Chaim Cigan: Piano live


Pina Live přebalDruhý díl tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc napsal pod pseudonymem Chaim Cigan známý prozaik a dramatik, vrchní zemský rabín Karol Sidon.

 

 

V pokračování prvního dílu se příběh ještě více odpoutává od reality, byť s mimořádným smyslem pro reálné detaily, a pomocí převratného vynálezu cestování v čase volně putujeme staletími a kulturami, objevujeme jejich kouzla i slabiny, abychom nakonec zjistili, že určující v každé době i v každém ze světů jsou lidské vlastnosti a vztahy, které základně utvářejí náš život. Existence paralelních světů, do nichž je možno vstoupit, ba je i pozměnit oproti nám známé historii, vytváří složitý propletenec reálného, možného, pravděpodobného i zcela fantaskního. I tentokrát se setkáváme s nesmírně uvěřitelnými a neheroickými židovskými hrdiny, s pestrou škálou základních filozofických otázek, s mnoha „co by bylo, kdyby...", na něž se autor snaží odpovědět prostřednictvím historie paralelních světů. Jak už k psaní Karola Sidona patří, nemůže v knize chybět svérázný humor, hluboká znalost starozákonního světa, překvapivé promýšlení jiných cest, široké znalosti z mnoha oborů a nepřeberné bohatství českého jazyka. Vydává nakladatelství Torst (ISBN 978-80-7215-492-0).

 

Ukázka z knihy:

„Káva, to bychom měli padesát haléřů, pane, doufám, že vám chutnala, a sodovka desetník,“ řekl číšník a přistrčil Phillipovi talířek s účtem. Phillip do něj hodil „vorla“, oblékl si baloňák a vyšel průchodem na Ferdinandovu třídu. Upoutalo ho velké klenotnictví, před nímž tu ještě nedávno musil být obchod s delikatesami. Uprostřed výlohy byl vystaven slavný Davidův obraz Tří císařů a reklamní text pod obrazem hlásal: LISCHKA ZDOBÍ DĚJINY. Vedle se ukláněla liška, smekající špičatý žlutý klobouček, jaký musili nosit Židé ve středověku, ale to si už nikdo, až na učence, jako byl Phillip, samozřejmě neuvědomoval.

Phillip Engel byl po chromém předchůdci kustodem Židovského muzea, plným titulem Das Museum der juedischen Raritaeten, ale momentálně studoval pro tajného radu Auředníka Das gruene Buch libyjského despoty Muammara Kaddáfího. Měl v sobě silnou kávu, takže netoužil po ničem než po domácím fotelu, aby mohl pokračovat ve studiu. Cestou domů však odhadoval své šance na klidné studium. Jeho žena s dětmi určitě již spí, ale jeho matka je nejčilejší právě v noci. Bude-li mít smůlu, vynoří se ze svého salonu s šálkem kávy a hořící cigaretou v jantarové špičce, a tak dlouho bude kolem něj chodit a míchat lžičkou, dokud ho nepřinutí knihu odložit a bavit se s ní o myšlenkách Étienna Cabeta. Byla členkou tajné společnosti Ikaria, působící pod hlavičkou zednářské lóže, a s oblibou ho po nocích mučila tirádami o přednostech Cabetovy společenské smlouvy, realizující nejskvostnější ideály, které zplodila lidská mysl. Vyčítala mu, že se zbaběle vyhýbá zodpovědnosti za svět, ve skutečnosti však z toho vinila svou snachu. Phillip neměl odvahu matce říci, že mu nezájem jeho ženy o duchovno venkoncem vyhovuje, protože ho neustále neotravuje jako matka a poskytuje mu klid k rozplétání politických intrik, pokrytých prachem staletí. Svých diplomatických schopností využíval k tomu, aby ve své domácnosti zachoval mezi oběma ženami mír. Matka se měla co obávat, že by ji snacha mohla vyštípat z bytu, a Melanie si zase byla vědoma, že byt patří matce, ačkoliv když se brali, byla máti za mořem a zdálo se, že tam zůstane nadosmrti. Melanie tvrdila, že kdyby se té staré čarodějnici nezapálila lýtka a nenásledovala kanadského básníka až na druhý konec světa, zůstal by Phillip starým mládencem.

Zelená kniha byla slátanina toho nejhoršího, co si libyjský despota zapamatoval z Koránu, z románu Étienna Cabeta a z příruček dějin filozofie. Přesto věnoval rozboru osobnosti autora knihy veškerý svůj duchovní potenciál, protože ho myšlení despotů eminentně zajímalo. Když té noci přišel, byla matka naštěstí ve své ložnici, avšak představa teplého manželského lože zvítězila nad přitažlivostí Zelené knihy. Bude-li mít štěstí, vyčistí si zuby a jako myška proklouzne kolem matčiny ložnice k Melanii.

Sotvaže ukončil první část svého plánu, zazvonil v předsíni telefon a slyšel z koupelny, že ho matka vzala. Slyšel ji, jak křičí: „Ne, nezavolám svého syna, protože můj syn spí! Pochopitelně že spí, co by také dělal jiného v půl dvanácté v noci? Ne, nebudu ho budit, pane Auředníku, i kdybyste nebyl tajný dvorní rada, ale sám ruský imperátor! Slyšel jste někdy o úctě ke spánku druhých? Pochopitelně že ne! Ne, nezajímá mě, že je převrat! Cože?“

Phillip upustil ručník, kterým si utíral ústa, a vyběhl z koupelny. „Phillipe! Byla vyhlášena samostatná republika!“ hlásila mu matka s očima navrch hlavy, zakrývajíc mluvítko. Podala mu telefon a odběhla ve vlajícím květovaném županu do obývacího pokoje, aby si zapnula Fernsehen.

„Jaká republika, pane tajný rado?“ ohlásil se nevěřícně Engel. „Můžeš to ztlumit, mamá?“ Když Fernsehen ztichlo, zaposlouchal se do toho, co mu sděloval Auředník. Najednou se vyděsil: „Cože? České království? A kdo je král?“

Na výzvu, aby se podíval na přímý přenos z Karlštejna, nahlédl výsekem ve dveřích do salonu. Jako na zavolanou se na obrazovce objevil Muammar Kaddáfí v českém národním kroji se svatováclavskou korunou na kudrnaté hlavě a gestikuloval žezlem před řadou mikrofonů. „Vždyť jsem ještě rozbor nedokončil!“ zasténal, ale pak bez rozloučení zavěsil, protože se máti uprostřed obývacího pokoje zhroutila na koberec. Cestou do kuchyně zaklepal na dveře ložnice, aby probudil Melanii. Pustil vodu do dřezu, podržel pod ní utěrku, a když ji vyždímal a složil, vrátil se do pokoje. Poklekl vedle matky a přiložil jí mokrou utěrku na hruď. Nad hlavou mu arabsky chrčel český král a matka se nehýbala.

Konečně uslyšel, jak za ním zavrzaly parkety a ucítil parfém své ženy. S úlevou se zvedl. „Postarej se, prosím tě, o mamá, musím si zavolat,“ poprosil ji.

„Co je to za šaška?“ mžourala jeho žena ospale na obrazovku. „Vypadá jako ten tvůj plukovník v převleku za Švandu dudáka.“

„Stalo se velké neštěstí, drahá,“ objal ji Phillip kolem ramen. „Ti šílenci se rozhodli rozbít monarchii!“

Melanie poklekla k ležící tchyni a odkryla pod víčkem vypoulené oko. Tchyni v mdlobách viděla již mnohokrát. Přiložila jí mokrou utěrku na čelo, a když jí se zpožděním došla manželova slova, rozběhla se za ním. Bavil se s Auředníkem o starožitnostech.

Ludmila v tu dobu sledovala zprávy v apartmánu svého bratra v Praze na Místodržitelství. Než odjela do Ikarie, navštívila ho zde mnohokrát, nikdy však nebylo na Místodržitelství tak pusto jako dneska. Do prázdných chodeb se velkými okny opíralo slunce a ona, provázena ozvěnou svých kroků, procházela ze světla do tmy a ze tmy do světla, aniž potkala živáčka. Nebylo nikoho, kdo by jí sdělil, kde bratr je, a tak jí nezbývalo než na něj počkat v jeho apartmánu. Po tom, co mezitím viděla a slyšela, se dalo předpokládat, že se hned tak nevrátí a stráví noc na Karlštejně. Držela si sice vlastní byt v Novém Městě ve Spálené ulici, ale Petr si přál vidět se s ní, jakmile se vrátí z Ikarie, a v jeho bytě se nijak nežinýrovala. Udělala si pohodlí. Když za sebou nečekaně uslyšela vrznutí parket, málem ji ranila mrtvice leknutím, ale byl to jen Petr. Měl na sobě šedý převlečník z velbloudí vlny a na hlavě komický fez. Sklonil se k ní přes opěradlo pohovky, aby ji otcovsky políbil na čelo, a protože se jí štítil, když byla jen v kombiné, díval se jinam.

„Co tomu říkáš, že máme opět českého krále?“ zeptal se.

„Můžeš mi několika slovy vysvětlit, co se děje?“ sundala mu z hlavy nemožný fez. „To přece nemyslíte vážně!“ ukázala jím na obrazovku, kde stál plukovník na cimbuří v jednom ze svých nejvýstřednějších převleků jako Harún al Rašíd. Byly to záběry oficiálního vídeňského Fernsehen a nepochybně měly takzvaného „krále“ zesměšnit.

„V tuto chvíli ho představitelé stavů korunují na Karlštejně. Ale to Zentralfernsehen nepřenáší.“

„To sis nechal ujít?“

„Počkám si, jak to celé dopadne,“ smál se diplomaticky.

„Pražská posádka a policie nic?“ „Trochu je zaskočil obrat, který to vzalo na Slovensku,“ opřel se do polštářů a natáhl před sebe dlouhé nohy. „Von Renndorff nebyl jediný z generality, kdo dělal s M. K. dobré obchody. Teď už je to na nich a doufám, že to nezvrtají.“

„Co nezvrtají? Tak mluv! Já nic nevím!“

„V Horních Uhrách došlo k povstání a nacionalisté vyhlásili Slovenský štát, to jsi neslyšela?“

„Ne. A co s tím má společného generál von Renndorff?“

„Byl vyslán s tankovými jednotkami povstání potlačit.“

„Aha, a co tedy nemá zvrtat?“

„Engel netelefonoval?“

„Nebrala jsem telefon. Co nemá zvrtat?“

„Měl by povstání podpořit, nebo zůstat neutrální. Od Engela jsem už před půl rokem žádal, aby mi udělal rozbor plukovníkovy osobnosti, ale myslíš, že jsem se ho dodnes dočkal? Což mi připomíná, že jsi mi dlužná službičku.“

„Za mé vyhnanství v Ikarii jsem ti dlužná pěstí do zubů!“

„Tobě se tam nelíbilo?“ ušklíbl se Petr. „Podle mých informací ses tam spouštěla s židovským konzulem.“

„Jestli mi slíbíš, že už se tam nebudu musit vracet, tak co to má být?“

„Jestli se opravdu osamostatníme, můžu ti s čistým svědomím slíbit modré z nebe. Jestli ne, tak pokládej za štěstí, že tě po mém boku nesetnou na Staroměstském náměstí. Nechtěla by ses osprchovat, příšerně páchneš,“ pohlédl znechuceně na chuchvalec chlupů v jejím podpaží.

„Nejdřív mi řekni, co ode mne chceš!“

„Až se vykoupeš.“

Ludmila vyklouzla z kombiné a líně se zvedla. Svého času ho podezírala, že je na chlapečky, ale nebyl ani na to. „Nic necítím,“ přičichla si k podpaží. Takhle ji otravoval vždycky, co jí paměť sahala. Matka byla líná se o ni starat a přenechávala péči o její hygienu Petrovi. Pustila starožitnou sprchu, a když z ní odtekla žlutá voda, vyzkoušela na lokti, jestli není horká.

„Samozřejmě je tu riziko,“ pokračoval zatím Petr, opíraje se o futro otevřených dveří. „Jenom bych se divil, kdyby vláda ustála dva převraty naráz. Maďarské jednotky, které by byly monarchii loajální, byly už před časem staženy z Horních Uher do Moravské Ostravy, a císař spoléhal na Čechy, že je Slováci budou vítat jako osvoboditele. Doufejme, že se zmýlil. Musíš uznat,“ povídal samolibě, „že na ty poměry, ze kterých jsme vyrostli, hraju po čertech vysokou hru. Když to dobře dopadne, bude ze mne druhý Metternich.“

„Bez mámy,“ mydlila se v rozkroku, „bys skončil jako výhybkář na vršovickém nádraží.“

„Nebo přísedící soudce u apelačního soudu s osmi pancharty na krku.“

„Řekneš mi konečně, co bys ode mne potřeboval?“ ozvalo se z páry.

„Maličkost, vejde se ti do kabelky,“ řekl. Šlo mu o jakýsi stříbrný pohár, jemuž plukovník Kaddáfí bůhvíproč přikládal nesmírný význam. Kdosi ho ukradl jeho otci a stopa vedla do Brna, kde se ho ten člověk, zřejmě ze strachu z dopadu nejnovějších politických změn, neočekávaně zbavil. Nyní tu starožitnost mají dva Židáci, naštěstí dostal od recepčního jejich jména a pro ni nebude problém je najít.

„Poslal bych tam Engela, ale když už jsi tady, bude lepší, když tam pojedeš ty. Engel je chytrý jako opice, pokud jde o knihy, ale do terénu se nehodí. Jsou to jen dva šarlatáni, jenomže nevěděli nic lepšího než ausgerechnet v tuto dobu odjet na spiritistické turné do Horních Uher. Nejspíš teď budou v jednom ze sběrných táborů pro slovenské Židy.“

„Spiritistické turné?“ přešel ji smích, protože si vzpomněla, co jí Leo vyprávěl o svém dvojčeti.

Vylezla z vany, vytřela si vlasy osuškou, omotala si ji kolem hlavy a vrátila se do pokoje. Když tam za ní přišel, seděla shrbená s neesteticky visícími prsy.

„To je všechno?“ zeptala se po chvíli. „Doufala jsem, že půjde o něco většího. A když splním přání svého antisemitského bratra, co za to? Zpátky do Ikarie mě už nedostaneš!“

„Tajné služby?“

Zavrtěla hlavou. „Chci mít přístup mezi lepší lidi! Moc dobře víš, že chci mezi honoraci patřit, ne ji fízlovat.“

„Jak by se ti líbilo vyslanectví v Libyi?“

„Přestaň na chvilku myslit na to, co je výhodné pro tebe! Co takhle u carského dvora v Petěrburgu?“

„Nejsi šlechtična, neblázni!“

„Ten váš nový král také není šlechtic!“

„To je pravda,“ usmál se křivě Auředník. „Jestli splníš svůj úkol, mohl by nás povýšit oba. Jako baronka si pak někoho najdeš. Ale na tom poháru mu osobně záleží, možná dokonce víc než na svatováclavské koruně. Na co čekáš? Tak už se snad oblékni, nebo tu chceš takhle sedět až do příštího rána? Čas kvačí!“ hodil jí kombiné a šel do kanceláře.

Ve Fernsehen stále ještě běžely zprávy z vídeňského studia. Seine Kaiserliche und Königliche Majestat Franz Joseph Otto Robert Maria Anton Karl Max Heinrich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludwig Gaetan Pius Ignatius, Kaiser von Österreich und König von Ungarn promlouval k národům a jeho úzký obličej vzdělaného humanisty s brýlemi a světlým knírkem jen prozrazoval, jak jsou mu záležitosti, o nichž je

nucen mluvit, z duše protivné. Petr netrpělivě čekal, kdy se začne vysílat z pražského studia, a když vytáčel Engelovo číslo, nespouštěl z obrazovky oči. Vídeň, zaskočená událostmi v Čechách a na Slovensku, se chovala jako ochrnutá stará dáma. Vyhlášení Slovenského štátu a korunovace arabského despoty v Praze pro ni znamenaly obrovskou územní ztrátu. V českých zemích byl navíc soustředěn těžký průmysl, a kdyby se k pučistům přidali i uhelní baroni a majitelé oceláren ve Slezsku, zbytek mocnářství, zemědělské Dolní Uhry a Rakousko s lehkým průmyslem a příjmy z alpské turistiky, by počítalo dny svého zániku. Císař Otto mohl jen děkovat Bohu, že vůdce slovenských nacionalistů Husák neměl nejmenší chuť přistoupit na pražský návrh vytvoření společného státu. Jako Vodca slovenského ľudu přistoupil prozatím jen na vzájemnou koordinaci a vojenskou pomoc.

Když za ním sestra po hodině přišla, byla již oblečená, učesaná a jako obvykle zmalovaná jako štětka. Petr stál u velkého okna na nádvoří a prohlížel si s někým velikou knihu. Když její oči přivykly šeru v místnosti, poznala v druhém muži Phillipa Engela. Beze slova prošla místností a opřela se zadkem o parapet před oknem. Těžký foliant, který si ti dva prohlíželi, jí byl povědomý, bylo to něco egyptského.

Měla dojem, že si jej v Nauvoo prohlížela s Leem. Auředník najednou knihu sklapl. „Domníval jsem se, že mi povíte něco nového,“ řekl rozmrzele, „ale nevypadá to tak. Díky, Phillipe, můžete si to zase vzít,“ podal mu svazek, a když se odporoučel, vysvětlil sestře svou rozmrzelost. „Podle popisu mu to připomnělo zvěrokruh v Dendeře z třetího století před Kristem, ale já doufal, že se tam něco píše o tom zatraceném poháru samém. Jeho Veličenstvo je nejspíš přesvědčeno, že je starý jako Egypt.“ Přešel k pracovnímu stolu a chvíli na něm přehazoval papíry, než našel kartičku, kterou hledal. „Tady máš jména těch dvou židovských šarlatánů,“ hodil ji na stůl. „Doporučuji ti, abys tam nejela z Prahy. Silnice budou zašvihané tanky. Jeď do Vídně a odtamtud to vezmi na Slovensko.

Ty internační tábory jsou na Dunaji z dolnouherské strany. Ještě pořád jsi velvyslancem v Ikarii, tak si něco vymysli, třeba humanitární důvody. Co dělat v těch táborech nábor na přistěhovalectví do ikarského ráje?“

Ludmila obracela kartičku se jmény Reuven Altschul a Theodor Zigeuner von Blumendorf v ruce. Teď už si mohla být jistá, že jí židovský Bůh vložil do rukou osud Leova bratra, a nápad s pohárem byl jen záminka k jeho záchraně. Nebyla pověrčivá, ale tato souhra náhod byla až příliš čitelná.

„Zkusím je najít, ale za nic ti neručím.“

„Bez poháru z tebe žádná baronka nebude!“ podíval se na ni přísně.

„Ten druhý je ale šlechtic, všiml sis?“ řekla.

„Taky Žid, nedělej si těžkou hlavu. „Chceš mobil, nebo pojedeš vlakem?“

„Mobil se šoférem.“

„Přeješ si blondýna, nebo bruneta?“ vycenil dlouhé zuby.

„Nemáš-li po ruce černocha, tak blondýna.“

Za daných okolností jí bylo celkem lhostejné, že světlovlasý řidič byl snad stoletý Rakušák Johannes. Než přes Vídeň a Budapešť dorazili do prvního sběrného tábora na Dunaji v Komárně, uplynuly kvůli zácpám na silnicích tři dny. Za tu dobu se dozvěděla, že dobrotivý císař Otto poskytl slovenským Židům přechodný azyl v opuštěných kempech na maďarské straně hranice. Johannes v tomto humanitárním ústupku vlády při vší úctě k panovníkovi spatřoval do nebe volající hloupost. „Ne že bych měl něco proti Židům,“ rozčiloval se, „ale co nám do těch přivandrovalců je? Když si doktor Husák ukousl z monarchie Horní Uhry, ať si je také sní! Nemůže si ukousnout a vyplivovat, co mu nechutná! Jsou to jeho Židé, tak ať si je nechá!“

Vzpomínala na Lea Altschula, jak by se tvářil, kdyby slyšel takové řeči, a pak si uvědomila, jak mu osud slovenských Židů dává zapravdu. Ani pes po nich neštěkne, tím si byla jistá. Mohla jen doufat, že Reuvena s pohárem nebo bez poháru někde najde. Jenomže by bylo skoro lepší, kdyby v žádném z těch kempů nebyl a už byli s partnerem za horami. Petrův nápad, že bude při hledání těch dvou vystupovat jako velvyslankyně a nabízet Židům emigraci do Ikarie, nebyl ale špatný. Mohla by Reuvena Altschula vyreklamovat, možná i toho chromého spiritistu, posadit je v Terstu na loď a poslat do Nauvoo za Leem. K čertu s tím vším, ještě kvůli němu bude páchat dobré skutky! V Budapešti měla již plán na Reuvenovu záchranu vymyšlený do detailu. Návštěvu na ikarském konzulátu, kde by měli bez problémů dostat vízum, však nechala na později, ještě pořád si nemohla být jistá, že ty dva vůbec najde. V Komárně se nejdřív ze všeho chtěla ohlásit u starosty, ale maďarské město bylo obsazené armádou a povolenku k návštěvě židovských kempů jí mohl vystavit jen General-Leutnant Sarközy von Nagy-Bocsa. Naštěstí sídlil v uherském Komárom, a když mu jemně připomněla, že se znají z postele, spolkl její lži i s navijákem. Zato ji pořádně vyděsilo množství sběrných táborů, kde by měla hledat, a počty Židů, kteří tam byli internováni, šly do tisíců a další Židé ze Slovenska byli na útěku. Proto také ten domýšlivý sukničkář neměl žádné seznamy a odkázal ji na četníky, kteří na Židy dohlížejí. Dokonce ani neznal všechna místa, kde jsou internovaní, to už si musí zjistit sama.

Poněkud ji uklidnilo, když ji Johannes zavezl do nejbližšího kempu. Představovala si to hůř, působili však spokojeně jako chudí prázdninoví turisté, kteří nemají dost peněz na hotel. Více ji zaskočilo, že se mezi těmi Židy cítila příjemně, jako jedna z nich. Nějak mezi ně zapadla. Kdyby nevěděli, kdo je a že na ni před branou tábora čeká Mercedes-Benz s šoférem, nikdo by si ani nevšiml, že není Židovka. Ženských s její fyziognomií tam bylo plno, a těch dětí! Navíc jí hned v Komárně prorokovala mladá židovská vědma Alexandra, že brzy nalezne svého vyvoleného.

„Spolehni se na své břicho, na oči nekoukej,“ radila jí tajuplně, a tak se také stalo. Objevila Reuvena v kempu u městečka Asvány-Ráró, ale tam proroctví přišlo vniveč, poněvadž ji přitahoval ještě méně než Leo, přestože jí nadbíhal jako divý. Doprovázel ji po jednotlivých chatkách a pomáhal jí přemlouvat Židy k emigraci do Ikarie. Úspěch s tím neměli vesměs žádný, Židé věřili, že vláda udělá se slovenskými fašisty krátký proces a oni se vrátí do svých domovů. Na slova té malé čarodějnice si vzpomněla, když narazila na Theodora. Pocity v podbřišku ji k němu přivedly jako radar, i když nejdříve hádala na menstruaci. Seděl s modlitební knihou na kolenou, a když se k němu sklonila, mezi jejich tvářemi to blesklo jako při jarní bouřce. V ten moment zapomněla, že je chromý a že ho poznala podle duralových holí, které stály vedle jeho židle, a ani nevěděla, jak se dostali do chaty. Proto si i jeho výkřik, že se stal zázrak, vykládala po svém. Zázrakem pro ni bylo, že mezi miliardami mužů našla vyvoleného, jenž se do ní ponořil a nadél i našíř ji vyplnil tak, že byli jedno tělo.

To kompletně změnilo její plány je zachránit a vrátit se do Prahy s ukořistěným pohárem. Nalodit se s nimi v Terstu na loď a odjet s nimi do Ikarie také nepřicházelo v úvahu, ale to její štěstí v lásce nekalilo.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB