou cenu, hlavním iniciátorem měl být přímo prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Kroužek zcela scestně uvažujících členů fašistické strany tehdy došel k závěru, že existují klíčové písemné důkazy prezidentova protiprávního vměšování do vyšetřování špionážního případu generála Gajdy. U sebe doma je měl podle přesvědčení členů N.O.F. držet rada Ministerstva národní obrany, doktor práv Jaroslav Vorel (narozen 19. dubna 1888 v Tišnově). Fašisté záhy došli k nápadu, že pokud by mu je odebrali, mohli by na veřejnosti v celé šíři odhalit záludné spiknutí nejvyšších politických špiček proti svému vůdci a ukázat národu flagrantní zneužívání moci prezidentem a jeho okolím. Podle jejich přesvědčení měla celá československá společnost spatřit odvrácenou tvář deklarovaných demokratických poměrů v zemi. Odtud byl již jen krok k rozhodnutí provést nelegální domovní prohlídku v letním bytě JUDr. Vorla na Sázavě a inkriminované listiny získat jakýmikoliv prostředky, i prostřednictvím násilí. Netrvalo dlouho a mezi mladými fašisty se utvořilo komando mužů odhodlaných dosáhnout zabavení Masarykových dopisů Vorlovi stůj co stůj. Hypotetické prezidentovy dopisy měly podle jejich přesvědčení obsahovat přímé pokyny Vorlovi, jak vést další kroky proti předčasně penzionovanému generálovi.

Brzy ráno 23. srpna 1927 přijelo k sázavskému domu Josefa Bulína, kde měl nic zlého netušící ministerský rada letní sídlo, v automobilech sedm příslušníků takzvané Omladiny. Jednalo se o paramilitární formaci členů N.O.F., kteří se na vpád do soukromí státního úředníka vyzbrojili revolvery a v pět ráno zabušili na dveře. Když rada otevřel, prohlásili se za příslušníky tajné policie a se zbraněmi v rukou zatlačili rozespalého a překvapeného doktora Vorla dovnitř domu. Razantně se po něm dožadovali vydání dokumentů k procesu generála Gajdy, především údajného dopisu T. G. Masaryka, ve kterém měl prezident dávat Vorlovi přímé instrukce, jak v kauze postupovat. Rada se snažil útočníkům vysvětlovat, že žádné podobné materiály nemá, fašisté mu však neuvěřili a důkladně prohledali psací stůl i celou pracovnu. Akce skončila naprostým fiaskem, samozřejmě žádný kompromitující materiál nenašli a nakonec bez úspěchu dům opustili, nasedli do svých dvou automobilů a vrátili se do Prahy. Přímo do bytu, kde revolverem ohrožovali i Vorlovu manželku, vpadlo při akci šest mužů, sedmý hlídkoval u vchodových vrat.

Rada Vorel, ač byl útočníky, vydávajícími se za neuniformované policisty, důrazně varován, aby o celé události zachoval naprosté mlčení, samozřejmě po jejich odchodu obratem informoval skutečnou policii a podal na zatím neznámé násilníky trestní oznámení. Následovalo vyšetřování, domovní prohlídky u fašistických aktivistů a akce vyvrcholila zatčením členů jejich přepadového komanda. Jak se ukázalo, útočníky byli zemský velitel Omladiny, jedenatřicetiletý obchodník Jaroslav Tetiva, dále devětadvacetiletý krejčí Josef Keller, třiatřicetiletý drogista František Chyba, devatenáctiletý student Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Jindřich Žitný, Alois Beneš, Karel Hetteš a dvaačtyřicetiletý obchodník Josef Beutl. Zatčen byl také známý fašistický advokát JUDr. Branžovský, vyšetřování se nevyhnul ani samotný vůdce N.O.F. Gajda, u něhož není stoprocentně jisté, zda měl o svévolné akci svých spolustraníků vůbec potuchy. Jeho zatčení však vyvolalo 25. srpna vášnivou demonstraci straníků a příznivců, shromáždivších se kolem půl desáté večer před budovou policejního ředitelství v Praze. Přibližně stovka fašistů provolávala slávu Gajdovi a požadovala jeho propuštění.

Výslechy i soudní proces trvaly poměrně dlouho, útočníci byli nakonec odsouzeni ke třem, popřípadě čtyřem měsícům žaláře, takže vzhledem k násilné povaze svého excesu, při kterém porušili několik zákonů, vyvázli nad očekávání dobře. Národní obec fašistická se stala terčem tisku, především levicového, požadujícího přísné tresty pro všechny útočníky i organizátory, v některých případech novináři volali i po zastavení činnosti strany. K tomu nedošlo, v důsledku „Sázavské aféry“ však musela ukončit svou činnost první polovojenská organizace Gajdových fašistů. Omladina byla na základě zákona na ochranu republiky rozhodnutím policejního ředitelství v Praze rozpuštěna 2. září 1927.

Jeden z mužů, kteří akci připravovali, Josef Klečka, neunesl psychický tlak a pokusil se zastřelit. Naštěstí se pouze postřelil a v nemocnici mu zachránili život. Do domácího ošetřování jej odvezl Gajdův řidič, což vyvolalo další pozornost tisku, která „Sázavskou aféru“ uzavřela.

Radola Gajda byl potrestán dvěma měsíci vězení, horší bylo, že jej zbavili všech požitků vyplývajících z hodnosti generála ve výslužbě, hrdina legií byl dokonce vymazán z vojenské evidence. Sám nechtěný hlavní hrdina „Sázavské aféry“, JUDr. Jaroslav Vorel, pracoval až do okupace na Ministerstvu národní obrany, zastával vysokou funkci přednosty právního odboru. Kromě toho byl autorem několika odborných knih zabývajících se justicí a branným zákonem. Po nacistické okupaci a likvidaci československé branné moci odešel podle dostupných údajů do penze. Zemřel v Praze 26. listopadu 1946.

„Sázavská aféra“ doslova otřásla veřejným míněním, levicový a demokratický tisk informoval o celém přepadení i následném soudním procesu a ostře varoval před nebezpečím nástupu fašismu. Mnoho rozumně smýšlejících občanů se pravděpodobně domnívalo, že ostuda smete Gajdovu stranu do propadliště dějin, a málokdo si dovedl představit, že neuplyne mnoho času a zástupci fašistů zasednou v parlamentních lavicích. Útok na Jaroslava Vorla přitom představoval jen jeden z prvních excesů, republiku čekala v budoucnosti aféra neskonale širších rozměrů, trestní případ známý jako „Židenický puč“.

 

Prameny a literatura

• Ivo PEJČOCH, Armády českých politiků. České polovojenské jednotky 1918–1945.

Cheb 2009.

• Ivo PEJČOCH, Fašismus v českých zemích, fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922–1945. Praha 2011.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 07 Červen 2016 10:55 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB