Zygmunt Miłoszewski: Nezaplatitelný


Nezaplatitelný přebalPolský prozaik si pro jednou odskočil od případů prokurátora Teodora Szackého – jak je známe z překladů knih Zapletení a Zrnko pravdy – a napsal nefalšovaný thriller. Můžeme říct, že jeho román v sobě kombinuje to nejlepší z Dana Browna, Artura Péreze-Reverta či Umberta Eca, stejně jako z polské tradice vyznačené třeba jménem Zbigniew Nienacki. Stejně ale můžeme říci, že Miłoszewski je svůj, originální. Předkládá nám pátrání po starém tajemství, které, jak se ukazuje, by mohlo obrátit moderní svět vzhůru nohama, ale nezapomíná na to, že napětí a tajupnost je dobré mísit s humorem a ironií.

 

Nezaplatitelný vychází z překladu Terezy Pogodové. Jako i dvě předchozí autorovy knihy román vydalo nakladatelství Host. A dodejme, že Zygmunt Miłoszewski bude hostem letošního veletrhu Svět knihy.

 

 

Ukázka z knihy:

Existují ženy, u kterých muže ani nenapadne, aby je v baru oslovili, objednali jim drink a pokusili se s nimi strávit příjemný večer. Dokonce ani kdyby měly na sobě boty na jehlách a červené šaty s hlubokým výstřihem a oni měli alkoholem natolik otupený úsudek, že by si vedle každé jiné připadali přitažliví, vtipní, chlapáčtí a výmluvní. Ani v takovém případě tyto ženy neosloví. Stejně jako se žák základní školy neopře nonšalantně o stůl své učitelky a neprohodí: „Tak co, královno mých snů? Jak jsi včera strávila večer?“ Jisté věci se prostě nedělají.

Doktorka Sofie Lorentzová byla jednou z takových žen. Nikoho by nenapadlo oslovit ji „Sofinko“, a dokonce ani „paní Sofi e“, protože „paní doktorko“ šlo prostě každému líp z pusy. Při pohledu zdálky nic zvláštního: drobná blondýnka s klasickou postavou, kulatým obličejem a medově zlatými vlasy zastřiženými na páže, středoevropský standard. Při pohledu zblízka překvapily její tmavé oči podobné očím Asiatů, zorničky a duhovky se slévaly do dvou černých bodů a člověk nikdy nevěděl, zda na něj hledí se soucitem, výčitkou nebo výhrůžkou. Po krátkém rozhovoru pak vyšlo najevo, že doktorka Lorentzová je osoba svárlivá, neústupná, obdařená jízlivou inteligencí a neochotná k jakýmkoli kompromisům. To všechno dohromady nutilo člověka k tomu, aby si před ní dával pozor na jazykové chyby, vyvaroval se sexistických narážek a rozhodně si ji nepředstavoval jako ženu, která v neděli ráno poletuje v lehkém župánku po kuchyni zalité sluncem a s blaženým úsměvem smaží vajíčka.

Ve svých čtyřiatřiceti letech byla doktorka Sofie Lorentzová svobodná, bezdětná a docela šťastná žena, která se naučila vkládat energii pouze do takových aktivit, jež považovala za výhodné. Do cizích jazyků, vědecké práce, jezdectví, lyžování a běhu na střední vzdálenosti (běhala maratony, ale došla k závěru, že tím její postava ztrácí na ženskosti). Před deseti lety nastoupila jako mladinká absolventka mezinárodního práva a dějin umění na odbor pro navracení kulturních statků Ministerstva zahraničních věcí.

Dnes byla šéfovou této malé — protože jednočlenné — buňky, jejímž úkolem bylo hledat a získávat památky, o které Polská republika přišla v různých okamžicích své historie.

Polští velvyslanci o ní hovořili s obdivem a úctou, ředitelé muzeí ji nosili na rukou, sběratelé umění jí pro všechny případy podlézali a majitelé aukčních síní spolu s nejznámějšími antikváři v Evropě, věčně balancujícími na hranici přechovávačství, by ji nejraději utopili na lžičce vody.

Patřila mezi nesesaditelné nižší státní úředníky a velmi dobře věděla, že ve své funkci bude moct setrvat, jak dlouho bude chtít, ale jména ministrů a viceministrů na mosazných cedulkách v prvním patře modernistické budovy na Szuchově třídě se za tu dobu několikrát změní. A její nadřízení zase velmi dobře věděli, že nemůžou jen tak vyhodit osobu, jejíž zásluhou se do polských muzeí vracejí nejvzácnější umělecká díla. Takže ji nechávali na pokoji a ona jim na oplátku čas od času dovolila vyfotografovat se s nějakým tím Gierymským nebo Wyczółkowským, jak ho předávají dojatému řediteli některého z muzeí.

Oblečená do úzké sukně a černého saka cvakala podpatky kozaček po chodbě ministerstva a vedle ní kráčel její současný nadřízený. Na politika podle jejího názoru nebyl špatný, udržoval si totiž zdravý odstup od bohovlasteneckého ducha, který už dlouhá léta udával polské zahraniční politice tón. Vlastně ho svým způsobem obdivovala — pro jeho charisma a politickou korektnost.

„Radši bych věděla, proč tam jdeme. Je to ztráta času, když nejsem připravená.“

„Paní doktorko, premiér mi osobně volal a prosil mě, abychom okamžitě přišli. V takových případech se nediskutuje.“

Podívala se na něj, aniž by zpomalila. Nevěděl, zda s pochopením, soucitem nebo politováním, z těch jejích zatracených očí nedokázal vyčíst vůbec nic.

„Takže premiér má rozhodně na srdci něco důležitého a konkrétního,“ začal úplně zbytečně vysvětlovat.

„Jsem poctěna.“

Ministr nikdy nevěděl, zda si doktorka Lorentzová dělá legraci, nebo ne, a pokaždé řešil otázku, co ho víc znemožní — jestli mlče ní, které by mohlo znamenat, že nepochopil vtip, nebo smích svědčící o tom, že nedocenil závažnost jejích slov. Pro všechny případy si nakonec vždycky vybral mlčení.

Minuli recepci, oblékli si kabáty a vyšli na Szuchovu třídu. Zima se ten rok ohlásila brzy, nebyl ještě prosinec a ve Varšavě celý týden sněžilo. Stejná situace byla v celé Evropě a vědci se mohli v médiích přetrhnout, aby dokázali, že je to jeden z důsledků globálního oteplování.

O pět minut později prošli brankou v budově Kanceláře ministerského

předsedy a o deset minut později seděla doktorka Sofie u jeho sekretářky a stvrzovala svým podpisem, že si je vědoma, že se následující rozhovor bude týkat informací, na něž se vztahuje klauzule „přísně tajné“ a za jejichž prozrazení jí může být vyměřen trest do osmi let vězení.

„Pan premiér vás očekává v kostce,“ sdělila jim sekretářka, když jí předali podepsané dokumenty.

Lorentzová už o kostce slyšela. V ministerském slangu se tak označovala speciální místnost chráněná proti odposlechu a určená k tajným poradám. Vybudovali ji před několika lety. V doprovodu důstojníka Útvaru pro ochranu vládních činitelů vyjeli do první ho patra a tam se v polovině chodby zastavili u jakýchsi dveří.

Podle cedulky se jednalo o vchod do „Konferenčního sálu 4.15“. Za dveřmi se však místo sálu nacházela úzká komora, v níž musela Sofie Lorentzová projít detektorem kovů, nechat se prohledat a ve schránce připomínající skříňku v úschovně zavazadel odložit všechno, co nebylo oblečení — kabelku, telefon, klíče, peníze, bižuterii. I přes svůj rezervovaný postoj cítila vzrůstající vzrušení, atmosféra tajné schůzky na nejvyšší úrovni si ji začínala podmaňovat. Bohužel ji přinutili sundat i kozačky, což způsobilo, že si připadala malá, nahá a znechucená.

„Premiér tam taky sedí v ponožkách?“ zeptala se mladého důstojníka. Chlapík jen pokrčil rameny a stiskl tlačítko, kterým otevřel dveře.

Vešli do další místnosti. Doktorka Lorentzová se zvědavě rozhlédla. Byl to velký sál o rozloze sto padesát, možná dvě stě metrů a byl úplně prázdný. Stěny, podlaha a strop byly obložené sněhobílou hmotou připomínající linoleum, plochy přecházely jedna v druhou, bez ostrých hran a úhlů, a vše osvětlovalo velké množství zářivek zapuštěných do stropu.

Nedal by se tu schovat ani špendlík.

Uprostřed sálu se tyčila ona slavná kostka — průhledná krychle ze silného plexiskla, jejíž hrana měla délku asi pět metrů. Uvnitř seděli za stolem tři muži v oblecích, kteří vypadali, jako by byli naklonovaní. Jediný premiér byl obutý.

Vedle premiéra seděli ministr kultury a jakýsi muž, jehož Lorentzová neznala. Pokynula hlavou na přivítanou a posadila se na jedno z volných míst, co nejdále od ministra kultury, kterého považovala za nebezpečného pitomce. Od jeho jmenování, kdy s odzbrojující upřímností prohlásil, že by raději vedl ministerstvo obrany, ale lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, to bylo čím dál horší.

Premiér počkal, až světýlko uprostřed konferenčního stolu přeblikne z červené na zelenou — znamení, že všechna zařízení rušící odposlech jsou v činnosti —, a obrátil se rovnou k ní.

„Paní doktorko, máte tušení, v jaké záležitosti se setkáváme?“

„Předpokládám, že v záležitosti peněžního fondu, o který usiluji už od svého nástupu.“

Její šéf na vedlejší židli tiše zaúpěl.

„Peněžního fondu?“ Premiér působil dojmem, že je upřímně překvapený.

„Fondu financovaného z plateb antikvářů a aukčních domů. S jeho pomocí bychom mohli dotovat pátrání po ztracených uměleckých dílech a platit ty nejlepší právníky, kteří by umožnili jejich navrácení do Polské republiky.“

Premiér na ni hleděl s úsměvem politika, který všechno chápe a se vším souhlasí.

„Takže…“ začal.

„Takže vůbec nevíte, o čem mluvím. Je to tak, pane premiére?“

„Jde o to, že to není téma našeho setkání,“ vmísil se do hovoru ministr kultury. „A kromě toho, zvládáme to i bez fondu. Vzácné umělecké památky se vracejí do země.“

Rozhodla se, že napočítá od pěti do jedné a teprve potom promluví, ale vybuchla u čísla tři.

„Když už nemůžete přestat škodit, mohl byste aspoň být zticha. Je neslýchané, že stát vyjednává s teroristy a platí zlodějům, aby získal zpátky svůj majetek. Vaše postupy obrátily vniveč desítky let poctivé práce. Myslím, že pan premiér by o tom měl vědět.“

Premiér pohlédl na zbytek přítomných, jako by očekával, že mu někdo vysvětlí, o co se jedná. Úkolu se chopil ministr zahraničních věcí.

„Doktorce Lorentzové jde o to, že bychom měli získávat nalezená díla právní cestou, uznáním našeho vlastnického práva. Každý vyhraný proces by v takovém případě usnadňoval získání dalšího díla. Když platíme překupníkům nebo majitelům, posíláme vlastně do světa signál: Polsko platí. Takže proč by s námi měl ještě někdo vyjednávat.“

Ministr kultury rozhodil bezradně rukama.

„Ale copak můžu za to, že nějaká soukromá firma má zájem dát trochu peněz na národní dědictví?“

„Chcete říct, že naftový koncern Orlen a Všeobecná pojišťovna jsou soukromé firmy?“ zeptala se nevinně Lorentzová.

„Ale no tak, no tak, nebudeme se přece chytat za slovíčka.“

Neznámý muž, který do té doby mlčel, se vlídně, ale s dostatečnou výmluvností podíval na premiéra a ten diskusi uzavřel.

„Nezlobte se, ale otázku, jak postupovat při získávání našich ztracených pokladů, budeme muset vyřešit jindy, podle kompetencí jednotlivých ministerstev. Teď přejděme k pokladu číslo jedna.“

Pohlédl na Lorentzovou, aby zjistil, jaký to na ni dělá dojem.

Nehnula brvou.

„Doktorko Lorentzová, dovolte, abych vám představil generála Marka Gagatka, šéfa Tajné služby. Pane generále, Sofie Lo rentzová řídí odbor pro navracení kulturních statků na ministerstvu zahraničí.“

Sofie z respektu k nejvyššímu vládnímu představiteli spolkla poznámku, že o „odboru“ se dalo mluvit za časů jiné vlády, teď jde o jednočlennou buňku, a pokynula generálovi na pozdrav. Vlastně nepůsobil ani jako generál, ani jako voják; dobře udržovaný padesátník kolem sebe šířil atmosféru soukromé firmy, posilovny, squashe a luxusního automobilu.

„Paní Sofie,“ začal s milým úsměvem generál Gagatek.

„Doktorko Lorentzová,“ opravila ho.

„Doktorko Lorentzová,“ pokračoval už bez úsměvu generál, „jaké je podle vás naše nejvzácnější ztracené umělecké dílo?“

Pokrčila rameny.

„V Polsku jsme zatím měli v podstatě jen dva vzácné obrazy. Samozřejmě když to beru z hlediska světového umění a opomíjím díla, která mají hodnotu z hlediska národnostního, tedy všechno to řinčení zbraní a frkající koně. Ty dva obrazy vždycky visely vedle sebe v Krakově. Leonardova Dáma s hranostajem tam visí dodnes, ale Raffaelův Portrét mladíka, po tom zůstal jen prázdný rám. Nejen že je to nejvzácnější umělecké dílo, které bylo Polsku ukradeno za války. Je to nejvzácnější a nejhodnotnější obraz ze všech obrazů, které se kdy ztratily a po kterých se kdy pátralo. Nebála bych se označit ho za mužskou variantu Mony Lisy.“

„Jakou má hodnotu?“ Ministr kultury předvedl, že kromě ministerstva obrany by mu svědčilo i ministerstvo financí.

„Je nezaplatitelný. A nedá se s ním obchodovat jinak než na černém trhu. Ale podle jiných transakcí odhaduji, že od sta milionů dolarů nahoru. A teď bych chtěla vědět, proč jste mě, pánové, pozvali do téhle skleněné rakve.“

Gagatek jí beze slova podal složku na dokumenty. Otevřela ji, uvnitř bylo něco přes deset fotografií formátu A4. Zběžně je přehlédla a rozložila po stole. Všechny zachycovaly výjev, který velmi dobře znala z reprodukcí. Mladého muže s jemnými ženskými rysy, hledícího na diváka stejným způsobem, jakým se dívá Mona Lisa ze zdi Louvru. Hlava otočená do poloprofilu, černé zorničky upřené na diváka, na rtech lehký úsměšek. Ten den muselo být chladno, mladík si přes bílou košili přehodil hnědou kožešinu a na neposlušné tmavé lokny splývající mu až na hrudník, si nasadil čapku.

Sofie Lorentzová hleděla do černých očí renesančního mladíka, jehož kdysi Raffael portrétoval, a snažila se potlačit příliv emocí. Znala všechny předválečné snímky tohoto obrazu, včetně několika barevných. Znala všechny detaily, od jemné kresby mladíkových nehtů až po věže městečka, jež se v dálce za oknem krčilo pod mírnými svahy jakéhosi pohoří. Znala ten vyzývavý úsměv, který jako by říkal: „Nikdy mě nenajdete“ a který — ačkoli to nikdy nikomu nepřiznala — byl výzvou, pro niž se vzdala všech ostatních možností kariéry. Mohla se stát znalkyní v nějakém aukčním domě na Západě, mohla obchodovat s uměním, mohla radit boháčům tohoto světa při nákupech a investicích, mohla si teď hřát zadek na své jachtě kotvící někde u Janova, místo aby se třásla strachy, jestli dnes není poslední slunečný den do dubna příštího roku. Mohla, jenomže pokaždé, když ji přepadly pochybnosti, podívala se na ten vyzývavý úsměv vyplňující obrazovku počítače a pomyslela si: najdu tě, ty parchante.

Byl to jediný případ v životě, kdy si doktorka Lorentzová dovolila používat tak hrubý výraz. Měla ostatně hodně důvodů, proč „parchanta“ najít. Víc, než by si sama přála.

To, na co se teď dívala, byly bezpochyby snímky ze současnosti. Za prvé, znala všechny archivní. Za druhé, přestože byly záběry mírně rozostřené, pořízené jakoby zpod bundy, jejich kvalita nemohla nechat nikoho na pochybách, že vznikly nedávno. A za třetí, na jednom ze snímků zachycujících celek visel Mladík těsně vedle velkého LCD televizoru.

„Nějaké otázky?“ Premiér nedokázal snést její mlčení, všichni očividně očekávali ženskou, emocionální reakci spojenou s výkřiky a omdléváním.

„Dvě. Prověřili jste to?“

„Ve dvou kriminalistických laboratořích nezávisle na sobě,“ přisvědčil Gagatek. „Experti jednoznačně potvrdili, že jsou to snímky stejného obrazu, který byl fotografován před válkou. Vyloučili jakoukoli možnost, že by šlo o kopii. Je to tentýž obraz.“ Lorentzová zabubnovala nehty o desku stolu. Aušus, z dřevotřísky.

„A druhá?“ Premiér opět nevydržel.

„Kterej… kretén mohl pověsit Raffaela vedle televize?“

Premiér si vzdychl a předklonil se na židli. Ostatní na něj hleděli s očekáváním.

„A teď se dostáváme k důvodu našeho setkání. Takže, podařilo se nám — nám myšleno Polské republice — získat informaci, že obraz nebyl za války zničen, ale že se nachází v soukromých rukou. Jak sama vidíte, povedlo se jeho existenci ověřit. Jinými slovy, víme, že existuje, a víme, kde se nachází. A víme na sto procent, že nemáme žádnou šanci získat ho legálním způsobem. A že pokud uděláme sebemenší krůček tímto směrem, Raffael zmizí ještě dřív, než se fax s naším dopisem protlačí telefonickým kabelem. A zmizí navždy.“

„No dobře. Ale kdo ho má? Kde ho přechovává?“

Premiér se k ní naklonil.

„Vážená paní doktorko, poslouchejte mě teď pozorně, protože vám udělám nabídku, jaká se neodmítá. Můžete si mě klidně propalovat těmi svými uhlíky, jenomže já vím, jakou tapetu máte na počítači. Znám historii vaší rodiny. A vím, proč se svými schopnostmi dřepíte v tom kumbále o ulici dál. A vy zase určitě víte, co by pro nás teď před volbami znamenalo vyfotit se v Muzeu Czartoryských se znovuzískaným pokladem. A jsou tu samozřejmě i národní zájmy blízké našemu srdci, rozesmáté děti na výletě v muzeu a tak dále.“

Sofie pozvedla jedno obočí. Zajímavé.

„Jak jsem řekl, neexistuje možnost, že bychom ho získali zpátky legálně. Ale polská vláda vám s radostí pomůže, jak jen bude moci, abyste ho získala zpátky, no, prostě jen tak.“

„Nelegálně?“

„Řekněme to takhle.“

„Chcete ze mě udělat zlodějku?“

„Proč hned taková slova. I my musíme občas něco získat nebo získat zpátky, no, prostě jen tak, sáhnout do kapes daňových poplatníků, aby se podařila správná věc. A nikdo nám neříká zloději.“

Sofie přijala tu informaci s kamennou tváří, ale pomyslela si, že jestli dokáže nevybuchnout smíchy, bude to největší výkon v celé její kariéře.

„Stanete se čestnou znovuzískávačkou, znovunabyvatelkou…“ Premiér se podíval na ministra kultury. „Jak se tomu vlastně říká?“

„Nemám tušení.“

„V každém případě vrátíte vlasti něco, co by ve vlasti být mělo. Osvobodíte posledního zajatce druhé světové války a přivedete ho domů.“

Lorentzová mlčky seděla.

„A když to nevyjde?“ zeptala se konečně.

„Raffael je pro nás důležitý, vy jste pro nás ještě důležitější, ale státní zájmy jsou přece jenom na prvním místě.“

„Takže úspěch bude všech, ale porážka pouze moje.“

Premiér se ušklíbl.

„I tak se to dá říct, pokud máte ráda hrubá zjednodušení.“

Tiše seděla, nervózně třela jedno chodidlo o druhé a snažila se zaplašit dotěrnou myšlenku, že bez vysokých podpatků vypadají její lýtka nehezky. Naštěstí nebyl v bílém prostoru kolem kostky nikdo, kdo by si toho mohl všimnout.

„Kde to je?“

„Ano, nebo ne? Musím slyšet jasnou odpověď.“

Chvíli otálela, aby se mohla pokochat výrazem všech mužů, kteří jí teď viseli pohledem na rtech. Byl to svým způsobem erotický zážitek. Věděli, že je jediným člověkem, který může Raffaela získat. A určitě si v duchu představovali, jak v ní teď zápasí vlastenka a milovnice umění s dobře vychovanou dívkou, která by se nikdy nedopustila něčeho protizákonného. Ve skutečnosti neváhala ani chvíli. Dobře vychované dívky patří do červené knihovny a Raffael patří do Krakova, ne na zeď vedle televize. A kromě toho se mu musí podívat do očí. Aby věděl, kdo ho našel a vrátil zpátky domů.

„Ano. Kde je?“

„U spojenců,“ odpověděl premiér. „Generál Gagatek vám vysvětlí všechny podrobnosti a představí vám tým, se kterým budete pracovat.“

Pochopila, že některé informace jsou určeny pouze jí, a dokonce i její přímý nadřízený — o tom pitomci z kultury ani nemluvě — už vypadl z kruhu zasvěcenců.

„O týmu musím ještě popřemýšlet.“

„Nemusíte,“ bleskově odpověděl Gagatek. „Všichni jsou už vybraní, čekali jsme jen na vaše rozhodnutí, abychom je mohli svolat. Tady nepřipadají v úvahu žádné náhodně vybrané osoby.“

Musel zachytit výraz nevole v jejím obličeji, protože ještě než ho stačila usadit, dodal:

„Ale od tohoto okamžiku už budete rozhodovat pouze vy. Chápeme, že stoprocentní odpovědnost musí znamenat stoprocentní svobodu. Museli jsme začít jednat, protože není čas na dlouhé přípravy, když unikne jen zlomek informací, obraz zmizí, to víme naprosto jistě.“

Chvíli se s Gagatkem měřila pohledem, potom se podívala na premiéra. Zdálo se, že předseda vlády špatně snáší prostoje, stačila vteřina ticha a už se vrtěl a bubnoval prsty do stolu.

Ona naopak potřebovala několik vteřin.

Několik vteřin k tomu, aby zavřela oči a připomněla si jednu scénu z dětství. Ráda si představovala, že je to její vůbec první vzpomínka, ale se vzpomínkami to bývá těžké. Často nevíme, zda si určitou událost opravdu pamatujeme, nebo zda jsme o ní slyšeli vyprávět tolikrát, že jsme ji začali považovat za vlastní vzpomínku. V té vzpomínce čtyřletá černooká holčička s vlásky staženými do dvou culíků drží za ruku svého dědečka — není to pro něj jednoduché, protože se druhou rukou opírá o hůl a těžko udržuje rovnováhu — a dívá se na prázdný rám visící na zdi v muzeu. Dědeček se jí ptá, jestli ví, proč v rámu není žádný obraz, a ona s jistotou malého dítěte odpovídá: „Protože si ho každej může namalovat, když bude mít pastelky.“

Celé roky se potom při rodinných sešlostech stále dokola omílala historka o tom, jak si Sofinka chtěla pastelkami namalovat Raffaela.

A vida, její dětský sen se splnil, polský premiér jí právě dává do ruky pastelky a říká: „Tu máš, dítě, namaluj si ho.“ Otázka je, o čem nemluví. O vyhazovu? O kriminále? O nebezpečí? O smrti? Co jí v tomhle dobrodružství hrozí?

„Stoprocentní svoboda?“ obrátila se přímo na premiéra.

„A odpovědnost. Přesně tak. A ještě velká rychlost, chtěl bych se s Raffaelkem vyblejsknout už o Vánocích.“

Do svátků zbývalo několik týdnů.

„Takže koho mám v tom svém týmu?“ zeptala se.

Gagatek jí sdělil tři jména. S každým příjmením se jí oči rozšířily o trochu víc.

„To vypadá jako nějaký morbidní vtip,“ vysoukala ze sebe. Nakonec přece jen nedokázala ovládnout emoce.

 

 

Copyright © Zygmunt Miłoszewski, 2013

Translation © Tereza Pogodová, 2015

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015

Vydání bylo podpořeno Institutem knihy — překladový program © poland

ISBN 978-80-7491-172-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB