Richard Flanagan: Úzká cesta na daleký sever

Email Tisk PDF

flanagan obalV paměti mnoha čtenářů utkvěla slavná kniha francouzského prozaika Pierra Boulla Most přes řeku Kwai z roku 1952, o pět let později úspěšně převedená na filmové plátno.

 

 

Po více než šedesáti letech se k tragickému dramatu stavby železnice smrti během druhé světové války, při níž přišlo o život neuvěřitelných sto tisíc lidí, vrátil australský spisovatel Richard Flanagan. Centrem jeho vyprávění je utrpení australských válečných zajatců v čele s vojenským lékařem Dorrigem Evansem, jejichž osudy sleduje i po skončení válečného konfliktu.

Historický román je o to cennější, že čerpá z osobních vzpomínek spisovatelova otce, veterána siamsko-barmské železnice, jenž zemřel roku 2013 a jemuž je román dedikován. Flanagan líčí každodenní boj o přežití v nehostinné džungli, zápolení s cholerou a infekcemi, fanatickou mentalitu japonských císařských důstojníků. Autora však nakonec nejvíc zajímá to, nakolik člověk v mezní situaci navazuje mezilidské vztahy, nakolik v zajateckém táboře vzniká svého druhu rodina.

Úzká cesta na daleký sever je stejně jako válečným románem i tragickou milostnou epikou: příběhem „o lásce bez lásky“ mezi Dorrigem a Ellou a později o nezměrné vášni mezi ním a Amy, se kterou hlavní hrdina zahájil sérii partnerských i manželských nevěr a podvodů.

Spisovatel a novinář Richard Flanagan (1961) je v rodné Austrálii považován za jednoho z nejvýraznějších prozaiků současnosti. Napsal několik knih literatury faktu a jako prozaik debutoval roku 1994. Úzká cesta na daleký sever, za niž získal Man Bookerovu cenu, je jeho šestým románem.

Česky Flanaganův román vydává nakladatelství Odeon jako 178. svazek edice Světová knihovna, v překladu Jiřího Hrubého a s doslovem Pavla Kořínka.

Ukázka z knihy

Co mělo trvat dva dny, nakonec zabralo bezmála týden. Druhého dne narazil Dorrigo se svými třemi mezkaři na strmé cestě vedoucí do hor na tasmánskou jednotku tvořenou sedmi kulometčíky, které se rozbil náklaďák. Velitelem byl mladý seržant Čoky Gardiner a jejich cíl byl stejný. Takže jim na náhradní muly naložili kulomety Vickers, trojnožky a plechové krabice s nábojovými pásy a dál šli společně. Postupovali po kamenitých svazích, přes suťoviska a průsmyky, procházeli pobořenými vesnicemi, kolem rozkládajících se mrtvol a polosesutých kamenných zídek; a zase pach rozlitého olivového oleje a mrtvých koní, rozházené židle a rozbité stoly a páchnoucí postele a páchnoucí propadlé střechy, když před nimi i za nimi vybuchovaly nepřátelské pětasedmdesátky. A Čoky Gardiner si chvílemi tiše prozpěvoval.

V nížině, kam zase sestoupili, viděli, že zídky poskládané z kamenů před pětadvacetilibrovými dělostřeleckými granáty ochranu opravdu neposkytovaly: vojáci za nimi v poklidu leželi mezi poházenými a poškozenými zbraněmi, výstrojí a francouzskými helmami. Procházeli mezi padlými v polokruhových kamenných ohrádkách, které si vojáci nesmyslně postavili proti dělostřelecké palbě; nafouklé mrtvoly na čirokovém poli, z něhož teď byl odporný močál, protože se na něj rozlila voda ze starého kamenného koryta, které prorazil granát; patnáct mrtvých ve vesničce o sedmi staveních, kde se snažili zachránit; mrtvá žena před pobořeným minaretem, její majeteček se z uzlíku vysypal do prachu ulice, její zuby na dýni; páchnoucí kusy těl na korbě ohořelého náklaďáku.

Dorrigo Evans si pak pamatoval, že ten její vyšisovaný uzlík měl krásný vzor — červené a bílé květy — a cítil podivnou vinu za to, že jinak mu v paměti neuvízlo skoro nic. Zapomněl na čpavý prach, který se vznášel v pobořených domcích, zápach stoupající z vyhublých mrtvých oslíků a nebohých koz. Páchlo tam všechno: pobořená terasová políčka, rozstřílené olivové háje, nakyslý odér výbušnin, těžký pach rozlitého olivového oleje, a všechno se to propojilo a výsledný zápach si pak spojoval s lidmi v nesnázích. Kouřili, aby jim do nosu nestoupal puch rozkládajících se těl, vtipkováním si z hlavy vyháněli mrtvé, jedli, aby si připomněli, že jsou ještě naživu, a Čoky Gardiner si vedl záznamy, aby se dopracoval pravděpodobnosti, jestli přežije nebo ne: došel k závěru, že se jeho šance na přežití neustále zvyšují.

O půlnoci prošli kukuřičným polem a dorazili do rozstřílené vesnice nasvícené zelenou světlicí; Francouzi to tam z nějakého důvodu opustili, i když vesnici napřed tvrdě vybojovali na Australanech. Po minometné palbě, jíž Francouzi zaútočili, ani nevypadali australští obránci jako lidé: vyschlé rudé maso, mouchy na vyhřezlých střevech, rozštíplé a rozdrcené kosti, vyceněné zuby, ty strašně vyceněné zuby smrti, které Dorrigo Evans od té doby viděl v každém úsměvu.

Nakonec přišli až do vesnice, do které dojít měli, a zjistili, že ji pořád ještě mají obsazenou Francouzi a je pod silnou palbou Královského námořnictva. Daleko na moři supěly a hekaly válečné lodě a jejich ohromná děla systematicky likvidovala onu vesnici, pěkně dům po domu — napřed stodolu, pak kamenné stavení hned vedle a potom ještě kůlnu vzadu. Dorrigo Evans, mezkaři a kulometčíci to pozorovali z bezpečné vzdálenosti a městečko se před jejich očima měnilo v hromadu suti a oblak prachu.

Střely na vesnici nepřestávaly pršet, i když se nedalo předpokládat, že by tam ještě zůstalo cokoliv živého. V poledne se Francouzi nečekaně stáhli. Australané postoupili přes žlutou rozbombardovanou pláň; přelézali přes zborcená terasová políčka a rozbité dlaždice, procházeli kolem rozštípnutých stromů, které ale měly nedotčené kořeny, kolem děl a dalších zbraní s rozbitými hlavněmi, kolem dělostřelecké obsluhy — rozstřílené mrtvoly už byly nafouklé, někteří mrtví jako by jen usnuli pod poledním sluncem, jenže jim z vypoulených očí vytékala rosolovitá hmota, která se na zarostlých tvářích mísila se špínou, až vznikala šedohnědá pasta. Nikdo necítil nic kromě hladu a únavy. Před jejich očima bez hlesu klopýtala koza, z boku jí visela střeva; měla obnažená žebra a vztyčenou hlavu. Nemečela ani nevydávala žádné jiné zvuky. Jako kdyby ji při životě držela jenom nějaká vnitřní síla. Možná to tak i bylo.

Zasranej pan Beau Geste osobně, utrousil vyčouhlý kulometčík, zrzek. Stejně to tam srovnali se zemí. Celým jménem se jmenoval Gallipoli von Kessler. Měl jabloňové sady v Huonově údolí a těšilo ho, když na pozdrav líně zahajloval. Ke svému jménu přišel tak, že se jeho německý otec tvářil, že ve starém světě něco znamenal, a tak si k venkovskému jménu přidal aristokratické von, a později na něj v novém světě padla hrůza, že o všechno přijde, protože za první světové války nastala protiněmecká hysterie a vypálili mu stodolu. Horskou osadu za Hobartem, kterou obývali s dalšími německými přistěhovalci, honem přejmenovali z Bismarcku na Collinsvale a Karl von Kessler změnil křestní jméno svého syna — to původní měl po otci, to nové připomínalo účast Austrálie na katastrofální invazi do Turecka, k níž došlo rok před jeho narozením. Tak skvělé jméno vůbec neodpovídalo jeho obličeji, který by se dal připodobnit k vyschlému ohryzku z jablka. Říkali mu Kes.

V městečku šli kolem francouzského tanku, požárem rozpáleného doruda, převrácených náklaďáků, rozstřílených obrněných vozů, osobních aut proděravělých mnoha střelami, kolem hromad munice, papírů, oblečení, nábojnic, pistolí a pušek; to všechno se válelo na ulicích. Chaos a nepořádek, ale obchody měly otevřeno a život probíhal normálně, lidé uklízeli jako po přírodní katastrofě a Australané, kteří zrovna měli volno, chodili po ulicích a kupovali a vyměňovali suvenýry.

Uspával je štěkot šakalů, které přilákala mrtvá lidská těla.   

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz