Klára Smolíková: H. U. S. (Hus úplně světovej)


H U S přebalZkušená autorka popularizačních naučných knih pro děti zpracovala aktuální dějepisné poznatky o Janu Husovi formou napínavého příběhu, určeného čtenářům kolem třinácti let.

 

Jeho protagonistou není Jan Hus, ale gymnazista Petr, který má o Husovi napsat školní práci. Do zadaného tématu se mu ani trochu nechce – stejně jako vůbec nechce bydlet v Hrobech u Tábora, kam se jeho rodina ze dne na den přestěhovala z Prahy. Ale když se dá do řeči se spolužačkou Magdou a s dalšími lidmi, kteří o Husovi něco vědí, vyklube se z nechtěného úkolu dobrodružná cesta. Historická postava vytesaná do kamene před Petrem postupně ožívá stejně jako Husovi současníci, jeho doba, různá působiště i myšlenky, kterými ovlivnil pozdější české myslitele, umělce, učence i politiky. Každý si z Husa vzal něco jiného a každá doba si ho přizpůsobovala ke svému obrazu. Také Petr hledá a nalézá ty stránky jeho osobnosti, které jsou blízké jemu a mají co říct i jeho tátovi, který se jako odvážný novinář ocitl v úzkých.

 

Příběh nápaditě dokreslují ilustrace Lukáše Fibricha i parafráze skutečných výroků historických postav. Pro hloubavější čtenáře doplnil odborný poradce publikace Richard Vlasák na závěr knihy vysvětlivky, které objasňují historické souvislosti, přibližují odlišné směry křesťanství a uvádějí spolehlivé původní zdroje pro současné poznání Husova života a díla, z nichž příběh vychází. Knihu vydává nakladatelství Kalich (ISBN 978-80-7017-218-6).

 

Ukázka z knihy:

Petr se chystal dát do uší sluchátka, aby bylo jasné, že se s nikým nepotřebuje bavit.

„Hele, Pražáku, to bylo dobrý,“ přišel k němu Karel Loupáček, kterému bylo jasné, že se mu dnes ve třídě zjevil rival. „S tím slovníkem. Na to, že jsi tady druhý týden, docela hustý.“ Loupáček si mapoval terén. „Co posloucháš?“ vzal mu jedno sluchátko. „Landu?“

„Ne, z toho už jsem vyrostl,“ podotkl Petr. Nehodlal tu ventilovat svůj pohled na zpěváka předstírajícího fanatické vytržení z prostého faktu, že je Čech. Ostatně, táta s ním jednou dělal rozhovor a pak doma u redakčních úprav jen nevěřícně kroutil hlavou. A táta má na lidi čuch. Teda většinou.

„Tam máš Husa jak vyšitýho,“ oslovil ho další spolužák, o hlavu menší kluk se sloníma ušima. Evidentně Loupáčkův nohsled. „A máš práci hotovou. Víš přece, jak Dan zpívá ‚Trochu zabolí, že Jan Hus je fráze ze školy‘,“ zanotoval kluk.

„Mě třeba zabolí, že ten chlap neumí zpívat,“ zavrtěl Petr rozhodně hlavou. „A že si bere Husa do huby jen jako reklamní značku.“

„Co to žvaníš?“ stoupl si mezi ně Loupáček. „A co vůbec posloucháš? Nějaký ty pražský blbečky?“

Petr mu pokynul ke sluchátku. A pustil PLAY.

Loupáček si dal pecku do ucha a jen řekl: „Jo, tyhle důchodce?“ Ale zmlknul.

Po monumentálním nástupu Robert Plant vypálil: „Oh, let the sun beat down upon my face, stars to fill my dream.“

„Co tam má? Božskou Helenku?“ ptal se patolízal. Jmenoval se Bohouš.

„Zeppelíny,“ zamumlal Loupáček. „Ale Landa je stejně lepší. Protože je husita.“

„Jasný! Ktož jsú boží bojovníci,“ zapěl Bohouš a vzápětí dostal lepáka od Anety, která se náhle objevila za ním.

„Neruš, když se dospělí baví, lamo.“

Bohouš zaječel, ale boss Loupáček byl zticha. Pustil Petrovo sluchátko z ruky a měřil si nového kluka dlouhým pohledem. Stejně jako Aneta. Stejně jako celý hlouček kolem nich.

„Asi s tebou bude ještě sranda,“ poznamenal po chvíli.

„To si piš,“ kývl Petr hlavou a konečně si nasadil sluchátka. „Já jsem vyloženě srandovní typ.“

Letmo zasalutoval a opustil hlouček. Hnědovlasá dívka, která se při hodině jako jediná opřela do Karla, stála u židle a rovnala si věci do tašky. Čekala, až půjde kolem, nebo se prostě jen zdržela? napadlo ho. Když ji míjel, sundal si jedno sluchátko a řekl: „Ahoj.“

Usmála se a odpověděla: „Ahoj.“

Loudal se z nové školy, kde skoro nikoho neznal, kde skoro o nikoho nestál a kde to většině studentů bylo stejně jedno. Rozloučení s dívkou u dveří ho správně naladilo, jako Zeppelíni.

Nebylo kam spěchat. Autobus mu jede skoro za dvě hodiny. U nádraží se ujistil, jestli má na kafe. Pokud přidá desetikorunu, kterou už pár dnů nosí v zadní kapse kalhot, má i na lístek a koblihu.

Usrkl a vzpomněl si na husté voňavé kafe, které si s oblibou dávali cestou z pražského gymplu. Pravda ovšem je, že bylo asi čtyřikrát dražší než tahle nádražní břečka, takže by na něj stejně dneska neměl. Kašmír hrál už potřetí, Petr neslyšně opakoval:

„I am a traveler of both time and space,

to be where I have been.

To sit with elders of the gentle race,

this world has seldom seen.

They talk of days for which they sit and wait,

all will be revealed.“

Petr si vzpomněl na Bóžu, jak učitelku Starou sám pro sebe přejmenoval.

„Takže Husa na mě,“ řekl si. „A očekávám nějaký originální přístup,“ zopakoval profesorku doslova a pousmál se. Ale vzápětí mu úsměv zhasl. Vybavil si, jak mu předhodila ověřování informačních zdrojů. Co ta o tom ví? Hlavním informačním zdrojem většiny učitelů bývá jedna ohmataná učebnice.

Ottův slovník naučný.

Posadil se do parku před nádražím a vytáhl mobil. Dotykový displej trochu vzdoroval, na listování naskenovanými svazky dělaný není. Tablet by byl šikovnější, ale nakonec se Petr zorientoval.

Hus Jan, mistr bylo heslo v jedenáctém svazku encyklopedie, strana 902 až 923, zpracoval J-k. O muzice skoro nic. Jen že prý jako žák zpíval Jan z Husi po kostelích.

V dálce před ním se rýsovala záda Jana Husa. No jasně, zkontroloval cedulku s názvem náměstí na rohovém domě, sedí v Husově parku na Husově náměstí a dívá se na Husův pomník.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB