Dörte Hansenová: Starý kraj


 

starý kraj obal„Žádná romantika, žádná klišé. Silné postavy. Příběh, který doznívá ještě dlouho po přečtení, stejně jako sténání a skřípot velkého tmavého statku.“

 

 

Pětiletá Vera uprchne se svou matkou v roce 1945 z východního Pruska na sever Německa do regionu Altes Land. Útočiště najdou na starém statku s rákosovou střechou. Vera se ve velkém, chladném selském stavení celý život cítí cize, ale přesto z něj nedokáže odejít. O šedesát let později se jí přede dveřmi nečekaně objeví neteř Anna. Utekla i se svým malým synem z předměstí Hamburku, kde ambiciózní ekorodiče nosí svoje děti ulicemi jako vítězné trofeje — a kde se Annin muž zamiloval do jiné. Vera a Anna se téměř neznají, přesto toho mají společného víc, než tuší.

Dörte Hansenová (1964), vládnoucí bystrým okem i suchým humorem, v této knize vypráví příběh dvou samotářek, které nečekaně najdou něco, co ani nehledaly: rodinu.

Starý kraj (2013) je prvním románem Dörte Hansenové. V Německu se kniha od vydání drží nepřetržitě v žebříčku bestsellerů týdeníku Spiegel, z toho několik týdnů byla na prvním místě. Prodalo se už téměř čtvrt milionu výtisků.

 

Ukázka z knihy:

Vera Eckhoffová toho o své neteři moc nevěděla, ale vždycky dokázala poznat uprchlíka, když nějakého viděla. Žena, která tu s napjatým výrazem ve tváři vynáší svých pár krabic z pronajatého stěhováku, očividně hledá víc než nové zážitky a trochu čerstvého vzduchu pro syna.

Venku na dlažbě stáli dva lidé bez domova. A zvíře v plastové přepravce, kterou klučina právě vlekl do chodby.

Anna svého synka nabalila tak, že připomínal larvu. Kluk se ve své zimní kombinéze sotva hýbal, ruce mu odstávaly od těla a nohy mu při chůzi šustily o sebe.

Vera si v té chvíli vybavila, jak se sama kdysi cítila: navlečená do pěti vrstev oblečení se ocitla před tímto domem, který neměl rád cizince. Ať už je někdo vyhnal, nebo utekli sami, ať měli čtyřkolák, nebo malý stěhovací vůz, příliš velký rozdíl v tom nebyl.

Když tenkrát prošly chodbou, aby otevřely velké dveře, spatřila před sebou Idu Eckhoffovou. Její rozzlobený obličej v den, kdy sem přišli Poláci.

Vera vyšla za Annou k otevřeným dveřím vozu a nemotorně se s ní objala. Ale jak se zdraví malý chlapec? Má ho zvednout a přitisknout na hruď? Sklonit se k němu a potřást mu buclatou ručkou? Najít kousíček odhalené tváře a políbit ho na ni?

„Tady, Willy!“ řekl Leon a ukázal na přepravku. Vera si k ní klekla, prohlédla si králíčka a potom i dítě. Světlé lokny mu sahaly skoro až k nosu, na kterém se mu leskl rozmazaný sopel. Vypadal jako obyčejný dětský nos, alespoň pokud to Vera mohla posoudit. V její rodině neměl světlé vlasy nikdo, ale hnědé oči s hustými řasami jí přišly povědomé. Pozůstatek z východu. „Willy. Aha. A kdo jsi ty?“

„Já jsem majitel,“ řekl Leon a začal po kamenné podlaze strkat přepravku do chodby. „Řekni přece Veře, jak se jmenuješ, Leone!“ zavolala za ním Anna. Otočil se a zasmál se.

„Vždyť jsi to právě řekla, Anno! Už to nemusím říkat!“

Vera slyšela, jak psi v kuchyni kňučí. Nesnášeli, když je někdo zavřel, ale dva lovečtí psi a jeden králík, to není nejlepší kombinace, alespoň z pohledu králíčka. Musí chlapce naučit, že nesmí nechávat zvířátko volně hopkat a vždycky musí zavírat dveře do pokojíčku. Její psi nikdy nebudou příliš staří a unavení, aby si nechali proklouznout přežraného velkoměstského mazlíčka.

Vera oba uprchlíky ubytovala na Idině vejminku.

Když Leon kolem deváté večer konečně usnul, s králičí klecí vedle sebe na podlaze, prošla Anna s láhví červeného vína chodbou a zaklepala na Veřiny dveře do kuchyně.

Zápach, který se z kuchyně linul, jí vyrazil dech. Vera stála v bílé gumové zástěře u dřezu a porcovala nějaké velké zvíře. „Pojď dál, sklenice jsou tamhle.“ Anna se nadechla ústy, vyndala ze skřínky dvě broušené skleničky na víno a opatrně překročila oba psy, kteří leželi na podlaze a okusovali namodralé kosti. „Za chvilku to tu dodělám.“ Anna odvrátila zrak od lavoru, do kterého Vera házela odřezky srsti, vnitřnosti a šlachy. „Vývrtka je tamhle v šuplíku,“ řekla Vera a napřáhla zkrvavenou ruku ke starému příborníku. Pak pilkou ocaskou uřízla kost, hodila ji psům a odložila velký kus masa do plastové vaničky. Na zajíce bylo zvíře moc velké, musel to být srnec.

Anna, které připadalo, že jí žaludek pomalu putuje směrem vzhůru, se soustředila na láhev s vínem a mlčky zápasila s korkem tak dlouho, až se k ní Vera otočila.

Když uviděla Annin obličej, rázně otevřela okno, vaničku s masem a lavor se zbytky zabitého zvířete strčila do špajzu a umyla si ruce od krve. Pak ze skříně vytáhla láhev ovocné pálenky, vzala neteři láhev s vínem a vývrtku z rukou, nalila do sklenice pořádnou dávku třešňovice a řekla: „Na ex.“

Anna do sebe kořalku obrátila a ihned dostala druhou.

Vera ji odtáhla k otevřenému oknu a nechala ji, aby se desetkrát zhluboka nadechla a vydechla. Zvěřina opravdu poněkud zvláštně zapáchá, ale ona sama už to nevnímala.

Láhev vína nechaly zavřenou a zůstaly u ovocné pálenky. Anně přišlo, že hruškovice chutná ještě lépe než třešňovice, ale zase ne tak dobře jako mirabelkovice.

Připíjely si broušenými skleničkami na víno, „na ex,“ říkala Anna, když psi už dávno chrápali pod kuchyňským stolem, a protože jí to přišlo legrační, vypila na ex ještě pár dalších skleniček, dokud ji Vera nevzala pod paží a neodtáhla chodbou do Idina parádního pokoje. Stojací hodiny v rohu právě odbíjely druhou.

Když Vera rozkládala pohovku na spaní, seděla Anna v křesle a chichotala se, a než měla Vera postel připravenou, tvrdě usnula.

Vera jí sundala její zvláštní boty a nohy jí položila na stoličku.

Pravou ponožku měla spravovanou, vypadalo to, jako by ji zalátal nějaký kluk: černá punčocha na palci křížem krážem prošpikovaná modrou nití. Přikryla Annu nepovlečenou dekou. Pak znovu zašla do kuchyně a přinesla láhev vody, dvě tablety Alka-Seltzeru a prázdný kýbl a doufala, že všechno neskončí na Idině krásném starém koberci.

Dveře k vejminku nechala pootevřené, pak si uvařila kávu, znovu si uvázala gumovou zástěru a opět se pustila do porcování srnce.

 

Když Anna po čtyřech hodinách v křesle znovu přišla k sobě, ihned se jí vybavila vzpomínka na rozřezané zvíře s namodralými kostmi — a potom i na zápach.

Většinu trefila do kýblu, který měla na klíně, a pak se dávila tak dlouho, dokud jí nevyhrkly slzy. Vera nechala rozsvícenou stojací lampu, ale Anně stejně chvíli trvalo, než si uvědomila, kde je. Se sténáním položila kýbl a zkusila se zvednout, ale třeštící hlava ji přinutila sednout si zpátky do křesla.

Na stole nahmatala šumivé tablety a láhev s vodou, vymáčkla oba prášky Alka-Seltzeru z fólie, hodila je do láhve a zatřepala s ní. Pak se pokusila napít, aniž by se znovu pozvracela.

Prvních pár doušků opět skončilo v kýblu, ale pak už to šlo. Anna zůstala sedět bez hnutí, dokud ostré píchání v hlavě nepolevilo.

Když už pociťovala jen slabé tepání, vydrápala se z křesla, popadla kýbl a odešla do koupelny.

Kde je Leon? Položila kýbl do vany, v obýváku zakopla o své boty a našla pootevřené dveře do jeho pokojíčku. Králíček potichu seděl, a jakmile se Anna vypotácela do místnosti a sehnula se nad postel, ihned našpicoval uši. Klekla si vedle spícího Leona a poslouchala jeho dech. V domě to zaskřípalo. Anna cítila, jak ztrouchnivělými okenicemi protahuje studený vítr.

Je mi úplně nanic, pomyslela si a odpotácela se zpátky do obýváku. Nějak se jí povedlo narvat deku do povlaku, knoflíky sice nezapnula, ale ještě se aspoň napůl svlékla a v koupelně si vypláchla nepříjemnou pachuť z úst.

Pak si lehla do špatně povlečené postele a marně se pokoušela zahnat myšlenky, které se jí proháněly hlavou jako roj sršňů:

Ležím totálně opilá ve zpustlém statku. Nastěhovala jsem svého čtyřletého syna k bláznivé ženské, která střílí zvířata a pak je v kuchyni porcuje. Už pět let jsem neměla v ruce hoblík. Nemám nejmenší ponětí, jak opravit Veřina zchátralá okna a trámy. Christoph miluje Carolu.

Proč svou těžkou kozačkou značky Camper nestoupla Carole na rudě nalakované nehty na noze? Pevně nepřidupla a neotočila se na praskajících kostech na patě, jako to udělal ten kluk s můrou? Škůdce!

Do života jí vstoupila žena s rudými nehty na nohách, ležela v posteli s jejím mužem, pila víno z jejich skleniček, v jejich chodbě jí položila ruku na rameno, jako by to měla dovoleno, jako by byly sestry.

A ona, Anna, ubohý malý špunt, se mlčky a bezbranně odbelhala do pokoje. Nedokázala nic říct a pak rozechvělými prsty položila telefon, když měla Carola o pár dní později tu drzost jí zavolat, aby se s ní dohodla.

Ženy, které své sokyně v návalu vzteku zastřelí, muži, kteří své rivaly vyřídí nožem nebo je přejedou autem, to všechno se stává — nikoli však v civilizovaných, pohodových vztazích v Hamburku-Ottensenu. Ve vztazích, které se věcně ukončí, když se mezi ně vloudí pocit, jemuž se říká láska. Vždyť proti lásce je člověk bezmocný. Co se dá dělat, prostě se to stalo! A zamilovaný přece může všechno, může se dál rozvíjet s redaktorkou, která vypadá jako Sněhurka.

Carola se svým bílým autem směla rozcupovat Annin život na maděru, sebrat jí muže, smát se, vypadat dobře — a nechat se ještě víc milovat za to, že ji ta věc s Annou zatěžovala, že to sama nikdy nechtěla, že doufala, že spolu jednoho dne v klidu vyjdou, protože Anna je přece fakt bezva ženská.

Christophovi bylo jednoduše dovoleno přestat Annu milovat. Směl se dívat skrze ni, když s ním mluvila, a prostě z jejího života odejít. Takové věci se stávají. Neporušili žádný zákon.

Ale kdyby Anna, která ztratila svého muže a nemohla nad ním truchlit, protože je přece živý a zdravý, protože tu pro ni a Leona vždycky bude, kdyby Anna, která se najednou měla odmilovat a připadala si jako ublížená a vysmívaná vdova, vyrazila Carole zub nebo jí poničila bílého fiata, byla by obviněna. A ještě hůř: byla by všem pro smích.

Jakmile jeden z těchto pohodových hambursko-ottensenských vztahů skončil, nesahalo se k činům. Podvedený ve vztahu si mohl trochu zahysterčit, vyhledal kamarádku, sestru nebo matku, se kterou se chodil vyplakat na dlouhé procházky a v noci jí dlouze naříkal do telefonu. Přihlásil se na workshop tvůrčího psaní v Ligurii nebo si zarezervoval wellnessový víkend na Syltu, bubnoval na ostrově La Gomera, zúčastnil se kurzu jógy v Andalusii, strávil pár napjatých nocí s provizorním milencem, nechal si ostříhat vlasy, koupil si krátké šaty. A když nic z toho nepomohlo, posadil se u terapeutky do vrzajícího proutěného křesílka, aby si za osmdesát eur za hodinu nechal zalátat pochroumanou duši.

Anebo odsud utekl, ztratil se na venkov, kde byl svět ještě nezkažený a dobrý, ležel ožralý u zvlhlé zdi z pálených cihel a litoval se.

 

 

Original title: Altes Land by Doerte Hansen

Copyright © 2015 by Albrecht Knaus Verlag, München, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany

Translation © Viktorie Hanišová, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

isbn 978-80-7491-588-8

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB