Jiří W. Procházka & Klára Smolíková: Mrtvá šelma


Mrtvá šelma přebalMrtvá šelma je první příběh ze série chystaných detektivních případů Souřadnice zločinu, které postupně zmapují zajímavé české regiony. První kniha je zasazena do Tábora.

 

Zmizení renomovaného profesora do pohybu nejen policejní vyšetřování, ale také svede dohromady nesourodou dvojici, která se pouští do pátrání na vlastní pěst. Muzejní kurátorka Berenika Weissová a bývalý policista Robert Štolba se dostanou do míst, o kterých policie nemá ani zdání a kde oba dva musí spoléhat jen sami na sebe. Přepadení, vraždy a krádeže vždy nějak souvisejí s táborským muzeem a záhad přibývá. Kdo všechno z okruhu podezřelých patří k tajné sektě husitských bratří? Jakou roli v případu hraje lidská zášť a chamtivost?

 

„Tábor můžete poznávat s turistickým průvodcem v ruce. Nebo se můžete začíst do naší knihy a projít s ní trochu jiné město, než jaké líčí oficiální weby. Město, ve kterém se snoubí život, smrt a slavná minulost husitské nedobytné pevnosti,“ říká Klára Smolíková a Jiří W. Procházka dodává ještě jednu zajímavost: „Mrtvá šelma je první temný detektivní román, který končí svatbou, nikoli však hrdinů, Štolby a Weissové, ale nás autorů. Po dopsání knihy jsem požádal Kláru Smolíkovou o ruku.“

 

Knihu vydává nakladatelství Plus / Albatros Media.

 

Ukázka z knihy:

 

 

Kapitola 3.

Tisíc očí

 

 

8. listopadu, odpoledne

„Jaký zločinec byl by bůh, kdyby byl?

Který spravedlivý duch válku by dovolil?“

S. K. Neumann

Tohle město má tisíc očí.

V každém okně, výloze, v klikaté liduprázdné uličce tě sledují. Každého, kdo sem nepatří, natráví a vyvrhne.

Navštivte historickou perlu jižních Čech, město s husitskou tradicí. Na odboru cestovního ruchu si z toho vytrhalo vlasy už pár horlivých pracovnic. I onen proslulý japonský turista s tabletem v rukou, bezpečně schovaný v bublině organizovaného zájezdu, se poplašeně ohlíží, co ho žene z města ven.

Ježatá koule na řetězu.

Řemdih visí nad výčepem v každé druhé hospodě a v muzeu ho najdete málem i na záchodě.

Tohle město se nepne k nebi, tohle město se ježatí.

A sem jsem se před dvěma roky přestěhovala. Skoro dobrovolně. Bez přímluvy profesora by mně místo kurátorky takhle narychlo nedali. Pokud chcete pracovat v muzeu, čekáte roky, než se něco uvolní. Slovo fluktuace se mezi studenými zdmi nesmí vyslovit, zní podobně nepatřičně jako flexibilita.

Co muzeum jednou schvátí, světu nenavrátí, říkává František Kalandra. Kde je mu, sakra, konec?

V černých ohmataných deskách ležely u kopírky svázané noviny, které formátem strčí do kapsy i socialistické Rudé právo. Duhové papírky zastrkané mezi zažloutlými listy signalizovaly, že kolegyně Vrabcová opět váhá, jakou událost vybrat do rubriky Stalo se před sto lety. S námahou jsem svazek otevřela a přečetla zprávu v postranním sloupci.

Staroch se oběsil

Dne 10. listopadu oběsil se ve Stádlci na půdě svého domu 71letý hospodář pan František Kratochvíl. Po polednách nalezen byl jako vychladlá mrtvola, takže přivolaný pan Dr. Schánělec nemohl než konstatovati smutnou skutečnost. Důvod sebevraždy není znám.

 

Prudce jsem noviny zaklapla. Prach, který vydýchly, mě donutil kýchnout. Otřela jsem si oči. Zbytečně plaším.

František Kalandra nikdy netrpěl depresemi, ani nemá dluhy, alespoň co vím. Na svůj věk srší energií, že by tu mohl klidně dělat ředitele, kdyby ovšem chtěl. Jenže on nechtěl.

„Sežrali by mě tu zaživa,“ smál se a pomrkával, jako že vím. Jenže já nevím a od zašmodrchané sítě maloměstských vztahů se držím co možno nejdál. Všichni si vidí do talíře a všichni si pod tím talířem jordánské polévky něco schovávají.

Když se profesor před pár měsíci konečně vyvázal z pracovních povinností v Praze, přiběhl do muzea celý rozzářený.

„Bereniko, rozhodl jsem se, že řádně provětrám ty vaše depozitáře.“

 „Ono by toho tady chtělo provětrat víc, Františku.“

„Dítě zlaté, to mi vyprávějte. Jednou jsem to zkusil a skončil jako kontrarevolucionář a maloburžoa.“

„Já vím.“

„Ale teď to provětráme tak, že z toho budete mít radost i vy. Zaměříme se na oslnivé badatelské úspěchy, všechny šokujeme odvážnými závěry a v počtu citací nás nikdo nepřekoná.“

„Mně stačí, že jste se vrátil. Přece se nechcete zase trmácet po konferencích a na přednáškách svádět boj s powerpointovou prezentací.“

„To od vás není hezké, Bereniko. O mých schopnostech ovládat dataprojektor se nežertuje.“

„Už mlčím.“

„Otázka je, jestli tu radost budou mít i jiní. Ale to necháme na nich. Každopádně jsem přesvědčený, že vytáhnu na světlo denní poklady, které v muzeu máme.“

Profesor Kalandra svítil. Světlonoš. Padlí andělé to nemají lehké.

„Plán na sladkých dvacet let,“ pohladil mne profesor po ramenou.

Vzpomínka mě na chvíli vytáhla nad hladinu.

Tohle město má tisíc očí, ale profesora nezahlédlo ani jedno z nich.

Chlap vedle mě nešel, valil se. Proplétala jsem se podél urvaného kusu skály z neznámých důvodů zabaleného do zelené vojenské bundy. Jestli mi tou kanadou dupne na nohu, definitivně s ním končím. Nohu má šestačtyřicítku a klátí se hůř než námořník, který si po několikatýdenní plavbě vyšlápne na souš. Rozčiloval mě hned, jak vešel do kanceláře, rozčiloval mě, když na půl pusy odpovídal policistům a tvářil se, že je z obliga. Nesnáším typy, co si mě prohlížejí jako kus žvance. Co si o sobě sakra myslí? Představila jsem si ho jako sbírkový předmět. Na cedulce by stálo: Alfa samec. Bez šlechtitelských zásahů. Vzepřel se ochočení. Při útěku zabit. Muzeum získalo exponát do sbírky v roce 2012.

„Madam?“

Tímhle oslovením to zalepí stěží. Čekám, kdy se zeptá A prsa ráčíte mít opravdu čtyrky, madam, nebo si podprsenku vycpáváte? Byl cítit potem, hospodou a testosteronem.

„Madam, potřeboval bych vědět o profesorovi něco víc.“

„Myslela jsem, že jste největší přátelé. Možná jste už tak daleko, že spolu probíráte inkarnáty.“

Tohle ode mne byla jasná podpásovka. Stává se mi to, když jsem nervózní. Na to, abych se znemožnila jako kabinetní intelektuálka, si vystačím sama.

„A to víte, že probíráme. František říkal, že inkarnát, teda já radši říkám tělovka, byl nanášen s mimořádnou péčí speciálně vyškolenými malíři. Malovat obnažené části těl svatých má koneckonců jasný sexuální podtext, takže mě to pochopitelně zajímalo. Tajemství spočívá v tom, že první podkladovou vrstvu nanesete tmavě červenou. Udělá to stejný efekt, jako když se teď červenáte – člověk by řekl, že jste studená škeble, a vy jste minimálně stejně živá jako ty ikony.“

Odmlčel se a se samolibým úsměvem si vychutnával pauzu. Naběhla jsem si sama. Ani jsem se nemusela dotknout ušního lalůčku, abych věděla, že mi zrudly uši.

Opřel se do nás studený vítr a zkušeně se protáhl křivou uličkou. Žádné nalinkované a rovné ulice na starém městě nenajdete. Domy tu beze smyslu zdánlivě skáčou do vozovky, nebo chodcům a vozům aspoň nastaví místo nohy patník.

Řekl jen: „Nezajdeme radši na kafe, madam?“

Tak jsme zašli. V Havaně dělají slušné latté.

„Na policii si na moje telefonáty už stihli vypěstovat alergii. Prý dělají, co je v jejich silách. Doufala jsem, že mi pomůžete.“ Neříkalo se mi to zrovna lehce.

Před Štolbou přistálo pivo, ještě než stačil dosednout. Vypil ho tak rychle, že jsem si ani neobjednala a on pokládal prázdnou sklenici na stůl. Hřbetem ruky si otřel pěnu z vousů. Některé už bílé zůstaly. Neumím odhadovat věk. Myslela jsem, že mu je kolem čtyřicítky. Když jsme teď seděli proti sobě, řekla bych, že nakračuje k padesátce. Na tuhle oslavu být pozvaná nechci. Pil druhé pivo a blonďatá servírka se na mě dívala, jestli k sobě jako patříme.

„A proč si myslíte, že se to nevyřeší normálně?“ zeptal se.

„Normálně? Jakože ho ranila mrtvice, když si v listopadu vyrazil na houby? Nebo že ho vybagrují ze dna Jordánu, až z něj vypustí všechnu vodu?“

Ironie by mi šla. Odhánět lidi umím.

„Weissová, takhle se nikam nedostaneme. Nebo jo. Do prdele. To vy mi musíte helfnout, abysme rozlouskli, proč policie Kalandru nenašla!“

Já to vzdávám. Nic nekomentuji. Je to hulvát, jenže já ho potřebuji.

Podívala jsem se na náměstí, jako bych potřebovala zkontrolovat, jestli budova staré radnice stojí. Hodiny na radniční věži ukazovaly pořád o hodinu a půl míň. Zatracený hodinář. Taky má zpoždění. Nadechla jsem se:

„Nevím. Byli všude, v muzeu, doma, u příbuzných, spojili se s Ústavem dějin umění na pražské akademii, kde František pracoval.“

Pokračovala jsem pokud možno bez pauz a pohledem jsem fixovala dlouhou lžíci. Přinesli mi ji ke kávě s napěněným mlékem. Místo sušenky mi spíš měli na podšálek položit tři diazepamy. Na uklidnění. Jako pozornost podniku. Štolbovy tmavé oči mě mátly. Bělmo měl sice alkoholem zakalené, ale pořád všechno sledoval. Raději jsem se dívala na jeho ruce. Způsob, jakým bezděčně deformoval papírový podtácek, nenechal nikoho na pochybách. Kdyby mě držel za zápěstí, nevysmekla bych se.

Vybavily se mi fialové podlitiny, kvůli kterým jsem si léta nevzala krátký rukáv. Už je to pryč.

„Zmínil jste se, že jste pracoval u policie. Myslíte, že byste nám mohl pomoci s hledáním Františka?“

„Na to jsem vám přece odpověděl. Mě opravdu zajímá, co je s profesorem. Koneckonců, beru to dost osobně. Ten chlap je unikát a borec. Proč vlastně odešel do Prahy, když tohle město tak prožíval? Stačilo se ho na cokoli o Táboru zeptat a spustil jak rádio.“

„Vím jen, že měl problémy s místními funkcionáři, ještě za totalitního režimu. U profesora jsem kdysi konzultovala diplomovou práci. Spřátelili jsme se. O jeho fungování v Táboře až tolik netuším. Pomohl mi tady sehnat práci i bydlení, ale sám byl tehdy ještě v Praze.“

„Spřátelili. Co to je, proboha, za eufemismus? Tehdy jste se s ním vyspala? A co teď?“

Bože, jak já tyhle řeči nesnáším.

„Jistě,“ sekla jsem po něm syčivým sss. „Tehdy i teď. To on je totiž tajemným otcem mé dcery. Vždy jsem chtěla porodit geniální dítě. Stačí?“

Na okamžik se zamyslel, a pak se rozesmál.

„Slušnej pokus.“

„Tak vidíte. Profesor Kalandra je mimořádně korektní člověk. Od smrti manželky se soustředil jen na vědu. První roky překonal jen díku tomu, že přesně dodržoval denní režim – hodinu vstávání, snídani, čas, který trávil psaním nebo odpolední procházkou. Bolest časem odezněla, ale on se ke svému neuspořádanému fungování, kdy do rána psal nebo několik týdnů v kuse objížděl kostely, již nevrátil. Ten řád v něm zůstal. Proto mi bylo v pondělí ráno jasné, že něco není v pořádku. To jste si nevšiml, jak úzkostně lpí třeba na čase oběda?“

„Ani mi to nepřipomínejte.“

„Občas někdo v muzeu zmíní, že za mlada býval docela bouřlivák, tedy na socialistické poměry, a neměl problém kolegům říct svůj názor do očí. Zejména o stavu muzea. Asi proto v Táboře nevydržel. Měl tu i obrovský konflikt kvůli jednomu sbírkovému předmětu, utrakvistickému kalichu, který byl zapsán do přírůstkové knihy, ale v muzeu k dohledání nebyl. Ale to bylo před pětatřiceti lety…“

„Takže ne každý byl nadšený, že se kapacita vrací do rodného města?“

„Ne.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB