Špion, který změnil svět

Email Tisk PDF

 

 

spion přebalVíce než čtyřicet let se svět nacházel v sevření studené války a armagedon se zdál být děsivě blízko. S tím vším byl spojen německý komunista a britský vědec Klaus Fuchs, jehož osudy přibližuje britský spisovatel a publicista Mike Rossiter v knize Špion, který změnil svět. V českém překladu Pavla Kolmačky ji vydává Vyšehrad.

 

„V roce 1940 byla jaderná válka science fiction. O pět let později se stala realitou. O dalších pět let později začal závod v jaderném zbrojení a za dalších pět let, v roce 1955, zamořovaly světové ovzduší obrovské termojaderné exploze a zdálo se, že ničivé síly, jež vědci dokážou vyčarovat z atomu, nemají hranic. S tím vším byl spojen Klaus Fuchs. Hrál klíčovou roli při vytváření atomových zbraní u všech tří spojenců v čase druhé světové války, z nichž se ve studené válce stali úhlavní nepřátelé, a pomáhal jim s konstrukcí ještě silnějších vodíkových bomb. K nukleární patové situaci nepřispěla pouze jeho práce matematika a fyzika. Jako katalyzátor zrodu nukleárního věku, věku, který neskončil, avšak pouze změnil svou podobu, působily i jeho politické názory a přesvědčení o potřebnosti politické akce. Klaus Fuchs byl nejvýznamnější špion dvacátého století – špion, který změnil svět,“ píše Mike Rossiter v úvodu knihy.

 Když roku 1945 prezident USA Harold Truman oznámil Stalinovi, že USA vlastní novou a hrozivou zbraň proti Japonsku, pro sovětského vůdce to nebylo velké překvapení. O existenci atomové bomby dobře věděl a Sovětský svaz již usilovně pracoval na vývoji vlastní zbraně. Sloužily mu přitom i informace, které dostával od německého vědce Klause Fuchse, který pracoval na vývoji nukleárních zbraní ve Velké Británii a v USA. Osoba tohoto vědce, komunisty, jenž prchl před nacisty do Velké Británie, je zahalena mnoha nejasnostmi. Mike Rossiter zrekonstruoval příběh „špiona, který změnil svět“ na podkladě odtajněných zpráv z britských, amerických, ruských a německých archivů. Ukazuje přitom, že Klaus Fuchs byl klíčovou postavou jak pro Brity, tak pro výzkum prováděný v USA, a stejně tak i pro sovětský jaderný program; byl mužem, jenž v tomto smyslu stanul u zrodu „studené války“, stojící na konkurenci v jaderné výzbroji Západu a Východu.

 

 

Ukázka z knihy: 

  

Kapitola 1

Trinity

Klaus Fuchs stál v zástupu vědců a pozvaných hostů na výšině Compania Hill v Novém Mexiku. Psal se 16. červenec roku 1945, ručičky hodinek ukazovaly čtyři třicet, ráno bylo temné a chladné. Pestrá skupinka na kopci se scházela od dvou hodin – její členové vystupovali z vojenských autobusů po noční cestě z Los Alamos rozechvělí a se ztuhlými údy. Hleděli na východ ke vzdálené věži bíle ozářené reflektory. Počasí bylo tu noc mizerné, se silným nárazovým větrem o rychlosti padesát kilometrů za hodinu, s deštěm a blesky, jež zesilovaly dramatičnost a napětí situace.

Fuchs působil chlapecky, bylo mu třicet čtyři, byl štíhlý, měl silný spodní ret a jeho oči za skly brýlí se dívaly tak tázavě, že to odzbrojo­valo. Zapálil si cigaretu a prohlížel si obličeje ve tmě. Byl tu jeho ofi­ciální nadřízený Hans Bethe, vedoucí teoretického oddělení, skvělý fyzik, stejně jako Fuchs Němec a uprchlík před nacisty. Fuchs si Bethea velice vážil nejen pro jeho intelekt, nýbrž i pro jeho trpělivost a pevný charakter. Poznával i pár dalších. Byl tu jeho přítel a kolega Rudolf Peierls, šéf britských vědců v Los Alamos, německý Žid z Ber­lína, s nímž Fuchs pracoval od příchodu na birminghamskou univer­zitu v roce 1941. Byl tu Maďar Edward Teller, další teoretický fyzik obdařený pronikavým intelektem, avšak také tvrdohlavostí a obrov­ským egem. Protože neměl trpělivost s Bethem, opustil teoretické oddělení, čímž paradoxně uvolnil místo Fuchsovi a Peierlsovi, kteří pokračovali v jeho práci.   

James Chadwick sem cestoval až z Washingtonu. Tento nositel Nobelovy ceny byl zodpovědný za britskou vědeckou misi ve Spoje­ných státech, takže měl na starosti i Fuchse a Peierlse. Chadwick pat­řil ke šlechtě britských jaderných fyziků, kteří studovali u velikánů dřevních začátků Hanse Geigera a Ernesta Rutherforda a jejichž objev subatomární částice nazvané neutron připravil cestu pro událost, kte­rou se zde chystali sledovat.

Na vrcholu věže, na patnáctimílovou vzdálenost přes údolí stěží viditelné, stál malý přístřešek z vlnitého plechu. V něm se nacházela sestava bloků silné trhaviny uspořádané do tvaru koule o průměru 1,5 metru. Uvnitř koule byly dva kousky vzácného a exotického kovu, plutonia. I ty byly spojeny do tvaru koule, avšak mnohem menší, o prů­měru asi 15 cm. Obě poloviny plutoniové koule byly pokoveny tenkou vrstvou blyštivého niklu a zlata. Plutonium bylo tak radioaktivní, že na dotek hřálo, a jeden vědec řekl, že mít je v ruce bylo jako držet malého králíčka. Sama jeho existence se přísně tajila a jeho podoba malého, jemně opracovaného předmětu usazeného v pouzdru ze sil­ných trhavin byla výsledkem úsilí skupiny mladých vědců na kopci i stovek dalších lidí v základním táboře a v přístrojových bunkrech.

Fuchs neměl přesnou představu o míře vynaloženého úsilí, avšak věděl, že sestava výbušnin a kovu představuje vrchol práce tisíců vědců a inženýrů z takřka celého spektra profesí a disciplín, jež pěs­tuje moderní společnost. Rychlost, s níž se věci v USA odehrávaly, ho nepřestávala překvapovat. Přišel ze zatemněné a bombardované Británie, kde byl všeho nedostatek a všechno bylo na příděl a kde se všechno shánělo obtížně. Tady v USA byla spousta jídla a energie a zdroje se zdály nevyčerpatelné.

Dělníci v obrovských dolech, továrnách a laboratořích po celé Severní Americe a vědecké špičky dvou kontinentů pracovali s neutu­chající energií, aby vyrobili objekt, chráněný nyní před větrem a deš­těm přístřeškem z vlnitého plechu na vrcholku věže. Celá snaha byla tak tajná, že prezident Harry Truman, jenž v květnu převzal úřad po smrti prezidenta Franklina D. Roosevelta, se o ní dověděl teprve nedávno. A teď byli tady, po všech těch frustracích, zdrženích a chy­bách vědeckého a technického programu nemajícího obdoby, s jedinou zbývající otázkou: Bude to fungovat?

Vědci kolem Fuchse a další v základním táboře věděli, že nesou zvláštní odpovědnost. Zařízení na věži bylo posledním slovem vědy zvané jaderná fyzika, vědy staré pouhých padesát let. Počáteční průkopnické zkoumání radiace, které prováděli Ernest Rutherford a Marie Curie, zahájilo řadu experimentů, jež objasnilo strukturu atomu a částí, z nichž sestává. Tato práce tedy ukázala možnost, že atomové jádro obsahuje obrovskou energii a že atomy některých radioaktivních kovů by tuto energii mohly velice rychle uvolnit. V jaké formě a jak rychle, to byla základní otázka, jež zaměstnávala Fuchse, Bethea a spoustu dalších vědců, nyní postávajících na Compania Hill. Tvar a rozměry zařízení na věži nebyly zvoleny proto, že by se z tech­nického hlediska jevily jako nejsnáze proveditelné – Fuchs a jeho kolegové v teoretickém oddělení je přesně vypočítali s cílem dosáh­nout uvolnění energie atomů plutonia, a to tak rychlého, aby přešlo v mohutný výbuch.

Detonací trhavin dojde k prudkému stlačení kuličky plutonia, záření ve formě proudu neutronů pronikne jádrem druhých atomů a rozštěpí je. To uvolní další neutrony, jimiž se proces zopakuje, a to bude pokračovat tak rychle, že se rozštěpí všechny atomy a ty pak budou souběžně uvolňovat svou energii. Podle výpočtů to mělo přivodit obrovskou explozi – tak velkou, že i základní tábor musel být z důvodu bezpečnosti deset kilometrů od věže.

Kolem výsledku se už objevilo několik znepokojivých otázek. Ověřo­vací test koule z trhavin, jež musí detonovat v dokonalé synchronizaci a vytvořit jednotnou rázovou vlnu, před dvěma dny skončil nezdarem.

Bethe a další vědci v teoretickém oddělení, zodpovědní za původní výpočty, strávili celé hodiny kontrolou své práce a zkoumáním výsledků zkoušky. Konečný závěr zněl, že se nemýlili a že výsledky testu byly chybně zaznamenány. Zkouška na ostro tedy pokračovala. Zapla­šit úzkost však nešlo. Pokud by se některý z matematiků či vědců zmý­lil a tento drahý a utajovaný vzorek plutonia by přišel nazmar, generál Leslie Groves v čele amerického atomového programu Manhattan by při hledání viníka neznal bratra. Počítat se dalo nejspíš s ukřižováním.

Mnozí vědci věděli, že vše se může pokazit více způsoby, a v posled­ních dnech rovněž hodně diskutovali o tom, zda se z projektu nestalo něco jiného, než s čím původně souhlasili. Lidé jako Peierls, Bethe, Fuchs a další klíčoví vědci uprchli před fašistickými režimy, jež se v Evropě ve dvacátých a začátkem třicátých let šířily jako mor. Německé univerzity byly domovem jedněch z nejtvořivějších center teoretické fyziky a všichni věděli, že se najdou němečtí vědci, ochotní pokračovat v jejich práci za nacistů. Děsivá možnost, že by Hitler dostal do rukou jadernou zbraň dříve než spojenci, neustále poháněla všechny, kdo na projektu Manhattan pracovali. Teď se ale všechno změnilo. Hitler byl mrtvý. Nacistické Německo v květnu bezpodmí­nečně kapitulovalo. Válka v Evropě skončila a fašismus byl poražen. Válka proti Japonsku v Pacifiku stále zuřila, avšak japonská města byla srovnávána se zemí dálkovými Boeingy 29 a všichni věděli, že je jen otázkou času, kdy budou i Japonci poraženi. Proč se tedy na vývoj atomové zbraně stále tolik tlačilo?

Leó Szilárd, Maďar, který teď měl americké občanství, přišel již v roce 1933 jako první na myšlenku řetězové reakce při jaderném štěpení. Spolu s Italem Enrikem Fermim vymyslel jaderný reaktor a v roce 1939 napsal dopis prezidentu Rooseveltovi, který podepsal i Albert Einstein, v němž naléhavě žádal schválení práce na nějakém typu jaderné zbraně.

Teď aktivně lobboval proti použití zbraně. Dohodl schůzku s vědec­kým ředitelem rozsáhlého projektu Manhattan Robertem Oppenhei­merem a s generálem Grovesem. Vyhledal Jimmyho Byrnese, jenž byl jedním z nejbližších osobních poradců prezidenta Roosevelta. Szilárd byl zkrátka přesvědčen, že použití zbraně – dokonce i jen ukázání světu, že existuje – odstartuje nekontrolovatelné závody ve zbrojení. Zhrozil se, když zjistil, že americká vláda uvažuje o použití zbraně proti Japonsku jako užitečném nástroji při jednání se Sovětským sva­zem o poválečném uspořádání světa.

Jiní vědci byli přesvědčeni, že namísto použití proti Japonsku by bomba měla být odpálena někde daleko, aby demonstrace její účin­nosti přiměla japonskou vládu ke kapitulaci.

Szilárdovy protesty i námitky jiných se dočkaly rychlé reakce. Proč bombu nepoužít, když to válku s Japonskem zkrátí o několik měsíců? Kolik životů amerických vojáků a japonských civilistů se tím zachrání? Národ investoval do projektu Manhattan obrovskou sumu dvou miliard dolarů. To by mělo přinést viditelný výsledek. Jak padaly argumenty pro a proti, jedno začínalo být jasné. Vědci vytvořili nový zdroj energie, jehož síla měla být naplno teprve vyzkoušena, neměli však nad ním moc. O tom, jak a kde bude použita, rozhodnou politici a armáda.

Jak tak stáli v tom chladném šedavém rozbřesku v poušti v Novém Mexiku, většina těchto otázek kamsi ustoupila. Teď tu byla jen jediná skutečně naléhavá věc: bude to fungovat?

S blížícím se časem zkoušky hovor utichal. Napětí vzrůstalo. Musí to fungovat. Den před tím, když Bethe se spolupracovníky kontrolovali výpočty, aby zjistili, proč selhala zkouška trhavin, měli divné pochyb­nosti, že něco opomněli nebo že ve výpočtech došlo k neodpustitelné chybě. Fuchs si byl nyní jist, že to bude fungovat. Jediná otázka byla, jak velký výbuch, měřeno ekvivalentem kilotun trinitrotoluenu, zaří­zení vyvolá.

Deset minut před plánovaným výbuchem se rozzářila zelená signál­ní raketa a v základním táboře se rozezvučela siréna, kterou o několik sekund později uslyšeli i muži na kopci. Nastal mezi nimi šum plný očekávání. Bylo jim řečeno, aby se nedívali přímo do místa výbuchu, protože by mohli oslepnout. Měli se obrátit zády, a na ochranu zra­ku mohli rovněž použít svářečské brýle. Avšak teď, když už mělo ke zkušebnímu výbuchu každým okamžikem dojít, byla jejich touha vidět příliš velká a v poslední minutě rozhodovali brýle nepoužít nebo vystoupit z auta a vystavit se ultrafialovému záření. Byla odpálena druhá raketa a opět se rozječela siréna, osaměle a pochmurně. Ještě pět minut měly muže uvyklé počítat v nanosekundách svírat úzkost a vzrušení, z nichž se dělalo nevolno.

Poslední raketa oznamující odpočítávání závěrečné minuty. Edward Teller, který zanechal práce na plutoniové bombě, protože chtěl pracovat na potenciálně mnohem silnější bombě vodíkové, si začal na tvář roztírat opalovací krém a na ruce si natahoval těžké rukavice na ochranu před zábleskem. Zapraskala krátkovlnná vysí­lačka – uslyšeli odpočítávání posledních sekund.

Na třicet kilometrů daleko byl viditelný jasný záblesk, jenž rostl a zaléval jitřní tmu pronikavým denním světlem jako polední slunce. Na nebi rostla podivná koule. Fuchs později vzpomínal, že vypa­dala cize a majestátně, se zvláštními modrými a zelenými záblesky pulzujícími na povrchu. Pak se zvětšila a potemněla obrovskou tla­kovou vlnou. Fuchs a ostatní muži na Compania Hill sledovali, jak ohnivá koule slábne a jak k nebi roste nafialovělý sloup. Pak uslyšeli výbuch, jako když vypálí dělo, zahřmění, jak se ozvěny hnaly pouští a odrážely se od kopců na východě.

Nad tím, co uviděli, všichni ztratili řeč. Fungovalo to.

Když vzhlíželi k obrovskému mraku, jenž rostl na obloze, uvědomili si, že je ve výšce šesti kilometrů. Třicet kilometrů vzdálená exploze je téměř oslepila. Fuchs věděl, že výbuch předčil všechny odhady z Los Alamos. Lidé, kteří toto všechno vymysleli, stáli v němém úžasu. Výsledek jejich práce předčil všechny jejich představy. Do Los Alamos se vraceli zamlklí a zamyšlení – stále ještě se vyrovnávali s tím, že na vlastní oči viděli výbuch první atomové zbraně v dějinách lidstva.

Fuchs řekl, že při odchodu se ho kdosi zeptal: „Co bude teď? Jak to použijeme?“ Odvětil: „Na tyhle otázky už je pozdě.“

Britský fyzik William Penney, který ihned zahájil experimenty zkoumající účinky exploze, o pět dní později vedl v Los Alamos semi­nář. Jeho předběžné výpočty založené na prvních výsledcích zkoušek naznačovaly, že obdobná bomba by zničila čtyřsettisícové město. Nezů­stala by jediná budova. Jediný člověk by nezůstal nezraněn.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 04 Červen 2015 09:55 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz