Arthur Koestler: Šíp do nebe



 

sip do nebe obalPrvní díl autobiografie Arthura Koestlera zachycuje dětství, dospívání a mládí pozdějšího slavného autora. Koestler čtenáře provádí pozoruhodnými prostředím Budapešti v době Komuny v roce 1919, Vídně po první světové válce, kde kralují buršácké spolky a Sigmund Freud, a poté čerstvě osídlované Palestiny. Ukáže mu poválečnou Paříž a Berlín za Výmarské republiky, načež se s ním vydá k severnímu pólu.

 

 

Koestler vše provází pozoruhodnými reflexemi, nejistotami svého dětství a úvahami zralé dospělosti. Líčí svůj intelektuální a ideový vývoj – první díl pamětí končí jeho vstupem do komunistické strany na konci roku 1931. Do češtiny přeložila Petruška Šustrová.

Knihu vydává Academia v edici Paměti.

 

Ukázka z knihy:

Než půjdeme dál, stálo by za to objasnit otázku: proč tuto autobiografii píšu? Má se to dělat v předmluvě, ale předmluvy je tak nudné číst – a také psát –, že jsem otázku odložil, dokud se příběh nepohne.

Jsem přesvědčen, že lidé píší autobiografie ze dvou hlavních důvodů. První se dá nazvat „kronikářské nutkání“ a druhý „motiv Ecce Homo“. Oba impulzy prýští ze stejného zdroje, který je zdrojem veškeré literatury: touha sdílet své zážitky s jinými a prostřednictvím této intimní komunikace překonat vlastní izolaci.

Kronikářské nutkání vyjadřuje potřebu sdílet zkušenost vztahující se k vnějším událostem. Motiv Ecce Homo vyjadřuje stejnou potřebu s ohledem na vnitřní události.

Kronikáře pohání strach, že události, jichž byl svědkem a jež jsou součástí jeho života, jejich barva, tvar a citový dopad, budou pro budoucnost nenávratně ztraceny, pokud je nezachová na voskové či hliněné tabulce, na pergamenu či papíře, rydlem, brkem, na psacím stroji či plnicím perem. Kronikářské nutkání ovládá autobiografie lidí, kteří hráli nějakou roli v utváření historie své doby nebo kteří mají pocit, že jsou k jejímu zachycení disponováni lépe než jiní – takový pocit musel mít Defoe, když psal Deník morového roku.

Na druhé straně motiv Ecce Homo lidi nutí, aby uchovali své jedinečné zážitky a výsledky v konfesním typu autobiografie – svatý Augustin, Rousseau, de Quincey. Je výzvou umírajícím lékařům, aby s přesností na minutu zaznamenali své myšlenky a pocity v posledních hodinách předtím, než spadne opona.

Zřejmě jsou nutkání kronikáře a přístup Ecce Homo opačnými póly stejné stupnice hodnot, tak jako introvertnost a extrovertnost či vnímání a rozjímání. A dobrá autobiografie má zřejmě být syntézou obou – což bývá zřídka. Marnivost lidí pohybujících se ve veřejném životě snižuje autobiografickou hodnotu jejich kronik; posedlost sebou samým vede introverta k tomu, aby zanedbával historické pozadí, na němž se pohyboval. Přístup Ecce Homo může degenerovat do sterilního exhibicionismu.

Psaní autobiografie je tedy plné nástrah. Na jedné straně máme naškrobenou kroniku vyplněné košile, na druhé trapnou nahotu exhibicionisty – trapnou proto, že nahota je lákavá jen u zdravého těla, ale kdo jiný než lékař se chce dívat na kůži pokrytou vyrážkou? Kromě těchto dvou extrémů existují různé další nástrahy, jimž se zřídka vyhne i zkušený řemeslník. Nejobvyklejší z nich je cosi, co člověk může označit za „nostalgický sebeklam“.

Autor se sklání ke své minulosti s bolestnou a milující hořkosladkou nostalgií jako žena ke kolébce svého dítěte; něco jí šeptá, houpe ji na rukou a je slepý k faktu, že úsměvy, skučení a kroucení jeho pučícího ega nejsou pro čtenáře tak jedinečnou fascinací jako pro něj. I zkušení autoři, kteří vědí, že čtenář je chladný jako ryba, kterou je nutné lechtat pod žábrami, aby zareagovala, se stávají oběťmi tohoto sebeklamu, jakmile se pustí do první kapitoly s titulkem „Dětství“. Vůně levandule v matčině prádelníku je tak důvěrně známá; úsměv na babiččině tváři tak pří- jemný; voda v potoce za záhonem řeřich u plotu zahrady tak chladná a svěží, že mu ještě chladí prsty, v nichž drží pero; a pokračuje dál a dál o svých prádelnících, babičkách, ponících, záhonech s řeřichou, jako kdyby byly kolektivní pamětí celého lidstva, a ne jen jeho osobní a – bohužel – nesdělitelnou minulostí. Vlastní izolace není nikdy tak pronikavě bolestná jako při zoufalém pokusu sdílet vzpomínky na ty nejranější a nejživější dny, kdy se vně stále plynoucí jednoty vnitřního a vnějšího světa, vně původní směsice skutečnosti a fantazie utvářely ostré hranice jeho já. Nostalgický sebeklam je výsledkem touhy tyto hranice zase rozpustit a nechat zmizet.

Prozíravý autor autobiografie tudíž s lítostivým povzdechem vrátí suchou, drolící se jedinečnou snítku levandule zase do zásuvky, jako by to byly naftalínové kuličky proti molům, a omezí se na závažná fakta. Tady ale zase začínají potíže, protože jak má vědět, která fakta jsou závažná a která ne? Jak detektivové, tak psychoanalytici tvrdí, že právě nezávažná fakta přinášejí nejvíc stop. Zkušenosti s detektivy, kteří prohledávali mé kapsy i mé sny, mne přesvědčily, že je to tvrzení správné. Když člověk po pěti letech znovu čte zápisy ze svého deníku, překvapí ho zjištění, že ty nejdůležitější události jsou vždycky podivně málo zdůrazněny. Vybrat závažný materiál je tedy záležitost velmi problematická a je to jádro každé autobiografie.

Další nástrahou je „sebeklam hloupého psa“. Velmi mnoho pisatelů pamětí má takový strach, aby se nepředváděli, že se zobrazují jako ten nehloupější pes na světě. „Sebeklam hloupého psa“ vyžaduje, aby se vypravěč autobiografie vždycky jevil jako stydlivá, zdrženlivá, rezervovaná a bezbarvá osoba – a čtenář žasne, jak mohl být v tolika oborech úspěšný, jak mohl být vždycky uprostřed zajímavých lidí, událostí a citových propletenců. Hloupý pes však je také samozřejmě značkou klidné spolehlivosti a nevtíravé slušnosti; když se přiznává k určitým chybám, je to jen dalším znakem jeho skromnosti.

Ctnosti zdrženlivého vyjadřování a sebeovládání vedou k tomu, že je společenský styk civilizovaný a příjemný, ale na autobiografii mají ochromující účinek. Pisatel pamětí se nemá ani šetřit, ani skrývat své světlo pod kbelec; musí zřejmě překonat neochotu psát o bolestných a ponižujících zážitcích, ale musí také mít méně zřejmou odvahu zahrnout i ty zážitky, které ho ukazují v příznivém světle.

Nevěřím, že je puritánství v životě nebo v literatuře ctnost. Sebekritika, to ano. A sebeláska také – pokud je tak divoká a pokorná, náročná a ústupná, přijímající a vzpurná a tak plná úžasu a údivu, jako má být láska k jiným stvořením. Kdo nemiluje sebe, nemiluje správně; a nenávist ke zlu je právě tak nezbytná jako láska, nemá-li svět dospět do slepé uličky. Tolerance je žádoucí ctnost; lhostejnost je vrozená neřest. „Když jsem bližnímu všechno odpustil, jsem plně s ním,“ řekl Freud. A dokonce i Kristus nenáviděl penězoměnce.

 

 

V roce 1937 jsem se za války ve Španělsku ocitl ve vězení s vyhlídkou, že budu postaven před popravčí četu. Zapřísáhl jsem se: jestli se odsud kdy dostanu živ, napíšu tak upřímnou a k sobě nešetrnou autobiografii, že proti ní budou Rousseauova Vyznání i Celliniho Vlastní životopis vypadat jako čiré pokrytectví.

To bylo před patnácti lety a od té doby jsem se několikrát pokusil přísahu splnit. Nikdy jsem se nedostal dál než k prvním několika stránkám. Proces sebeobětování je jistě bolestný, ale to není ta hlavní potíž. Potíž je, že je to také morbidně příjemné, jako analytikova pohovka. Vede to k nostalgickému sebeklamu naruby: vůni pytlíčku s levandulí v zásuvce nahradí smrad kanálů, tak drahý našemu malému id. Navíc to nabízí nesprávnou podobu katarze, které se umělec učí vyhýbat jako moru. A cokoli, co je špatné jako umění, je také špatná autobiografie. Nutil jsem se pokračovat, protože jsem měl podezření, že má averze k té práci, můj odpor k tomu, aby se autobiografie proměnila v klinický chorobopis, byly důsledkem morální zbabělosti; a trvalo mi dlouho, než jsem odhalil, že v této oblasti je obsedantní a pronikavá bezelstná pravda. V krátkosti: každé umění obsahuje dávku exhibicionismu – ale exhibicionismus není umění.

Existuje ještě jiný aspekt zapeklitého problému, jímž je vybírání závažného materiálu. Otázka zní: závažného pro koho? Zjevně pro čtenáře. Ale jaký typ čtenáře má autor na mysli? Aspoň na tuto otázku mohu odpovědět jednoznačně. Kronikářské nutkání je vždycky zaměřeno na ještě nenarozeného, budoucího čtenáře. Může to znít troufale, ale je to jen projev přirozeného sklonu. Nemám tušení, zda za padesát let bude někdo chtít číst mou knihu, ale mám velmi přesnou představu, co pro mne jako pro spisovatele platí. Je to přání vyměnit sto současných čtenářů za deset čtenářů za deset let a jednoho za sto let. Vždycky mi připadalo, že taková by měla být ambice spisovatele. A to je bod, v němž kronikářské nutkání splývá s motivem Ecce Homo.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 23 Únor 2016 14:50 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB