Viktoria Tokarevová: Zlom


 

Zlom obalNeopětovaná láska, ale i vidina lepších zítřků, láska, v níž je také místo pro bolest, omyly a neporozumění – to vše jsou témata knižního výboru z povídek ruské spisovatelky Viktorie Tokarevové.

 

 

V její realisticky psychologické tvorbě, která se již stala součástí fondu klasické ruské literatury dvacátého století, nechybí místo pro humor a ironii, lásku a smrt, překvapivé zvraty a především prostor pro rozbor protichůdných vztahů mezi mužem a ženou. V každé z pěti povídek se autorčiny literární postavy potýkají s každodenními problémy, starostmi a radostmi všedního dne. Zápletky však nepřekypují únavným sentimentem, jak by se mohlo na první pohled zdát – mnohdy se v nich objevuje láska bez příkras, mnohdy přecházející z groteskní roviny v mrazivou vážnost a balancující na hraně tragického a směšného. Konec příběhu autorka často ponechává otevřený a opouští své hrdiny na rozcestí před těžkou životní volbou, čímž dává čtenáři prostor pro vlastní interpretaci postav a jejich osudů. Povídkám přitom nechybí ani kritický podtext břitce komentující období končící sovětské perestrojky. V tom všem spočívá tajemství jejího čtenářského úspěchu napříč generacemi.

Zlom vychází v pražském nakladatelství Akropolis. Překlad je dílem Lukáše Klimeše, který s překladem jedné z povídek knihy před rokem obsadil druhé místo v soutěži o nejlepší literární překlad z ruského jazyka do českého, kterou každoročně organizuje Zastupitelství Rossotrudničestva v ČR spolu s ruskou nekomerční organizací Institut překladu.

Viktoria Tokarevová (nar. 1937) je současná ruská prozaička a dramatička, autorka více než čtyř desítek povídkových knih a patnácti scénářů, podle kterých byly natočeny úspěšné filmy. Narodila se v Leningradě, kde po absolvování střední hudební školy krátce vyučovala hru na klavír. V Moskvě pracovala jako učitelka v hudební škole pro děti, poté jako redaktorka ve filmovém studiu Mosfilm. V roce 1967 vystudovala scenáristiku na Všesvazovém státním institutu kinematografie. V této době začíná psát svoji prózu. Literárními kritiky bývá označována za autorku píšící pro ženy i a za pokračovatelku čechovovské tradice. Získala řadu významných ocenění na poli literatury a kinematografie. Její knihy se tisknou ve velkých nákladech nejen v Rusku, ale také v zahraničí: v Číně, Francii, Itálii, Německu a Velké Británii. Česky vyšly výbory jejích povídek a novel Den bez lhaní (Lidové nakladatelství 1988) a Římské prázdniny (Host 2005). V roce 2009 vydalo nakladatelství Host její román Pták štěstí.

 

 

Ukázka z povídky Koně s křídly:

„Nic z toho nebude,“ řekla Nataša, „určitě nikam nepojedou.“

„Proč si to myslíš?“ zeptal se Voloďa, zahnul s autem doprava a pak ještě jednou.

„Prostě proto. Domlouvat se s nimi na něčem nemá cenu.“

Voloďa zaparkoval před druhým vchodem. Byli do- mluveni s Gusevovými, že budou čekat dole, ale nikdo tam nestál.

Nataša vystoupila z auta a šla do druhého patra. U Gusevových se dveře nikdy nezamykaly. Ne snad, že by důvěřovali cizím lidem, ale často ztráceli klíče.

Vešla dovnitř, rozhlédla se kolem sebe a došlo jí, že si měla donést lopatu na odházení cesty. Než mohl člověk udělat jediný krok, musel se nejdřív porozhlédnout, kam vůbec šlápne. V předsíni se jim válely snad všechny boty, co v bytě měli: od plátěných sandálů přes válenky až po gumové holínky. Všechny hned ve čtyřech exemplářích. Tenisky měly na sobě ještě zaschlé podzimní bláto. Dveře do pokoje byly otevřené a za nimi se rýsovala úplně stejná situace — na podlaze a po židlích bylo poházené vše, co by jinak mělo ležet na posteli nebo viset ve skříni.

Alka byla naprostá a beznadějná bordelářka. A nikdo nechápal, jak s ní Gusev, normální a dobře placený Gusev, mohl žít.

Vešla do předsíně v pletených kamaších, na zadku už pěkně vytahaných, okamžitě vytřeštila oči, nasadila výraz upřímné nenávisti a zaťala obě pěsti, aby zdůraznila, jak silnou zlobu pociťuje.

Objevil se totiž skleslý Gusev, neoholený a strhaný jako nějaký trestanec.

„Nazdar,“ zamumlal, jako by se na ničem předem nedomluvili a jako by žádné společné plány na nedělní vyjížďku neměli.

Nataša už už chtěla něco říct, ale Alka ji popаdla za ruku a odvlekla do kuchyně. Ve dřezu se nakupilo skoro všechno nádobí, které v domácnosti měli. Stěny se loupaly, strop prosakoval a Nataša podvědomě čekala, že jí odněkud na hlavu vyskočí ještěrka. V takových podmínkách by se určitě mohla objevit: buď ona, nebo krokodýl. Připlazí se, zabydlí se a nikdo si jich ani nevšimne.

„Ty tu máš ale bordel,“ podivila se Nataša.

„To víš…,“ začala Alka a pronikavě se podívala na kamarádku svýma akvamarínovýma očima. Ty měly schopnost měnit barvu podle nálady a podle světla. Je třeba zmínit, že když Alka vylezla ze svého brlohu na denní světlo, na všechny zapůsobila stejným dojmem, jako by vyšla z hollywoodské vily se čtrnácti sluhy a třemi pokojskými. Uměla být elegantní a půvabná, dokázala se zatvářit povýšeně aristokraticky i vykouzlit letmý úsměv. Sophia Lorenová v nejlepších letech. Teď tu stála celá zarmoucená a s napuchlým nosem. Baba Jaga jak vyšitá.

„To víš, kdyby mi teď podali lžičku jedu… přísahám, zhltla bych ji a vůbec bych toho nelitovala, ani na vteřinu bych nelitovala tohohle života…“

V tom Nataša pochopila, že u Alky doma určitě zrovna došlo k hádce. Tím by se vysvětlila i její sklíčená nálada. Proto se Gusev choval samotářsky a jejich kluci nevylézali ze svého pokoje. Jen seděli a ani nedutali.

Jak se ukázalo, hádka vznikla kvůli tomu, že Gusev odmítl jet na výlet. Odmítl to kvůli babičce ze třetího kolena, která mu zemřela před třemi dny. Alka měla za to, ostatně to tak řekla i Nataše, že bába měla umřít už dávno. Narodila se ještě za cara Alexandra II., po něm stihl zemřít ještě jeden car, změnil se režim a vypuklo několik válek: první světová, občanská a druhá světová. Ale bába si žila dál a zemřela teprve před třemi dny. Gusev se prý zhroutil, protože babička ho měla jako malého ráda a během poslední války mu do evakuace poslala vaťák a baret. Kluci jsou nevděčníci, v jednom kuse se perou a hádají. Doma je to hotové peklo. Nádobí nikdo nemyl celý týden. Všichni čekají, až to Alka umyje. Všechna práce stojí na ní: jak lov mamuta, tak udržování ohně. Ani jedinou radost, nedělní procházku s přáteli, jí nechtějí dopřát. Nasadila tragický pohled a její oči se zbarvily do kouřově šedé barvy jako dešťový mrak.

Voloďa zatroubil pod oknem.

„Co to je za příšerný zvuk?“ vytrhla se Alka ze svých starostí. „Jako malá sekunda: c–cis.“

„Jako kdybys smíchala zelenou s růžovou,“ dodala Nataša.

Alka pracovala jako choreografka na hudební konzer- vatoři a Nataša učila kreslení na škole pro nadané děti. Jedna vnímala svět skrz barvy, druhá pomocí zvuků. Dohromady skvěle ladily, jako barevná hudba.

„Tak já teda půjdu,“ řekla Nataša, „ale moc mě to mrzí…“

Skutečně ji mrzelo, že Alka nejede, protože šlo hlavně o Alku. Voloďu považovala jen za dopravní prostředek. Guseva zase za společnost Volodi, aby se nepletl pod nohama. Mohly by nechat chlapy ve dvou a ti by si spolu povídali o Jimmym Carterovi.

Muži jsou úplně stejné drbny jako ženy, ale ony, na rozdíl od mužských, probírají pouze své kamarádky, zato muži si berou na přetřes politiku. Tak jako tak jde o určitý způsob sebeprosazování. Carter něco neudělal správně a Gusev si toho všiml. Také Voloďa Višňakov si toho všiml. Takže to znamená, že Gusev a Višňakov jsou chytřejší než Carter. Ten je ve srovnání s nimi za hlupáka, i přesto že dnes sedí v senátu, zatímco oni se vlečou zimním lesem za svými manželkami, učitelkami. A Nataša by vyprávěla Alce o výstavě dětských výkresů a o Mansurovovi. Povídala by o něm hodinu, dvě, tři, Alka by jen poslouchala a její oči by se zbarvily tu do tmavězelené barvy jako malachity, tu do světlezelené jako smaragdy. A člověku by při pohledu do těch očí mohly vytrysknout slzy z tak barevné hudby, z takové harmonie a vzájemné symbiózy.

Do kuchyně vešel Gusev a chvíli se přehraboval v hromadě nádobí. S hlasitým rachotem vytáhl hrnek.

„Tak přece pojedem, ne?“ žadonila Alka.

Gusev nijak nereagoval a mlčky pil vodu ze špinavého hrnku. Cítil se provinile za svoje chování. Alce přijde normální, když umře velmi starý člověk. Jemu zase nenormální, když zemře jeho příbuzná. Litoval by ji stejně, i kdyby se dožila třeba tří set let. Starší příbuzní vydělují pomyslnou hranici mezi ním a smrtí. Čím více jich zemře, tím tenčí ta hranice bude. A když ti umírají rodiče, musíš se postavit smrti tváří v tvář. Další na řadě jsi ty.

„No dobrá,“ řekla Nataša, „tak já jdu.“

„Nezlobíš se?“ zeptala se Alka.

„Věděla jsem to,“ odpověděla Nataša.

„A od koho?“

„Asi jsem jasnovidka. Něco se se mnou děje. Všechno předvídám.“

„To ty nervy,“ usoudila Alka, „protože žijeme jako koně s křídly.“

Koně s křídly, tak říkaly komárům, kteří poletovali u nich na chatě v Iljinském. Poletovali, ztěžklí nasátou lidskou krví, a krmili se. Snad ani ne jako koně, ale ani jako komáři. A skutečně bylo něco podobného v postoji mezi pasoucím se koněm a pasoucím se komárem na ruce.

„Jaký koně s křídly?“ zeptal se Gusev. „Jako pegasové?“

„Ale ty sám seš Pegas,“ řekla Alka.

„Běž s tím k šípku,“ reagoval podrážděně, hodil hrneček na celou tu hromadu nádobí a odešel z kuchyně. Nataša zadržela Guseva a objala ho na rozloučenou.

„Nehádejte se,“ poprosila.

„Jestli tohle necháme být,“ Gusev ukázal prstem na dřez, „tak se k tomu zase vrátíme. A to bude ještě na týden. Tohle není dům! Tady by člověk zmizel beze stopy! Aspoň ty bys jí měla něco říct.“

„Řeknu, řeknu,“ přislíbila Nataša, políbila ho, pocítila na tváři jeho strniště a vůni tabáku a ještě nějaký pach zatuchlosti, který je cítit ve zpustlých bytech. Pach muže, kterého nikdo nemiluje.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB