Detlef Brandes: Germanizovat a vysídlit


nacistická politika přebalKoho je třeba asimilovat, koho sterilizovat, koho postavit ke zdi či vysídlit na Východ? Nakladatelství Prostor vydává knihu uznávaného německého historika Detlefa Brandese o rozsahu germanizačních plánů s českým obyvatelstvem Protektorátu Čechy a Morava a míře jejich realizace. Autor popisuje nejen konkrétní události mezi roky 1938–1945, ale sleduje i dlouhodobé cíle třetí říše, pro jejichž realizaci mohly být během války položeny základy a měly být dokončeny až po vítězství tažení na východě. Všímá si situace jak v Protektorátu, tak i v tzv. Říšské župě Sudety.

 

 

Na základě zevrubného studia protektorátních dokumentů Brandes dokládá, že význam Protektorátu pro německý zbrojní průmysl vyžadoval opatrnější germanizační politiku než třeba v Polsku, protože zde panovaly obavy ze sabotáží a odporu českého obyvatelstva, které by mohly narušit plynulost a výkon výroby. Germanizační záměry a opatření většího rozsahu byly tedy připravovány částečně skrytě – vyvlastňováním v rámci rozšiřování vojenských prostorů, restrikcemi českého školství nebo „rasovým hodnocením“ českého obyvatelstva maskovaným lékařskými prohlídkami. Rasová kategorizace měla vymezit obyvatelstvo vhodné k asimilaci (což byla většina), zbylí „rasově nestravitelní“ měli být po skončení války odsunuti na východ a tam eliminováni.

 

Jak autor dokládá, Češi měli postupně ztratit znaky kulturního národa, tomu mělo napomoci zavření českých vysokých škol, výrazná redukce českých středních škol, povinná dvojjazyčnost s upřednostněním němčiny. Česká inteligence měla být omezena a předpokládalo se, že se Češi převážně vyučí dělnickým profesím. Naproti tomu nacistická správa protežovala „etnické Němce“, snažila se vytvořit německé koridory bez českého obyvatelstva či podporovala německé kulturní spolky. 

 

Ukázka z knihy:

Když Frank 21. září 1941 informoval Hitlera, Himmlera a Heydricha o sílícím českém odporu, ale především o nebezpečí demise protektorátní vlády, rozhodl Hitler 23. září o změně kurzu a vyslal do Prahy coby takzvaného zastupujícího říšského protektora Heydricha, šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. Pro zastrašení obyvatelstva vyhlásil Heydrich výjimečný stav: jen do konce listopadu dal vykonat 404 rozsudků smrti, z toho dvě pětiny stihly obchodníky na černém trhu, ostatní byli příslušníci hnutí odporu. Dále bylo oznámeno předání 1299 osob Gestapu, ty byly všechny bez výjimky odeslány do koncentračního tábora Mauthausen, odkud se řada z nich nevrátila. Heydrich dal kromě toho zatknout předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše a 1. října 1941 ho nechal v zinscenovaném procesu odsoudit k smrti. Už měsíc předtím vyzval Heydrich řídící služebny Gestapa, že je nyní třeba „všechny štvavé kňežoury, Němcům nepřátelské Čechy a Poláky stejně jako komunisty a podobnou lůzu na delší dobu pozavírat do koncentračního tábora“.

 

V lednu 1942 jmenoval státní prezident Hácha novou vládu, ve které ministerstvo hospodářství převzal německý úředník a ministerstvo školství spolu s Úřadem lidové osvěty Emanuel Moravec, „důsledný zastánce připojení k Říši“. Vláda se měla ze „zemského úřadu pro stížnosti na Říši“ postupně proměnit v „prodlouženou ruku říšského protektora“. Její start ulehčil Heydrich zrušením výjimečného stavu a propuštěním posledních studentů zatčených na podzim 1939 z koncentračního tábora Sachsenhausen. V průběhu jeho správní reformy z května 1942 byli němečtí úředníci na ÚŘP a z oberlandratských úřadů převáděni na vedoucí a kontrolní pozice protektorátní správy na úrovni ústředních a krajských orgánů, zatímco personálně oslabené německé orgány se měly omezit na vydávání směrnic a vykonávání dohledu. Do protektorátní správy bylo dosazeno 1146 Němců, 738 jich zůstalo v ÚŘP a úřadech oberlandratů. Prezidium ministerské rady bylo rozpuštěno, počet oberlandratů snížen a úkoly převedeny na krajské úřady. Základním principem této „správy z pověření Říše“ je, hlásil Heydrich do Berlína, „likvidovat autonomii zevnitř, a neohrozit přitom fasádu“.

 

Na téma národnostní a rasové politiky opakoval Heydrich základní myšlenky svého již zde zmíněného komentáře k Neurathovu a Frankovu memorandu z léta 1940. Druhého října 1941 řekl ve větším kruhu posluchačů, mezi nimiž byli i oberlandrati: „Čech v tomhle prostoru už nemá koneckonců co pohledávat.“ Nebude se pokoušet „předělávat tuhle svoloč českou podle staré metody na Němce“. Heydrich prohlásil,

 

„1. že tento prostor musí už jednou být definitivně osídlen Němci. […] Abychom si učinili přehled o tom, co všechno je z těch lidí v tomto prostoru schopno poněmčení, musím mít po ruce přehlednou kategorizaci obyvatelstva z hlediska rasově-národnostního. To tedy znamená, že pomocí nejrůznějších metod, nejrůznějšími zadními vrátky musím mít možnost veškeré obyvatelstvo z hlediska národnostního a rasového řádně ohledat. Ať za pomoci rentgenologického praporu formou lékařské prohlídky nějaké školy […] nebo ať budu rasově přezkoumávat mládež při sestavování třeba nějakého oddílu pracovní služby – musím mít celkový obrázek obyvatelstva – pak budu moci říct, obyvatelstvo vypadá tak a tak. Máme tu následující lidi: Jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme ty ostatní, to je jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na Východě je místa dost. No a uprostřed pak zůstává středová vrstva, tu si musím důkladně proklepnout. Takže v téhle vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidé dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v Říši nebo nějakým jiným způsobem a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dál pěstovat nechceme […]. Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita dobré rasy […]. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se je totiž pokusíme usídlit v Říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat, anebo když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi […]“

 

I Hitler už 5. listopadu 1937 hovořil v zásadním projevu (Hoßbachův protokol) k zástupcům wehrmachtu, přítomen byl i ministr zahraničí, o částečném vysídlení Čechů:

„I když osídlení zejména Česka není nikterak řídké, může za- členění Česka a Rakouska znamenat zisk potravin pro pět až šest milionů lidí za předpokladu, že svého uskutečnění dojde nucená emigrace dvou milionů lidí z Česka, jednoho milionu z Rakouska.“

 

Při jednom „přátelském hovoru kolem stolu“ 6. října 1941 Hitler oznámil, že má v úmyslu „všechny rasově nehodnotné elementy z prostoru celých zemských Čech vysídlit a přesadit na Východ“. Na východních územích „by mohli třeba posloužit jako docela dobří dozorci“. Při srovnání Hitlerových výroků z roku 1942 s Heydrichovou koncepcí jsou místy patrné větší rozdíly. Hitler 23. ledna 1942 řekl: „Prozřetelnost z nás učinila protivníky. Češi jsou jedním slovem řečeno cizím tělesem uvnitř německé pospolitosti. Není tu místa pro oba dva. Jeden z nás musí zmizet.“ Zatímco tento výrok lze ještě interpretovat přinejlepším ve smyslu Heydrichovy a Frankovy asimilační politiky, v Hitlerově vyjádření z 5. dubna 1942 už takovou možnost postřehnout nelze. Picker si tehdy poznamenal:

„Obzvláště šéf varoval před větším poněmčováním Čechů a Poláků […]. Stejně opatrní jako s Poláky musíme být zejména s Čechy, kteří získali za více než pět set let zkušenosti, jak nejlépe si hrát na poddané, aniž by vzbuzovali podezření. Kolik Čechů se potloukalo v jeho mládí po Vídni, velmi brzy se tam naučili vídeňský dialekt a pak se jim dařilo dostat se na rozhodující pozice ve státě, hospodářství a tak dále.“

 

Další stupňování těchto protičeských tirád dokládá následující Pickerův zápis: „Také Čechy nelze pokládat za Slovany, jelikož jsou turkmenského původu. Stačí, když se nenechá nějakému Čechovi oholit knír, aby se podle jeho růstu poznalo, že se u něho jedná o potomka mongolského kmene.“ Zcela odlišně zněly jeho výroky z 20. května 1942, jimiž vyjádřil svou spokojenost s poměry v Protektorátu a vyslovil domněnku, že Háchův kladný postoj vůči Říši bude záhy sdílet celý český národ, jenž se „na základě pocitu viny a s ohledem na velkou německou osídlovací práci obával, že by byl sám vysídlen“. Večer pak ve svých úvahách pokračoval a řekl, že „při pevném řízení Protektorátu se musí podařit, že se do dvaceti let čeština zase změní v pouhé nářečí“. Nebude pravděpodobně náhoda, že o dva či čtyři dny dříve zaslal Heydrich vedoucímu stranické kanceláře Martinu Bormannovi dvě podrobné zprávy o své politice s tím, aby je předložil Hitlerovi.

 

Heydrichovy názory na „řešení české otázky“ se, jak vidno, prosadily i při projednávání „generálního plánu pro Východ“ (Generalplan Ost), jejž zadal k vypracování Himmler jakožto říšský komisař pro upev- ňování německého národního elementu. Dr. Erhard Wetzel, vedoucí pracovník Říšského ministerstva pro okupovaná východní území, hovořil ve svém stanovisku koncem dubna 1942 o možnosti asimilovat asi 50 procent českého národa. Češi „poněmčení neschopní“ měli být jako střední vrstva usídleni na Sibiři, zvlášť nebezpeční intelektuálové měli být přinuceni k vystěhování za oceán. A Himmler v tajném proslovu v Berlíně 9. června 1942 prohlásil:

 

„Třetím velkým problémem pro dobu míru je osídlování. Válka by neměla žádný smysl, kdyby v průběhu dvaceti let nebyly osídleny Čechy, Morava, německé východní župy, jihovýchodní Prusko, Gdaňsk, Západní Prusy, Povartí, Horní Slezsko, Generální gouvernement, Východ, Krym, Ingermanland, a to pouze z rasového hlediska, z hlediska krve.“

 

(V naší ukázce byly vypuštěny odkazy a poznámky pod čarou.)

© Collegium Carolinum, München, 2012

Czech edition © PROSTOR, 2015

Translation © Petr Dvořáček, 2015

ISBN 978-80-7260-310-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB