Martin Walker: Černý démant


Walker Černý-diamant přebalDetektivka s vůní lanýžů ze slunného francouzského venkova je příjemným protipólem temných severských thrillerů. Nakladatelství Dokořán vydává už třetí román anglického autora Martina Walkera, v němž hlavní roli hraje svérázný policista Bruno, jenž bdí nad řádným chodem života malebného městečka St. Denis na jihozápadě Francie, kde si lidé dovedou užívat dobrého jídla a pití. Mezi jeho důležité úkoly patří organizace venkovských slavností či ragbyových zápasů, hledání zatoulaných psů či řešení sousedských sporů. A navíc si musí každý den vychutnat obligátní oběd o mnoha chodech a kvalitní víno.

 

Téměř idylický život naruší – stejně jako v předchozích knihách – vražda. Tentokrát se zápletka točí okolo lanýžů, zlatého hřebu francouzské gastronomie, a rostoucí rivality mezi vietnamskými a čínskými gangy z tzv. lanýžové mafie. A když je zavražděn Brunův přítel, bývalý agent francouzské zpravodajské služby, vkrádá se děje temná minulost války ve Vietnamu, kdy se Francie zapletla do spolupráce se zločineckými gangy a obchodem s opiem. Venkovská idyla se postupně mění v politický thriller.

 

Román přeložil Jan Klíma, vydává nakladatelství Dokořán.

 

Ukázka z knihy:

 

 

Didier, ředitel lanýžové tržnice v Ste Alvère, vysvětloval Brunovi všechny kroky nutné k tomu, aby se košík lanýžů prodaný v jeho tržnici dostal na základě internetové objednávky k zákazníkům. Bruno se snažil soustředit na popisovaný postup, ale zároveň pozoroval Didiera, jestli není podezřele nervózní. I bez Herculova tipu mu bylo jasné, že úspěšný podvod vyžaduje mít někoho uvnitř, kdo se v chodu tržnice vyzná, a podezřívat Didiera bylo nasnadě.

„Problém je v tom,“ vykládal Didier spíše lítostivě než nervózně, „že nemáme možnost kontrolovat celý objem trhu. Kdyby všechny prodeje šly skrz nás, bylo by po problémech. Ale starosta nechce popudit renifleurs. Mohl by přijít o jejich hlasy a někteří velcí zákazníci stejně trvají na tom, že chtějí kupovat od nich.“

Bruno souhlasně přikývl. „Za vším se vždycky objeví politika.“

„V tomhle městě to platí dvojnásob. Zvláště teď, když se blíží volby. To je asi taky důvod, proč se na vás starosta obrátil. Teď si žádný skandál nemůže dovolit.“

„Myslím, že nejde jen o volby. Nové plantáže zvýší objem vypěstovaných lanýžů a obchod s nimi bude pro Ste Alvère stále důležitější.“

Didier přikývl a upil z hrnku kávy, který mu přinesla mladá žena, když Bruno dorazil. Káva byla slabá a trochu trpká a Bruno ji nedopil. Ze židle před Didierovým stolem v kanceláři tržnice měl Bruno výhled na věž hradní zříceniny, která vévodila středu městečka.

„Větší objem prodeje je budoucnost. V téhle chvíli, protože starosta nechce popudit renifleurs, máme dvojí systém,“ řekl Didier. „Je tu trh, který kontrolujeme. Vykoupíme lanýže a pak je prodáváme dál. A pak tu je zásilkový obchod, při němž prodáváme lanýže v zastoupení pěstitele nebo lovce lanýžů. Zaplatíme mu, až dostaneme sami zaplaceno. Něco málo si účtujeme za to, že garantujeme kvalitu.“

Bruno měl už prohlédnuté účetní knihy, které ležely na stole před ním. Během minulého roku vystavila tržnice certifikát kvality za lanýže v hodnotě osmi milionů eur, takže za ně dostala čtvrt milionu eur. To číslo ho překvapilo. Byly tu ve hře větší peníze, než si původně myslel. Kromě toho radnice uložila tržnici strhnout si pět procent z částky za lanýže, které sama nakoupila a prodala. To činilo za poslední rok další čtvrt milionu eur.

„Vypadá to, že radnice má z prodeje lanýžů půl milionu eur ročně,“ poznamenal Bruno.

„Bez přehánění můžu prohlásit, že řídím nejvýnosnější oddělení naší radnice,“ řekl Didier a samolibě se rozvalil na židli. „Samozřejmě, když kupujeme a prodáváme sami, musíme si dávat pozor na hotovost: když nakupujeme, platíme hned, ale peníze se nám vrátí, až když lanýže prodáme. Když je nabídka velká jako v lednu, můžou vzniknout problémy. Přečerpáme úvěr, musíme platit bance penále a to snižuje zisk.“

„Mně ten zisk připadá úctyhodný.“

„To je a takový ho taky náš starosta chce mít. A podle mne je náš kontrolní systém dobrý, takže mě překvapilo, že si někdo stěžoval.“

„Stížností bylo víc,“ řekl Bruno. „První od skupiny hotelů v Paříži a druhá z brasserie na Montparnassu. Obě tvrdily totéž. Jednotlivé lanýže byly v pořádku. Nebyli spokojení s kvalitou koupených lanýžových zbytků.“

„Zbytky mají vždycky nižší kvalitu. Šéfkuchaři chtějí lanýžovou chuť, aniž by platili za kvalitní lanýže.“

„Jenomže oni tvrdí, že když nechali vaše zboží analyzovat, našli v něm taky sinensis, laciné čínské lanýže.“

„To tvrdit můžou, ale kdo ví, kdy se do toho ty čínské lanýže dostaly? Mohlo k tomu dojít během dopravy, nebo dokonce až v Paříži. My jsme tady v našem zboží nikdy žádné sinensis nenašli. Myslím, že to na nás zkoušejí, abychom jim dali slevu.“

„Obviňovat zákazníky z podvádění mi nepřipadá jako dobrý přístup,“ řekl Bruno. „Nikdy předtím si přece nestěžovali. Na vašem místě bych k tomu přistupoval zodpovědněji. Existuje nějaká etapa při vašem zpracování lanýžů, kdy by se do dodávky mohly dostat podřadné lanýže, aniž byste o tom věděli?“

„Teoreticky se někdo o podvod pokusit může, ale myslím, že bych si přimíchaných sinensis všiml. Když košík s lanýži opustí halu, jde buď do laboratoře k testování, nebo k odeslání zákazníkům, oboje je pod kontrolou.“

„V jakém smyslu?“

„Jakmile košík přijmeme, projde okénkem ve zdi haly a ocitne se na stole v sousední místnosti. Co se má otestovat, jde nalevo do laboratoře k Madame Pantowsky, a co se má poslat zákazníkům, zůstane napravo, kde to Jean-Luc a Alain zabalí k odeslání. Nikdo nemá do místnosti přístup, jen my.“

„Takže teoreticky by kdokoliv z nich mohl do zásilky přimíchat to laciné svinstvo.“

„Teoreticky ano, ale já jim naprosto věřím. Asi s nimi budete chtít mluvit, ne?“

„Jistě, ale až později. Nebylo by možné, že by ten podfuk mohl někdo udělat, když je v tržnici hodně lidí?“

„Snad. Ale i když je tady hodně lidí, nikdo z nich se nemůže dostat blízko podávacího okénka. A každý košík se přesně zváží. Takže kdyby se někdo pokusil vyndat dobré houby a dát tam místo nich špatné, musel by přesně dodržet původní váhu. To snad ani není možné. Jakmile koš přijmeme, zvážíme ho. Jeho váha a číslo jsou identifikátory, které cestují spolu s košem. Kdyby se váha třeba i jen o málo změnila, Jean-Luc by rozdíl zjistil a zavolal mě.“

Během hovoru kreslil Bruno diagram všech postupných kroků tržnice, od příjezdu jednotlivých dodavatelů lanýžů s košíkem až k závěrečné expedici. Ukázal náčrt Didierovi.

„Nevynechal jsem něco?“

„Ne, je tu všechno. Kromě závěrečné licitace ceny. Jakmile jsme splnili všechny objednávky, necháme renifleurs, aby vylicitovali cenu toho, co zbylo. Jako na aukci.“

„Kde to probíhá?“

„Tady v tržnici, každý den když končíme. Každý prodej zaznamenáme jeho vahou, kvalitou, cenou, jménem kupce a nakonec datem.“

„O tom tady nic není,“ ukázal Bruno na účetní knihy.

„Tam zaznamenáváme jen celkový objem obchodování za každý den. Podrobnosti jsou v separátních knihách.“

„Rád bych si je prohlédl,“ řekl Bruno.

Didier zaváhal. „Jsou v archivu na radnici. Spolu se všemi účty a výplatními listy.“

„Takže tam se na ně můžu podívat?“

Didier pokrčil rameny. „Nejsou nijak roztříděné. Nemám žádnou sekretářku, která by mi pomáhala.“

„Pročpak ne? Obchod s lanýži si na to vydělá a ještě jsem neslyšel o starostovi, kterému by bylo zatěžko někoho přijmout do práce.“

Didier odpověděl pomalu, jako by vážil každé slovo. „Je spokojený, že to dělám já jako součást svých povinností. Samozřejmě, moje čísla pak kontroluje auditor kvůli daním a dávkám sociálního pojištění.“

Bruno se duševně smířil s představou, že stráví jeden den v zaprášeném suterénním archivu.

„Kdo vymyslel tenhle váš systém?“

„Já, a nechal jsem ho odsouhlasit od starosty. Jedeme takhle už tři roky. Bez problémů.“

„Až doteď.“

Didier se na něj zlostně podíval. Nevinný muž rozhořčený nespravedlivým obviněním? Nebo je naštvaný, že se na jeho švindl přišlo? Znalost místního prostředí a spousta věcí, které Brunovi pomáhaly při pátrání doma v St Denis, tady prostě nefungovaly. Nevěděl skoro nic ani o Didiererovi, ani o jeho rodině a reputaci. Ste Alvère bylo neznámým územím a trochu bezradně se snažil rozhodnout, jestli mu je Didier prostě nesympatický, nebo jestli se skutečně chová podezřele.

„Chodí k vám někdy na trh nějací Číňané?“ zeptal se nakonec.

„Občas přijde pár turistů. Máme i pravidelné čínské zákazníky. Existuje jeden řetězec čínských supermarketů a importní-exportní firma v Paříži, která prodává naše lanýže v Číně. Ale ti si nechávají celý zisk, takže se snažíme zařídit vlastní distribuci v Hong Kongu.“

„To je prozatím všechno,“ ukončil rozhovor Bruno, jehož zásoba otázek byla vyčerpána. „A teď bych se rád sešel s vaším chemikem. Mám zůstat tady?“

„Jistě. Malý moment,“ řekl Didier. „Mimochodem, já vím, že jste kamarád Hercula Vendota. Mohl byste se ho zeptat, jestli by nám nepůjčil svoje záznamy o prodeji lanýžů? Jsou tam všechny ceny a seznamy dodavatelů pár let dozadu plus předpovědi počasí a různé historické údaje. Mně to půjčit odmítl, starostovi taky, třeba budete mít víc štěstí.“

„Proč bych to měl udělat?“

„Pomohlo by to zefektivnit náš trh. A jelikož vás teď naše radnice platí...“

„Jak to myslíte, že mě vaše radnice platí?“

„No, předpokládám, že neděláte expertní posudek bezpečnosti naší tržnice zadarmo.“ Didier na Bruna významně mrkl a zamnul ukazováčkem o palec. Jelikož Bruna až doteď otázka finanční odměny vůbec nenapadla, zůstal na Didiera jen mlčky zírat. Proč lidi všechno převádějí na peníze? O tuhle práci ho požádal kamarád, Hercule. Byla to evidentně práce, z níž bude mít užitek Ste Alvère, sousední městečko, a možná i St Denis, jehož starosta ho rovněž o tuhle službičku požádal. A pokud to prospěje obchodu s lanýži, prospěje to i Brunovi a všem ostatním „lovcům“ lanýžů ze St Denis. A kde by byl Périgord bez lanýžů, které symbolizují jedinečnost périgordské kuchyně? Tohle všechno nemělo s penězi nic společného a Bruno neviděl jediný důvod k opaku. Didier, evidentně rozpačitý z Brunova mlčení, posbíral své papíry a spěšně odešel.

Blonďatá mladá žena, která jim předtím přinesla kávu, vešla do kanceláře a zůstala tiše stát u dveří. Bruno už chtěl říct, že žádnou další kávu nechce, když si uvědomil, že se málem dopustil hloupého omylu. Žena sice stála skromně u dveří, ale její pohled byl bystrý a zkoumavý.

„Vy jste ten chemik, Madame...?“

„Jsem Florence Pantowsky. Ano, jsem chemička, pracuju tu na částečný úvazek.“ Mluvila tiše a pomalu, oči měla sklopené, ale stála zpříma. Měla jemnou pleť a výrazné lícní kosti, které dodávaly jejímu nenalíčenému obličeji eleganci. I když měla vlasy pečlivě vyčesané, vypadaly suché a slabé. Kytičkované šaty byly vhodné pro ženu o třicet let starší, na nohou měla plátěnky. Ale kdyby si dala trochu víc záležet, vypadala by atraktivně, pomyslel si Bruno.

„Děkuju za kávu, kterou jste mi přinesla. Prosím, posaďte se.“

„Děkuji.“ Upjatě se posadila, štíhlé nohy zasunula pod sebe pod židli a staromódní šaty si přetáhla přes kolena.

„Co přiměje chemičku, aby pracovala jako expert na lanýže?“ zeptal se.

„Nezaměstnanost, rozvod a dvě děti,“ odpověděla tiše a věcně, jako kdyby se bavili o počasí.

„Jak jsou staré?“ Mrkl do jejího osobního spisu. Bylo jí třicet, narozena v Amiens. Pantowsky bylo její dívčí jméno, takže patrně pochází z jedné z polských rodin, které sem přijely za prací v uhelných dolech v době, kdy se ještě ve Francii těžilo uhlí.

„Tři roky. Jsou to dvojčata, chlapeček a holčička. Ale myslím, že tohle s naším jednáním nemá nic společného.“

„Jistě, Madame. Potřebuju, abyste mi pomohla. Snažím se přijít na to, jak by tady mohlo dojít k podvodu. Objevily se stížnosti, že část dodávek z této tržnice obsahuje čínské lanýže.“

„Zřejmě někdo naše lanýže vyměnil.“

„Kde a jak?“

„Nemám ponětí.“ Upřeně na něho pohlédla. Oči měla bledě modré, téměř šedivé. Připomněly mu Baltské moře a vzpomněl si na její polské jméno.

„Tipněte si.“

„Hádat nemá smysl,“ řekla s kamenným výrazem.

„Proč?“

„Mohlo k tomu dojít kdekoliv. Tady na trhu, nebo během dodávání, nebo u koncového spotřebitele. Tam všude by mělo být zboží kontrolováno. Ale to by stálo spoustu peněz.“

„Jak velkou část lanýžů kontrolujete?“

„Dělám náhodné testy průměrně tří procent zboží. Když sezóna vrcholí, jako třeba během loňského února, je objem prodaného zboží příliš velký, abych mohla otestovat tři procenta. V lednu možná nestihnu ani jedno procento. Vedoucí tržnice i starosta to vědí. Souhlasí s třemi procenty kontrol v celoročním průměru. Takže největší riziko nastává v klíčovém období, kdy se prodávají ty nejcennější exempláře.“

„Připadá vám to nedostatečné?“

„Rozhodně. Navrhla jsem, aby přijali na leden pár pomocníků na částečný úvazek. Každý absolvent s bakalářským titulem by mohl být vyškolený na tuhle práci. Náklady by byly minimální, řekněme tisíc eur. Ale Didier to zamítl.“

„Uvedl nějaký důvod?“

„Náklady,“ řekla chladně.

„Věřila jste, že to je ten pravý důvod?“

„Samozřejmě že ne.“

„Jaké k tomu tedy podle vás měl Didier skutečné důvody?“

„To nemám ponětí. Lépe řečeno, nevím, jestli vůbec nějaké skutečné důvody měl. Je to člověk, který si často potřebuje dokazovat, že on tady rozhoduje.“

„To je ten důvod, proč tu vaříte kávu?“

„Ne. Kávu vařím, protože tuhle práci potřebuju,“ řekla nevzrušeně.

Bruno, zvyklý na spontánní vřelost místních lidí, byl trochu vyveden z míry tím chladným sebeovládáním.

„Vážně si myslíte, že byste mohla přijít o práci, kdybyste odmítla vařit kávu?“

„Pracuji na částečný úvazek a na smlouvu o dílo, takže nemám žádnou právní jistotu. Nechci nic riskovat.“

„Škoda, že váš strach nejde tak daleko, abyste vařila lepší kávu,“ poznamenal Bruno ve snaze vyprovokovat ženu k jasnějším odpovědím. „Kdybyste chtěla, tak s vaším vzděláním a inteligencí byste mohla dělat skvělou kávu.“

Poprvé se usmála. Nebyl to příliš šťastný úsměv, ale Bruna povzbudil. Chvíli záměrně mlčel.

„Nejsem zvyklá jednat s policií,“ podotkla.

„Kdo vám řekl, že jsem policista? Mám jenom prověřit bezpečnost provozu tržnice.“

„Jste Bruno ze St Denis,“ řekla. „Viděla jsem vás, když se u vás zavírala pila.“

„Vy jste byla mezi protestujícími zelenými?“

„Ano, jsem členem strany zelených. Řada vědců je.“

„Vidím, že jste vystudovala v Paříži, máte z Paříže diplom, co vás přivedlo sem?“

„Manželství. Jenže pak se mi to tady zalíbilo víc než manželovi. Pro děti je to tady perfektní, takže dělám ledacos, abych nepřišla o místo.“

„Třeba i to, že přimhouříte oko, když se při obchodování objeví nějaké divné věci?“

„To ne. Vím, že se tady děje něco, co nemá, ale nemůžu to dokázat. A nevím, kdo to má na svědomí. A taky vím, že ty čínské lanýže jsou jenom špičkou ledovce.“

„Jak to myslíte?“

Mlčky ho pozorovala, jako by se snažila odhadnout, jestli mu může věřit.

„Můžete prověřit průměrnou cenu, za kterou se každý večer prodává zbytek zboží,“ řekla nakonec. „Ceny na těchto aukcích jsou podle mě neopodstatněně nízké. Týden co týden. Podle mě nemůže jít o náhodu.“

„Vy si myslíte, že ty aukce jsou zfixlované?“

„Ano. Ale připouštím, že ten pocit může být ovlivněný tím, že nejsem objektivní.“ Významně se na Bruna podívala.

Brunovi chvíli trvalo, než mu to došlo. Tak, jak poznal Didiera, a když si vybavil, jak se k Florence choval, najednou si byl téměř jistý, co se za tou neobjektivností skrývá. To se oklikou těžko dozví a možná Florence ocení, když se jí otevřeně zeptá. „Madame, můžete se na mě, prosím, podívat?“ Když k němu váhavě pozvedla zrak, chvíli mlčel a pak se zeptal: „Obtěžuje vás Didier, když jste v práci?“

„Ne víc, než je obvyklé. A už to skončilo,“ řekla klidně, jako by mluvili o obchodní záležitosti, ale v očích jí hněvivě zablýsklo. „To zvládnu sama. Je to prasák, ale taky je to zbabělec.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB