Robert Menasse: Evropský systém: občanský hněv a evropský mír

Email Tisk PDF

Evropsky system Menasse obalkaRakouský spisovatel Robert Menasse měl původně v úmyslu napsat román o Evropě, prózu v duchu dekadentních pocitů typu „Evropa ve světle zapadajícího slunce", jehož protagonistou se měl stát úředník Komise. Za tím účelem strávil řadu měsíců v Bruselu a studoval prostředí, navštěvoval instituce a jejich úředníky. Během této „praxe" byl nucen v mnohém přehodnotit běžně panující i své vlastní názory na „bruselskou byrokracii", na nejrůznější klišé a předsudky o nedemokratickém a byrokratickém labyrintu v institucích EU...


Místo románu (zatím) napsal esej o vztahu národních států a centrálních orgánů Unie. Bruselský „superstát" v něm nehájí (je kritikem z pozic zastánce Evropy regionů, jež by měla nahradit Evropu národních států tkvějící svými kořeny v 19. století), ale střízlivě posuzuje.
Český překlad knižní eseje, která může být vhodným – navíc velmi aktuálním – příspěvkem k orientaci v dané problematice, vydalo nakladatelství Novela bohemica (ISBN 978-80-87683-29-3).

 

Ukázka z knihy:
Zažíval jsem překvapení na překvapení, jako kdyby se tajně smluvili, že veškerá klišé a fantazijní obrazy, jež o eurokratovi obecně existují, mi na základě reality šmahem vyvrátí jejich pravým opakem.
Překvapení první: Komise je otevřená a transparentní instituce. Nalézal jsem otevřené dveře a úředníky ochotné podávat informace. A jestliže na chodbách budovy Berlaymont náhle narazíme na dlouhou řadu zavřených dveří, pak je to zvláštní případ; to se nalézáme na generálním ředitelství kultury (ale to je jiná historie).
Překvapení druhé: Bruselský úřednický aparát je extrémně štíhlý. EU má na správu celého kontinentu k dispozici méně úředníků než město Vídeň samotné.
Překvapení třetí: Bruselský úřednický aparát je extrémně úsporný a skromný. Pracovny úředníků dokonce i v horních patrech hierarchie jsou funkční, jinak nic. Prakticky neexistují žádné příjemnůstky a žádný luxus.
Překvapení čtvrté: Bruselský úřednický aparát je neuvěřitelně levný. Evropská unie má rozpočet ve výši jednoho procenta evropského hrubého společenského produktu. Na správu jednoho celého kontinentu a na plnění všech svých úkolů mají instituce EU (tedy „byrokracie") ročně k dispozici šest procent tohoto rozpočtu, to je tedy pouze 0,06 procenta evropského hrubého domácího produktu. Neexistuje žádný správní aparát a žádný velký politický projekt, který by byl tak levný. Náklady na znovusjednocení Německa činily (a činí) čtyři procenta západoněmeckého HDP per anno. (To je ostatně zajímavý příklad toho, jak velký je rozdíl i mezi cenou národního a evropského povědomí: pro německé národní povědomí nejsou náklady na sjednocení Německa příliš vysoké, a pokud ano, pak jsou samozřejmě nezbytné – ale náklady na evropské sjednocování se zdají být astronomické. Pro evropské povědomí jsou výdaje na prohlubování evropské pospolitosti překvapivě skromné, zato výdaje na sjednocení obou německých států ze značné části vyhozené peníze. Pokud by se totiž postupovalo cestou vstupu NDR do EU, bez okliky velkoněmeckého národního sjednocování, byla by modernizace NDR zásluhou podpůrných programů EU přišla podstatně levněji a jistě by probíhala méně potupným způsobem.)
Překvapení páté: úředníci jsou veselí. Potkal jsem velmi málo suchých a zkostnatělých lidí. V důsledku práce na evropském projektu se z atributů jejich národní identity staly podivnůstky, k nimž přistupují se sebeironií. Lze to formulovat i takto: po osvobození od nacionální zuřivosti se z mentality stává kultura.
Tu a tam jsem v těchto lidech, kteří konkrétně vyvraceli fiktivní obraz úředníka, přece jen dokonce spatřoval zas jistou fikci, novou fikci: jsou často ve své praxi, své práci, v konceptu svého života již tím, čím se stát by bylo nepochybně atraktivní, totiž Evropany: polyglotními, vysoce kvalifikovanými, osvícenými, zakotvenými v kultuře jejich původu, ovšem osvobozeni od iracionality takzvané národní identity.
Ale možná že to přece jen není fikce, ale verze 2.0 josefínského úřednického aparátu, který lze v jeho multinacionálnosti považovat v jistém smyslu za předchůdce dnešní evropské správy. Při vší kritice habsburské monarchie a při vší nedůvěře vůči jejímu pozdějšímu oslavování, základní vymoženosti josefinismu a habsburského úřednického aparátu jsou prokazatelné i v bývalých korunních zemích dodnes, téměř sto let po zániku mnohonárodního státu.
Jo, ha ha, odpovědí nyní vzdělaní kritici EU: Nebyla snad krédem josefínské správy věta „Všechno pro lid, nic prostřednictvím lidu"? Není přesně tohle zase ten problém? Že o tom, co je nejlepší pro celek, chtějí rozhodovat úředníci bez demokratické legitimity? Je přece jedno, tvrdí kritici, jak dobře to myslí úředníci Komise s těmi směrnicemi, které si tam upečou – nikdo je nevolil, nejsou prostě legitimováni.
Hovoříme o úřednících, a úředníci se nevolí. Ani v Německu. Každý systém potřebuje správní aparát, potřebuje úředníky. Existují různé možnosti, jak zajistit demokratickou legitimitu systému, a samozřejmě že demokratickou legitimitu EU je třeba vytvářet především posilováním Evropského parlamentu a změnou evropského volebního práva, ale je zcela groteskní požadovat demokratickou legitimitu od úředníků.
Lidé v úřednickém aparátu EU jsou, jak jinak, kvalifikováni svou kvalifikací. Tam, odkud přišli, doma, toho zanechali velmi mnoho – mnoho z toho, co by ne každý byl ochoten „kvůli džobu" opouštět: rodinu, sociální zakotvení, prostě všechno, co lze pozitivně spojovat s pojmem „být doma". Avšak na rozdíl od diplomatů, na něž se to rovněž vztahuje, nejsou vázáni životními zájmy určitého státu (které mohou myslícímu člověku za určitých okolností také lámat páteř – já například bych nechtěl být rakouským diplomatem v době, kdy Wolfgang Schüssel, jenž se při volbách umístil na třetím místě, ze sebe s pomocí Jörga Haidera učinil „demokraticky legitimovaného" kancléře a sestavil rakouskou vládu, která pěstovala kult austrofašistického vůdce Dolfusse a pod tímto baldachýnem dojednávala politické kšefty, jimiž se dodnes zabývají soudy); úředníci Evropské komise jsou vázáni výlučně principiální osvícenou racionalitou. Získali své pozice nikoli na základě paternalistických intervencí, protekce a stranické příslušnosti, nýbrž především na základě svého vzdělání a činorodosti: každý rok chce práci úředníka v některé evropské instituci dvacet pět až třicet tisíc lidí, ti pak absolvují komplikovaný třístupňový konkurz – místo jich nakonec získá možná sto. Stovka z třiceti tisíc! Musím se přiznat, že ty, co to zvládnou, obdivuju. Já bych to nedokázal. Já, při všem svém nadšení pro evropský projekt, bych neměl tu vytrvalost se na takovou zkoušku připravovat a pak ji absolvovat. Mohu však dosvědčit, že kvalifikace těch, kdo to dokážou, se zpravidla výrazně odlišuje od úhořovité kluzkosti, trudnomyslné přizpůsobivosti a protežované servilnosti těch, jejichž národní kariéry máme tak často před očima.
Rozdíl oproti klasickému národnímu úřednictvu, jenž je zároveň výstižným příkladem racionality evropského úřednictva, mi na velmi názorném příkladu osvětlil jeden úředník Evropské komise, Angličan, který předtím pracoval v kabinetu britského ministerského předsedy: „Když jsme diskutovali o nějakém problému v sekretariátu britského premiéra," vyprávěl, „a připravovali nějaké rozhodnutí, bylo v místnosti asi deset lidí, kteří se po půlhodině na všem shodli. Všichni měli týž sociální původ, mluvili týmž jazykem, absolvovali touž univerzitu, měli tytéž učitele, tedy se vším všudy stejný background. Byli součástí více či méně téhož systému sociálních vztahů, jenž byl ku prospěchu jejich kariérám, měli tytéž zkušenosti a tytéž názory. Měli ženy pocházející z téže sociální vrstvy a děti navštěvující tytéž elitní školy. Mnohem déle než o problému samém jsme pak ale diskutovali o tom, jak naše rozhodnutí prodáme médiím. Tady v Komisi je tomu právě naopak a to je pro mě stejně fascinující jako poučné: tady sedí pohromadě ženy a muži, a každý z nich je z jiné země, mají rozdílný background, pocházejí z rozdílných tříd či vrstev, jejich mateřské jazyky jsou rozdílné, chodili na rozdílné univerzity, většina z nich má partnery, kteří zas mají odlišné mateřské jazyky a odlišný background. Tady trvají tvrdé věcné diskuse celé hodiny, celé dny. V našich diskusích se soustřeďuje mnohem víc zkušeností, proudí do nich mnohem víc vstupních údajů, jsou kreativnější. O tom, jak pak dosažené výsledky naservírujeme médiím, nehovoříme nikdy. Protože se můžeš třeba rozkrájet – taková je bohužel naše zkušenost –, to, co z toho vyleze, se k lidem stejně dostane přefiltrováno národními médii."
Ti tak ostouzení úředníci Komise pracují prokazatelně v mnoha případech pokrokověji a racionálněji než každý jednotlivý členský stát EU sám. Jeden příklad: pracovní smlouvy byly v Německu až donedávna uzavírány na základě občanského zákoníku z roku 1923. Jen si to představme: rok 1923 – jako pracovněprávní základ na začátku 21. století! Právní služba Evropské komise tyto smlouvy přezkoumala, předložila je Evropskému soudnímu dvoru (ovšemže, zabývalo se tím mnoho úředníků!), jenž rozhodnutím, které Německo nakonec muselo uvést do praxe, podstatně zlepšil práva zaměstnanců a odstranil řadu diskriminačních ustanovení, která byla v Německu při uzavírání pracovních smluv do té doby legální.
Jen proti Německu probíhalo v minulých pěti letech více než šedesát takových řízení, jež u Evropského soudního dvora úspěšně vyvolala Evropská komise. Miliony lidí profitovaly z toho, že progresivní směrnice a nařízení EU nebo rozsudky Evropského soudního dvora anulují (overrule) národní právo, ale pak čtou nebo slyší, že tahle EU je byrokratické monstrum.
Zde se vnucuje – jak se domnívám, oprávněně – otázka, co by se získalo tím, kdyby se tento osvícený úřednický aparát dostal do větší závislosti na klasických demokraticky legitimizovaných instancích (národních vládách). Tito lidé by byli vázáni dispozicemi politických reprezentací volených na národní úrovni, v závislosti na náladách v zemích svého původu, skákali by, jak by pískala národní média, jež toužebná přání národních elit z prostředí hospodářství a politiky imperativně formulují jako mínění lidu, byli by závislí na krátkodobých zájmech vlád členských států, jejichž horizontem jsou příští volby, během krátké doby by začali produkovat jen samé neproduktivní, ne-li obecně nebezpečné rozpory – místo aby bez ovlivnění rovněž nevědomostí značných částí populace členských států EU, jejími resentimenty a poddanskými touhami po autoritativních vůdčích postavách vypracovávali racionální směrnice.
(Chci své poznatky a to, co od nich odvozuji, pouze předložit k diskusi. Netrvám na nich, znám námitky, sám je mám!)

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 09 Květen 2014 13:23 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz