Meelis Friedenthal: Včely


včely přebalRomán Včely současného estonského spisovatele Meelise Friedenthala je příběhem vysokoškoláka Laurentia Hylase, který na konci sedm­náctého století, v době velkého utrpení, neúrody a procesů s čarodějnicemi, cestuje z holandského Leidenu studovat na estonskou Univerzitu v Tartu.

 

 

Venku nepřestává pršet, vzduch je stále vlhký. Mladíka, jehož vnímání je silně ovlivněno vysokou horečkou, obtěžuje všudypřítomný zápach, místní lidé jsou plní pověr, úroda byla špatná, řádí hladomor. Příběh, odehrávající se v jediném týdnu, slouží nejen jako obraz tehdejšího života, ale také dobového stavu medicíny, kdy depresivní lidé trpěli melancholií, o níž se vědělo, že ji zapříčiňuje černá žluč, a k jejíž léčbě se praktikovala humorální medicína.
Díky autorovu stylu psaní se před námi obraz Tartu rozvíjí jako film a my plně pociťujeme jeho smyslově bohatou atmosféru. Postavy příběhu, jako je například profesor matematiky Dimberg nebo profesor filozofie Sjöbergh, mají historický základ – text je inspirován autorovou dizertační prací. Vyprávění v sobě mísí realitu se snovými vizemi a horečnatými stavy, které nejvíce odpovídají tehdejšímu bouřlivému a nejistému období. Racionalismus učených mužů je často v rozporu s naším vnímáním, ne všechny záhady mají vysvětlení.
Meelis Friedenthal (*1973) vystudoval univerzitu v Tartu, působil tu jako odborný asistent na fakultě teologie a historie a v současné době pracuje jako vedoucí vědecký pracovník ve zdejší univerzitní knihovně. Jeho aktuálním tématem bádání jsou intelektuální dějiny 17. století. Jako prozaik debutoval roku 2004, kdy za román Zlatý věk získal národní cenu. Další jeho próza Nerissa získala estonskou sci-fi cenu. Za román Včely získal Cenu Evropské unie za literaturu.


Knihu do češtiny přeložila Petra Hebedová, vydává nakladatelství Dybbuk.

 

 

Ukázka z románu:

Středeční večer
Laurentius vyšel zpoza Jánského kostela na hlavní ulici a vydal se k radničnímu náměstí. Tváře měl rozpálené horečkou a připadal si jako mechanický hodinový strojek, který tiká tak dlouho, dokud se pérko nezastaví. Zpočátku se k Dimbergově radě pustit si žilou stavěl jako ke každému jinému mimochodem danému doporučení, ale pak překvapil i sám sebe, když zjistil, že opravdu hodlá ten plán provést. Tik-tak šly nohy vpřed. Tak jak ho poslal Dimberg, došel brzy ke štítu zavěšenému na bíločerveném sloupu, který lákal zákazníky do holičovy provozovny. Ještě nedávno nabízeli službu pouštění žilou také lazebníci, ale protože jejich vybavení bylo ušmudlané a nečisté a zákazníci často po operaci onemocněli ještě vážněji, byla jim tato činnost zakázána a právo pouštět žilou a vykonávat jednodušší chirurgické zákroky měli jen městští lékaři a holiči. Navíc měli lazebníci i jinak špatnou pověst, chodili po ulici polonazí a vcelku nepokrytě se zabývali kuplířstvím. Dimberg s jistou lítostí poznamenal, že na založení moderní kliniky v Tartu ještě nedošlo, i když profesor medicíny Below mnohokrát zdůrazňoval její potřebnost.
Laurentius si ještě jedním pohledem na štít zobrazující skalpel a nůž potvrdil, že je na správném místě, a váhavě vstoupil dovnitř. Nejdříve si všiml vyleštěné podlahy a přes stůl přehozeného ušpiněného plátna s tmavými skvrnami, pak zasmušilého muže sedícího na židli. Měl na sobě módní dlouhý vyšívaný plášť a na hlavě extravagantně vysokou, napudrovanou a naondulovanou paruku.
„Buďte zdráv," řekl Laurentius.
„Potřebujete paruku?" zeptal se muž zpěvavým hlasem se zvláštním akcentem. „Samozřejmě, vlastní vlasy máte ošklivé, ty se musí ostříhat. Nemá to žádný glanc. Mám prvotřídní paruky, pánové všichni nakupují u mě."
Laurentius se uklonil a stočil pohled k zemi. „Vlastně jsem se přišel zeptat na pouštění žilou."
„Ach, tak takhle? Dnes to nejde," vysvětloval holič lítostivě. „Špatná doba. Mars je v nepříznivé pozici a působí nemoci. Ale kromě pouštění žilou nabízím i baňky. Je to lepší, i když o to pak taky dražší. Ale vyplatí se to."
Laurentius zůstal bezradně stát.
„Je to ve vašem vlastním zájmu," omlouval se holič. „Dny vhodné k pouštění žilou se musí přesně dodržovat." Rukou ukázal na papír připevněný na stěně. „Mám to tu všechno napsané, nechal jsem si to spočítat od matematiků. Velmi přesné a důvěryhodné. Ale pojďte dál, dáme vám baňky a na klystýr je dnes také vhodná doba. Tak či tak se musí střeva vyprázdnit, dříve než budeme pouštět žilou."
Přehraboval se ve skříni a vytáhl odtamtud robustní pumpu na klystýr s dřevěným držadlem. Od častého používání vypadala opotřebovaně a taky se nezdála být úplně nejčistší. Holič se smutně zadíval na stříkačku, několikrát zapumpoval a spokojeně pokývl. Laurentia udeřil do nosu hnilobný zápach fekálií a moči. Snad je to jenom plod jeho příliš bujné fantazie, zadoufal Laurentius – možnost, že ten zápach je jen v jeho nose, černá žluč jeho duše, která tak zapáchá, se teď zdála lepší než jiné alternativy. Se zachvěním se zamračil. Samozřejmě že byl klystýr populární léčebnou metodou, ale on sám se k němu vždy stavěl s nedůvěrou. Tělo se přece samo dokáže podle potřeby vyčistit přirozenou cestou, není potřeba tomu takto uměle napomáhat.
Když holič viděl Laurentiovu reakci, zavrtěl vážně hlavou, až se mu dlouhé lokny rozevlály. „Ničeho se nebojte. Když i francouzský král si pravidelně nechává dělat klystýr, tak vy se přece nebudete upejpat. Nejdřív vás pěkně vydrhneme a pak uděláme jeden pořádný klystýr."
„Dneska jsem skoro nic nesnědl, sotva je mi to zapotřebí," zkoušel Laurentius zdvořile odmítnout.
„No, jídlo je jedna věc, ale vyčištění střev druhá. Už staří Řekové mluvili o katarzi, očistě. To je klystýr, vyčistíme vám vnitřek a budete jako nový člověk," přesvědčoval ho holič a pomalu se přibližoval k Laurentiovi. Vypadalo to, že hodlá svou metodu léčby praktikovat hned a bez dlouhého domlouvání se zákazníkem.
„To ano, ale to bylo spíš v přeneseném významu," řekl Laurentius a ustupoval ke dveřím. „Přinejmenším u Aristotela určitě."
„Och, já už jsem tu dělal klystýr všem, rektorovi a profesorům, dokonce i jejich paninkám." Z holičova hlasu byl slyšet nostalgický smutek. „A to ve zcela nepřeneseném významu. Všichni dostali katarzi."
„Profesor Dimberg mi ale doporučil pouštění žilou. Je potřeba oslabit sílu nemoci," zkoušel Laurentius protestovat.
„To je pravda, sundejte ale kalhoty a posaďte se na židli. Mísu dáme sem dolů," nevšímal si ho vůbec holič.
Laurentius mrknul dozadu, rukou našmátral dveře a s nuceným úsměvem na rtech vyklouzl ven. „Možná přijdu později, až bude příznivější doba," zavolal ještě ve spěchu a vydal se po ulici dál.
„Sakra," zasyčel skrz zuby.
Z nějakého důvodu jako by měl pocit vysvobození. Trochu v euforii, trochu v panice kráčel dál po ulici směrem k univerzitě a pokoušel se utřídit myšlenky. Co teď? Zkusit pouštění žilou u nějakého jiného holiče mu nyní připadalo směšné. Epizoda s přespříliš horlivým katarzistou na něj zapůsobila tak, že neměl nejmenší chuť se svěřit do rukou dalšího šarlatána. Jen při pomyšlení na to ucítil zase ten zápach. Zastavil se a zalapal po vzduchu.
„K čertu," zaklel potichu, zapřel si ruce o kolena a snažil se uklidnit. Neustále šustící déšť mu promáčel vlasy, voda kapala za límec. Začalo se už pomalu stmívat a ulice vypadala, jako by jen čekala na příchod zlodějů a hrdlořezů. Nastávala doba vytvářející nepříjemné napětí. Jestli má opravdu v plánu si dnes nechat pustit žilou, pak by bylo asi nejlepší najít vzdělaného člověka, někoho, z jehož vzezření by se dalo soudit, že aspoň trochu ví, co dělá. Ale kde by tu v cizím městě někoho takového našel? V lékárně? I když se mezi lékárníky našli muži s rozsáhlými znalostmi a univerzitním vzděláním, často se z lékáren stávalo místo pro hraní karet a pití piva, někdy se tam požívaly i silnější nápoje. Na své vzdělání mnozí lékárníci ve shonu při prodávání léků zapomněli a snažili se člověku vnutit všelijaké pochybné krámy. Jimi vyrobené masti a pudry a zábaly a kdovíco ještě. Často si pro své výrobky vymýšleli přehnané, nebo přinejmenším zavádějící názvy jako Rhazesovy bílé pastilky nebo žížalí olej. Většinou nijak nepomáhaly, ale vždycky byly dost drahé. V každém případě se rozhodl nechat průzkum stavu zdejší lékárny na pozdější dobu. V podstatě by si mohl sám poradit s tak jednoduchou procedurou, jako je pouštění žilou. Musí se jen všechno dobře nachystat, nástroje by měl dokonce všechny mít...

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB