Miloš Gerstner: Prokletí pastýřů z Rohu

Email Tisk PDF

Gerstner-přebalRomán známého krkonošského autora (1915–2006) vypraví o zmizelém světě starých horalů, jejich tvrdém životě, lásce, chlapské hrdosti a cti. Miloš Gerstner vypráví jazykem, s jakým se dnes už v literárních dílech příliš nesetkáváme, a vypráví o věcech, které literatura spíše pomíjí. „Vezmi, čtenáři, toto dílko jako ódu na ryzí český jazyk, na krásu proměn horské přírody, jakož i na práci lidí, kteří hory obývali a využívali k svému přežití a také jako výčitku těm, kteří je drancovali s vidinou lesku zlata, což v podstatě platí dodnes.“

 

 

Knihu vydává nakladatelství Dauphin. To má ve svém katalogu i jiné Gerstnerovy knihy – Krkonošská kuchařka aneb Hory dávají chléb a Vánoční snění (Krkonošské pohádky).

 

 

Ukázka z knihy:

Jednadvacet let uplynulo. Z malého Jakoubka vyrostl silný Jakub, budoucí dědic pastvin kolem Rohu.

Neměl už sourozence. Otec Jan nehledal ženu, která by mu nahradila matku. S čeledí sekal tvrdou horskou trávu, seno ukládal v seníku Rohu, zakládal i vysoké stohy, v takových zůstávala píce zdravá i několik let, třídil a prodával býčky a jalovice a hrnul do měšců nejen měď a stříbro, ale i nejeden dukát. Mírně se ohnul, šedivěl věkem i starostmi a snad i vědomím křivdy na dávném příteli.

Syn Jakub rostl do výšky a mohutněl jako mladý medvěd. Vše na statku řídil otec Jan, syn Jakub jen s čeledí hlídal stáda a povídal si se sluncem i s mraky, zažertoval s dcerkami pastýřů a s ženičkami vorařů. Možná že by někdy zahřešil, ale věrný čeledín Petr ho hlídal dnem i nocí. Snad věřil v kletbu, která visí nad starým rodem, třeba i trochu žárlil, aby pro lásku k ženě neztratil Jakubovu přízeň.

A pak otec Jan onemocněl. Od zimy již leží na loži umírajících. Mráz mu v zimě spálil ledviny při čekání na lišku. Napuchly mu a zčernaly nohy, neznámo kudy odtékala síla a pak i rozum opustil čelo. Jen neseřazená slova vyráží z úst a oči obrací ve sloup.

Jakub se dnes vrací až z Anenského dolu od staré kořenářky, aby vrátil otci život a sílu. Chvílemi tiskne ruku na široký opasek z kůže, aby se přesvědčil, má-li tam posud divotvornou směs. Žlutavá záře, nesměle tekoucí z okna Rokolovy chaty, posílila dlouhou cestou zemdlené tělo Jakubovo. Vykročil pevněji a tvrdě, až jiskry odlétly od ocelových hrotů bot. Dunivé zvuky větru, odírajícího se o ostré hrany žulových balvanů, provázejí Jakuba na cestě k domovu. Nesmírná křídla letících mraků je chvílemi obestřela svou mlžnou perutí, chvílemi měsíc mu posvítil na úzkou stezku, vinoucí se nízkou klečí do horské samoty. Byla noc, jakých je na Horách mnoho v roce a přece noc zvláštní, noc veliké sudby o životě a smrti. Nahoře ve srubu je muž, jemuž smrt podává nápoj zapomenutí a smíru, a zde tělo jeho těla a duše odkojená jeho duší mu snad nese pozdrav života, slib nového strádání a boje.

Mnoho se nezmění, zemře-li Jan z Rohu. Jakub sám bude vládcem nad horskou salaší a černými slatinami i pestrou pastvinou, jemu budou patřit červenavá stáda skotu, jeho jméno budou do světa vyzvánět kovové zvonce. Dobrým byl pastýřem Jan, dobrým bude i Jakub, neboť nevzroste na skále semeno rostliny z bahna.

Jakub kráčí po cestě vzhůru. Černé obrysy rozlehlého stavení se brzy pozvedly k tmavomodrému nebi, s kterého vítr odehnal mraky. Měsíc osvítil plochou střechu, nahlédl i do hluboké rokle pod usedlostí, která zachránila otci Janovi před lety život, ohrožený sekerou zklamaného Prokopa. Veliká musela být nenávist předků pastýřů z Rohu k lidem, že až zde postavili rodový stan. Na kamennou výspu nad propastí z lesů museli dopravit klády, daleko od lidí chtěli mít své bytí, aby neposkvrnili své duše výkaly důší nečistých, jaké jen tam se rodí, kde vzdáleno je zelenavé nebe a kde horský vítr nemění vydýchaný vzduch. Nehřeší člověk, jsa obklopen krásou, jen v bahně, špíně a zápachu pronáší slova rouhání a rozsévá sémě zloby a zla. Proto jiní byli pastýři z Rohu než lidé v údolích. Velcí, vážní a neoblíbení mezi sedláky z nížin a horníky z dolů, s úctou však branými pastýři a dřevaři z lesů. Neznali soucitu, neznali ani pokoření prosby, za mouku platili sýrem a kůžemi, neznali ani slov díků. Požehnaný byl život jejich, který byl životem prvních lidí.

Jakub se sehnul v nízkých dveřích a temnou síní vešel do světnice. Buková louč mu zamávala v ústrety řeřavým plaménkem, kamna naň dýchla vůní a teplem smrkových třísek. Kostnatá postava se vynořila z tmavého koutu za pecí.

„Neseš?"

To Petr, vdovec a čeledín na Rohu se s nadějí otázal příchozího. Jakub kývl a z opasku vyňal sáček z ovčího měchýře.

„Připrav mi hrnek vřící vody!"

Petr otevřel kovová vrátka pece. Ohnivé mušky rudých záblesků se roztančily po jeho ostře řezané tváři a skočily i na udusanou hlínu podlahy a okopaný trnož starodávného stolu. Velká polena vlhkého dřeva zasyčela v rudé výhni, aby v umírání si naposled připomněla sladký zvuk, kterým jarní vítr budil v jejich lýku touhu růst a plodit. Jakub si zatím odložil klobouk i těžký soukenný plášť a sklonil se nad hrubým ložem. Jan z Rohu spal s otevřenými zraky. Šedé shluky nevyjasněných představ se honily v jeho vysoké lebi, těžká krev neměla síly je osvítit a dáti jim pevnější tvar. Snad usmívala se na něho plavovlasá Katy, již pochoval před lety v rovu ve Svatém Petru. Snad je to jen bílý sloup par, zvedající se v stříbrné noci ze slatin, snad je to obraz laviny, která přervala před lety pásku, poutající k životu jeho tátu. Nevidí Jan a nemyslí, cítí jen strašlivou prázdnotu a strach před neznámem. Ani hlas Jakubův nedoléhá k branám jeho nitra, když vyřizuje mu pozdrav Prokopův. Jen ruka se pohybuje pulsovně, jako by mačkala struky krav. Když duše se propadá, tělo se ještě modlí prací, kterou konalo nejčastěji. Jakub vhodil hrst lístků do vařící vody a osladil černým medem lesních včel. Pak po chvíli teplý nápoj po kapkách vpouštěl do sevřených úst umírajícího. Na slemeni příkrého hřbetu je nyní život jeho otce. Buď skulí se do údolí smrti nebo v důl života. Plní Jakub svou synovskou povinnost, více činit neumí. Bůh požehnej dílu Jana z Rohu, bude-li opět živ, buď milostiv jeho duši, jestliže zemře.

Petr vyměnil louč v kleštích stojanu a na stůl položil chléb a uzený hovězí jazyk.

„Pojď jíst, Jakube! Dlouhá ještě bude noc a zítra bude potřeba síly nám oběma, ať již k plesání či k smutku!"

Těžko polyká Jakub, ale jí přece, neboť slova Petrova jsou závazná a posvěcená zkušeností. Náhle sebou nemocný na lůžku pohnul. Jiskra účastenství se objevila v jeho zřítelnicích, zhluboka zvedla se široká hruď a tichý, dlouhý sten vylétl z úst jako holubice na svobodu puštěná. Jakub zanechal jídla a sklonil se k otcovi. Bylinný odvar podráždil znavené srdce k novému tepu, krev znovu se pohnula v žilách. Jeho dech zasípal, prohloubil se, víčka se zavřela a Jan usnul.

„Bude spát," zašeptal Petr a s posvátnou bázní se kradl od lože Janova.

„Dočká-li rána, probudí se posílen. Přeludy mu jen braly sílu, spánek ho zotaví," doufal Jakub, který ulehl na lavici u kamen a přikryl se pláštěm. V noci se budil, ale otec spal, až k ránu zase začal blouznit.

Jakub už na nic nečekal. Míně předal starost o otce, Petrovi stáj a vydal se na cestu až do Tmavého Dolu. Všechny věhlasné vědmy mu daly rady, ale Jan z Rohu umíral. Snad tedy pomůže věhlasný doktor Reif. Je to podivín, pacienta nemusí vidět, stačí mu jen troška jeho moče. Jakub jde přes dva horské hřbety, pak se před ním otevře městečko Tmavý Důl. Náměstíčko má půdorys dlaně, domy na ně už házejí předvečerní stín. U kostela je nízký dům, v něm hledají záchranu tátové dětí i synové dědů, tam pracuje doktor Reif. I na Jakuba přišla po dlouhém čekání řada. Podivný doktor. Má vlasy dlouhé jako žena, panenky očí se ztrácejí za širokými obroučkami brýlí. Jakub chce povídat o nemoci svého otce Jana, ale doktor jen kývavým pohybem dlaně si vyžaduje klid. Odlévá narudlou tekutinu do zkumavky, třepe jí, přivádí do varu nad kahancem. Pak teprve se s účastí podívá na Jakuba.

„Tvůj táta je na hranici života a smrti. K té má blíže. Jeho slova nejsou seřazena do srozumitelných sdělení. Snad se srovnají do posledních přání, když mu podáš tento lék." Odlévá do úzké lahvičky tekutinu, která na chvíli vrátí otci sílu srozumitelně sdělovat myšlenky. O délce té chvíle nemluvil, jen naznačil, že nebude dlouhá. Stříbrný tolar odmítl.

„Má služba má cenu deseti měďáků. Ten tolar můžeš dát Bohu." Jakub doktoru poděkoval tak, jak v dětství děkovával Mikuláši. Odpočítal mince, hlas i ruka se mu třásly. Doktor podivín jen dlaní naznačil, aby uvolnil místo dalšímu, a Jakub, až dosud zvyklý na sílu jména svého otce, odešel. Tolar vložil do pokladničky v kostele a vykročil k domovu. Poprvé ve svém životě poznal člověka, který odmítl křížem označený peníz.

Noc už pokročila, než se sehnul na prahu domova. Kamna zářila ohněm bukových polen, pozdravil ho i pach zrajícího sýra. To byl domov. V něm je i jeho otec. Patří k domovu jako sůl ke chlebu. Zachrání ho čarovný lektvar? Snad lékař pomůže víc než koření.

„Teď tvůj otec už nemluví ani hádankami. Jen na suk v povalu hledí. Snad už tam vidí Boha."

A pak se dělo něco jako ve snu. Po prvním doušku se nemocný otřásl a jeho zraky se snížily od stropu k ruce, která podávala lék. Po druhém doušku se hluboce nadechl, a když spolkl zbytek léku, najednou promluvil. Jeho slova byla seřazena a byla určena Jakubovi. Pastýř Petr se stal přísežným svědkem odkazu.

„Blahořečím vědě, která otevřela mou mysl v sebe se zavírající." Jakub si vetkává do paměti slova otcova, budou pečetí na dědictví starého statku a jeho rodových zvyků. Jan mluví přerývaně, ale i staří kazatelé prokládají svá slova pauzami:

„Mocný byl po staletí rod pastýřů z Rohu. Krev jeho mužů byla horká. Čistá a panenská byla lůna žen, z kterých se rodili synové. Dnes bude uzavřen poslední článek na řetězci mého života. Ty se dnes připojíš k tomu článku svým dechem a snažením a dílo tvé musí být hodno rodu Ducha Hor."

Kdyby smrt netiskla otcovu dáseň svou pěstí, Jakub by se smál. Nevěřil v báji o Duchu Hor, prapředku rodu pastýřů z Rohu.

Otec Jan se očima opět vrací k povalovému stropu, hledá suk, kterého by se zachytil.

„Střez se ve dvé přetrhnout článek na řetězu rodu, rozlomit pečeť na staré smlouvě, neboť pak bude tvé plémě dračí a vůle Ducha Hor nebude dost silná, aby odvrátila bratrovražednou zbraň."

Jan z Rohu se odmlčel na věky. Zapálena byla svíce odkazu. Teď ji ponese Jakub po cestě stavěné předky.

Jako večerní soumrak padl na otcovu tvář stín smrti. Jen ruka ještě křečovitě svírá pelest postele, na níž byli počati, rodili se a mřeli pastýři z Rohu.

Pod okny se náhle rozehrály struny citery. To přišel splnit svůj příslib blázen Filip. Petr sejmul ze stěny starý pastýřský roh a otevřel okno. Táhlá melodie trubky se vmísila do kolotavých tónů strun a nesla se k zasněženým štítům hor a padala do údolí oznamujíc, že umírá Jan, pastýř z Rohu.

A ten, k jehož oslavě se rozhučely Hory písní smutku, se naposled usmál. Uvolnil ruku, kterou se držel pelesti postele. Není dobré se vzpírat smrti, když píseň umírajících staví most do neznáma. Šedý stín se mihl na nebi, zakryl i tvář měsíce, to asi Duch Hor si přišel pro svého pravnuka.

Poprvé v životě a i naposled Jakub políbil otce a pak mu zatlačil oči.

III

Ten šedý stín na nebi, to nebyl Duch Hor. To jen cár mraku proplul přes tváře měsíce. Mýlil se asi Jan z Rohu, lichá byla jeho slova o potomcích Ducha Hor. Vždyť od té doby se přelila přes Hory zima, a Hory nijak nezaplakaly nad Janovou smrtí. Jako dříve se táhla oblaka po modré míse nebes a jaro se hlásilo písněmi pěvušek, ledovce se zřítily lavinami, slunce nakouklo i do rokle na severní hraně salaše. Ale i tady ustupuje ledovcový strážce před jásavou bělostí sasanek a vůní parnásií. Příslibem početí oblouzená slepice tetřeva hlušce si upravuje hnízdo, v modré záplavě nebes se vznáší orel, ve skalách píseň lásky vrká holub. Hory jsou usměvavé a přívětivé, neboť moc lásky je nesmírná. Nemůže ji ohrozit ani smutek nad hrobem pastýře Jana. Proto nezahučely Hory bolestí a na znamení smutku se nezastavila voda v korytě Bystřiny. Ale co když sám Duch Hor si nepřál, aby smrtí starého byly zastaveny a zpožděny životy mladých? Jan z Rohu odpočívá na hřbitově ve Svatém Petru po boku Katy, Jakub je mladý.

Když byly otevřeny stáje a dobytek vypuštěn na pastviny, Jakub sedává na skalách, očima bloudí po šachovnicích polí, po bílých vesnicích a červenavých střechách měst, touží po seznámení na dotek paže. Hory jsou jako býk. Často bouří a vzpínají se a nesou si úděl vášnivých spojení. Nížiny se mu zdají pokorné a plodí jen po krátkých chvílích přemýšlení a propočtů. Hory byly Jakubovou velkou láskou, ale toužil poznat i nížinu. Snad podvědomě cítil, že je velký rozdíl mezi kypící vodou Hor a tokem řek v nížinách, líných a kalných. Jen poutník, který uvykl světlu i tmě, nepadne na svých cestách do propasti.

Mrazy znavenou větvičkou kleče zahrozil jarní vítr Jakubovi před očima. Desítkami ostrých jehliček chtěl připomenout, že se nesluší pastýři z hor toužit po seznámení s nížinou. Větvička kleče je smlouvou mezi ním a Horami, které ho kojí mlékem a štěstím samoty. Mísa dálav utonula v mlhách, z větvičky kleče opět vyrostly Hory. Slunce již bylo nevysoko nad obzorem, opět se masívy vrcholků ponoří do stoupající tmy z údolí. Vstal a zadul na pastýřský roh. Ozvěna ze všech stran poděkovala za čin, kterým byl opět probuzen zvuk. A když utichla, z vedlejší stráně se ozvalo volání jiného rohu a zahalasil štěkot psů. Bdělý pastýř Petr odpověděl pokynu svého mladého velitele. Pak zazněly zvonce a statné krávy a jalůvky se objevily nad svahem. Jakub se beze slova připojil k Petrovi, aby mu pomohl zahnat stádo do stájí na Rohu.

Obzor už zářil roztavenou mědí, když pastýři dohnali stádo k domovu. Mína, málomluvná správkyně domácnosti, pozdravila kývnutím hlavy a pokynula ke stolu, kam postavila mísu mléka, do něhož byl nadroben černý chléb. Petr se pokorně pokřižoval, než se chopil lžíce, pyšněji učinil znamení kříže Jakub. Pak zazvonil kov o kameninu mísy. Na Rohu není rozdílu mezi služebníkem a hospodářem, společná práce je pobratřila, společný úděl je spoutal přátelstvím.

Po večeři pomohli dobré Míně s dojením. Míně už dobře neslouží kostnaté ruce, zkřivené prsty těžko mačkají nalité struky, ale ona věří, že v celých Horách není lepšího dojiče nad ní. Ona rozumí řeči zvířat, umí jí i mluvit, málo však mluví řečí lidí. I nejdivočejší dojnici uklidní pohlazením slizkého chřípí, vrásčitou dlaní hladí zrozená telátka, chléb si sype červenou dobytčí solí. Muži stvrzují svá přátelství červeným vínem, Mína a skot ulizují červenou sůl.

Bílé praménky jak zázračné svazky paprsků prořezávají šero stájí a vrní na lubových stěnách nádob. Snad celé koryto Bystřiny by se vyplnilo pěnivým mlékem, které bylo nadojeno ve stájích Rohu. Mlčky pracují Mína, Jakub a Petr, přibývá bělosti, ubývá stínu dutiny v širokých vědérkách. Než z údolí dozněl křaplavý hlas zvonku, skončena byla práce obdobná výsledkům žní. Opatrně zanesli muži plné nádoby do kamenného sklepení, aby je odevzdali k opatrování Míně. Nebude již jejich starostí posbírat smetanu na máslo a odělit sýření na chutný sýr.

Jakub se prohnul v kříži, příliš mladý byl, aby velkou část dne strávil shrben u dobytčího břicha. Večer již zahladil ohnivou záplavu nebe, jen úzká rudá stužka vroubila západní obzor a vrchol Šeré hory svítil ještě rudým jasem, neboť tvary nejvyšší nejdéle vzdorují tmám. Z rokle pod Rohem opojně voněla kleč, jemně šelestil pramének, stékající podle stájí k Bystřině. Zlaté mince hvězd, kterým věčer utkal indigově sametový potah nebe, tříštily svůj odraz v jeho neklidné hladině, pomalu se otáčející na velké ruletě všehomíra. Sám stál Jakub uprostřed nekonečné šedi horského večera nad černou roklí. Ztichly nárazy zvuků a zhasly světelné stupnice barev, srážející člověka do všedních vrstev skomírajícího dne, spoutaná síla odbojně zamávala křídly vznětů. Veliké touhy se rodí v Jakubově srdci za tichých večerů, kdy velebnost Hor je zastřena majestátem rodící se tmy, kdy vzduch je nasycen vonným dýmem velikého snění o kráse a síle a neznámých přeludech lásky. Veliká je hmota tvarující jeho tělo, větší však míra tužeb, které čekají, aby zasvěceny byly činem. I na temeno Šeré hory vylezl stín a sejmul z něho růžový čepec večera. Veliká, černá a přísná stojí tu před Jakubovými zraky jen její silueta, štíhlými boky se opírajíc o chladné závěsy nebes. Je něco tajemného, hrozivého, a přece přitažlivého v její neposkvrněné pýše démonické panny. Desítky pastevců a dřevařů již přilákaly temné vnady jejich roklí, ale ona je srazila ze svých boků jako panna dotěrné ruce chlípných starců. Teprve Jan, otec Jakubův a Petr Rokol se stali jejími milenci a ozdobili své širáky protěží z jejího věnce.

Tvrdá je práce horských osadníků, tvrdší však boj o chlapskou čest. Muž z Rohu první stanul před čtvrt stoletím na pohanské půdě, aby ji posvětil krůpějí potu dobývání. Je proto povinností Jakubovou ujmouti se setby otce a skliditi plod slávy rodu pastýřů z Rohu. Šerá hora vypíná k němu svá ňadra, milenka nesmírná, chladivá v hořících plamenech slunce, vášní planoucí v studené záplavě tmy, neboť jen noc oplodňuje představy mužů z Rohu, aby se vykonal čin.

„Zítra Jakub vystoupí na Šerou horu." To bylo té noci zapsáno tajemným písmem ve hvězdách. Osudová věštba přivádí k pohybu nejen nesmírné hvězdy, ale i malé krůpěje rosy. To už nebude Jakub sám, ale bude to úlomek hvězdy, kdo se bude řídit příkazem Nekonečna.

Silný ovčácký pes se čenichem dotkl Jakubovy tváře. Když vyšel uprostřed noci měsíc, nalezl Jakuba i jeho psa na proláklině skaliska nad roklí. Spali tak, jak spávali první pastýři a jejich psi, když se snesl chlad. Schouleni v klubko, zahřívajíce se tělem a dechem. Jakub se ve spánku usmíval. Snad jej chválil zesnulý otec za jeho rozhodnutí zdolat Šerou horu, snad jej i varoval. Jenže jeho slova budou zapomenuta, až se zase vrátí ze spánku k plnému vědomí.

IV

Bylo to opět temeno Šeré hory, které se první zaskvělo odrazem hořící pochodně ranního slunce. Pomalu se vzmáhal velký nebeský oheň a do slojí zaháněl fialové přízraky nočních stínů. Slemeno horského hřbetu svlékalo šedý plášť a zatřpytilo se střepinami rozbitého pásu duhy. Z fialového podkladu vystoupily zelené plochy travin a kleče, zvýrazněny byly skvrny barevných skalisek. Na dlaních balvanů rozlilo slunce krev svého zrození. Obloha se vyklenula modří, podepřenou zářící podezdívkou širokého obzoru. Rozhrnuly se i drapérie mlh nad nížinami, odhalily se i dálky.

Vláčným krokem horala se ubírá Jakub ke zkoušce dospělosti. Oči hoří dobyvatelským ohněm, duše se vzdouvá chlapskou pýchou, kroky odměřují vzdálenost cíle. Jakubovi se zdá, že Hory zpívají a smějí se v ranním probuzení a on, muzikant velké kapely dne, doplní svou písní přestávku v historii hor a skal.

Cesta se ztrácí, pak od sedla vzhůru k temeni hory může šplhat jen po kameni. Prodírá se nepoddajnými rameny kleče, prsty se zadírá do puklin ve skále, chvílemi se jen konečky prstů udržuje nad rozšklebenou tlamou rozsedlin.

Byl to divoký a hrozný čas, když se rodila Šerá hora. Země byla ještě mladá a plodné bylo její lůno, na svět přicházely hory a hřbety a řetězy skal a pyšná Matka Země plýtvala svou živelnou silou s lehkostí plození. Temeno Šeré hory se vzneslo vysoko nad ostatní hřbety, ale pak ostrý nůž vod, ledů a větru vymodeloval na ní srázy a věže, spíše než Šerá by měla nést jméno Nepřátelská. Dnes tu opravdu stojí proti sobě hora a člověk, hmota a život. Jsou jako dva milenci, jejichž láska se oděla pláštěm nenávisti a vůlí zvítězit, pokořit, pak v křeči odevzdání dát zaznít slibu nové lásky. Ale nebude to už láska rovného s rovným. Vítěz bude v převaze.

„Šerá hora je má mocná sestra," bude si říkat Jakub, „ale já jsem mocnější."

Už jako chlapec Jakub považoval Šerou za dobráckého dědu s bílou čepicí z mlhy. Dnes je hrozivá, střásá ze sebe svorové balvany a otvírá jícny strží, děsí a uráží.

Ale Jakub je z rodu pastýřů. Než slunce zahřálo plochy skal, pohltila hlubina pod Jakubem hladkou stěnu, první obranný val hory. Dospěl na pláň, na němž voní pryskyřice kleče, krůpěj rosy v květu střevíčníku je jak kapka v Popelčině pantoflíčku. Ale už tu je další hradba pevnosti. Žluté a narůžovělé vrstvy žuly utvářené do pravidelných krychlí přilnuly k jeho hrudi. Píď za pídí se sune po příkré stěně, podvědomě zkouší pevnost výstupků a vratkých kvádrů skály. Vidí jen pruh kamene podpírající temeno hory, tělo i vůle se změnily v napjatou strunu. Nemá ocelové skoby a pevná lana, má jen pyšnou vůli.

Konečně sevřel prsty hladký žulový trámec, zdolal poslední překážku. Mezi prvními otevřel bránu ke zlaté koruně vládkyně hor. Než se vystřídal stín s jasem na západním svahu hory, ozdobil se vědomím moci. A právě v té chvíli naposledy možná vydechl sedlák v údolí, milenec objal milenku, na svět se proklovalo holoubátko, zmije porodila čilá háďátka. Mnoho příhod se stane v jednom okamžiku. A se zmijí si prý poradí čáp nebo ježek.

Dálné nížiny si pokorně poklekly pod Jakubem, píseň pokory zahučely i lesy v údolích. Daleko za obzorem se hromadily pruhy mlh, číhající noc si připravuje modré sukno, aby jím potáhla města i vesnice v dolinách. Jako vládce stojí Jakub na hoře. Jen štíty Hor vzdorují. Zakrojily si kusy oblohy z pecnu nebe a přiblížily obzor, aby zmenšily Jakubovo léno. Možná že také trochu žárlí, snad se i bojí, aby jim měkké koberce lánů neodloudily tvora, který byl počat i odkojen na kostnatých loktech Hor. Na skalním výstupku je neuměle vyryta kresba pastýřského rohu a dřevařské sekery. Před šestatřiceti lety se tak podepsal Jan z Rohu a jeho přítel Prokop Rokol. Hrotem piklu k nim Jakub připojil svůj znak a letopočet.

Slunce se níží k propadlu noci, hranice stínů se prodlužují, osud zde staví kulisy k veliké hře. Ve smlouvě o zdolání Šeré hory nebyla zaznamenána cesta zpět. Jakub ji oddaloval. Zpíval srdcem i ústy a rouhal se silou a pýchou. Paprsky zraků padly na zkomolené větve zaschlého porostu na dlani hory. Bůh sám ví, jak ten keř se dostal až do nehostinných výšek. Většinu větví tu usmrtil mráz, spočívají na zemité skále jako prsty lamače kamene. Několik větví ještě žije, brání se smrti smolnými šištičkami. Jakub nalámal suchých skolků, natrhal i žiněné trávy a na vrcholu hory zapálil hraničku. Bělavý sloupec dýmu se prodral vzduchem, zavířil v nárazu větru, rozlil se do šířky, ale pak zmoudřel a pnul se výše, až nabyl tvaru košatého stromu s úzkým pněm. Dřevo řeřavělo, tráva syčela kapičkami vody, kouř zavoněl smolou.

Cesta zpátky je zlá. Jen pozvolna se blíží hukot lesů a šumění vod, jen pozvolna se ztrácí velebné mlčení výšek. V údolí je již nalito stínů a obloha rudne. Jakub stojí nad poslední stěnou Šeré hory. Štěrbina ve skále jakoby nabízela pomocnou ruku, ale kámen je hladký a cit v prstech je zanesen náplavou únavy. Snad ani hora se nevzdala touhy pokořit troufalého svůdce a zrádně mu nabídla k podpoře zvětralou skalní římsu. Ale pak zmírnila pád přemetajícího se těla korunou suché břízy a zachytila pružinami jeřábových letorostů. Jakub zasténal, potom hlas zmrtvěl, ztichlo i zásnubní brkání páru jeřábků u suché břízy. Pak už jen tiše zpívala kleč, obloha hýřila purpurem a údolí se počalo halit do večerních barev. To již Jakub neviděl. Neslyšel ani vzdálený cinkot zvonců svého stáda, které starý Petr s čeledí zaháněli do chlévů na Rohu.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz