Karel Altman : Praha u piva

Email Tisk PDF

Praha u piva přebalVěděli jste, že někteří čeští spisovatelé na přelomu 19. a 20. století natolik holdovali pivu, že vyráběli i své vlastní? A že malíř Josef Mánes byl patronem spolku pražských výtvarníků, včetně těch pivomilných? Pokud ne, najdete podobné podrobnosti v knize vědeckého pracovníka brněnského Etnologického ústavu AV ČR, který se hostinskou tematikou zabývá už čtvrtstoletí a věnoval jí řadu studií a článků. Jeho nová kniha Praha u piva navazuje na úspěšnou publikaci Zlatá doba štamgastů pražských hospod, analyzující štamgastenství jako kulturní jev, a přináší řadu dalších poznatků o hostinském životě.

 


Nová kniha líčí historii piva jako nápoje typického pro pražské prostředí, sleduje utváření pivní kultury v české metropoli a hodnotí jeho význam pro rozvoj společenského života ve městě. Největší pozornost je věnována kulturním jevům, které s sebou pití piva odedávna přináší, tedy rozmanitým způsobům čepování i pití, pijáckým rekordům, rozličným excesům i jejich nežádoucím následkům. Zvláštní důraz je kladen na objasnění role, kterou pivo hraje při sbližování a sdružování obyvatel Prahy. Obecnější pojednání jsou průběžně dokládána konkrétními příklady ze života příslušníků širokých vrstev obyvatel české metropole, od aristokracie přes měšťanstvo, střední vrstvy a inteligenci až po dělníky a deklasované živly.


Práce se opírá o studium nejen současné odborné literatury, ale také značného množství pramenů různé provenience, zejména o memoárovou literaturu, rozmanité odborné příručky, průvodce a bedekry, korespondenci významných osobností a dále o tematicky zaměřené stati z dobových novin a časopisů. Bohatě je využíván i stavovský tisk hostinských, restauratérů a jiných krčemných odborníků a další zdroje informací, třeba i pražské písně a kuplety z dávných kabaretů a šantánů. Knihu, stejně jako před časem Zlatou dobu štamgastů, vydává nakladatelství Vyšehrad.

 

Ukázka z knihy:

Zvláštní postavení mezi všemi značkami u nás mělo už v 19. století pivo plzeňské, totiž to z Měšťanského pivovaru v západočeské metropoli, které se v první polovině čtyřicátých let 19. století objevilo na trhu jako zvláštní novinka. Zásluhou plzeňských sládků poznal svět nové světlé pivo, dvanáctistupňový ležák, jehož pojmenování Pilsen nebylo pouhou značkou, nýbrž označením zvláštního typu piva.
Plzeňské se prosadilo nejen na domácím trhu, ale záhy proniklo i do jiných zemí, ba i do zámoří, a všude postupně vytlačilo z trhu podobná piva. Jeho cesta za slávou ovšem vedla přes Prahu jakožto hlavní město českých zemí, bez kterého se u nás ostatně prosadilo jen máloco skutečně významného. Právě tady se plzeňské přesvědčivě etablovalo u místních znalců, jejichž autorita byla natolik nezpochybnitelná, že kvalitu piva z Plzně záhy uznali i další ctitelé pěnivého moku a pomohli mu k proslulosti.
O pivu z Měšťanského pivovaru v Plzni, poprvé vyrobeném roku 1842, Pražané zprvu mnoho nevěděli, neboť v Praze nebyla pivnice, v níž by se čepovalo stabilně. Pouze tu a tam si dal některý zvídavý pražský šenkýř od formanů zajíždějících do Plzně a pak dále do Bavor a zase nazpět přivézt nějaké to vědro, aby je vytočil zvláště pozvaným štamgastům „v jednom tempu za večer". Ale také plzeňští formani jezdili obchodně do Prahy a z nich byl v té době snad nejznámější Martin Salzmann, sám pozdější hostinský a majitel nejproslulejší plzeňské pivnice v samém středu Plzně, nazývané po něm Salzmannova.
Jak praví legenda, právě s tímto plzeňským Salzmannem se někdy ve čtyřicátých letech 19. století seznámil Jakub Pinkas, jenž vstoupil do dějin krčemné Prahy jako zakladatel legendární plzeňské pivnice existující dodnes. Jakkoliv je Pinkasovo prvenství v čepování plzeňského piva v Praze zpochybňováno, dlouhá desetiletí mu bylo přičítáno. Každopádně však byl jedním z těch úplně prvních pražských ganymédů, kteří na pivo z Měšťanského pivovaru vsadili – a rozhodně neprohloupil. Ačkoli byl Jakub Pinkas původně krejčí, bystře postřehl, že výčepem plzeňského piva v Praze by mohl vydělat hodně peněz. Koupil proto dům na Jungmannově náměstí, těsně sousedící s klášterem františkánů, a po nezbytných, leč nepříliš rozsáhlých adaptacích přizpůsobil starou budovu novému účelu – tedy pro hostinec. Zpočátku tu sice nebylo valného přepychu, zato se tu točil řízný, v Praze v té době dosud nedoceněný mok, plzeňské pivo, jež se tak stalo uznávaným měřítkem kvality.
Od poloviny 19. století byly i v hlavním městě českého království kvality piva z pražských pivovarů stále častěji poměřovány pivem plzeňským, jež se už tehdy začalo šířit po Praze a které do značné míry počalo vytěsňovat výrobky zdejších pivovarů.
Plzeňské pivo se poměrně rychle stalo známkou kvality a mít je na čepu samo o sobě dodávalo každému takto zásobenému podniku na prestiži. Pivo ze západočeské metropole bylo nadšenými pražskými znalci nazýváno „velemokem plzeňským".
Mnoho piva bylo do Prahy také přiváženo ze zahraničí, zejména z bavorských pivovarů. Bavorské ležáky si získaly velikou oblibu a silně konkurovaly i plzeňskému pivu. Pro silná piva z Mnichova byly v Praze zřizovány sklady, což nelibě nesli místní, ale také plzeňští pivovarníci.
Konkurence cizích piv obecně nenechávala pražské pivovarníky v klidu, zvláště pak proto, že se do Prahy vozily z venkovských pivovarů celé várky. Tvrdili, že místní piva jsou stejně dobrá jako nejvyhlášenější z dovážených, což ovšem příliš nepomáhalo, a tudíž se už od středověku uchylovali k různým zákazům.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz