David Dalton: Kdo je ten chlap?


kdo-je-ten-chlap přebalAmerický novinář a spisovatel vykresluje detailní portrét rockové ikony a důmyslně odhaluje hazardní hry, které Bob Dylan během své kariéry provádí s vlastní osobností.

 

Daltonův styl psaní je sám o sobě unikátní, jde do hloubky, soustřeďuje se na podstatné a zároveň dokáže bavit.

 

Kniha Kdo je ten chlap? sleduje Dylanův imaginativní život, je plná Daltonových pronikavých postřehů, které zbavují falešného pozlátka mnohé dylanovské mýty, a propojuje průběh skutečných událostí s názory jak Dylana samého, tak těch, kteří mu stáli a stojí v životě nejblíž. Čerpá ze svědectví Dylanových přátel a spolupracovníků – včetně Marianne Faithfullové, Allena Ginsberga, Petera Stampfela, Larryho „Ratso" Slomana, Erika Andersena, Nata Hentoffa, Andrewa Oldhama, Nata Finkelsteina a dalších – a nabízí nový pohled na Dylana, jeho mýtus a hudební éru, k jejímž hlavním protagonistům Bob Dylan patřil a stále patří.

 

Recenzent Washington Post Colin Fleming o knize napsal: „Navzdory objemu dylanovské literatury, která by zaplnila menší knihovnu, je velice vzácné, když objevíte knihu, v níž se hudba rozebírá stejně obratně a důsažně jako všechny další aspekty života..." V recenzi Kirkus Reviews čteme: „Tajemství Boba Dylana zachycená nestranným a nikdy nenudícím pozorovatelem... Živý a navýsost literární pokus popsat půl století působení žijící literární a hudební legendy nachází správně vyvážený poměr mezi obdivem a skepsí." A recenzent glasgowského The Heraldu k Daltonovu stylu dodává: „James Joyce stříknutý blues, voodoo a Jimim Hendrixem. Proust by něco takového napsat nemohl."

 

Kniha v originále vyšla loni na jaře. Do češtiny ji přeložil Ladislav Šenkyřík. Jeho překlad vydává nakladatelství 65. pole (ISBN: 978-80-87506-41-7), které nedávno vydala také původní českou práci o Dylanovi, esej Mýtus Boba Dylana, v němž Jakub Guziur rozebírá mnohovrstevnou alegorickou píseň Desolation Row z revolučního alba Highway 61 Revisited (o Guzirově knize čtěte Jakub Guziur: Mýtus Boba Dylana ).

Ukázky z knihy:
Tak máme Boba v New Yorku sotva čtyři měsíce, během nichž kombinuje, krade, vstřebává, absorbuje – kdo jsme, abychom slovíčkařili? – a postupně zhmotňuje ze starých kostí nové Frankensteinovo monstrum. Bob jako prorok apokalypsy nebo jako nápaditý iluzionista, ohnivá múza jakoby mimochodem rozněcující všechny ty věci. V podstatě vytváří „combines", prokombinovaná díla ne nepodobná „kombinovaným" výtvarným dílům Roberta Rauschenberga z konce padesátých let. Ty obsahovaly například vycpané ptáky, barvami postříkanou postel, kozu s pneumatikou kolem břicha, rozhlasové přijímače vřískající z povrchu plátna. Jelikož v tom právě spočívá americká genialita – dávat věci dohromady, obzvlášť věci, které spolu nesouvisí. Právě toto je Amerika: tlupa lidí, která nepatří nikam jinam. Bobův idol James Dean rovněž vznikl poslepováním tak odlišných typů hrdinů, mezi něž patří kluk z farmy, beatnik, chuligán a romantický snílek.
Greenwich Village je přirozené prostředí, v němž může hledající samotář Dylan nacházet spřízněné duše – je to v této době jakési folkové ghetto ztracených existencí, talentovaných povalečů, vysokoškolských studentů a vlasatých beatniků. Folkové enklávy se najdou téměř ve všech velkých městech a všude tam můžete najít skupinu podobně smýšlejících lidí, kteří poslouchají stejné desky, čtou stejné obtížně srozumitelné knížky, žvaní o existencialismu a usrkávají čaj s ruličkou skořice. Dá se tady snadno najít místo na přespání a folkařský holky se neupejpají. Všichni si to skvěle užívají, ale především je spojuje velká černá díra padesátých let, kterou Dylan popisuje do sžíravých podrobností na původní obálce alba Planet Waves:

Ale zpět na začátek! ... Hodil jsem do sebe dvojitou brandy a pokusil
se vyvolat si všechny ty události... rodinné výlety s cizími lidmi –
rozparáděné holky s podvazky a rozmazanou rtěnkou na barových
stoličkách, které smrděly po navoněných číčách... udělaní chlapi po
službě s velkými péry a vyholenými zátylky, všichni nadržení a volící
Eisenhowera.

Vojensko-průmyslový komplex burácel po nových dálnicích a ohlašoval svoji radostnou polymerovou budoucnost: „Chemie nám zajistí lepší život." Děti středostavovských rodičů ale po ničem z toho netoužily. Bez rozmyšlení odmítaly všechno, o co jejich rodiče a prarodiče celý život usilovali. Chtěly z toho nákladního vlaku amerického osudu vystoupit.
Neměly ctižádost stát se kapitány průmyslu, řídícími pracovníky, lékaři, právníky, netoužily po žádných podobných profesích. Místo toho se stávaly číšnicemi, pomocnými dělníky, drogovými dealery – nebo dalšími součástmi této podzemní ekonomiky, která trpěla nedostatkem zaměstnanců.
Když se vezme v úvahu všechno to štvavé strašení, chamtivost společnosti a bláboly orwellovského newspeaku, pak se zdá, že halucinogenní představy komiksových postaviček Li'l Abnera a Daisy Mae mohly být nesmírně přitažlivé. A během jejich dospívání realita dávno předčila jejich vymyšlený svět. Život v tichých, středostavovských předměstských ulicích se vzrostlými stromy byl tak mdlý, nezajímavý a homogenizovaný, že zcela záměrně nikde nezbylo ani stopy po démonických nebezpečích středověké Evropy a keltské pověrčivosti. Ale určitě byste nepředpokládali, že tyhle odrostlé předměstské děti – dospívající mládež plná myšlenek na svůj smutný konec a zánik světa – začnou vyhledávat tyto půvabné pozůstatky magického myšlení a že jim ten zhoubný osud dokonce začne připadat neodolatelně přitažlivý. Ve folkové pokladnici byla smrt všudypřítomná.
Důlní neštěstí! Horalské pečlivě plánované sebevraždy! Věčné zatracení! To všechno bylo vzrušující. Zkáza a zánik byly super, patřily k dobrému tónu. Ale od myšlenky na zánik jsme přitom byli tak daleko, jak si jen bylo možné představit. Byl jim dokonce odepřen i hřích s hrozbou boží odplaty, z níž běhal mráz po zádech, a to díky terapeutickému dohledu psychologie.
Kultura byla tak nakašírovaná a vydezinfikovaná, že zlo, někdejší duchovní ohrožení spásy, se nyní pokládalo za pouhý psychiatrický problém. Jakmile byla apokalypsa chirurgicky odoperována, vojensko-průmyslový komplex si pochopitelně musel najít jiný způsob, jak populaci vštípit strach (aby ji mohl ovládat). Zosnovali tak stvoření státem financovaného
soudného dne: atomovou bombu.
Atomová bomba představovala účinný spouštěč všeobecné paniky, zatímco umělá hmota se měla stát produktem, na který bude národ nejhrdější.
S plastem můžete odstranit všechny ostatní prvky z periodické soustavy. Můžete jím nahradit láhve, židle, punčochy, telefony, hodinky, talířky, šálky, kulečníkové koule, rozhlasové přijímače nebo boty. Byl to ale skličující zázrak, dílo chemických inženýrů podobajících se zlým trolům.
Umělá hmota se stala symbolem homogenizace americké kultury a v očích idealistické mládeže získala pověst ďábelského, nelidského vynálezu.
Jisté nevděčné, univerzitně vzdělané kruhy mládeže se začaly dívat spatra na vzkvétající, bezpečnou a pořádkumilovnou industriální utopii, kterou vytvořili jejich rodiče, a začaly hledat, co zůstalo v americké kultuře autentické – což náhodou souviselo s těmi nejchudšími, nejzanedbanějšími a nejméně vzdělanými lidmi ve Spojených státech: s potulnými bluesovými zpěváky z delty Mississippi a s buranskými horaly ze Středozápadu.
Existovalo jedno místo, kde jste se mohli se všemi těmi lidmi zpívajícími své tajuplně výstřední staré písničky setkat. Harry Smith tento poklad pohodlně uložil do své šestialbové sbírky z roku 1952, která dostala název Antologie americké lidové hudby. Jemné ironie uložené ve skutečnosti, že tajemné hlasy Docka Boggse a Sona House se mezi nimi šířily pomocí vinylových, tedy umělohmotných gramofonových desek, si nikdo nevšiml.

Už brzy se mezi obyvateli Greenwich Village a dalších folkových ghett rozšíří pocit naléhavosti, poslání a zjitřené nálady se spojí do radikálních hnutí své doby: lidská práva, válka ve Vietnamu a drogy.
Společenství v Greenwich Village vás mezi sebe ochotně přijalo, pokud jste dokázali strpět nedotknutelný folkový kód. Raný Dylan na tuto scénu dokonale zapadl. Všichni od příjemných středostavovských manželských párů přes číšnice až po nevrlé, zadumané folkové nadšence chtěli éterickému klučinovi poskytnout „úkryt před bouří".
Tamní folková fauna sestávala z široké škály nejrůznějších typů: chlápci zakládající si na staré odborářské solidaritě, levičáčtí beatnici, seriózní univerzitní studenti, prerafaelistické přízraky, Clancy Brothers propagující irské odrhovačky, blahosklonní komouši jako Pete Seeger se svými předměstskými domečky, bluegrassoví nadšenci jako Greenbriar Boys, skupina New Lost City Ramblers, od níž Dylan převzal několik písniček. Pak zde byli bohatí rezidenti dodávající pravé folkové pozlátko: Limelighters, Tarriers, Weavers, Kingston Trio, Harry Belafonte, Theo Bikel nebo Odetta. S originálním repertoárem přijížděli hudebníci z venkova: Doc Watson, John Lee Hooker, Reverend Gary Davis, Cisco Houston.
Pokud šlo ale o prestiž, byla to vzhůru nohama převrácená hierarchie, v níž ti nejúspěšnější zaujímali nejspodnější místa žebříčku. Na této stupnici se Dylan nacházel někde uprostřed. Jeho rádci a učiteli se v Greenwich Village stali dva hlavní zdejší baladičtí protagonisté, Ramblin' Jack Elliott a Dave Van Ronk, dvojka brooklynských profesůrků pravého venkovského blues.
Těm chlápkům bylo úplně jedno, jestli si Dylan vymýšlí, nebo ne. Jenom měšťáci věřili, že záleží na tom, odkud člověk pochází. Hipsterská filosofie tvrdila, že člověk může být čímkoli, co mu u ostatních projde.
Všechno stejně záleželo jenom na tom, co má člověk v hlavě. Všichni žili život někoho jiného. Ramblin' Jack Elliott byl židovský kovboj z New Jersey, který si zvolil identitu pasáka krav odněkud od Rio Grande.
Dylan měl už v té době legendu s Woodym natolik zažitou, že ho začali považovat za horalského zpěváka, což mu plně vyhovovalo. Tvrdí, že není žádný písničkář a skladatel. Označuje se za lidového zpěváka a zpěváka raného jižanského rocku. Na jevišti vystupuje jako předskokan Freda Neila a Johna Sellerse.

Copyright© David Dalton, 2012
Translation© Ladislav Šenkyřík, 2014
Copyright© 65. pole, 2014
ISBN 978-80-87506-41-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB