Anna Bolavá: Do tmy

Email Tisk PDF

 

bolavá přebal„Veškeré léčivé rostliny sbírané v knize skutečně existují,“ čteme v záhlaví knihy, kterou vydává v České řadě Odeon. A léčivé rostliny v knize hrají důležitou roli. Jejich sběru, sušení a odevzdávání totiž zasvětila hlavní postava, osamělá a nemocná žena z jihočeského maloměsta, většinu života.

 

 

Vyprávění má ovšem od počátku nádech apokalypsy. Je otevřené, a přesto pro čtenáře jaksi záhadné a neuchopitelné. O hlavní postavě, Anně Bartákové, víme vše, od rána do večera detailně sledujeme její počínání, a přesto nám uniká. Její neobvyklá záliba společně s postupující nemocí ji zahání do vnitřního, poněkud deformovaného světa, kde se vůně i šustot pytlů počítají na gramy. Snad jde o jakési rodové prokletí, jemuž podléhala už její babička, ale možná za to může jen končící červen, nejhektičtější doba trhání bylin v roce. Děj se posouvá kupředu pomocí detailně propracovaného „plánu sběru“. Konstantou je pak úterý, výkupní den, kdy hrdinka nedočkavě navštěvuje výkupnu. Smrt tchána, setkání s opuštěným manželem nebo odmítaná pomoc lékaře do týdenního plánu sice nezapadají, přesto mají na výsledný počet pytlů na půdě podstatný vliv. Touha „nasbírat více“ se stupňuje a vede téměř k mánii, avšak fyzické síly již neumožňují přidat. I přes pomalé, zdánlivě nevzrušené vyprávění probublává pod hladinou podivný neklid. Rafinovaný styl, v němž se licituje s každým slovem, nás kapitolu po kapitole vtahuje hlouběji. Hlouběji do staré půdy, hlouběji do prokletí sběru léčivých bylin.

 

Anna Bolavá vystudovala bohemistiku na FF UK v Praze. Roku 2013 se představila básnickou sbírkou Černý rok. Román Do tmy je její prozaický debut. Představen čtenářům bude dnes od 18.00 v Café Ponrepo (Bartolomějská 11, Praha 1).

 

Ukázka z knihy:

Nedá mi to a raději ještě jednou vyjdu na dvůr. Teď už je tu stín, ale popraskaný beton je po horkém dni stále teplý. Podívám se nahoru. Od západu stále padá krásné nebe a celé to v dálce září oranžovým světlem. Z východu jdou tmavé mraky. Vypadají hrozivě, ale postupují pomalu, a tak pořád nevím, jak se rozhodnout. Slejvák z toho bude určitě, o tom není pochyb. Marcela to volala přes plot už před hodinou a všechny květináče a truhlíky si schovala do sklepa. Právě se doma zamyká. Ještě není ani šest, ale ji už dnes venku nikdo neuvidí. Dnes to totiž přijde. Teď jde jen o to, kdy. Co všechno se dá do té doby stihnout. Kolik mám vzít tašek a jestli budou zapotřebí nůžky. Je mi vedro a mám slabost v nohách. Slunce je stále ostré a nemilosrdně bodá do očí. Raději si vezmu ty tmavší brýle a na hlavu by to chtělo šátek. Ten ale ještě zvážím, přece jen pojedu hodně rychle a možná je lepší nechat to vlát. Hlavně už rychle. Nemůžu marnit čas. Vyvezu z kolny kolo a do košíku nandám tři velké papírové tašky. Zatěžkám je kamenem, aby cestou neulétly. Jestli je naplním, to se uvidí na místě. Zajedu na rynek a vrátím se spodem kolem Bubnu. Marcela je zabedněná, ale jedním oknem stále větrá a za vlnící se záclonou je vidět, že v televizi právě běží předpověď počasí. Asi to není tak hrozné, když ještě neodpojila elektrické přístroje. Možná to bude dobrý sběr. Když si pospíším. Trochu se mi z těch rychlých pohybů točí hlava a možná že budu zvracet. Sesypalo se na mě během jednoho dne příliš mnoho štěstí najednou a nelze to pobrat.

Nemůžu se dočkat, neklid uvnitř se stupňuje. Venku je nesnesitelné vedro, které se opírá do celého těla i během rychlé jízdy na kole. Ve vlasech mi vlaje vítr, který je také horký, a to je dobře. Aspoň mi vlasy uschnou a nebudu v noci vyvádět. Cesta na rynek je rovná a bezpečná, a když zrovna nešlapu do pedálů jako šílenec, pustím řídítka a roztáhnu ruce do vzduchu. Letím prostorem, který je spalován začínajícím létem a který bude za pár hodin zchlazen přívalovým deštěm.

Sundám si stuhu z vlasů a plápolám okolím do všech stran. Mám chuť zavřít oči a vzlétnout, ale musím se ovládat, přece jen jsou občas na ulici lidé a mohli by mít zase řeči, že se nechovám vhodně. Maloměstští smrtelníci nikdy nepochopí, co k životu potřebuje víla. Chytnu řídítka a pak na to šlápnu. Nesmím ztrácet čas. Vítr postupně sílí, ale není to tím, že frčím jako o život a ženu si to po hlavní silnici kolem náhonu na rynek, kde letos poprvé započnu sběr lipového květu. Něco se opravdu žene. Bude pršet a bude to velké. Takový divný, rozžhavený den ani nemůže dopadnout jinak. Marcela neváhá. V televizi právě zhlédla hrozivé proroctví. Celá zpocená a ulepená poklekne k elektrické zásuvce a zatáhne za rozdvojku. Nejde to, a tak zabere a kejklá s tím do všech stran. I kdyby mělo vypadnout ještě více omítky, tak to teď prostě odpojí. To samé se chystá udělat v kuchyni a v ložnici. Kdyby mohla, odpojila by i lampu, která stojí na ulici před jejím domem. Je rudá po celém těle a ve spáncích jí nervózně buší, ale do koupelny už dnes nepůjde. Lehne si na kanape a přikryje se chlupatou dekou.

Není to poprvé, co se strachy neumyla a nezbývá jí nic jiného než tiše, osaměle smrdět ve tmě. Tak aspoň zavřít oči a mít to rychle za sebou. Dá-li bůh, nastane zítra opět ráno a ona otevře okno. Do té doby to pod dekou vydrží. Nic jiného jí stejně tyhle dny nezbude, protože začíná léto a k němu bouřky a přívalové deště patří.

Jsem na rynku a slunce se začíná loučit. Dvě lípy ještě nekvetou a dvě už začínají, jsou ale zatím tak napůl. Ta poslední, nejstarší, je zázrak sám, obalená rozkvetlými květy, těžké větve sahají téměř až na zem. Plesknu kolo do neposekané trávy až u zdi a už jsem tam. Vítám se s prvními černými broučky a drobnými muškami. Skrz paprsky jsou vidět hejna komárů.

Tak jsem tady, už mě tu máte. Rozevírám tašku pověšenou přes levé rameno a pravou rukou chytnu květy obalenou větev. Přitáhnu si ji k sobě a začínám. Přede mnou přišly už včely a na ty je třeba dávat pozor. Většina z nich je vysoko nade mnou a vlní se spolu se stromem v teplém větru. Jejich hukot je stejně jako lipová vůně všudypřítomný a jako pokaždé působivý. Chvíli mi trvá, než si zvyknu na místo a na velikost kvítků. Taky si občas musím posunout tašku, než najdu nejlepší umístění na ruce.

Nakonec si ji nechám na zápěstí, protože z ramena mi padá, a to mě zdržuje. Teď má všechno odsejpat a každý pohyb musí navázat na ten předchozí. Trhání lípy je vznešená a krásná věc, ale pokud to má mít švih, jsou třeba léta praxe. Harmonie a soulad větve s rukou znamená tašku plnou hnedle do půlky.

Klidně do deseti minut. Kdo neumí srovnat koordinaci pohybů během nahánění květů, může si odnést množství akorát tak pro vlastní potřebu. U nás v okolí to kromě mě neumí nikdo, a to mi dělá radost. Zdejší lípy jsou moje. Stromy podél cest do vesnic ať si zůstávají ladem, napospas včelám a mšicím a prachu, ale tyhle patří mně! Známe se od narození a jsme si souzeni.

Vím, na kterou větev si můžu dovolovat a kterou mám raději šetřit. Léta rozeznávám rozdíly mezi květy a už ze silnice dokážu odhadnout jejich budoucí hmotnost. Ty menší jsou vhodnější na nálev, větší putují v pytli do výkupny.

Něco mě štíplo do ramene. Oženu se a uvědomím si, jaké je pořád vedro a že mám žízeň. Vlasy už se nedají vydržet. Musím zpátky ke kolu pro stuhu, nechala jsem ji obtočenou kolem řídítka. Nesnesu, když mi něco při práci leze do pusy nebo padá do očí. Jak to, že nemám ten šátek? Kolem hlavy mi teď zaclání spoustu hmyzu a spoustu dlouhých vlasů a ztrácím přehled.

Přestávám se soustředit a panikařím. Stírám si pot z čela a taška mi padá do trávy. Zkouším se učesat jen tak rukama, zpocenýma a od lipového pylu. Obrovský drdol svázaný na několikrát stuhou mě uklidní a všechno před sebou opět dobře vidím. Až pojedu domů, zase to rozpustím a uschnou i poslední vlhké zbytky pod těžkým chuchvalcem vrchních vlasů. S vlhkou hlavou totiž do postele nejdu. Nesnesu ten pocit a taky tu bolest.

Dělá, že tam není, ale ve skutečnosti se stupňuje, a to je nebezpečné. Podobně jako tohle zrádné slunce. Už by mělo zapadnout a dát pokoj, ale stále to nepřichází. Stojím špatně, skrz větve mi to občas zasvítí přímo do očí a čelem mi projede nůž, který se zapíchne někde hluboko v mozku po pravé straně.

Na moment mě pak přepadne tma, ale ta trvá opravdu jen chvíli.

Světlo se vrací postupně a má temně modrou barvu. Pak vybledne a je to pryč. Ty zrádné paprsky. Proč nemám brýle? Vždyť jsem si je brala, přece bych neodjížděla bez nich. Možná mi vypadly po cestě. Tak trhám dál. Všude plno květů, ale spokojená nejsem. Nesoustředím se. Nervózně pokukuju po ostatních větvích, jestli tam nejsou lepší kousky, tady se mi to už nezdá. Nejde to vůbec tak rychle, jak bych si přála, a od té vytoužené ladné souhry pohybů mě neustále cosi ruší. Někdy je to květ utržený v půlce nebo květ zakrslý, jindy jsou kvítky slepené k sobě a mají na sobě černé flíčky.Není to dobré místo.

Tady nesmím ztrácet čas. Posouvám se dál, dokud neobejdu celý strom. Z každého místa beru vzorek, ale v tašce toho příliš nepřibývá.

Jdu dál, vedlejší strom. Větve výš, květy zavřené, některé kuličky zatím vůbec nepukly, je brzy. Stejně ale něco přitrhám, chci tu chvilku pobýt a užít si tu hromadu vůně nade mnou.

V třímetrové výšce to na prudkém slunci samozřejmě kvete naráz všechno, ale to by musel mít člověk žebřík, aby se k tomu přiblížil. Kdybych tak měla žebřík… A kdyby ta lípa stála u nás v sadu, a ne tady lidem na očích… Za jak dlouho bych dokázala otrhat celý strom? Aby na něm nezůstal ani kvítek? A kam bych to všechno dala? Musela bych zasypat celou půdu v několika vrstvách. A muselo by být pořád teplo a mírně větrno, aby všechno rychle proschlo. Možná bych do té hromady bylin vlezla a umřela tam. Existuje hezčí smrt?Nikdo by mě tam nikdy nenašel. Rozpustila bych de v té pronikavé vůni, seschla bych tam ve tmě na zemi na novinách jako jeden podivný lidský květ.

Jak dlouho by to trvalo lípě a jak dlouho mně? Jaký je vlastně sesychací poměr člověka…Ve skutečnosti kdybych otrhala celý strom, musela by mě s tím do výkupny odvézt Marcela autem a pak by si vzala polovinu výdělku na benzin. Polknu velmi suchou, hořkou slinu a zaženu nepříjemné myšlení.

Sedám na kolo a jedu dál. Tady už na další rozkvetlé větve nedosáhnu, a to je nesnesitelný pocit. Zavrčím na všechny nedostupné květy a šlápnu do pedálů. To, co se žene, se rychle přibližuje. Slunce zmizelo. Už je jasné, že dnes to byla jen první kontrola a objevím se tu opět za pár dní. Nebudu to hrotit a trhat čudly, které jen člověku berou čas. Já jedu byliny ve velkém, protože tohle já umím. Dělám to od čtyř let. Každý rok. Od jara do podzimu, od východu do západu slunce a i potom.

Už nemám v životě jiný zájem než sběr. Sběr, který mě přivedl k všelijakým situacím, lidem a událostem, a pak to celé zkomplikoval. Sběr, který začaroval můj nepatrný, obyčejný život k nepoznání. Dával mu smysl a pak mu ho zase bral, obracel naruby a tišil v nejhorších okamžicích. Můj milovaný sběr léčivých bylin.

Copyright © Anna Bolavá, 2015

ISBN 978-80-207-1622-4

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 02 Červen 2015 15:01 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz