Petr Pithart: Po Devětaosmdesátém

Email Tisk PDF

 

Pithart přebalKniha je účastným rozpomínáním na léta 1990–1994, ale také na to, „co z nich pošlo" – od rozporného nastartování ekonomické transformace až po rozdělení Československa.

 dnešní situace – z pozorovací kóty, na níž začasté slyšet slova „o konci listopadových dějin" – se tak autor ohlíží i po původu toho, čím jsme dnes znepokojeni jako jevy krizovými, v celkovém pocitu, „že něco je špatně"... V mozaice z paměti vyplavovaných příznačných momentů, situací, momentek i kolorovaných portrétů tu Petr Pithart jako průvodce nabízí svou individualizovanou paměť. Teoretická zamyšlení tvoří v této knize spíše doplňkové exkursy k autorovým vhledům do praktické politiky raných (a bouřlivých) let devadesátých, kdy jako čelný představitel OF stanul v čele české vlády.
Vydává nakladatelství Academia. Ilustrační doprovod tvoří nenapodobitelné kreslířské glosy Karla Nepraše, původně otiskované v časopise Přítomnost, obnoveném v roce 1990.
Křest knihy se koná v úterý 27. října od 17.00 v pražském knihkupectví Academia na Václavském náměstí.

 

Ukázka z knihy:
Naši tehdejší dobu, která nedokázala předpovědět ani pád komunismu, ani světovou finanční krizi, nazýval George Soros, vzdálený i blízký souputník všech našich „cest a necest", výstižně dobou „radikální omylnosti". V tomto stavu nám – myslím, že alespoň většině politicky myslících –, poté, co jsme postupně odložili minulé utopie, bylo cizí jakékoli sociální inženýrství: ono sebevědomé, rozmáchlé rozvrhování budoucnosti, které nepochybuje o uskutečnitelnosti svých plánů. Tím spíše nějaké rozvrhování ideologické. Připomínám, že právě sociální inženýrství je podle Karla Poppera podstatou všech utopismů ideálního státu, že je z principu otevřené společnosti „nepřátelské".
Proto jsme se my, „co jsme spolu mluvili" na podobná témata už před Listopadem, od prvních dnů upínali především ke svobodným volbám. A tlumili všechny řeči o tom, co bude – potom... Tato naše radikální zdrženlivost mohla ovšem u mnoha netrpělivých vypadat jako bezradnost. Mluvil jsem nanejvýš o „sebelimitující revoluci" – ne my, voliči ať v červnu rozhodnou!
Ze stovek a stovek definic demokracie je mi blízká skromná, ale jdoucí k podstatě: o demokracii můžeme mluvit tehdy, mají-li lidé vcelku snadnou možnost odvolat vládu, která se jim přestane zamlouvat. To je, myslím, esence Popperových představ o tom, co je „otevřená společnost". Popper se neptá (na rozdíl od všech před ním), kdo by měl jako ideální vládce vládnout, co by měl prosazovat a jak by to měl prosazovat. Neptá se ani jako klasický liberál, kterého zajímá, jak mnoho či – raději – jak co nejméně by se mělo vládnout. Ptá se, a míří tím k jádru věci, jak máme uspořádat společenské instituce, aby bylo možné vyměnit špatnou vládu dřív, než napáchá zbytečně mnoho škod.
V otevřené společnosti, kterou Popper sám ani výslovně nedefinuje, protože je jako přírodovědec ve své metodické skepsi důsledný, je to zařízeno tak, aby nikdo nemohl mocensky prosazovat svou pravdu jako jedinou možnou a nevyvratitelnou (neboli, jak Popper říká, nefalzifikovatelnou); aby lidé nemuseli žít s pocitem povinnosti sdílet nějakou definitivní pravdu. Protože nikdo nikdy s jistotou neví, co je pravda, kde pravda je, kdo ji má – lidé však dokážou s jistotou rozpoznat, že to či ono pravda není, že „tudy cesta nevede".
To není banální ani k smíchu, to není vůbec málo, jak to přece věděl už náš národní génius Jára Cimrman (je to jeden z jeho největších objevů, bohužel opět nedoceněný). V teorii poznání, v metodologii zejména přírodních věd, je to snazší: stačí, aby jeden úspěšný pokus vyvrátil platnost hypotézy, a do té doby panující teorie je zpochybněna, zatímco ani „deset pokusů vydařených" (potvrzujících hypotézu či teorii) nedokazuje, že je pravdivá. Protože může přijít pokus jedenáctý, který všechno postaví na hlavu.
Prosadit toto zlaté metodologické pravidlo (mluví se o „Popperově břitvě", tak jako o příslovečné „břitvě Occamově") je v politickém životě zajisté složitější. Ale je to přece také elementární zkušenost našeho každodenního života, pokud se zrovna nehlásíme k nějakému spasitelskému hnutí nebo pokud nestojíme na kapitánském můstku nějakého společenského přechodu, který vše převrací naruby, nějaké transformace, jejíž eschatologické perspektivy si sami nadeklarujeme a sami si je také zhodnotíme... O své pravdě nemáme nikdy definitivní jistotu, zato jsme s mnohem větší jistotou
s to pochopit, že jsme se zmýlili.
Chybovat jak známo začne dříve či později úplně každá vláda. I ta nejdemokratičtěji zvolená. Zpravidla přežene právě to, co ji přivedlo k volebnímu vítězství. Kdybych zjednodušoval a generalizoval, pak dejme tomu vláda vzešlá z pravice přeexponuje důraz na svobodu a odpovědnost jednotlivce na úkor rovnosti, sociálních jistot a solidarity; levice naopak přežene akcent na tyto, pro ni svaté hodnoty. Jedni i druzí začnou dříve či později – nárazem na ne ideální skutečnost – scházet z cest, které se většině původně jevily jako správné. Musí být proto možnost vyvodit z toho důsledky. Jakkoli elementární se to zdá, je třeba správu společných věcí zařídit tak, aby měli lidé možnost zbloudilou, z cesty sešlou vládu zastavit a poslat ji včas domů. Nepokračovat zbytečně dlouho po cestě, která se ukázala být mylná. Aby se na tu cestu, která posléze opět skončí zmýlenou, rozpoznáním jen jiného omylu, mohla vydat další vláda, jiná garnitura.
S tím, že by v demokratickém parlamentním státě neměl být s výměnou vlády vyměněn politický režim.
Zastavit vládu a poslat ji domů musí být možné nejen bez krveprolití a bez přepisování učebnic dějepisu (to je jaksi samozřejmé) ale musí být také možné udělat to bez přílišného zdržení, a tedy pokud možno beze ztrát materiálních i psychických. Bez toho, aby se mezitím promrhalo národní bohatství, aby se lidé unavili, otrávili a přestali věřit ve smysluplnost své občanské angažovanosti i v užitečnost samotné politiky... Aby se nestalo to, co se u nás skoro děje už teď, po pětadvaceti letech.
Nesmí to být tedy ani nadmíru obtížné, ale zajisté ani pod míru snadné. Najít onu správnou míru – a moci i tu míru nalezenou znovu a znovu opravovat oběma směry, od přílišné tuhosti či zase snadnosti změn, k stabilitě i k pružnosti, podle situace, třeba právě vylaďováním prvků většinového a poměrného volebního systému –, v tom spočívá umění demokratické politiky. Přičemž neexistuje vzorec, podle kterého by se to umění mohlo úspěšně provozovat.
Na druhé straně budeme ani ne deset let po Listopadu svědky toho, jak lze tento osvědčený demokratický mechanismus obejít. Modelový příklad: takzvaná „opoziční smlouva" neboli „opo-smlouva" z roku 1998. Kartelové aranžmá ODS a ČSSD, ke kterému se sejdou Klaus a Zeman. Ve skutečnosti protiústavní pokus změnit volební systém beze změny ústavy (jak to pak ve svém nálezu konstatuje Ústavní soud) a zajistit si věčné panování jen těchto dvou, tehdy největších stran. To ujednání ODS a ČSSD přece mělo platit jednou provždycky: příště by si ty strany své pozice a garance jen prohodily, kdyby volby dopadly „opačně" –
bylo to jasné už z článku I. řečené opo-smlouvy. Oficiálně nazvaná „Smlouva o vytvoření stabilního
politického prostředí" představovala vrcholný kousek uzavírání společnosti před možnostmi korektur a následných výměn vládních exekutiv. Vláda, která má předem zaručeno, že bude vládnout nejméně celé čtyři roky, si přece politicky počínat nemusí. Bude se snažit za ty čtyři roky, které má jisté, vychýlit kyvadlo politických pendlovek co nejvíce na svou stranu – i s rizikem, že ten prudký výkyv hodiny rozbije.
Opoziční smlouva ze své pokřivené logiky výslovně vylučovala plnohodnotnou opozici: strana, která právě nesestavovala vládu, se zavazovala k vlastní kastraci slibem, že nikdy ve Sněmovně nevyvolá hlasování o důvěře, ani nepodpoří takový návrh, kdyby jej podal někdo jiný... A dostane za to významné posty ve vedení státu a (což už v té smlouvě napsáno nebylo) hlavně v řídicích orgánech nejsilnějších podnikatelských subjektů se státní účastí. Jistě, o to se mohou snažit partajní šíbři i bez opoziční smlouvy, ale jde jim to hůř a může se vždy najít nějaký vrchní státní zástupce Ištván, který to bude pokládat za jednání trestné – píšu z perspektivy let 2013–2014.
Co je snad ještě horší: vztahy vzájemné zavázanosti (my na vás víme, ale také vy na nás...), jež tehdy mezi oběma stranami vznikly, nelze snadno ani po letech vypovědět. Jsou to metastázy zhoubné nemoci klientelismu, ve kterém politika a ekonomika srůstají v jeden zrůdný oligopol, který nenapravitelně deformuje ceny v celém „odvětví" (tj. politice).
V popperovsky definované otevřené společnosti, otevřené pro včasné rozpoznávání omylů, by žádné skupině nemělo být dovoleno, aby své názory mohla vnucovat jiným jinak než přesvědčováním ve svobodné diskuzi, ze které se ideologické či fundamentalistické postoje všeho druhu vyřazují svou podstatou. Jsou totiž zkonstruovány tak, aby se stále znovu a znovu – v bludných kruzích svého abstraktně deduktivního myšlení – potvrzovaly. Aby je nebylo možné vyvrátit, totiž ani začít vyvracet. Není za co je – chytit.
Popper říká, že tento bludný, sebepotvrzující kruh dedukcí charakterizuje ideologie nejvýstižněji. Veřejná debata, která v otevřené společnosti neustále probíhá, musí mít možnost jakoukoli shora deklarovanou „pravdu" zpochybňovat. Podle Poppera je nutné oceňovat právě ty pravdy, které se k možnosti svého vyvracení samy ochotně nabízejí. Nikoli svým obsahem, svými cíli, ale způsobem svého průkazného, logicky vyvratitelného zdůvodňování, věcností své argumentace. Protože s takovými, pravda, nadmíru křehkými pravdami se nejsnadněji a nejrychleji dobíráme nových a nových (vždycky doufáme, že lepších) pravd, hypotéz, nových a nových teorií a nakonec i nových, lepších vládních programů.
Takhle jsme to v Listopadu chtěli, a nic víc. Ale ani nic méně! Přitom Popperův pojem otevřené společnosti nebyl ještě v obecném oběhu, mnozí jej ani neznali v jeho minimalistické tresti. I tak bych po skoro čtvrtstoletí řekl, že jsme vlastně chtěli – maximum. O ničem lepším totiž dodneška nevím.
Byla to rovněž esence naší dosavadní disidentské zkušenosti ze součinnosti nejrůznějších myšlenkových, politických, věroučných či jakých ještě směrů, ve společném úsilí vzdorovat nedemokratickému politickému systému. Už debaty uvnitř společenství Charty 77 byly v tomto smyslu otevřenější než debaty kdykoli předtím i potom. Nezáludné a vedené nikoli vedlejšími motivy, nejen proto, že nebylo kam je vést a kam zavádět, ale že nebylo v té situaci ani možné pochybovat o nezištných motivech těch, se kterými člověk nesouhlasil. V disidentském světě jsme si mohli dovolit luxus zajímat se do hloubky o to, co si myslí ti, kteří vidí svět jinak. Vždyť i oni přece vsadili svoji existenci, aby mohli mluvit svobodně! Mne osobně to zajímalo víc než to, co si myslí lidé názorově mně blízcí. Nikomu z nás totiž tehdy nešlo, nemohlo ani jít, o moc – a to dávalo našim sporům na věrohodnosti, autentičnosti. Proto jsme mohli v Chartě vydržet ve víceméně dělné spolupráci po celých dvanáct let. Když pak „čas oponou trhnul", věděli jsme hned o sobě a nemuseli jsme se hledat. Tím méně jsme museli začít už první večer po převratu rozdělováním křesel ve vládě, podle toho, jak se v opozici ukazovaly síly budoucích partají. V myšlenkově otevřeném disentu se takové síly až do poslední chvíle neukazovaly, ani nerýsovaly.
Nepřáli jsme tomu. V tom jsme byli originální. V té zdrženlivosti počkat si na partaje – až potom.
Tato tichá, nevyslovovaná názorová jednota pokračovala ještě i v začátcích Občanského fóra. Rozejít se do nejrůznějších politických (stranických) směrů jsme my (zdaleka ne všichni ostatní) zamýšleli až potom, až po oněch plánovaných prvních svobodných volbách. Až tyto volby měly dát vzniknout veřejnému politickému prostoru, který charakterizuje trvalá, široce vedená a strukturovaná společenská debata – čili „diskurz", jak se dnes říká a píše. Nebo lépe diskurs, protože původně latinský discursus: značí to, co znamená „pobíhat sem a tam", přetřásat v rozhovoru, v řeči rozebírat.
A v tomto profánním duchu ještě lépe a v mile starosvětském počeštění: „diškurs"... Ať diskurz, diskurs nebo diškurs, vždy by měly být „vyloučeny všechny nátlakové motivy krom kooperativního hledání pravdy" (Habermas). To už nejde jen o volnost pro vyvolávání hesel na náměstích či pro svobodné mrmlání a nadávání po českých hospodách bez obav z brettschneiderů – kterýžto pokrok nezdál by se nám věru dostatečným. Je řeč o soustředěné, tematicky zkázněné debatě veřejnosti,
s dodržením zásad poctivé argumentace.
O cestách, ale i o „ne-cestách" (jak inverzně obrací slova Václav Klaus) k otevřené společnosti, a to v jejím nejširším vymezení, pokouším se vést i v této knize – diškurs, přetřásavý v té věci sem a tam. Neboť přibližovali jsme se u nás k otevřené společnosti, ale také se od ní vzdalovali.
Jakou vzdálenost jsme vlastně po cestách k otevřené společnosti za ta léta ušli? A jakou po cestách bludných, které nás vedly a vedou někam úplně jinam? K nějakým už zase nezpochybnitelným pravdám, tentokrát prý ovšem již zaručeně pravdivým...
Po obšírném výkladu mohu si dovolit trvat na tom, že Občanské fórum, myslím tím hlavně jeho jádro KC OF (Koordinační centrum Občanského fóra) neusilovalo o uskutečnění cílů žádné ideologie. Obejít se bez ideologií, bez rozmáchlých plánů, bez zbrusu nových programů či vizí byla naše vědomá, i když nevyslovovaná volba, přímo deviza – nikoli naše opomenutí, nikoli naše myšlenková slabost, selhání. Ve své eseji Obrana politiky jsem se za takovou střízlivou, pokornou volbu-nevolbu přimlouval již na počátku sedmdesátých let.
V listopadu 1989 a hned po něm byl program Občanského fórav základních charakteristikách liberální, liberalistický či spíše svobodomyslný, s odvoláním na bohužel u nás neurčité vymezení liberalismu samého. Občanská společnost se kryje s liberalismem především v důrazu na svobody a práva, na nutnost jejich zachovávání v prostředí vždycky omezené vládní moci. Na svobody a práva, která ovšem náležejí jen takové veřejnosti, jen takovému občanovi, kteří na sebe dobrovolně berou i závazky, povinnosti takové svobody a práva v konkrétních situacích hájit. Dnešní liberalismus jako by bohužel prosazoval stále více práv a stále méně povinností. Přičemž tou základní povinností je stanovovat si pevná pravidla a dodržovat je. Předpokládá to přijmout pravidla úplně „nejzákladnější", jaká si lidé uložili „odnepaměti". Už několik tisíc let je jich deset.
V duchu původního opozičního postoje proti represivnímu státu nám šlo v roce 1989 opět především o taková pravidla, o taková práva, která by zakládala instituce. Instituce společenského, politického či ekonomického života, které by tvořily výztužnou kostru otevřené společnosti a zaručovaly ji.
Snažili jsme se přitom dát na srozuměnou, že instituce nejsou úřady, jak si dosud lidé vesměs mysleli ve svém instinktivním, geneticky dědičném odporu k úřadům (c. k. rakouským, komunistickým...),
ale smysluplný systém pravidel – omezení, která společnost sama sobě a hlavně těm, kterým svěřuje moc, ukládá a která střeží, aby se svoboda jednotlivců nezvrhla ve svévoli. Aby svoboda „vymknuta z kloubů nezešílela", nezavalila, neudusila sama sebe. A jde o normy psané, ale pokud možno i nepsané: zažité, uznávané, přijímané de facto.
V nadcházejícím „tranzitním období", jak se začalo říkat, to jest v období společenské transformace, jsme především usilovali o udržení společenského konsenzu – přičemž konflikty musejí mít předtím možnost vyjevit se. Usilovali jsme o takový konsenzus asi naivně, jak leckdo soudí. „Pravdoláskařsky", není-liž pravda?
Přičemž trvám na tom, aby oproti dnes gramaticky doporučovanému konsenzu alespoň na tomto místě skvěl se tu záměrně konsensus: to aby nezanikl etymologický původ latinského slova con-sensus, značící nikoli souhlas za každou cenu, nýbrž společný smysl pro něco – včetně třeba společného rozpoznání nonsensu.


© Petr Pithart, 2015
ISBN 978-80-200-2504-3

 

 

 

Z

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 27 Říjen 2015 10:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz