Jerome Klapka Jerome: O psech, zlodějích, strážníkovi i jiná vyprávění


 

Jerome Klapka přebalPokud si někdy rádi dopřejete porci starosvětského poklidu, kterému tak dobře sluší slunné odpoledne, nicnedělání a vyprávění zábavných příběhů, potom jsou pro vás povídky anglického spisovatele, jehož všichni znají jako autora Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě) a navazujícího románu Tři muži na toulkách, ty pravé.

 

Jerome Klapka Jerome byl autorem 49 knižních titulů a divadelních her, mezi nimiž jeho laskavé, jemných humorem prostoupené povídky mají své neopominutelné místo. A tak je jen dobře, že tyto drobné prózy vystupují ze stínu dvou Jeromových nejznámějších bestsellerů, a připomínají nápaditého autora, který měl četné následovníky, ale žádného předchůdce.

 

V překladu Milana Žáčka vydalo nakladatelství Vyšehrad. Kresba na přebal je dílem Adolfa Borna, který pro Vyšehrd pravidelně ilustruje knihy jiného anglického humoristy P. G. Wodehousea. Naše ukázka je z textu Jak jsme se rozhodli psát román:

 

 

Když jsem jednoho večera po návratu domů z dýmkového dýchánku u Jephsona sdělil své ženě, že se chystám napsat román, ta myšlenka ji rozhodně potěšila. Řekla mi, že se často podivovala, proč mě něco takového nenapadlo dříve. „Jen se podívej,“ dodala, „jak jsou ty dnešní romány prostoduché; jsem si jistá, že bys jeden napsat zvládl.“ (Jsem pevně přesvědčen, že mi Ethelbertha chtěla složit poklonu; nicméně v jejím způsobu vyjadřování panuje jakási nedbalost, která občas význam jejích slov zatemňuje.)

Jakmile jsem ji však informoval, že na díle bude spolupracovat i můj přítel Jephson, pronesla jen pochybovačné „ach tak“; a když jsem jí dále vysvětlil, že nám budou asistovat i Selkirk Brown a Derrick MacShaughnassy, odpověděla mi dalším „ach tak“, které však již neneslo pražádnou stopu pochybovačnosti a z něhož bylo rázem jasné, že její zájem o tuto záležitost, jakožto proveditelného projektu, dočista vyprchal.

Domnívám se, že podle ní poněkud snížila naši šanci na úspěch ta okolnost, že mí tři spolupracovníci jsou všichni staří mládenci. Vůči starým mládencům coby společenské třídě má žena totiž chová silné předsudky. Mužův nedostatek smyslu pro ženění nebo – pakliže tento smysl má – jeho nedostatek důvtipu něco takového provést prozrazuje buď slabost intelektu, nebo přirozenou mravní zpustlost, přičemž to první ubožákovi znemožňuje a to druhé odnímá způsobilost, aby se z něho někdy mohl stát skutečně užitečný romanopisec.

Snažil jsem se, aby pochopila prazvláštní výhody, které náš plán přináší.

„Podívej se,“ jal jsem se vysvětlovat, „v běžném, nenápaditém románu se nám dostává myšlenek pouze jednoho jediného člověka. Zato na tomto románu bude spolupracovat čtveřice chytrých mužů. Veřejnosti se tak nabídne možnost sledovat myšlenky a názory všech nás čtyř, a to za cenu, která se obvykle žádá za stanoviska jen jednoho autora. Pokud britský čtenář ví, o čem je řeč, tuto knihu si bez meškání objedná, protože taková příležitost se několik dalších let nemusí opakovat.“

Ethelbertha souhlasila, že něco takového je pravděpodobné.

„A navíc,“ pokračoval jsem a mé nadšení s prohlubujícím se uvažováním nad touto věcí jen sílilo, „bude tato koupě mimořádně výhodná ještě v jednom ohledu. Do knihy nevložíme jen své každodenní myšlenky. Do této knihy, pokud je unese, vměstnáme veškerou inteligenci a moudrost, kterými dohromady disponujeme. Po ní už nenapíšeme žádnou další. Toto dílo bude mít nádech intelektuálního likvidačního výprodeje. Do tohoto románu jednoduše vložíme všechno, co víme.“

Ethelbertha sevřela rty a něco si pro sebe zamumlala; načež nahlas poznamenala, že je jí jasné, že to musí být otázka pouze jednoho svazku.

Tento náznak pošklebku mě ranil. Upozornil jsem ji, že už existuje početný zástup speciálně vyškolených osob, jejichž prací není nic jiného než pronášet nepříjemné poznámky o spisovatelích a jejich dílech – což je povinnost, pokud jsem mohl soudit, kterou se zdají být schopni vykonávat i bez jakéhokoli dodatečného přispívání ze strany amatérů. A neodpustil jsem si doušku, že pod vlastní střechou by se literát mohl pohybovat v poněkud přátelštějším ovzduší.

Ethelbertha odpověděla, že já samozřejmě vím, jak to myslela. Pravila, že nepochybuje o mně a že i Jephson má bezpochyby dostatek rozumu (Jephson je zasnoubený), ale jaksi nevidí smysl v tom, zvát ke spolupráci půlku farnosti. (O zvaní „půlky farnosti“ nepadlo ani slovo. Ethelbertha mluví někdy tak rozevlátě.) Myšlenku, že Brown a MacShaughnassy by mohli být k nějakému užitku, označila za holý nesmysl. Co mohl takový párek neostřílených starých mládenců vědět o životě a lidské povaze? Co se týkalo konkrétně MacShaughnassyho, byla toho názoru, že pokud bychom se pídili po tom, co ví pouze on, a přinutili ho nijak neodbočovat, dokázali bychom to vtěsnat na jednu stránku.

Názor na MacShaughnassyho si vytvořila, když ho uviděla poprvé. Oba dva si náramně padli do oka; a jakmile jsem se vrátil do salonu poté, co jsem ho šel vyprovodit k brance, její první slova byla: „Ten MacShaughnassy je prostě ohromný člověk. Vypadá to, že toho o všem tolik ví.“

Což MacShaughnassyho přesně vystihuje. Zdá se, že toho ví neuvěřitelné spousty. Má v malíčku více znalostí než kterýkoli jiný člověk, s nímž jsem se kdy setkal. Občas jde o pravdivé znalosti; ale obecně vzato se vyznačují úžasnou nespolehlivostí. Kam na ně chodí, je tajemství, které se prozatím nikomu nepodařilo odhalit.

Když jsme začali vést společnou domácnost, byla Ethelbertha ještě velmi mladá. (Vzpomínám si, že náš první řezník v ní málem přišel o zákazníka, protože jí nepřestával říkat „slečinko“ a pořád jí předával vzkazy, které měla vyřídit své matce. Domů chodila celá uplakaná. Říkala, že se asi nehodí, aby byla něčí manželka, ale že nechápe, proč ji na to mají upozorňovat nějací živnostníci.) Zcela přirozeně nebyla v záležitostech spjatých s vedením domácnosti příliš zběhlá, a jelikož si to uvědomovala, pohlížela s vděčností na každého, kdo jí mohl poskytnout užitečné pokyny a rady. Když se u nás objevil MacShaughnassy, připadl jí jako nějaký velebný děd Vševěd. Věděl vše, co bylo třeba znát v domácnosti, od vědecké metody, jak oloupat brambory, až po léčení kočičích křečí, a Ethelbertha mu seděla u nohou, obrazně řečeno, a za jeden večer získala informace, jak učinit dům neobyvatelný po dobu jednoho měsíce.

Řekl jí, jak je třeba rozdělávat oheň. Řekl, že způsob, kterým se v této zemi ohně obvykle rozdělávají, odporuje všem přírodním zákonům a ukázal jí, jak se tento úkon provádí v Krymském Tatarsku nebo na nějakém podobném místě, kde je umění rozdělávání ohňů jedině správně chápáno. Dokázal jí, že zavedením krymsko-tatarské metody lze nepředstavitelně ušetřit čas a námahu, o uhlí ani nemluvě; a hned na místě ženu této metodě naučil, načež se tato vydala bez meškání dolů do kuchyně a vše vysvětlila služce.

Amenda, naše tehdejší děvče pro všechno, byla výjimečně flegmatická mladá žena a v jistých ohledech i vzorná služebná. Nikdy se nehádala. Zdálo se, že nikdy v mysli nechová žádné vlastní názory. Naše pokyny přijímala bez odmlouvání a vykonávala je s takovou pedantskou přesností a tak očividným nedostatkem jakéhokoli pocitu odpovědnosti, pokud šlo o výsledky, že naše domácí zákonodárství zahalila do zcela vojenské atmosféry.

I při výkladu MacShaughnassyho náležitého rozdělávání ohně jen v tichosti poslouchala. Jakmile Ethelbertha domluvila, jen pronesla:

„Chcete, abych takto rozdělávala oheň?“

„Ano, Amendo, zapamatuj si, že v budoucnu už nikdy jinak oheň rozdělávat nebudeme.“

„Jak je libo, paní,“ odpověděla Amenda s dokonalým nezájmem a tím celá záležitost pro ten večer skončila.

Nadcházejícího rána jsme při příchodu na snídani v kuchyni našli krásně prostřený stůl, ale po snídani nebyla ani stopa. Vyčkávali jsme. Uběhlo deset minut, čtvrt hodiny, dvacet minut. Potom Ethelbertha zazvonila na zvonek. Nato se objevila Amenda, klidná a uctivá. „Amendo, víš, že hodina snídaně je půl deváté?“

„Ano, paní.“

„A víš ty vůbec, že teď už je skoro devět?“

„Ano, paní.“

„A je tedy snídaně připravená?“

„Ne, paní.“

„A bude někdy připravená?“

„Víte, paní,“ odvětila Amenda upřímně a nevzrušeně, „abych pravdu řekla, myslím, že nebude.“

„V čem to vězí? Nejde zapálit oheň?“

„Ale ano, jde zapálit velmi dobře.“

„A proč tedy tu snídani neuvaříš?“

„Protože než se zase otočíte, už zhasne.“

Amenda se dobrovolně nikdy nepouštěla do žádných výkladů. Odpověděla na otázku, kterou jste jí položili, a pak zmlkla. Jednou jsem na ni zavolal do kuchyně ještě předtím, než jsem pochopil tuto její zvláštnost, abych se jí zeptal, jestli ví, kolik je hodin. Odpověděla: „Ano, pane,“ a zmizela v kuchyni vzadu. Po uplynutí přibližně třiceti vteřin jsem na ni zase zavolal. „Před chvílí jsem po tobě, Amendo, chtěl,“ pravil jsem vyčítavě, „abys mi řekla, kolik je hodin.“

„Opravdu?“ zavolala na mě příjemným hlasem. „Prosím za prominutí. Myslela jsem si, že se mě ptáte, jestli vím, kolik je hodin – je půl páté.“

Ethelbertha se ptala – abych se vrátil k našemu ohni –, jestli se pokoušela jej znovu rozdělat.

„Ach ano, paní,“ odpověděla dívka. „Zkusila jsem to čtyřikrát.“ Pak vesele dodala: „Jestli chcete, můžu to zkusit ještě jednou.“

Amenda byla ta nejochotnější služebná, které jsme kdy vypláceli mzdu.

Ethelbertha řekla, že sejde dolů a oheň sama zapálí, a vyzvala Amendu, aby ji následovala a pozorovala, jak to dělá. I mě začalo zajímat, jak celý pokus dopadne, a rovněž jsem se za nimi vydal. Ethelbertha si vyhrnula šaty a pustila se do práce. Amenda a já jsme stáli opodál a přihlíželi.

Když uběhla asi tak půlhodina, Ethelbertha z tohoto klání celá rozpálená, špinavá a kapánek mrzutá odstoupila. Krb si uchovával tentýž chladný, cynický výraz, s nímž nás přivítal při příchodu.

Pak jsem to zkusil já. Na mou čest, snažil jsem se, seč jsem mohl. Dychtivě jsem toužil po úspěchu. Jedním důvodem bylo to, že jsem chtěl svou snídani. Dalším pak to, že jsem chtěl říkat, že jsem něco takového dokázal. Připadalo mi, že rozdělat oheň, který byl připravený tak, jak připravený byl, by pro každého smrtelníka znamenal výkon, na nějž by mohl být po zásluze hrdý. Vždyť ani za normálních okolností není rozdělávání ohně nic jednoduchého: cítil jsem, že něco takového dokázat s handicapem uvaleným MacShaughnassyho pravidly mohlo být činem, na nějž by se ještě dlouho vzpomínalo. Pakliže bych uspěl, měl jsem v úmyslu obejít celou čtvrť a hlasitě se chvástat.

Nicméně jsem neuspěl. Zapálil jsem řadu jiných věcí, kuchyňským kobercem počínaje a kočkou, která se mi motala pod rukama, konče, leč materiály uvnitř kamen byly podle všeho ohnivzdorné.

Ethelbertha a já jsme se posadili, každý na jedné straně našeho bezútěšného ohniště, dívali jsme se na sebe a mysleli na MacShaughnassyho, dokud naše zoufalství nepřerušilo zaštěbetání Amendy, která přišla s jedním z těch svých praktických návrhů, kterými nás občas oblažovala a na které jsme mohli či nemuseli přistupovat, jak nám bylo jen libo.

„Možná,“ pravila, „bych ho alespoň pro dnešek mohla zapálit postaru.“

„Učiň tak, Amendo,“ řekla Ethelbertha a povstala. A potom dodala: „Myslím, že oheň budeme už vždy rozdělávat jen postaru, Amendo, budeš-li tak laskavá.“

ISBN 978-80-7429-519-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB