Ljudmila Ulická: Zelený stan


 

ulická obalEpochu, v níž se odehrává nový román Ljudmily Ulické, rámují úmrtí dvou absolutně protikladných Josifů - Stalina a Brodského -, symbolizujících odvěký ruský model moci, v němž proti sobě nesmiřitelně stojí „car a básník“. V roce Stalinovy smrti převede nový učitel literatury tři své žáky - vnímavého básníka, nadaného klavíristu a podnikavého fotografa - na stranu tehdy vyvržených literátů. A čtenář s napětím sleduje, zda na ní setrvají tváří v tvář všem hrozbám a výzvám doby, v níž se v Sovětském svazu rodilo disidentské hnutí.

Zelený stan se doslova „točí kolem literatury“, především té, která vybočuje ze strohých a nenáviděných školních osnov a nesmí oficiálně vycházet, neboť epocha, o níž je v románu řeč, jako by se propadla hluboko do časů před vynálezem knihtisku. Hrdinové hltají zakázaná zahraniční vydání, přepisují a šíří umělecký i politický samizdat, v klasické literatuře vidí účinnou protilátku proti sovětské každodennosti a jsou si vědomi, že vnitřní svoboda se nachází právě v literatuře a kultuře jako takové. Ta se ve své kontinuitě jeví jako spolehlivý obranný mechanismus proti slepé poslušnosti a agresi.

V českém překladu Aleny Machoninové vydává román nakladatelství Paseka.

Autorka své dílo představí české veřejnosti ve čtvrtek 18. února v 18.30 v Café Kampus, Náprstkova 10, Praha 1. Následuje autogramiáda.

 

 

Ukázka z knihy:

Každou středu Viktor Juljevič vláčel milovníky ruské slovesnosti, Mirsy, jak si říkali, po Moskvě a za doprovodu své píšťalky je vyváděl z ubohého a nemocného času do prostoru, kde fungovala mysl, kde žila svoboda, hudba a všelijaká umění. Ano, tady to vše žilo! Za těmito okny!

Toulky literární Moskvou byly skvostně chaotické. V někdejší Gendrikovově uličce vešli do dvora domu, kde se měl podle mylných domněnek zastřelit Majakovskij, pak sešli dolů Dzeržinského ulicí, bývalou Lubjankou, k Sretěnské bráně. Jména přejmenovaných moskevských ulic uši Viktora Juljeviče urážela, neustále jim před žáky říkal jejich starými jmény.

Po bulvárech přišli k Puškinovu náměstí, kde jim učitel ukázal Famusovův dům, toulali se po adresách spojených s Puškinem – Vjazemského dům, Naščokinův dům, dům, kde byla Jogelova taneční škola. Tady Alexandr Sergejevič poprvé uviděl mladičkou Natali.

„Tverský bulvár je ze všech nejstarší. Byly časy, kde se mu říkalo jednoduše Bulvár. Byl jediný. Říká se Bulvárový okruh, ale žádný okruh to ve skutečnosti není a nikdy nebyl – je to polokruh. Ústí u řeky. Všechny bulváry stojí na místě kamenných hradeb Bílého města.“

Z Puškinova náměstí vyrazili někam, kde dosud nebyli. Šli třeba Bogoslovskou uličkou k Trjochprudné, k domu, v němž bydlívala Marina Cvetajevová, nebo se po Tverském a Nikitském bulváru vydali k Arbatu, u Lermontovova domku přešli Malou Molčanovku a přes Psí náměstí se dostali k poslednímu Skrjabinovu bytu. Hrával tu a ještě byli naživu lidé, kteří chodívali na jeho domácí koncerty.

Kluci se vyptávali. Jména se jim usazovala v paměti. Motali se po městě bez jakéhokoli předem promyšleného plánu a nic lepšího než tyhle toulky si nedokázali představit.

Viktor Juljevič v souvislosti s těmi výpravami trávil hodně času po knihovnách, hrabal se ve starých knihách a hledal kuriozity. V Historické knihovně objevil hromady rukopisných vzpomínek, alb a dopisů. Některé materiály si soudě podle katalogových lístků dosud nikdo nevyžádal. Dozvídal se spoustu cenných a nečekaných informací. Překvapilo ho, že mnozí, ba téměř všichni jednotliví lidé v devatenáctém století mezi sebou byli v příbuzenském vztahu, několik rodinných klanů se těsně proplétalo, jejich svět vypadal jako neuvěřitelně rozvětvená rodina. V dopisech vydaných před revolucí neustále nalézal svědectví té neobyčejné vzájemné provázanosti a všechny ty vztahy se spolu s rodinnými hádkami, skandály a mesaliancemi v Tolstého románech stávaly čímsi závažnějším než rodinnou kronikou. Ruskou biblí, napadalo Viktora Juljeviče.

Viktor Juljevič byl jako Gulliver v Liliputu každým svým vláskem připoután k základům ruské kultury a ta pouta se od něj táhla k jeho žákům, kteří přicházeli na chuť té zaprášené, papírové a efemérní potravě, zvykali si na ni.

Se skupinkou kluků šel po Gorkého ulici, kolem Jelisejevova lahůdkářství, nejlepšího v hlavním městě, a vyprávěl svým Mirsům o Zinaidě Alexandrovně Volkonské, které ten palác před přestavbou patřil.

„Tady byl po celé Moskvě vyhlášený literární salon, sjížděla se do něj veškerá moskevská smetánka. Zvali sem spisovatele, malíře, hudebníky a profesory. I Puškin sem chodíval. Nedávno jsem v knihovně našel jeden zajímavý dokument – hlášení plukovníka Bibikova z roku 1826, v němž černé na bílém stojí: Spisovatele P. sleduji dle možností. Mezi domy, které navštěvuje nejčastěji, je dům kněžny Zinaidy Volkonské, knížete Vjazemského, bývalého ministra Dmitrijeva a prokurátora Žichareva. Rozhovory se točí převážně kolem literatury. Chápete, co to znamená?“

„A co je na tom nepochopitelného? Sledovali ho,“ jako první zareagoval Ilja.

„Přesně tak. Protože v každé době se najdou lidé, které ze všeho nejvíc baví ,točit se kolem literatury‘. Něco jako my!“ zasmál se učitel. „A jsou plukovníci Bibikovové, kteří mají za úkol je hlídat. Ano, tak to chodí...“

Jako by neříkal nic zvláštního, neustále se však pohyboval na hraně. Už dávno věděl, že minulost není lepší než přítomnost. O tom není pochyb. Z každé doby je nutné se vymanit, vyskočit, nenechat ji, aby člověka pohltila.

„Jen literatura člověku pomáhá přežít, smířit se s dobou,“ poučoval Viktor Juljevič své svěřence.

Všichni bez zdráhání souhlasili.

Ale Saňa trochu pochyboval: a co hudba?

Když se zaposlouchával do Mozarta, Chopina, docházelo mu, že kromě literatury existuje ještě jiná dimenze, kam ho provázela babička, Líza nebo domácí učitelka Jevgenie Danilovna. Tam prchal každý den ze školního času, dokud měl ruku v pořádku. Ale ani teď s pokroucenými prsty se s hudbou nerozešel – neustále ji poslouchal a trochu si brnkal. Jaká je to hra bez dvou prstů? Iluze si nedělal.

Pro Michu byly ty literární výpravy únikem před deprimující tetou Geňou s její nicotnou existencí a zároveň letem do nebeských výšin, kde žili šlechetní muži a překrásné dámy.

Ani Ilja si nenechal ujít žádnou procházku po Moskvě. Měl zvláštní úkol – dokumentoval veškeré dění a sepisoval zprávy s fotografiemi. Část zpráv uchovával doma u Viktora Juljeviče a část u sebe v komoře.

 

 

Uplyne ještě patnáct let, než se zdegenerovaný potomek plukovníka Bibikova, plukovník Čibikov (při takových shodách jmen se nesmrtelný Gogol pokaždé uchechtne), dostane k tomu dětskému archivu, a ještě půl století, než ústav pro studium střední a východní Evropy v malém německém městečku s pohádkovým jménem zaregistruje tento archiv pod sedmimístným číslem s lomítkem uprostřed a do úschovy jej přijme jeden z Mirsů, rovněž žák Viktora Juljeviče, který maturoval o rok později.

 

ЗЕЛEНЫЙ ШАТЕР

Copyright © 2010 by Ludmila Ulitskaya

Translation © Alena Machoninová, 2016

ISBN 978-80-7432-488-8

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB