Kai Meyer: Ledový oheň

Email Tisk PDF

Ledovy ohen obalOd dávných dob vládne Sněhová královna bílé pustině na samém konci světa. Její říše je chladná, její srdce z ledu. Avšak pak se mladá kouzelnice Tamsin odváží něčeho, co si před ní dosud nikdo netroufl – ukradne rampouch z královnina srdce, aby zlomila její moc. Obě protivnice se znovu setkají v Petrohradu, během nejchladnější zimy v lidských dějinách. Rozpoutá se fantastický kouzelnický souboj – o vítězi však nerozhodne magie, ale odvaha děvčátka jménem Myška.


Knihu pilného německého autora – Meyer vydal více než 50 knih pro mládež i dospělé, zejména žánru fantasy – v překladu Michaely Škultéty vydalo plzeňské nakladatelství Nava.

Ukázka z knihy:

 

Tam, kde končí noc a sever, leží vysoko nad mlhami pevnost Sněhové královny.
Nikdy nikdo nedokázal změřit její ledovou říši. Nikdo se do ní nevydá bez dobrého důvodu. A jen málokdo tuší, že tam její palác stojí dodnes, na posledním a nejvyšším ze všech útesů, v místech, kde skály a sníh splývají ve věčnost.
Sněhová královna je stará, nikdo však neví, kdy se v ledové pustině objevila poprvé. Svůj palác vybudovala z větrů, mrazu a kouzel a bouře dodnes žadoní o milost, když zabloudí v jeho nekonečných prostorách. Sníh poletuje klikatými chodbami, aniž by kdy spatřil nebe. Je tu dokonce uvězněný i svit hvězd z prapočátků světa, ve věžích z ledových krystalů a ve smrtících královniných očích.
Před lety, jichž se dnes zdá být mnoho, ve stáří paláce však představují jenom krátký záblesk, uháněl labyrintem sálů a chodeb sněžný orel. Nebyl to obyčejný pták, ale to věděl jen on sám a ta, jejíž nenávistí naplněný pohled ho sledoval. Ukradl totiž, co jí bylo nejdražší.
V drápech potažených třpytivou jinovatkou svíral rampouch – kus srdce Sněhové královny.
Je-li někdo tak starý a chytrý jako vládkyně Severní říše, nenosí své srdce v hrudi. Srdce dokáže zahřát i nejčernější duši – dokonce i když to vůbec nečeká – a i to královnino by nejspíš občas pocítilo radost nebo by se ve vzácném okamžiku štěstí rozbušilo rychleji.
Tomu všemu královna předešla. Byl v ní vždycky jenom chlad. Před dávnými časy si vyrvala srdce z hrudi a uchovávala ho v jedné komnatě svého paláce, kam nikdy nikdo nevstoupil.
Její srdce tedy nikdy nikdo nespatřil – až do dne, kdy do pevnosti puklinou v ledu vlétl sněžný orel, usadil se na královnině srdci a odlomil z něj rampouch. Bolest, jež královně tato krádež způsobila, rychle pominula. Avšak ve chvíli, kdy se rampouch oddělil od jejího srdce, ztratila velkou část své moci. Dokonce i ona měla svou slabou stránku, jak nyní pochopila – svoje vlastní ledové srdce.
Královna okamžitě zavolala svoje kruté pomocníky a přikázala jim, aby orla chytili a rampouch vrátili zpět na místo. Avšak ani oni orla nedohonili.
S rozpřaženými křídly uháněl halami a spletitými chodbami. Občas se polekal, když se kolem něj mihl jeho vlastní odraz na lesklém ledu nebo když v chodbách zuřily sněhové laviny a natahovaly po něm pazoury.
Konečně však našel puklinu, jíž vnikl do královnina paláce a spolu s ním unikly na svobodu i uvězněné bouře.
Mlha se valila kolem příkré stěny z ledu, jež kdesi dole splývala s okrajem útesu. Hlouběji nedohlédl ani jeho orlí zrak: ať už na útesy naráželo cokoli, moře to nebylo. Snad to byl konec světa nebo zbytek toho, co bylo před ním, nebo to, co mělo teprve přijít.
Sněžný orel udělal oblouk a zamířil do vnitrozemí, klouzal se na uprchlých větrech, které ho samou radostí z nečekané svobody nesly přes bílou pustinu rychleji, než kteréhokoli ptáka před ním.
Nechali za sebou zasněžené střechy města, jež se tisklo ke skalám pevnosti, celé zkroucené, ohnuté, bez sebe strachem a úctou ze své vládkyně. Orel věděl, že ho pozorují oči ukryté ve stínu tlustých kožešinových kapucí. Lidé věděli, co udělal, a byli mu za to vděční.
Rychle jako šíp letěl orel nad zmrzlou pustinou. Jednou se mu zdálo, že pod sebou zaslechl děsivý výkřik, napůl šílený vzteky a touhou po pomstě. Avšak neohlédl se, neboť se bál, že by spatřil královninu tvář, vysoko nad cimbuřím a věžemi, vytvořenou z chumelenice a noční tmy.
Rampouch z jejího srdce pevně svíral v pařátech, letěl, jak nejrychleji dokázal, mířil pryč, pryč, hluboko do vnitrozemí, na jih k carské říši, kde si bude moci odpočinout a ukrýt sebe i kus královnina srdce.
Po čase se orel proměnil nazpět v ženu s modrými vlasy, která dál pokračovala na saních. Vedle ní stál kufr a deštník. Ještě stále se neohlížela. Tušila, že je pronásledována.
Byla to daleká cesta.
A zvláštní žena.
A začátek jednoho podivuhodného příběhu.

KAPITOLA, V NÍŽ SKUTEČNÁ HRDINKA TOHOTO PŘÍBĚHU JEŠTĚ VŮBEC NEVYSTUPUJE

Petrohrad, hlavní město carské říše, 1893

Starý muž seděl na lavičce před Zimním palácem a krmil sněhové vločky.
Vedle něj ležel kožený váček, z něhož tu a tam vytáhl hrst stříbřitého prášku a s tichým, šťastným smíchem ho vyhodil před sebe do vzduchu. Tlusté vločky, které už několik dní bez ustání padaly z nebe, se okamžitě přihrnuly ze všech stran a shromáždily se kolem třpytivého obláčku. Když dopadly na zem, byl prášek ten tam. Vločky ho snědly.
Muž byl navzdory svému stáří vysoký a silný. Z jeho větrem ošlehané tváře nebylo příliš vidět, neboť ji schovával za huňatým plnovousem, stejně světlým jako je slunce v severní tajze. Oči obklopené hlubokými vráskami zářily jasnou modří.
Muž měl na sobě plášť z medvědí kožešiny a čepici poprášenou sněhem, ale zdálo se, že mu na nich příliš nezáleží: kožich byl rozepnutý, čepice mu ledabyle klouzala z hlavy. Chlad mu nemohl ublížit.
„Dobrý den, dědečku Mrazíku!"
Muž vzhlédl. Na okamžik mu úsměv zmizel z tváře, protože se ho někdo odvážil vyrušit při krmení vloček. Pak ale poznal ženu, která ho oslovila, a úsměv se vrátil zpátky.
„Lady Spellwellová?" zeptal se. „Tamsin Spellwellová?"
Žena se vynořila z chumelenice jako pestrobarevné zjevení. Rumělkově červený plášť jí sahal až na zem. Vykukovaly zpod něj špičaté fialové střevíce. Na hlavě měla příliš velký plstěný cylindr, který připomínal skládací harmoniku, na niž se někdo posadil. Kolem krku si omotala pestrobarevný šál, jehož konce se skoro dotýkaly země.
I zavřený deštník, který držela v jedné ruce, zářil všemi barvami. V druhé nesla ošoupaný kožený kufr.
Zastavila se u lavičky a pokývla směrem k prázdnému místu: „Smím?"
Dědeček Mráz zavřel váček a schoval ho pod kabát. „Už je to dávno, co se někdo odvážil vedle mě posadit."
Tamsin si sedla, prostrčila deštník držadlem kufru a obojí postavila na sněhovou návěj. Pak složila ruce v tlustých palčácích do klína. Zpod vyboulené krempy klobouku vyčuhovalo několik modrých loken jako peří exotického ptáka.
„Vědí ti lidé, kdo jsi?" Ukázala na několik málo chodců, kteří v tomto nečase se skloněnými obličeji spěchali po náměstí před palácem. Dvou podivných postav na lavičce si nikdo nevšímal.
Stařec smutně zavrtěl hlavou. „Něco je nutí držet se ode mě dál. Ale pravdu netuší. Kdysi tomu bylo jinak."
Tamsin se zdálo, že z jeho dechu cítí vodku. Jsou to smutné časy, pomyslila si, když dokonce i pán ruské zimy teskní za minulostí.
„Díky, že jsi vyslyšel mé volání," řekla.
„Tvůj otec byl můj přítel." Dědeček Mráz krátce zaváhal. „Mrzí mě, co se stalo."
Tamsin nechtěla hovořit o otcově konci. Jeho smrt byla dosud příliš čerstvá. „Jak dlouho už takhle silně sněží?"
Dědeček Mráz se zadíval na nebe. „Několik dní. A než se zeptáš: ne, nemám s tím nic společného. A nemohu to změnit."
Tamsin tiše zaklela. Napadal ji pouze jediný důvod, proč se na Petrohrad snáší tolik sněhu.
„Máš ho u sebe?" otázal se stařík náhle. „Rampouch z královnina srdce?"
Přikývla, ale zpod pláště ho vytáhnout nehodlala. Cítila na hrudi jeho chlad. Čím déle ho měla u sebe, tím bolestnější byla představa, že se s ním bude muset rozloučit.
„Já ho nechci," pravil starý muž. „Vím, že jsi sem přišla právě proto."
Na okamžik zavřela oči, zklamaná, zoufalá. „Komu jinému ho mohu dát?"
„Proč jsi ho tedy ukradla?"
„Otce a mě si před několika měsíci najala skupina revolucionářů nahoře v královnině říši. Už léta plánují převrat. Věděli, že pouze někdo jako můj otec má dost... talentu, aby zlomil královninu moc."
„Nebo někdo jako ty. Lidé s výjimečnými schopnostmi."
Poprvé od okamžiku, co se vedle něj posadila, se usmála. „V porovnání s ním jsem pouhé dítě."
„Ano. Jeho dítě."
Její úsměv se na okamžik rozšířil. Pak se znovu zachmuřila. „Tolik jsem doufala, že si rampouch vezmeš. Nenapadá mě nikdo jiný, komu bych ho mohla svěřit."
Stařec zavrtěl hlavou. „Zkazil by mě. Stejně jako promění v led duši člověka, který ho příliš dlouho nosí u sebe." V jeho očích se náhle objevil záblesk, snad to byla nedůvěra, snad něco docela jiného. „Možná máš pravdu a měla by ses ho zbavit. Avšak existuje pouze jediná možnost."
Tamsin svraštila čelo. „Jaká?"
„Odnes jí ho zpátky."
Tamsin pevně stiskla rty. Od kousavého chladu byly suché a popraskané. „Nikdy," pronesla po chvíli.
„Ale už tě to také napadlo, viď?"
„Ne," zalhala. „Můj otec zemřel při pokusu ukrást ho. Sněhová královna ho... zahubila." Tělo pana Spellwella zůstalo v paláci tyranky, stál coby ledová socha v jednom z mnoha mrazivých dómů a společnost mu dělalo jen ticho.
Dívčin spodní ret se zachvěl. „Raději skončím stejně jako on, než abych jí rampouch dobrovolně vrátila!"
Stařec se usmál a překryl její ruce svou roztřesenou pravičkou. „To jsou odvážná slova, Tamsin Spellwellová. Potkali jsme se jen jednou, když jsi byla malé děvčátko. Ale tvůj otec už tehdy tvrdil, že máš velkou odvahu."
„Prosím," řekla naléhavě, „vezmi si ten rampouch do úschovy."
„Nikdy." Stáhl ruku a pročísl si bílý vous. „Tohle je jenom tvůj boj. A tvé rozhodnutí. Pověz mi, kolik je ti let?"
„Dvacet pět."
„Vypadáš mladší."
„Může to posoudit někdo, kdo je starší nežli hory a lesy?"
Jeho smích zněl jako drcení ledu. „Možná ne. Přesto však od starého blázna přijmi radu. Vrať jí ten rampouch dřív, než tě zničí. Co je ti do její říše – nebo do lidí, kteří tam žijí v porobě?"
Tamsin znovu zavrtěla hlavou. Byla pevně rozhodnutá. Náhle pocítila novou sílu, vzplála v ní jako plameny z vychladlého popela. „Dobře víš, že o její říši nejde. Už ne." Chvilku oba mlčeli. „Je už tady? V Petrohradu?"
Přikývl. „Tenhle sníh přinesla s sebou. Vločky začnou být hovorné, když je krmíš."
„Kde se zdržuje?"
Řekl jí to.
Tamsin si upravila zmačkaný cylindr a vstala.
„Co chceš dělat?" zeptal se jí.
„Postarám se, aby mě našla."
„A pak?"
„Nu – pak dovedu svůj úkol do konce. Má rodina to dělá už po mnoho generací."
„A pomstíš smrt svého otce?" Znělo to zklamaně.
Tamsin si vzala deštník a kufr, zůstala ale stát. „Královna chce kus svého srdce zpátky. A ví, že jí ho mohu dát pouze já. Takže za mnou přijde."
„Chceš jí nastražit past?"
Tamsin neodpověděla.
„To je ale hloupý, bláznivý nápad."
„Žij blaze," popřála mu na rozloučenou.
„Počkej!"
Sklonila tvář k zemi, pak se na něj podívala.
„Měla bys vědět ještě něco." Zhluboka si povzdechl, jako dospělý, který hovoří s tvrdohlavým dítětem. „Ten náhlý příchod zimy, všechen sníh a chlad... souvisí to s ní."
„A?"
„Ty si myslíš, že to vše nosí s sebou jako vlečku ze zimního počasí, viď? Ale tak jednoduché to není. Tohle je jiný druh chladu. A je to jenom začátek."
Tamsin na něj tázavě hleděla.
„Od chvíle, co jsi ukradla kousek královnina srdce, její moc mizí," pokračoval stařec. „Chlad prvopočátků, který existoval dříve než sám svět, vytéká z královny ven a žádá si místo, jež mu kdysi patřilo."
„Bude to tedy horší?"
„Mnohem horší," přitakal pochmurně. „Jen pokud dostane královna rampouch zpět a znovu nastolí svou starou moc, bude schopná odkázat chlad do patřičných mezí. V opačném případě nás čeká zima, jaká ještě na světě nebyla. Ani já bych ji dlouho nevydržel."
„Kolik času mi zbývá?"
„Abys vrátila úlomek a zastavila chlad? Nebo abys královnu zničila?"
„Kolik?"
„Několik dní. Nanejvýš."
Tamsin pevněji sevřela duhový deštník. Ve vybouleném kufru se cosi pohybovalo, docela jemně to rámusilo.
„Děkuji ti," pravila a šla.
Dědeček Mráz smutně vytáhl váček a dál krmil vločky zapomenutým kouzlem.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz