Franco Cardini: Chalífa a Západ


Cardini obalSpecialista na dějiny středověku a islámu, italský historik Franco Cardini, si na své webové stránce už několik let vede deník Minima Cardiniana, v němž komentuje aktuální politické události, především na Blízkém východě, a spojuje tu své historické znalosti se zájmem o současné dění.

 

 

Výběrem z těchto textů vznikla kniha Chalífa a Západ. Kořeny terorismu a pokrytectví Západu. Zachycuje deníkové zápisy od ledna 2014 do ledna 2015. Autor v nich proniká hlouběji pod povrch událostí prezentovaných denně médii. Nabízí nové pohledy na historii vztahu Západu a islámu a zpochybňuje domýšlivost západního myšlení.

Italský historik Franco Cardini (narozen 5. srpna 1940 ve Florencii), zaměřující se na dějiny středověku, je autorem rozsáhlého díla věnovaného křížovým válkám, spiritualitě a imaginaci středověku, vztahu křesťanství a islámu. Jeho rozsáhlé dílo pokrývá témata jako jsou křížové války, spiritualita a imaginace, vztah křesťanství a islámu. Za jeho odbornou práci se mu dostalo řady ocenění. Některá z Cardiniho děl jsou přeložená do češtiny: František z Assisi (Praha 1998), Evropa a islám (Praha 2004), naposledy Jeruzalém. Průvodce dějinami města (Praha 2015). Kapitolou Válečník a rytíř přispěl do úspěšné kolektivní práce Středověký člověk a jeho svět (ed. Jacques le Goff).

Kromě svého odborného medievistického zájmu se Franco Cardini dlouhodobě věnuje i aktuálním otázkám současnosti a angažuje se občansky a politicky, kandidoval v místních volbách ve Florencii za levicové uskupení. Byl veřejně aktivním odpůrcem zásahu v Afghánistánu a invaze do Iráku, po níž připravil k vydání sborník Strach a arogance (2003), do kterého přispěl i Noam Chomsky. Podobně zaměřená je další, již autorská Cardiniho kniha Astraia a Titáni. Americké lobbies dobývají svět (2005).

V díle Chalífa a Západ hrají ústřední roli nejsledovanější události ledna 2014 – ledna 2015: konflikt v Sýrii, ustavení tzv. Islámského státu, válka v Gaze v roce 2014, vraždění v Paříži v lednu 2015. Zdaleka to však nejsou jediná témata historikova zamýšlení. Dalšími je např. íránské trestní právo, radikalizace mladých západních muslimů nebo věznice v Guantánamu. Autor se s lehkostí pohybuje mezi staletími, aby upozornil na zajímavé, ale málo známé souvislosti současných událostí. Například líčí historku ze sklonku 9. století, kdy italská markýza Berta Toskánská napsala dopis vládci vzdáleného Bagdádu, chalífovi al-Muktafímu. V něm nabídla chalífovi spojenectví a naznačila i možnost sňatku. Její list k hlavě všech muslimů doputoval, chalífova zdvořile odmítavá odpověď již k urozené Italce nedorazila, neboť posel zemřel cestou. „Tohle ovšem byli skuteční chalífové. Dnes už takoví chalífové nejsou...“, konstatuje Cardini, jenž poukazuje, jaké proměny prodělala instituce chalífa k dnešním maskovaným hrdlořezům s černou vlajkou. Na závěr si autor klade otázku, zda lze předejít střetu kultur  a zda by bylo možné islám pozápadnit a modernizovat. 

V českém překladu knihu vydává Vyšehrad, který už před časem vydal Cardiniho monografii o svatém Františkovi z Assisi. Knihu přeložily Jitka Michalčíková a Tereza Sieglová.

Ukázka z knihy:

Řekněme pravdu: je to těžké, být přesvědčeni, že patříme k občansky a kulturně vyšší civilizaci než jakákoli jiná, neboť ta naše v sobě nese univerzální hodnoty, a zároveň si hořce uvědomovat, že vůbec nejsme schopni to dokázat. Paříž, město, které je z mnoha pohledů symbolem svobody myšlení a lidských práv, od čtvrtka 7. do pátku 9. ledna 2015 šokoval hrůzný řetězec smutných událostí a zločinů. Ty ji na jednu stranu zdrtily, na druhou stranu vyvolaly u jejích obyvatel a mnoha dalších lidí, kteří se sešli na náměstích – mezi nimi byly i desítky evropských politických lídrů –, ráznou a sjednocující odpověď.

Právě vývoj té odpovědi (republikánská manifestace v neděli 11. ledna) ještě navíc přinesl řadu nečekaných otázek, na něž se jen obtížně hledala přesvědčivá odpověď.

Ráno 7. ledna 2015 dva bratři, dvaatřicetiletý Chérif a čtyřiatřicetiletý Saïd Kouachi, francouzští občané muslimské víry a severoafrického původu, vtrhli do sídla týdeníku Charlie Hebdo – proslaveného kreslenými vtipy o islámu, ale i o křesťanství a židovství – a zabili téměř všechny redaktory, několik zaměstnanců ochranky a mimo budovu také dvaačtyřicetiletého policistu Ahmeda Merabeta, muslima. Po dramatickém útěku se jim podařilo ukrýt se v budově nedaleko Paříže, odkud je policie o dva dny později vytáhla a zastřelila je. Později vyšlo najevo, že minimálně jednoho z nich, Chérifa, již policie znala a měla ho pod dohledem a že byl napojený na skupinu spojenou s al-Káidou, byl naverbován v jedné náborové filière pro mladé francouzské bojovníky a před časem se vrátil z Iráku, kde se připojil k organizaci Džabhat an-Nusrá. Mezitím ve čtvrtek 8. Ledna mladý muslim Coulibaly, zdánlivě bez jakéhokoli spojení s oběma teroristy, zabil  u Parku Montrouge ve XIV. obvodu příslušníka městské policie a potom následujícího dne, 9. ledna ráno, přepadl košer supermarket v Porte de Vincennes ve XX. obvodě; několik zákazníků obchodu, občanů židovského vyznání, kteří se připravovali na šabat, zajal jako rukojmí a čtyři z nich zabil. Téhož dne ho v prostorách supermarketu zabila zásahová policejní jednotka.

Sled událostí vyvolal smršť falešných či nepřesných zpráv, hromadu komentářů a polemik. Masakr novinářů a ilustrátorů časopisu Charlie Hebdo – který již nějakou dobu měli v hledáčku islamisté kvůli několika obrázkům, jež zesměšňovaly proroka Muhammada – ještě za tepla vyvolal velkou spontánní manifestaci na Place de la République. Ta se nesla ve znamení požadavku práva na satiru jakožto součásti svobody tisku a svobody slova tout court, jež byla vlastně koncepčním cílem masakru. Účastníci manifestace zvedli les propisek a tužek a toto gesto symbolizovalo, že na kalašnikovy atentátníků chtějí odpovědět zbraněmi svobodné a odvážné kritiky – zbraněmi myšlení a ironie proti zbraním fanatického a zabedněného terorismu, který umí jen zabíjet a miluje smrt. Motto „Je suis Charlie“, jež bylo okamžitě přeloženo do mnoha jazyků (včetně arabštiny), zdůrazňovalo, že zasažený týdeník představuje všechny ty, kteří věří v univerzální hodnoty obrany svobody, jež nesnáší hranice a tabu.

Vraždění v Paříži 7. ledna 2015 zasáhlo celé lidstvo, protože jím byla zasažena univerzální práva; v první řadě právo na svobodu myšlení a svobodu slova. Obraz náměstí Place de la République přetékajícího dojatým davem byl krásný a dojemný. Bylo krásné moci opakovat ve všech jazycích: „Je suis Charlie.“ Týdeník Charlie Hebdo představuje nás všechny, ne tím, co píše a kreslí, ale tím, co symbolizuje: hrdost na svobodu, která nezná tabu. Právě to po dřívějším teroristickém útoku, při němž bylo poškozeno sídlo týdeníku, prohlásil slavný kreslíř Stéphane Charbonnier („Charb“). Lidem odpovědným za útok, který vyvolaly karikatury Proroka, Charbonnier odpověděl, že v západní kultuře – nebo každopádně v jeho osobní interpretaci západní kultury – náboženství není nic jiného než forma filozofie či ideologie, tudíž zesměšňovat a karikovat Muhammada nebo Pannu Marii je legitimní, stejně jako je legitimní zesměšňovat a karikovat Karla Marxe nebo prezidenta Obamu.

Paříž se mezitím oblékla do smutku. V noci z 9. na 10. ledna každou celou hodinu až do dvou hodin ráno by neinformovaní turisté na Pont Neuf marně čekali s tablety připravenými k focení na zlatý třpyt a diamantový svit Eiffelovky, které se každou noc opakují. Věž ve své železné chladnosti zůstala té noci tmavá pod temným lednovým nebem. Ve smutku, jako černé vlajky. La Ville Lumière, město světel, se na jednu noc vzdalo své nádhery. Drželo smutek za redaktory z Charlie Hebdo, za policisty, kteří zemřeli při výkonu svých povinností, za oběti osamoceného atentátníka z Porte de Vincennes. Jeho povaha byla mezitím vykreslena jako zneklidňující typ nepřizpůsobivého člověka, trpícího psychickými poruchami, který projevoval sympatie k Islámskému státu chalífy al-Bagdádího. Tento detail, alespoň v podobě indicií, nabízel vnímavějším pozorovatelům nový a možná nikoliv zanedbatelný problém. Al-Káida a Džabhat an-Nusrá jsou protivníky Islámského státu, ačkoliv mají stejný salafitský teologický původ.

Za oběma odlišnými a soupeřícími vyznáními – nevíme však, do jaké míry vědomě, ani zda alespoň na základě širšího taktického plánu, či ne – se jasně rýsuje občanský a náboženský boj mezi různými pojetími politického islámu, fitna. Tento boj se již netýká jen muslimských zemí, ale i Západu, kde narůstá – to je ovšem jiný fenomén, který momentálně nejsme schopni vyhodnotit ani kvantitativně, ani kvalitativně – počet konvertujících k islámu; a spolu s nimi fatálně (ovšem také ve stále větší míře) narůstá také počet kandidátů usilujících o to, stát se bojovníky džihádu.

Brzy se však ve francouzském veřejném mínění a v masmédiích, která veřejné mínění reprezentovala, začala rýsovat výrazná rozdílnost pohledů a nakonec se projevila i v obecném mínění Západu. Nebylo náhodou, že večer 8. ledna v projevu k francouzskému národu vysílaném v televizi (který v mnoha pozorovatelích vyvolal dojem, že prezident podlehl pokušení využít příležitosti, kterou mu nabídly tragické okolnosti, aby znovu získal aspoň část popularity, která v posledních měsících šla ke dnu) prezident Hollande kladl důraz  na nutnost dát terorismu koherentní, jednomyslnou, jednotnou odpověď.

Perspektiva jednoty však záhy utrpěla trhliny, neboť se objevily polemiky o tom, zda je vhodné, aby se republikánské manifestace svolané na neděli 11. ledna (a v souvislosti s níž se mluvilo o dvou milionech účastníků) účastnil i Front national. Důvod tahanic byl jasný: mnoha lidem se nelíbilo, že by strana, která zastává zobecněnou a nekritickou islamofobii, která má tendenci vidět ve všech muslimech přinejmenším potenciální teroristy, mohla kompromitovat obraz, který všichni chtěli zřetelně poskytnout. Obraz neochvějné vůle lidu vzepřít se terorismu, nikoliv kultuře, natož náboženskému vyznání. Jenže jak vyloučit z jednohlasného sboru národa politickou sílu, jež představuje jeden z jeho hlavních hlasů?

Ani to ještě nestačí. Nehledě na krutost masakru spáchaného v sídle Charlie Hebdo a na samotných osobách jeho obětí, v symbolické a koncepční rovině byl vlastně spáchán atentát na svobodu myšlení a slova. Položili jsme si však otázku, zda jsme si jisti, že současní francouzští politici s tím, jaká řešení volí, jsou schopni se opravdově a přesvědčivě postavit na obranu takto významné hodnoty? Sám Hollande, jenž to 8. ledna večer prohlašoval a zdůrazňoval, následujícího rána opravil svůj tah tím, že veřejnosti spěšně vzkázal, že „aby se usnadnilo policejní vyšetřování“ a aby teroristům nebylo poskytnuto „zviditelnění, jaké si přejí“, asi bude nutné uchýlit se k jakési formě mlčení tisku a dočasnému omezení svobody ve prospěch bezpečnosti. Ve Francii se tedy v roce 2015 vynořil tentýž problém, který se objevil ve Spojených státech před zhruba patnácti lety, tedy po 11. září: Je přípustné vzdát se ve jménu bezpečnosti nějakého toho kousku svobody? Problém je o to horší, že svobodná francouzská republika před několika měsíci zavedla zákon, který muslimským ženám zakazuje zahalovat si obličej na veřejnosti. Zakazování však nepotlačuje svobodu méně než opačná povinnost nosit zahalující šátek, která platí v určitých muslimských zemích. Francouzská republika tedy, také v souvislosti s takzvaným historickým revizionismem, vydala zákon, který se jeví jako plný předsudků nejenom vůči svobodě svědomí, ale také vůči svobodě vědeckého bádání. Jak to jde dohromady s nesmrtelnými principy, na něž je Marianne tak hrdá?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB