Jan Faktor: Jiříkovy starosti o minulost

Email Tisk PDF

Faktor obaLPražský rodák Jan Faktor (1951) žije od roku 1978 v Berlíně. Po různě tištěných experimentálních textech vydal roku 2006 první román s názvem Schornstein (za rukopis získal Cenu Alfreda Döblina). Na jaře 2010 vyšel Faktorův druhý román Georgs Sorgen um die Vergangenheit oder Im Reich des heiligen Hodensack-Bimbams von Prag (Kiepenheuer&Witsch). Český překlad připravuje k vydání nakladatelství Plus.

Hlavní hrdina Jiřík, alter ego autora, vyrůstá v Praze padesátých a šedesátých let v domácnosti, které vládnou ženy. Silně ovlivněn je ale i politickými událostmi – především po okupaci 1968. Urychlující se morální úpadek společnosti ale i ustrnulé domácí poměry vedou k tomu, že se Jiřík začíná bouřit a radikalizovat. Realita románu má silně autobiografické rysy. Kniha však nabízí mnohem více než jen řadu absurdních historek: díky fabulačnímu umění autora a jeho sebeironii mutují často i následky zážitků holocaustu jeho příbuzných do neobvyklých grotesek. Kniha byla nominována na Cenu Lipského knižního veletrhu a na Německou knižní cenu. Autor za ni získal Cenu Candide.

Ukázka z knihy:

 

Náš obrovský, na malé obytné jednotky rozfašírkovaný byt byl z hlediska struktury dost nepřehledný a díky závěsům, paravánům a lehkým papundeklovým příčkám jaksi polymorfní. Nezasvěcení neměli nikdy přehled o tom, jaké rodiny, fragmenty rodin nebo jací nezávislí jedinci u nás vlastně bydlí. Život v naší ubytovně ovládal konglomerát mých tří až šesti tet a babiček – přísně vzato jsem měl sice jen jednu tetu a dvě babičky, maximálně se jich ale dalo napočítat mnohem víc. Moje matka Anna patřila k jádru vládnoucího klanu – a ten u nás rozhodoval absolutisticky.
Náš byt se rozprostíral přes celé patro velkoryse a architektonicky zajímavě řešeného činžáku. Ale tím, že se u nás pořád něco přeorganizovávalo, přemísťovalo – občas se někdo v rámci bytu i nakrátko na zkoušku stěhoval –, by ani nikomu nepomohlo, kdybych načrtnul jakýsi půdorys našeho poschodí a počmáral ho jmény. Některé z tet pobývaly ještě ke všemu občas v cizině nebo trvale ve sklepě, jiné přicházely na návštěvu každý den, případně u nás i přespávaly, a zbylí členové klanu – tady jde spíš o muže – prosazovali své mocenské ambice jako fantomy a v naší realitě vlastně nežili. Pro variabilní návštěvy, možná i pro jaksi areligiózně očekávaného mesiáše u nás vždycky zbývala alespoň jedna volná postel. K tomu musím dodat jedno vysvětlení – a to objasňuje i silný přespočet žen: z koncentráků se po válce vrátily většinou jen dámy, pánové spíš ne.
Když se blížila nějaká krátkodobá nebo dlouhodobější návštěva, daly se vnitřnosti našeho bytu do peristaltického pohybu. Část chodby – možné to bylo na dvou místech – se oddělila závěsy, z jednoho výklenku nepoužívaných dveří se sklopila jakási postel, podle potřeby se ze zdi dala sejmout ještě jedna další. Ty takzvané „místnosti pro hosty" zkomplikovaly sice život značné části osazenstva, všichni jsme na to ale byli zvyklí. Dodatečné zmatky souvisely s tím, že v bytě existovalo několik provizorních kuchyňských koutů. A ty se občas nejen přemísťovaly, ale i slučovaly; zpravidla to souviselo s proměnami v koaličních vztazích mezi tetami.
Ale aby si o nás nikdo nedělal přehnaně negativní představy: všechny přítomné dámy byly až na jednu výjimku skutečné dámy, žily dřív ve vilách a měly služky. Moje nejmilejší babička Lizzy Schornsteinová se před válkou přátelila s baronkou Sidonií Nádhernou, znala osobně Karla Krause a pobývala v těch dobách občas i na Janovickém zámku rodiny Nádherných z Borutína. Tam se s chutí nechávala obsluhovat a obskakovat – i když ne zas tak často jako pan Kraus.
Rád bych vyjmenoval i několik mužů, kteří se v bytě alespoň krátce zdržovali, většina z nich ale nezanechala v mém životě prakticky žádné stopy. Vypařovali se postupně – buď byli násilím vystrnaděni, nebo prchli ke svým milenkám. A pak už se o nich nemluvilo. Jediný muž, který u nás zůstal, byl můj strýc STRÝC. Ten jednoho dne ale taky jaksi zmizel; odporoučel se tím, že se z ničeho nic ocitnul za bariérou postavenou ze skříní.
Strýc kolem sebe bez přestání rozviřoval atmosféru strachu, emitoval husté chuchvalce hrůzy – a zastrašoval tím bezděčně a bez generačních rozdílů všechny lidské bytosti; vlastně každého, kdo se třeba jen i náhodou motal v jeho blízkosti. Strach šel z celého strýcova těla, jeho emisní centrum byl ale jeho obličej, jeho oči a čelisti; ty zastrašovací poluce ovšem většinou probíhaly naprosto bezhlučně, beze slov, bez velkých gest – a my jsme na sobě díky tomu mohli v klidu pozorovat, jak strach člověku prolézá tělem, jak pozvedává stresovou hladinu a pomalu prosakuje do duše. Strýc nad námi vládnul mimo jiné pomocí svého neúprosného řemeslnického nářadí. Pro mě to byl samo o sobě už důvod, proč jsem ho musel nejen respektovat, ale i obdivovat. Kdyby se mu zachtělo a své pily, vrtáky, kleště, kladiva nebo dláta v boji proti nám skutečně nasadil, byl by nás mohl všechny bez problémů zmasakrovat. On ale nikomu neubližoval, nás děti nikdy nebil, omnipotentní ženy, kterými byl obstoupen, samozřejmě taky ne. Pohled na krev stejně nesnášel a všichni jsme o něm věděli, že při odebírání krve už několikrát omdlel. Můj strýc nebyl zlý, spíš by se o něm dalo říct, že to byl řemeslně nadaný člověk s výjimečnými kvalitami. O jeho manuálních velkočinech, při kterých se vždy znovu potvrdilo, že je barvoslepý a nemá absolutně žádný vkus, budu ještě podrobně referovat. Jeho nástrojové přepady a technicko-revoluční brutality, které opětovně končily menšími nebo většími katastrofami, byly zpravidla ireverzibilní. Proto bylo v podstatě jedno, jestli se výsledky jeho práce mým dámám líbily, nebo připadaly všem příšerné, hnusné, nepřijatelné – nebo přijatelné jen s křečemi. Původním povoláním byl strýc farář Církve československé. Založena byla roku 1920 a já si ji odedávna definoval následovně: KATOLICISMUS mínus PAPEŽ plus JAN HUS. Po válce se ale strýc stal komunistou, svou církev opustil a dal se naverbovat – jako mnoho mladých nadšených mužů v té době – do nově bujícího aparátu Státní bezpečnosti.
Rád bych teď ale něco řekl i na jeho obranu: že se strýc STRÝC obstavil bariérou ze skříní, bylo v jeho situaci naprosto nezbytné – dohnalo ho k tomu čiré zoufalství. Když se kdysi dávno jednalo o znovurozdělení či přeobsazení bytu, přidělily mu mé dámy sice největší pokoj, tenhle podlouhlý sál byl ale průchozí; demokraticky to jednání tenkrát určitě neprobíhalo. Vzhledem k přehnané velikosti toho sálu byl strýc přinucen umístit v něm různé skříně, skříňky a regály, které mu nepatřily; krom toho ještě nějaké truhly, krabice a jiné neskladné předměty – například štafle, dva vysavače a několik srolovaných koberců.
Jednoho krásného dne si tedy postavil svoji obrannou hradbu a nám ostatním ponechal jen úzkou průchozí chodbičku. Udělal to jednoduše tak, že všechny skříně a regály odsunul kousek od zdi. Obnažil tím sice jejich ošklivé, normálně odvrácené zadky, strýcovo komplexní řešení ale bylo neuvěřitelně praktické, dalo by se dokonce říct geniální. Některé skříně při odsunutí obrátil kolem osy. Pak se sice na jejich ošklivé zadní stěny musel dívat on, mohl k těmhle skříním ale přistavit postel, psací stůl a svůj posvátný sekretář. Na zeď té nově vzniklé chodbičky později zavěsil šeredné lampičky, které se daly schodišťovým vypínačem zapínat a vypínat. Vstup do jeho skutečně soukromého vnitřního areálu tvořil těžký závěs; ten vyplňoval jednu širší mezeru – tedy propust zanechanou mezi dvěma skříněmi. Toho závěsu se nikdo rád nedotýkal; do jeho říše se stejně vstupovalo jen tehdy, pokud to bylo naprosto nutné. Když se odpoledne slunce přesunulo přes střechu domu a strýc kouřil svou dýmku, zredukovala se jeho přítomnost na zářící oblaka hustého dýmu, která visela nad jeho obrannou baštou.

Z německého originálu Georgs Sorgen um die Vergangenheit oder Im Reich des heiligen Hodensack-Bimbams von Prag (vydalo nakl. Kiepenheuer&Witsch, 2010) přeložili Radovan Charvát a Jan Faktor. Pod názvem Jiříkovy starosti o minulost připravuje román k českému vydání nakladatelství PLUS. Ukázka je z kapitoly Z lágrů se většinou vracely jen dámy.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz