Michael Paterniti: Pravidla sýrárny


Pravidla sýrárny přebalCo všechno může způsobit kousek vynikajícího sýra? Páramo de Guzmán, domácí sýr vyráběný v jedné rodině po celé generace, dokáže neuvěřitelné věci. Přenese vás do časů, kdy jídlo bylo opravdové a znamenalo daleko víc než jen plný žaludek. Anebo ve vás probudí touhu po vzdálených světech, po jiných kulturách, než je ta zběsilá americká, ale třeba také touhu stát se úspěšným novinářem, jezdit po světě a hledat právě takové příběhy, jako je příběh sýraře Ambrosia.

 

 

 

Právě takovou touhu vzbudil i v čerstvém absolventovi kurzu tvůrčího psaní, který se nakonec rozhodne splnit si svůj mladický sen a vydá se do zapadlé vesnice na španělské Mesetě hledat tajemství vzestupu a pádu sýra Páramo de Guzmán a jeho tvůrce. Samozřejmě záhy pozná, že věci nejsou vždycky takové, jak se jeví okouzleným očím. Ale zároveň objeví něco mnohem tajemnějšího, složitějšího a zajímavějšího – spletitý příběh lásky, přátelství a zrady, která může člověka přivést až k vraždě, nebo taky k odpuštění a poznání. 

 

Napínavá i poetická kniha amerického novináře Michaela Paternitiho překračuje hranice žánrů. Je to cestopis, kulinární průvodce a poučený exkurz do španělských dějin, kultury a zejména mentality. V českém překladu Aleny Přibáňové knihu vydává nakladatelství Jota.

 

Ukázka z knihy

 

1

1991

„Tiše tam ležel a skrýval svá tajemství.“

 

 

Náš příběh začíná v temných hlubinách roku 1991, který si živí, mrtví i tehdy ještě nenarození budou navěky připomínat jako rok obzvlášť odporný. Sem tam se sice určitě najde i někdo, kdo si na jedenadevadesátý nemůže stěžovat – protože třeba na neštěstí druhých vydělal pár milionů –, pro nás ostatní to ale nebyla žádná radost. Hned v lednu rakety nad Bagdádem – válka v Zálivu. V tom roce se nedařilo ani Saddámu Husajnovi, ani farmářům v Izraeli („rakety Scud nad poli – budou prázdné stodoly“), ani sovětskému politbyru (rozpuštěno), ani dřevařům v Britské Kolumbii (poplatky z kácení šly prudce nahoru). Cyklon v Bangladéši zahubil na padesát tisíc lidí. IRA zaútočila na Downing Street 10 bombou, která rozbila okna a ožehla zeď v místnosti, kde John Major právě předsedal svému kabinetu. („Domnívám se, že bychom se měli přesunout jinam a začít znovu,“ pravil premiér.) Sopka Mount Pinatubo na Filipínách vychrlila třicet miliard tun magmatu a aerosolu, obrovský kus země pokryla vrstvou kyseliny sírové, způsobila ochlazení a propálila díru do ozonové vrstvy. I pro ozonovou vrstvu to byl krušný rok.

Tady v Americe to nebylo o nic lepší: doktor Smrt John Kevorkian na vzestupu, Magiku Johnsonovi zjistili HIV, impérium Donalda Trumpa se hroutilo. Znásilnění, masové vraždy a veřejná masturbace (šampion těžké váhy Mike Tyson, nekrofil a kanibal Jeffrey Dahmer, komik a exhibicionista Pee-wee Herman). Země zamířila do recese a ani já jsem na tom nebyl nejlíp.

Začalo to hned v lednu, kdy jsem dostal kopačky. Bylo mi šestadvacet a vydělával jsem pět tisíc dolarů ročně (hrubého). Žil jsem v Michiganu ve městě Ann Arbor ve dvoupokojovém bytě, o který jsem se dělil s Milesem, rovněž absolventem školy tvůrčího psaní, známé jako Storytelling School. Měli jsme každý svou postel a stereo, všechno ostatní – dvě pohovky, černobílou televizi a vafl ovač – jsme vykutali z hromad věcí vyhozených o železné neděli. Toho roku jsem s sebou všude tahal knížku Raviho Batry Velká deprese 1990, kterou jsem koupil v dolarovém výprodeji a která předpovídala, že svět dospěje k totálnímu kolapsu... v roce 1990. I kdyby se ovšem celosvětový kolaps dostavil o rok či o dva později, v žádném případě bych nebyl tím, kdo to nejvíc odskáče. Na rozdíl od zbytku světa jsem se totiž na světovém hospodářství podílel jen politickými komentáři, které jsem vysílal z gauče ke změti černobílých pixelů běhajících po televizní obrazovce. Každý večer ve zprávách v jedenáct nám detroitský moderátor Bill Bonds nemilosrdně servíroval veškerý zakyslý puch onoho zvráceně perverzního roku – reportáž z procesu s Williamem Kennedym Smithem, obviněným ze znásilnění, průběh slyšení v případu Clarence Thomase, obviněného ze sexuálního obtěžování, zmlácení Rodneyho Kinga – to všechno se řinulo zpod Bondsova dokonalého tupé jakoby utkaného z nejčistšího stříbra Inků.

V jedenadevadesátém nás čekala promoce, a jak se ten jarní iniciační rituál pomalu blížil, dělo se něco podivného: nám, povídkářům, se nepodařilo nikam vnutit jedinou povídku. V kerouakovském vytržení jsme bušili do kláves, pak jsme svá dílka bezpečně zavinuli do pevných obálek a rozeslali malým literárním časopisům po celé zemi – a povídky se nám obratem vracely jako věrní poštovní holubi. A tak jsme se dusili svou anonymitou – a beznadějí. Byli jsme Umělci, a na živobytí jsme si vydělávali jako asistenti a učitelé v kurzech tvůrčího psaní pro začátečníky, kde jsme předčítali básně Wallace Stevense do zívajících chřtánů mladších kolegů a nutili se býti inspirativními, zatímco třída se polohlasně bavila. Spolu s dalšími šestnácti učiteli jsme v konzultačních hodinách poskytovali rady, jak ovládnout tvůrčí pero, a pak jsme zapadli do Staroměstské hospody, kde jsme si nad levným pivem porovnávali formulace ze zamítavých dopisů. Postupně nám začínalo docházet, že konec bezstarostné akademické jízdy je na dohled, a čím dál víc času z toho prodlouženého mládí jsme trávili s jedinými lidmi, kteří byli ještě deprimovanější než my: s básníky.

Na fotkách z promoce vypadáme – já a celá naše parta – naprosto bezbranně: vyčouhlá rozcuchaná děcka poplašeně zírající do surového světa a do své budoucnosti. Z fotek přímo čiší, jak nám to v hlavách šrotuje, jak nás už jen malinký krůček dělí od toho nejkrutějšího odhalení: že totiž všechny ty precizně vykonstruované povídkové soubory a romány nazvané Obrysy trýzně anebo Co nám vyzradila planetární mlhovina, pečlivě rozmnožené a vyvázané v krámě na rohu, nám neslibují vůbec žádné uplatnění. Toto poznání mě přivedlo do místního lahůdkářství jménem Zingermanovy delikatesy, kde jsem se hodlal informovat, jestli o víkendech nepotřebují někoho na výpomoc při přípravě sendvičů.

Zingermanův podnik tehdy ještě neměl půl milionu zákazníků ani roční obrat čtyřiačtyřicet milionů dolarů, ale v Ann Arbor už to byla legenda, bájná archa fantastického jídla: prostorově trochu stísněné lahůdkářství jinak klasického newyorského střihu uprostřed Středozápadu, s kovovými stropy a černobíle vydlážděnou podlahou a s těmi nejúžasnějšími pochutinami z celého světa. Police se prohýbaly pod lahvemi italských limonád, exotických zavařenin a tapenád. Ve vzduchu visela těžká vůně vývaru s macesovými knedlíčky. V sobotu ráno před zápasy michiganského fotbalového týmu se zde lidé řadili do dlouhé fronty, která se táhla daleko po Kingsley Street. Sendviče tu stály dvakrát tolik co jinde, a když jsme se jako studenti chtěli rozšoupnout, zařadili jsme se na konec, a čím byla fronta delší, tím lépe, protože tím déle jsme si to mohli užívat. Pak jsme si podle nabídky vypsané na školních tabulích zavěšených pod stropem objednali z rohu hojnosti nejrůznějších sendvičů, které lákaly už svými názvy. Blíženci boří dům. Co vlastně vadí slavnému kritiku Greenbergovi? Ferberova metoda aneb Nechte to děcko vybrečet. Sendviče sestávaly z krajíčků chleba (místního farmářského, židovského žitného nebo z opečeného challahu) obložených plátky prsíček z kuřete vypěstovaného ve volném chovu na amišské farmě, kořeněnou šunkou nebo domácím pastrami, wisconsinským münsterem, švýcarským ementálem nebo manchesterským smetanovým čedarem, a to všechno bylo dovedeno k naprosté dokonalosti plátkem slaniny vyuzené v kouři z jabloňového dřeva, slunečnicovými biovýhonky nebo medovou hořčicí.

Už tenkrát, dávno před nástupem dnešní gurmánské kultury posedlé biopotravinami a hrůzou z pesticidů, dříve, než ti nejortodoxnější z nás mohli nad talířem „Humboldtské mlhy“, proslulého vyzrálého kozího sýra protknutého proužkem popela, začít rozkládat o svých oblíbených lanýžích a lokálních stáčírnách panenského oleje, hlásali u Zingermana nový pohled na jídlo. Jezte jen to nejlepší, jezte jen to domácí. Proč se ládovat přesoleným průmyslovým bujónem, když můžete usrkávat Zingermanův bohatý vývar s křehoučkými karotkami a špetkou rozmarýnu? Proč se odbývat nějakou prošlou čokoládou, když se můžete hýčkat dílky severoitalských klementinek ručně namáčenými do čokolády, které vám zaplaví ústa chutí citrusů valící se přes tající kakao a které promění klementinku v nejsladší čokoládovo-pomerančové polaskání vašich smyslů? Soudě podle závratné výšky polic nacpaných vybranými luxusními produkty z celého světa – kapary a kdoulemi, uzenkami a skleničkami ovocných pyré, šestnáctiletého balsamikového octa a finské černé lékořice – poptávka po stále úžasnějším chuťovém vytržení nebrala konce.

Nový pohled na jídlo tu znamenal především návrat ke starým postupům: šlo o to připravit latkes podle tradičního receptu tak, jak se připravovaly před sto lety. Cílem bylo prohloubit zážitek z jídla znalostmi z kulinární historie a geografie, a přimět zákazníky, aby se ptali, proč je vlastně bagel kulatý? Připadalo mi, že taková snaha o dokonalost si zasluhuje mou účast, a ačkoli jsem hodlal jen obkládat sendviče, chystal jsem se svou vlastní dokonalost projevit precizním nanášením majonézy a hořčice. Koneckonců, práci jsem potřeboval a Zingermanovo lahůdkářství mělo skvělou karmu.

A tak jsem jednoho červnového dne vystoupal po příkrém schodišti do kanceláře nad obchodem a představil se jako ztělesněné řešení všech problémů, které by eventuálně mohly v podniku nastat. Přišel jsem vyzbrojen životopisem v deskách hrdě označených svým monogramem, a do tří minut, z nichž dvě jsem strávil čekáním, mne jedna z dam, které tu pracovaly, uvedla zpátky do reality.

„Zrovna teď tu pro vás nic nemáme,“ oznámila mi a sáhla po jednom ze sedmi vytrvale vyzvánějících telefonů.

O pár dní později mi z lahůdkářství zavolali, abych se prý dostavil ve věci jisté nabídky. Namířil jsem si to přímo do kanceláře a stanul před stejnou ženou. „Píšete tu, že máte zkušenost s redakční prací,“ řekla věcně a očima přitom pátrala v mém životopisu po podrobnostech. „Možná by se nám hodil někdo, kdo by každý měsíc přečetl Ariho bulletin.“ Není to zatím nic jistého, varovala mě moje nová nadřízená. A dalo by to tak čtyři až šest hodin měsíčně. Můžeme na jednom čísle vyzkoušet, jak vám to půjde.

Měl jsem dojem, že jsem zaslechl něco o osmi dolarech na hodinu. „Beru,“ řekl jsem.

Odešel jsem se složkou pevně sevřenou pod paží a s novou energií v chůzi. Bulletin, měsíční bulletin! Všichni pravověrní labužníci i zádumčiví doktorandi si ho v obchodě brali ze stojanů a četli si v něm ve frontě; především proto, že tam byla otištěna podrobná nabídka a na vývěsní tabule nebylo z dálky dobře vidět. Ale nebylo to jen tím: bulletin byl napůl bible jedlíků a napůl cestopis, v němž Ari barvitě líčil své celosvětové výpravy za nejrůznějšími pochutinami, ve kterých vystupoval v roli Indiana Jonese. Z marketingového hlediska byl bulletin geniální tah, a teď, když díky Arimu získal proslulost, se na něj lidé vrhali stejně dychtivě jako na nové číslo New Yorkeru.

Ari, o němž je tu řeč, byl Ari Weinzweig, spolumajitel Zingermanova světa a muž vybavený do života osobním šarmem, drzostí a zvídavými chuťovými buňkami. Kdysi dávno vystudoval na michiganské univerzitě historii a sbíral anarchistickou literaturu; dnes mu pršely peníze od zástupu sponzorů, kteří se tlačili u jeho dveří.

Ari byl vysoký a pohledný, měl husté kučeravé vlasy – takový Jeff Goldblum pro vzdělance. Ari byl gurmet – argonaut, Sherlock Holmes pátrající po svačinkách a gáblících (3. května 2007 vyšel v ekonomické rubrice New York Times článek věnovaný rostoucí popularitě Zingermanova podniku. Odborník na potravinářství Michael Ruhlman v něm shrnul úspěch, jehož během desetiletí lahůdkářství dosáhlo: „Zákazník může sehnat iberijskou šunku jen těžko, ale Ari to dokáže.“). Párkrát jsem ho v lahůdkářství zahlédl v elasťácích, když si sem na chvíli odskočil při jogginguNeustále se za ním táhlo hejno lidí. Vypadalo to, že každý s ním chce prohodit aspoň slůvko. Vytáhlý, štíhlý, fascinující, kulinární kouzelník – to byl ÁÁRÍÍÍ.

Bulletin nabízel spontánní reflexe z Ariho poutí, ale jakékoli „literární ambice“ samozřejmě neměl. Arimu byl vlastní lehký konverzační styl plný vykřičníků („Nepřekonatelné!“) a nadšení („To musíte ochutnat!“). Jeho největší devízou byla schopnost probudit ve vás hlad. Když jsem dorazil domů (s vidinou Ariho odlétajícího právě v business class do Petrohradu pátrat po tom nejdražším kaviáru beluga), vylovil jsem ze šuplíku pár tužek a z batohu složku, položil jsem ji na stůl a pustil se do práce. Na první čtení to nebylo špatné, snad jen trochu neučesané. V některých odstavcích to maličko drhlo, ale s tím se dalo počítat. Udělal jsem pár poznámek, vyškrtal několik slov, tu a tam navrhl stylistickou změnu. Vstal jsem a připravil si grilovaný sýr. Sedl jsem si zpátky k časopisu. Přidal něco málo dalších poznámek. Není toho povyku nad nudlovým kugelem až moc? Nebylo by možné přidat nějaký pikantní detail ohledně kávového dortu z kysané smetany? A co takhle rozšířit spektrum adjektiv někam dál za „výborné“ a „vynikající“?

Než se setmělo, celý text jsem kompletně přepsal. Ariho styl byl teď daleko... cheeverovštější? Už jsem se nemohl dočkat, až se vrátí z Petrohradu (nebo odkud), a já budu moct přepsat zpravodaj o kaviáru beluga. Odložil jsem desky stranou. Vrátil jsem se k nim pozdě v noci, když jsem žvýkal zbytek studených nudlí. Ano, dokonalé. A už tu byl Bill Bonds: Boris Jelcin se tyčil před Kremelským palácem na tanku, sovětský režim padl. Začínalo se dařit.

V lahůdkářství se však moje důkladná redakce setkala s překvapivě zdrženlivou odezvou: „Myslím, že je třeba zachovat Ariho styl,“ pravila šéfová, když mi korekturu vracela. Možná bychom měli nechat Ariho, ať to posoudí sám, chtělo se mi říct, ale – po pravdě – práci jsem potřeboval. A tak jsem shrnul papíry zpátky do složky a doma, vyzbrojen pořádnou červenou gumou, jsem Ariho styl zase křísil. Přidal jsem několik vykřičníků. Po stranách jsem připisoval opatrné návrhy, jako třeba „nehodilo by se sem slovo ,lahodný‘?“ Připomínal jsem si, jak je skvělé, že mě platí za čtení, a navíc za čtení něčeho jiného než literárněvědných knih prošpikovaných citáty z Lukáczovy teorie zpředmětnění.

V té době, kdy jsem občas večeřel jen popcorn z mikrovlnky, bylo už samo téma lepšího jídla vzrušující. Ačkoli jsem si nemohl dovolit vybraně jíst, rozhodně jsem po vybraném jídle mohl toužit. Moje čtenářské vzrušení tak korespondovalo s Ariho tvůrčím nasazením. V ústech jsem cítil chuť nakládané zeleniny a uzených ryb. Slyšel jsem, jak krávy bučí a smetana v máselnici mlaská. Byl jsem stále hlouběji vtahován do Ariho lahodného světa, ačkoli jsem nikdy nezapomínal, že jsem jen nosič vody. Kdybychom do sebe vrazili před policí s bochníky žitného chleba, Ari Weinzweig by neměl ani ponětí, co jsem zač. Tato skutečnost nicméně nijak nepoznamenala mé nadšení, když mě pozvali k práci na dalším, tentokrát říjnovém bulletinu, který byl u Zingermanů už podruhé věnován oslavě španělského jídla. Lahůdkářství na něm spolupracovalo se španělským úřadem pro cestovní ruch a s místními malovýrobci. Už před časem se Ari projedl celou zemí a pátral po těch nejdelikátnějších lahůdkách. Nad Michiganem se právě na příštího půl roku uzavřela nízká klenba šedých jezerních mraků a představa hřejivého slunce, sangríe a lukulských hodů mne zasáhla. Ačkoli moje jediná osobní zkušenost se Španělskem se omezila na nevlídně prochladlý výlet během ročního studijního pobytu v Londýně (deset let po Frankově smrti hlídkovala v ulicích Madridu policie ozbrojená samopaly a my jsme se na Costa Brava pokoušeli najít Salvadora Dalího(S kamarádem jsme se o půlnoci připlížili k Dalího vile na pobřeží v Cadaqués a přes dveře jsme slyšeli hlasitě hrát malířovu oblíbenou hudbu, árie z Tristana a Isoldy. Po marném klepání jsme se stáhli a na vysoké zdi Dalího zahrady jsme vypili dvě lahve vína, které – společně s prudkými poryvy větru a hejny netopýrů – rozdmýchaly žár té strašidelné noci. Vyděšení nějakým zapraskáním jsme prudce seskočili, jenže jsme neodhadli výšku a celí potlučení a zkrvavení jsme pak kulhali dlouhé kilometry zpátky do hostelu.), Španělsko se mi teď zhmotnilo prostřednictvím Ariho reportáže.

Tenhle říjnový bulletin byl Ariho mistrovským opusem. Jako by ho psal jiný člověk. Jeho zaujetí neznalo hranic. !Vaya! Opěvoval španělské olivy, víno z Rías Baixas, šunku ze Salamanky a dlouhý zástup sýrů – Manchego, Cabrales, Majorero. Přitvrdil jsem a přidal pár superlativů. Vypíchl jsem odstavec věnovaný sherry a zjemnil jiný o olivovém oleji. Otočil jsem na další stránku – a najednou, z ničeho nic, přišla pasáž, která nevyžadovala ani ten nejmenší zásah. Mezi základy sefardské kuchyně a reklamou na kurzy přípravy paelly se pod titulkem „Nový a okouzlující“ schovávaly tři odstavce o zvláštním druhu sýra, který se Arimu podařilo ukořistit.

„Nedejte se zmýlit tím, že jsem si tento objev nechal až na konec,“ psal Ari. „Je to opravdu mimořádný sýr... tak utajený, že jsem na něj v Londýně narazil čirou náhodou. Je to taky ten nejdražší sýr, jaký jsme kdy měli v nabídce, a ruce se mi třesou, jenom když ho mám dát na pult.“

V článku Ari líčil, jak v Kastilii vyhledal muže, který tento „nadpozemský“ sýr vyrábí, a vyslechl vyprávění o babičce, která sýraře zasvětila do tajemství rodinného receptu a zapřísahala ho, aby v tradici pokračoval. Když se Ari zeptal, čím ospravedlňuje tak neuvěřitelně vysokou cenu, odpověděl muž, že sýr nemůže být levnější, „protože ho dělá s láskou“.

Dále Ari popisoval, jak sýrař den co den sbírá čerstvé mléko od svého stohlavého stáda ovcí španělského plemene churra a přelévá ho do kádí, kde se musí mléko míchat, dokud se nesrazí. Tvaroh je třeba ručně pokrájet na malé kousky, „aby se z něj vyhnala všechna voda“. Potom z každého kola sýra vymačkají i poslední zbytky vlhkosti a sýr převezou do nedaleké jeskyně. Po prvním zrání ho ponoří do extra panenského oleje a nechají znovu zrát nejméně rok. Tahle práce měla svou přesností, pečlivostí a nutností správného načasování hodně společného s mou prací – se psaním. „Je to sýr hutné, plné a pronikavé chuti,“ básnil Ari. „Maličko připomíná Manchego, ale má svou osobitou povahu a paletu vůní.“ Na tom textu bylo něco zvláštního – nejen dokonalost, s jakou ho Ari napsal, ale hlavně samotný příběh: venkovský sýrař, prastarý rodinný recept, starobylý tradiční způsob, jímž se sýr rodí, originální plechová dóza, ve které je zabalený – to všechno mi nešlo z hlavy, ještě když jsem se potýkal s neposlušnou větnou stavbou v pasáži o marcipánu.

Uvažoval jsem, jak je to podivné: nás tady v proklatém roce 1991 drtí recese, a celý národ se zabývá otázkou, jestli se Thomas Clarence, kandidát na soudce Nejvyššího soudu, skutečně zeptal své podřízené, „to jsou vaše chloupky na mé plechovce koly?“ – a na druhé straně ten neskutečný, nehorázně předražený, skoro božsky naivní a v podstatě neuvěřitelný kousek sýra, vyrobený patrně nezkorumpovatelným mistrem svého řemesla, který je ochoten s vážnou tváří prohlásit, že suma na cenovce je tak vysoká, protože sýr „dělá s láskou“? Je to vůbec možné?

Vydal jsem se do lahůdkářství. Neměl jsem v úmyslu sýr oceněný na dvaadvacet dolarů za libru kupovat. Jakkoli divně to zní, šel jsem se na něj podívat. Načasoval jsem si návštěvu na dobu, kdy bylo u Zingermanů klidněji. U vchodu jsem si vzal vytištěný bulletin, na chvíli jsem se zastavil a začetl jsem se, nejen jako bych jej viděl poprvé, ale jako by to bylo to nejúžasnější, co jsem kdy četl. Pozoroval jsem několik dobře oblečených lidí (v prošívaných bundách a s barevnými šálami), jak si ho taky čtou, a užíval jsem si, jak si to taky užívají. Pak jsem prokličkoval frontou a po černých a bílých dlaždicích došel až k vitríně se sýry. Ležel tam Manchego a Cabrales, Mahón a Garrotxa... a mezi nimi i můj sýr. Ve své bílé plechové krabičce s černým nápisem páramo de guzmán doputoval daleko mimo svůj mystický svět a zdálo se, že se v novém prostředí cítí nejistě. Oválný balíček zdobil emblém zlaté medaile za výjimečnou kvalitu, kterou sýr získal zřejmě na nějaké zemědělské výstavě. A před pyramidou bílých krabiček ležel jeden rozbalený kousek rozkrojený na tři dílky. Nepodobal se svým světlejším bratřím, Manchegu a Mahónu – na rozdíl od nich měl téměř karamelový odstín. Asi není běžné tvrdit o sýru, že vypadal oduševněle, ale přesně tak mi připadal, aspoň na pohled. Přicestoval z tak dalekých krajů a z tak dávných časů... Chvíli jsem si dovolil fantazírovat o tom, jak by asi mohl chutnat, protože o tom jsem mohl jen snít – o gurmánství, a taky o dandyovském životě, ve kterém bych i já mohl napsat větu „narazil jsem na něj čirou náhodou v Londýně“.

A v tom okamžiku se v mém nitru stalo něco zvláštního: ten kousek poctivého sýra, vzdálený jakémukoli cynismu, mi v tom prohnilém roce dal pocit naděje. Ucítil jsem závan ryzí nevinnosti a transcendence. Zdálo se mi, že ten sýr svým způsobem znám – nebo že ho poznám. Tiše tam ležel a skrýval svá tajemství. Jak dlouho bude trvat, než mi je prozradí?

Ukázalo se, že velice dlouho. Ale když pak k tomu došlo, měl mi toho spoustu co říct. A na rozdíl od onoho dne v roce 1991, kdy jsem už v lahůdkářství neměl stání a pospíchal domů připravit k letu dalšího ze svých netrpělivých poštovních holubů, jsem se od něj pak už nedokázal odtrhnout.

Copyright © Michael Paterniti, 2013

Translation © Alena Přibáňová, 2015

Map and illustrations © Benjamin Busch, 2013

Photos © Gerry Hadden, 2013

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015

ISBN: 978-80-7462-706-4

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB