Václav Cílek a spol.: Něco se muselo stát

Email Tisk PDF

Cílek přebal„Nevíme, co bude tmelit budoucí společnost, ale jsme si vědomi toho, že cement současného světa se drolí. Díváme se kolem sebe a máme pocit, že neexistuje nějaký určitý směr, kudy se lidé, politické strany či celé komunity pohybují, ale že chvíli jdeme někam, a pak poslušni spíš okamžiku než nějakého cíle zase jinam. Doba už je taková, ale přesto potřebujeme porozumět tomu, kde jsme, a pokoušíme se odhadnout, kam jdeme." Tolik Václav Cílek o poslání knihy Něco se muselo stát, kterou vydává nakladatelství Novela bohemica (ISBN 978-80-87683-36-1). 

Cílek v ní – jako editor a (spolu) autor – navazuje na úspěšnou knihu Tři svíce za budoucnost. Ke spolupráci znovu přizval respektované české sociology, filosofy, publicisty, psychology, historiky, přírodovědce, i další autory, kteří se zabývají vyhlídkami na život v dočasném chaosu, mj. Miroslava Bártu, Václava Bělohradského, Petra Druláka, Vladimíru Dvořákovou, Cyrila Höschla, Petra Hrušku, Jana Kellera, Jeronýma Klimeše, Stanislava Komárka, Václava Moravce, Jiřího Přibáně, Jana Sokola, Ondřeje Šteffla či výtvarníky Veroniku Bromovou, Františka Skálu a Jiřího Slívu.

Kniha bude představena dnes od 18 hodin v Literární kavárně Řetězová (Řetězová 10, Praha 1). Naše ukázka je kapitoly Střídání světů, jejímž autorem je právě Václav Cílek.

 

Ukázky z knihy:

 

Oplakávání doby
Období velkého ekonomického rozvoje v letech zhruba 1960–2008 bylo svým způsobem válečným tažením, které mělo a má své vítěze a své mrtvé. A dokonce se může stát, že kolo Fortuny, či prosté jin-jangové střídání časů udělá z vítězů nové poražené. Zvítězili lidé, prosperita, demokracie, konsumerismus a pohodlí. Na straně mrtvých a poražených je značný kus světového lesa, většina korálových útesů, mnoho zanikajících druhů rostlin a zvířat, zemědělská půda a krajina. Vždyť jen následkem eroze půdy bylo od druhé světové války opuštěno 430 milionů hektarů půdy, tedy oblast o rozloze Indie, která mohla uživit miliardu lidí. Minulá doba vlastně byla – bráno z mimolidského hlediska – masakrem. A my jej pohodlně a s úsměvem přežili, byť s nějakými psychologickými ztrátami. To, co jsme jako civilizace udělali, je pravděpodobně hrozivé.
Robert Jay Lifton v knize Smrt v životě píše, že žádná zkušenost přežití se neobejde bez pocitu viny. Jonathan Shay se v básni Achilles ve Vietnamu vrací do válečných let: Kdo oplakal naše mrtvé? A jakou cenu měly ty slzy? Kdo umyl mrtvá těla a připravil je ke spálení? Psycholog Wilfred Bion (Cogitations, 1994) říká, že neschopnost správně pohřbít mrtvé svědčí o vážném rozkladu společnosti. Shierry Nicholsenová (The Love of Nature and the End of the World, 2003) předpokládá, že tradiční pohřeb, ukázání mrtvého těla, oplakávání, úlitba a lítost zabraňují bludnému kruhu, kterým prochází mnoho válečných veteránů. Je to směsice viny za to, že člověk přežil, velkého vzteku na všechny a na všechno a jím doprovázená emoční apatie podobná smrti veškerých citů (emotional deathness). Správné, „antické" oplakání mrtvých umožňujedalší život, umožňuje něco, čemu Thomas Berry (The Dream of Earth, 1988) říká společný sen. Zatím nám však ani nedošlo, že jsme ve válce světů, a ta dosud neskončila. Myšlenka ztráty, lítosti a oplakávání – pokud ji rázně a hloupě nezaženeme – pravděpodobně dostaví až v okamžiku viditelných klimatických či sociálních změn či v době, kdy nedosáhneme na žádnou konstruktivní vizi budoucnosti, protože budeme uvězněni v kruhu zloby a apatie.

 

Psychické cykly v dějinách
Vídeňský židovský intelektuál (jak jinak!) Hermann Broch (1886–1951) je u nás znám hlavně jako spisovatel románů Náměsíčníci a Smrt Vergiliova, ale kromě nich se věnoval zejména umění a filosofii dějin. V obsáhlé, do češtiny teprve nedávno přeložené monografii Teorie masového šílenství (překlad Milan Váňa, Academia, Praha 2013) se zjednodušeně řečeno zabývá svojí zkušeností davu jako skupiny lidí, která v kruhu přechází od jedné formy šílenství do druhé. Pro tuto tezi hovoří zejména jeho životní zkušenost obou světových válek, ale i velké krize roku 1929 a příliš spotřebitelské Ameriky. Němci v té době byli pochopitelně šílení, ale Američané a Rusové rovněž.
Dějinný psychický cyklus se podle Brocha odehrává v několika krocích. Nejprve vzniká nová, silná kultura, která má nějaké všeobecně sdílené hodnoty. Tyto hodnoty mají tak centrální a státotvorný význam, že jsou využity k politickým cílům, a to, co bývalo spíš nevyřčeným, skromným středem společnosti, se najednou stane čímsi velkým až obludným. Může to být třeba myšlenka socialismu nebo volného trhu. V tom okamžiku se atrofovaný systém začíná vlastní vahou a potřebou alternativy rozpadat a vytváří si svoji novou vnitřní i vnější realitu složenou ze střepin slavné minulosti i syrové současnosti. Proces dál pokračuje tříštěním hodnot provázeným šílenstvím rozervanosti a opět vzniká potřeba nějaké jedné velké tmelicí hodnoty.
Vystoupit z tohoto cyklu je možné jen za použití racionality. Broch má v sobě něco z Marxe, Freuda, ale i z tradiční židovské kultury. Přesně rozeznává, že existuje iracionalita, která je nevědomá a často destruktivní, ale také iracionalita, která zesiluje rozumné stránky v člověku a společnosti. říká, že výsledkem racionality jsou pravdy a výsledkem správné iracionality jsou hodnoty. To odpovídá židovské i křesťanské tradici, podle které je rozum od Boha a také k němu směřuje.
Pokud jste neviděli skvělý čtyřdílný dokument Adama Curtise Století vlastního já – The Century of Self (BBC), vyhledejte si ho, protože stojí za to zhlédnout, aby si člověk ujasnil roli psychoanalýzy v politice a ekonomice 20. století. V dokumentu je psychoanalýza reprezentovaná Freudovým synovcem Edwardem Barneysem. Barneys byl zaměstnáván jak americkými koncerny, tak i vládou a CIA, aby psychologicky zdůvodnil třeba nakupování nebo vojenský zásah vůči Kostarice. Slavná byla např. jeho akce z dvacátých let, kdy učil ženy kouřit tím, že cigarety představoval jako „pochodně svobody", takže americká žena se pak cítila vůči mužům silnější a nezávislejší. Značná část současné reklamy, která racionální názor mění na neracionální touhu po věci, má svůj původ ve Freudově pojetí individua, které je do značné míry ovládáno nepřiznanými a nereflektovanými tužbami a instinkty. „Správnou" a „nesprávnou" iracionalitu rozeznáme podle ovoce – ta první vede k řádu a smíru, ta druhá ke společenskému chaosu.
Chaos je podle Brocha umocněn moderní rozervaností. Píše, že moderní život a zvláště život velkoměsta se málo hodí k tomu, aby se člověk zbavil rozervanosti. Můžeme si to ukázat na televizi, která na jedné straně ukazuje příklady spořádaného života a funkční politiky, ale na druhou stranu nás v celovečerním násilném filmu sytí protikladnými hodnotami či spíš anti-hodnotami, kde drogy, násilí a divný sex jsou něčím naprosto normálním. Televize je víc toxická než rádio. Moderní člověk tak žije v rozervanosti hodnot, tedy v duševní nejistotě, a pokud do této nejistoty ještě vpadne ekonomický zmatek, vyústí to v životní roztříštěnost a psychickou bídu.
Část davu na toto rozervání reaguje „slastí z opozice". Je-li totiž člověk vnitřně rozerván, vyhovuje mu, když je takový i veřejný život. Má pak pocit, že je vlastně normální, a to jej posiluje. Je to však síla bez pocitu štěstí. V tomto procesu se ztrácí zdravé právní cítění, při kterém právo pociťujeme jako prostředek k obnovení spravedlnosti, nikoli získání nějaké výhody, peněz nebo způsobu, jak přirozené spravedlnosti uniknout.
Brochovým lékem na psychický cyklus šílenství je moudrost připomínající váhy, kdy na jedné misce je nutnost uskromnění a na druhé misce neustálé poznávání a učení se.
A ještě jeden termín z této nesnadné knihy bych rád uvedl – je to „privátní teologie burzy", která je stižena iracionálním šílenstvím, když roste, a neuroticky paralyzována, když se propadá. Přestal jsem se divit, že jednou z nejslavnějších ekonomických knih poslední doby je Irrational Exuberance (2000, česky v překladu Radima Laníka pod názvem Investiční horečka, Grada, Praha 2010) od Roberta J. Shillera, v níž tento americký ekonom i po diskusích se svou ženou psycholožkou předvídá růst a příchod ekonomické krize. Vlastně mě neustále překvapuje, na kolik stop starého, dobrého vídeňského myšlení z doby před první světovou válkou neustále v současném světě narážíme.
Možná se při řešení našich současných problémů nemusíme cítit jako chudí příbuzní kolegů z Princetonu nebo Harvardu, ale opřít se i o domácí tradici třeba z Kaliště, Příboru, Jičína či Brtnice a také o syntetické myšlení kdysi druhého největšího českého města – dobré macechy Vídně.

 

Spirituální HDP
Z čeho se rodí smutek a znepokojující krása přítomné doby?
Sleduji lidi kolem sebe a mívám pocit, že se nemají o co opřít, že jen tak nějak vlají ve větru a od něčeho se odtrhli. Vnímám, že každá doba má své problémy, ale že této době schází nějaký základ. Pravděpodobně bychom jej uměli definovat z hlediska ekonomiky třeba tak, že neustále klesá počet lidí, kteří něco vyrábějí, kteří pracují rukama. Český statistický úřad ukazuje, že v roce 2005 pracovalo v zemědělství, průmyslu a stavebnictví 17 % obyvatel, zatímco dnes to je méně než 15 %. Když k tomuto počtu připočteme zaměstnance těch služeb, kteří něco hmatatelného produkují, železničáře a další dopravce, dostáváme se zhruba na 20 %. To znamená, že 80 % obyvatelstva jsou děti, penzisté, nezaměstnaní a lidé placení ze státního rozpočtu. Dvacet procent obyvatel země vytváří hmotnou a ekonomickou podstatu našeho národního hospodářství a zbytek ji v podstatě přerozděluje.
Není ohrožen nějaký ekonomický ukazatel, ale samotný materiální základ našeho českého světa. Nedivím se potom, že nějak nefunguje ani duchovní podstata světa. Pro mne vyrůstá jedno z druhého. Jan Sokol mne kdysi naučil, že věci, které nefungují v hmotném světě, nemohou fungovat ani v duchovním. Možná vymýšlíme nějaká zbytečná a k nezdaru odsouzená řešení, jak se vrátit ke kultuře a k náboženství. Třeba by prostě stačilo, kdybychom víc pracovali rukama. Před časem jsem navrhl paní režisérce Ljubě Václavové, že bychom mohli natočit film o bermudském trojúhelníku na Vysočině, kde se v prostoru někde mezi Tasovem, Petrkovem a Bítovem dějí vědecky nevysvětlitelné poetické události. Nebudu na tomto místě rozvádět, jak jsme putovali od hrobek rodiny Gustava Mahlera u Humpolce ke stárnoucím bratrům Reynkovým a pak do Staré říše k Julianě Jirousové či k záhnědě vlastnoručně sebrané Jakubem Demlem na zahradě tasovského domu a jak toto putování rázně i citlivě komentoval Jaroslav Med či Miloš Doležal.
Dnes se přikláním k celkem jednoduchému řešení bermudského poetického trojúhelníku, jak jej kdysi navrhl Otokar Březina. Všichni tito tvůrci mají své nějaké rodné místo na tomto světě, ale kromě toho se narodili na věčnosti, a to v jednu chvíli a blízko sebe. Ivan Jirous, Vincenc Furch i Bohuslav Reynek se proto pravděpodobně zrodili v tu samou hodinu. V běžném životě měli různé názory, ale i tak odlišní lidé jako Nezval a Zahradníček cítili, že patří k sobě. Mahlerovy obří symfonie se podobají Březinovým vizím kosmických zástupů. Tvůrci poslušní nějaké hypnotické pravdy zaslechnuté ve snu pak jdou cestami všech jar a tichem všech nocí a navzájem si dávají bez ponížení nehotové dary. Pili z jednoho pramene. Mají společné dějiny. Myslím, že to bylo Březinovo světlo, které básníkům Vysočiny prosvětlilo tmavé, imaginativní kouty vlastní duše. Původ tohoto světla bych nejspíš hledal v krajině a u překladatelů bible kralické.
Březina píše, že není možné, aby lidstvo nepochopilo, že současná globální ekonomika („posavadní hospodářství národů") znamená ztrátu nejjemnějších radostí a ohrožení duchovní žně země, tedy něco jako pokles spirituálního HDP země. To je proces, který sice pozorujeme, ale ani my, ani Český statistický úřad jej neumíme metodicky uchopit. Březina píše v přechodné době mezi dlouhým 19. a krátkým 20. stoletím zhruba v letech 1895–1920. domnívá se, že stav dnešního (respektive tehdejšího) lidstva je docela jiný, než si myslíme, protože hodiny duší jdou mnohem rychleji než hodiny skutečnosti. Kupodivu i v této době vnímá ve snu o příštích staletích jinou a mnohem jasnější dobu, která teprve přijde. V temném pozadí všech našich myšlenek se neodráží budoucnost, ale celá staletí bolestivých i zářných proměn země. V hlubinách duchů je připraven jiný pořádek věcí... a z toho, že vnitřní pravda v milionech lidí je jiná než pravda viditelné skutečnosti, rodí se smutek a znepokojující krása přítomné doby.
Březinovy vize minulosti i budoucnosti přinášejí naději, přestože ve své době, která ještě nehovořila o klimatických změnách, vidí zaplavené věže budoucích měst. Stačí se začíst do těchto jednoduchých vět: Každá, jasně vyslovená myšlenka činí lehčí sen všech lidí na zemi... Nikdo nemůže vystihnout krásu toho, co nemiluje... Výpočet zajišťující pevnost železné konstrukce mostu obrací se k silám řídícím kosmos, jako se k nim obrací modlitba.
Nesnažím se zde o nějaký „březinovský revival", to má na starosti přítel Petr Holman, ale zjistit, jaké myšlenky přinášejí v dobách zásadních proměn (které právě teď víc cítíme v duši, než spatřujeme ve viditelném světě) útěchu. Myslím si, že ta je možná jen skrze tradici, nahromaděné kulturní, duchovní a mystické bohatství lidstva: Města; uvidíte-li je bez krásy, buďte jisti, že stavěl je národ duchovně nešťastný. Národ osamělý uprostřed bohatství země, k jehož stavitelům nesestupují poselství ze světa neviditelného, národ bez světců, bez jasnovidců, bez spojení se světem mrtvých.
Podle pravidel eseje bych zde měl skončit, ale musím respektovat i jiné příkazy, než jsou pravidla literárních forem. Největší klid a velký čtenářský zážitek poslední doby mi překvapivě přinesla starozákonní kniha Kazatel, která je některými teology považována za černou ovci Starého zákona, jež do biblické stáje vůbec neměla být vpuštěna. Je to ta kniha, ve které se neustále zdůrazňuje, že vše je marnost nad marnost a že honit vítr je lepší než psát knihy. Také se v ní dobromyslně píše, že pít víno je docela fajn a že člověk může zkusit skoro všechno, ale má si přitom být vědom, že to bude mít nějaké následky. Kniha byla pravděpodobně kodifikována v přechodné době zlomu starého antického a helénského světa. Tam, kde Starý zákon literárně mluví o marnosti, my jasně v hovorové řeči označujeme, za co tyto přechodné doby stojí. Původ Kazatele lze dohledat v tzv. pesimistické literatuře starého Egypta, tedy v památkách, které zasebou mají čtyři nebo pět tisíc let trvající tradici. Útěšný poklid a určitý nadhled však překvapivě nespočívá jenom v textu samotném, ale při čtení se nám okamžitě začne vybavovat celá linie jeho čtenářů. Můžeme ji rekonstruovat třeba podle dřevorytů a textů Březinova druha Františka Bílka – začíná Husem, Chelčickým, pokračuje přes Tomáše Štítného ke Komenskému a odtud k hudebním skladatelům a umělcům 19. a počátku 20. století. Vnímáme, že všichni ji četli uprostřed transformačních zápasů, vlastních pochybností i fenoménu, na který často myslím – „duchovní mdloby své doby". Vskutku „nic nového pod sluncem". Nejzajímavější je však ten moment, kdy si prostřednictvím těchto literárních děl, jako jsou Březinovy eseje či kniha Kazatel, začínáme uvědomovat nejenom tvůrce textu, ale sebe v toku dějin, které jsou větší než my.

 

Poznámka: Březinovy eseje jsou dostupné v kritickém vydání P. Holmana Hudba pramenů a jiné eseje (Odeon, Praha 1989). Bible se nejenom mně nejlépe čte v překladu Jeruzalémské bible Dagmar a Františka Halasových. Ještě mě napadá Georg Trakl, ale to je jiná kapitola.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 21 Listopad 2014 16:32 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz