Elizabeth Spellerová: Návrat kapitána Johna Emmetta



Elizabeth Spellerová: Návrat kapitána Johna EmmettaPíše se rok 1921. Tři roky po válce je svět úplně jiný, než jaký byl za vlády krále Eduarda. Laurence Bartram žije v poválečném Londýně osamělým životem. Snaží se vyrovnat se smrtí manželky a dítěte a s traumaty ze západní fronty, a tak píše knihu o dějinách londýnských kostelů. Náhle je však nucen opustit svůj klidný život a vrátit se do nejtemnějších časů války — sestra jeho bývalého spolužáka, kapitána Johna Emmetta, ho přesvědčí, aby se pokusil zjistit, co vedlo jejího bratra k sebevraždě. Co spojuje skupinu válečných básníků a spor mezi plukovníky? Byla Emmettova smrt opravdu sebevraždou, nebo spíš chybějícím dílkem v sérii dalších podezřelých úmrtí? Laurence se snaží znovu začít žít, ale poznává, že nic není takové, jaké se zdá, a že i jeho nejbližší mají svá tajemství.

První beletristickou knihu anglické spisovatelky, učitelky, novinářky a básnířky vydává v českém překladu Radky Knotkové brněnské nakladatelství Host (416 stran, 299 Kč, ISBN 978-80-7294-731-7).

Ukázka z knihy:

Bylo dokonalé zářijové ráno, na sytě modré obloze ani mráček a Laurencův vlak uháněl rovinami východní Anglie. Laurence tu oblast neznal nijak dobře, ani mu nepřipadala bůhvíjak malebná, ale toho nádherného rána bylo těžké ubránit se pocitu pohody. Jak vlak nabíral na rychlosti a nechával Londýn daleko za sebou, rostl v Laurencovi krásný pocit osvobození, navzdory pravděpodobné rozpačitosti následujících hodin. Pole se táhla až k obzoru, samá vybledlá strniště a kupky sena, příležitostně řada jilmů kolem cesty vinoucí se od jedné vesničky k druhé. Vše se zdálo nehybné, třebaže když se s rachotem řítili přes přejezd, spatřil Laurence koně zapřaženého do povozu s nákladem sena a dva cyklisty, jak čekají, až budou moci přejet na druhou stranu.

Zůstal klidný dokonce i tehdy, když v Cambridgi vystoupil z vlaku. Do města se zatoulalo venkovské léto — v záhonech u nádraží rostly povadlé astry a růže a v zemi nikoho mezi nástupištěm a laťkovým plotem se na ostružinících umazaných od sazí houpalo několik zralých ostružin. Na nástupišti se v pastelovém stínu čínských slunečníků smála skupinka mladých žen.

Ke své úlevě poznal Mary Emmettovou téměř okamžitě. Stála před pokladnou, oblečená do bledě zelených šatů a měkkého slamáku, a vlnité hnědé vlasy měla na šíji sčesané do drdolu. Kdysi veselý pohled jejích nazelenalých očí byl vážný. Jakmile k ní však Laurence vykročil, usmála se a on v tom starším, hubenějším obličeji poznal děvče ze svých vzpomínek.

Podala mu ruku. „Laurenci," řekla, „vítej v Cambridgi. Moc ti děkuji, žes přijel."

Měla široká, půvabná ústa a při řeči se jí ve tváři dělal důlek. Vypadala upřímně potěšená, že ho vidí, a o jejím zármutku svědčily pouze tmavé kruhy pod očima.

Nasedli do autobusu, který pomalu projížděl kolem botanické zahrady — tmavozelené džungle za úhledným zábradlím —, a kolem nich se rozkládaly přívětivé kamenné budovy starobylých fakult.

„Tak," prohlásila Mary, jakmile vystoupili u mostu svaté Magdalény, „stojíme na křižovatce mezi povinností a zábavou. Můžeme jít domů, ale pokud to uděláme, zabere si nás matka a teta Virginie. Bydlí teď s námi, dělá matce společnost." Protáhla obličej.

Laurence čekal, kam povede druhá cesta.

„Nebo," pokračovala, „bychom si mohli vyrazit do Grantchesteru na dopolední čaj, když je tak nádherný den. Můžeme jet autobusem nebo loďkou. Umíš odpichovat bidlem?"

„No, před víc než deseti lety jsem to uměl. Asi bych svoje někdejší dovednosti mohl podrobit zkoušce, pokud si troufáš."

„Případně se toho chopím já, taky to umím." Usmála se. „Ale nechat se vézt je mnohem větší zábava."

Ať už měl Laurence ohledně toho dne jakákoli očekávání, ani na chvíli by si nepomyslel, že jej stráví upíjením citrónové šťávy a posedáváním pod stromy tak obtěžkanými ovocem, že se větve budou pod jeho vahou sklánět až k zemi a vytvářet jakési zeleně mřížované jeskyně. Proti proudu řeky se dostali celkem rychle. Pramici uvázali kousek od několika dalších loděk, na břehu od sebe odehnali mušky a vydali se loukou směrem k čajovně. Kromě jejich kroků v suché trávě bylo v dálce slyšet již jen chřástala polního.

Mary se ho zeptala, zda někdy četl báseň, kterou o vesnici napsal Robert Brooke, a Laurence pocítil nesmyslnou radost, že z ní dokáže odrecitovat aspoň část.

„Jednou jsem ho potkala," podotkla Mary. „Nemyslím, že jsem na něj udělala kdovíjaký dojem — na tu jeho partu jsem byla příliš mladá a málo krásná i chytrá —, ale John ho měl rád. Často sem jezdili, povídali si a četli. Tak jsem se o té čajovně dozvěděla. Ale tuhle řeku mám vážně ráda. Cambridge někdy bývá tak zaprášená a zažloutlá, zato řeka je vždycky chladná a zelená. Připomíná mi to tu náš starý dům. Kdybych mohla, žila bych někde na ostrově nebo na hausbótu."

„Asi tě to vyděsí, ale když jsem ještě chodil na Oxford, říkával jsem si, že jsi jako vodní žínka," vyhrkl Laurence. Na okamžik nemohl uvěřit, že plácl něco tak směšně nevhodného, ji však jeho absurdní přiznání natolik potěšilo a rozveselilo, že se musel smát spolu s ní.

Laurence se začal sám sebe ptát, zda uběhne celý den, aniž by se zmínili o pravém důvodu jeho návštěvy. Pouze téměř nedotčený dortík na talíři naznačoval, že Mary Emmettová je neklidnější, než vypadá. Laurence seděl a mžoural do světla, zatímco bojoval s ospalostí vyvolanou sluncem a předešlým odpichováním loďky. V uplynulých letech se velmi dobře naučil vycítit zvraty v rozhovoru tak, aby jej stačil zavčas vychýlit ze směru, který by mohl vést k řečem o Luise a k projevům soucitu. Teď se však ocitl v opačném postavení a snažil se docílit něčeho, co by John zvládl zcela přirozeně.

„Má se tvá matka dobře?" pokusil se.

„Ne," odpověděla Mary. „Ne, nemá. Nikdy nebyla obzvlášť silná, a teď se prostě stáhla ze světa. Všechen ten strach o Johna během války a pak krátkodobé štěstí, když se vrátil domů. Jenže brzy se nade vši pochybnost ukázalo, že něco je vážně špatně. Jeho agresivní výbuchy ji děsily a uváděly do rozpaků. Zapletl se do nějaké rvačky, daleko odsud, a zatkli ho. Nechtěl o tom mluvit, ale byli by ho obžalovali, kdyby nenastoupil do pečovatelského ústavu. Matka pochybovala, jestli bylo správné dát ho do blázince — protože právě to jsme udělaly, obě jsme to tak cítily. Pořád mlčel a něco se mu stalo s rukou. Jeho život se tím ještě zhoršil. Potřeboval nás. Potřeboval někoho, kdo by ho miloval."

„Určitě vás chápal," ujišťoval ji Laurence. „Promiň, to je děsná fráze." Napadlo jej však, zda John nepotřeboval být od své přespříliš pečující matky spíše dál.

„Ano, ale bylo to odsud tak daleko, obklopovali ho cizí lidi, a navíc si nejsem úplně jistá, nakolik jsou milí — ti, co to tam vedou. Nejsou příliš hodní. A pokud mám být upřímná, nejhorší ze všeho je, že se nám po jeho odjezdu opravdu ulevilo."

Zachvěl se jí hlas. Laurence bez rozmýšlení natáhl ruku, aby ji utěšil, a okamžitě si v duchu vynadal za svou bláhovost, neboť nejenže na ni nedosáhl, ona si ani ničeho nevšimla. Po chvilce ruku zase stáhl. Na minutu nebo dvě zavládlo ticho, pouze vosy poletovaly kolem džbánu s ovocnou šťávou a bzučely.

„Myslíš, že tam s ním špatně zacházeli?"

„No, to možná ne, spíš mu ne vždy rozuměli. Byl komplikovaný."

Vylíčila mu všechno, co o Johnových posledních dnech věděla, její vyprávění se však příliš nelišilo od toho, co mu napsala ve svém dlouhém dopise. John skončil v Holmwoodu, ústavu v městečku Fairford v Cotswolds, kde se již dlouhá léta specializovali na neurastenii. Před válkou se tam léčilo víceméně stejné množství mužů a žen, avšak brzy se nemocnice začala plnit nemocnými důstojníky.

„Psychický šok, tak tomu dnes říkají. Ale abych jim zase nekřivdila — John se u nich rozpovídal, a než jsem ho viděla naposled, přibral."

„Kdo to tam řídí?" zeptal se Laurence.

„Léčbu má na starosti jistý doktor Chilvers, ale myslím, že jeho syn je spoluvlastníkem — podle všeho do chodu ústavu hodně mluví. Doktor Chilvers je hodně starý, ale očividně dělal, co mohl. Jeho synovi, Georgeovi, bylo tehdy pětatřicet a nepřipadalo mi, že by sloužil ve válce. Dělá advokáta. Nezamlouval se mi. Řekla bych, že zaměstnanci z něj byli nervózní. A buďto mají Chilversovi slušné rodinné jmění, nebo na Holmwoodu opravdu vydělávají. Je to nespravedlivé? Nejspíš ano." Pospíšila si: „Ale proč by se jim koneckonců nemělo dařit? Někdo se o ty chudáky postarat musí."

„Čekal někdo, že se to tak zvrtne?"

„Myslela jsem, že sebevražda je tím posledním, co by John udělal. Dřív možná, ale tehdy ne. Viděla jsem ho asi šest týdnů před tím, než... utekl. A působil trochu roztěkaně. Já to však považovala svým způsobem za dobré znamení. Vadilo mu, že je zavřený. Prý musel něco zařídit, takže si na to určitě chtěl udělat čas. Trochu si se mnou povídal. O Suffolku. A hodně o otci. Tvrdil, že spousty věcí lituje — neřekl čeho, ale já předpokládala, že mluví o válce. Ale stejně jsem si tehdy říkala, že je aspoň víc sám sebou. Vlastně jsem při odchodu cítila nejvíc naděje za dlouhou dobu. Dokonce jsem matce navrhla, aby jela Johna navštívit."

Ztichla a zhluboka se nadechla. Seděli tak nehybně, že na stůl přihopkal vrabec a začal sezobávat drobečky. Odletěl, jakmile Mary opět promluvila, a usadil se o kousek dál na opěradle židle.

„Samozřejmě to neudělala. Už ho nikdy nespatřila. Johnovi se o Štědrém dnu udělalo v kostele nevolno, nebo to alespoň předstíral. Hlídač z ústavu ho vyprovodil ven, ale on ho buď srazil k zemi, nebo odstrčil stranou — zaleží na tom, které verzi věříš. A tak John utekl, a nakonec ho našli mrtvého v lese. Bůh ví, jak dlouho tam ležel. Možná tam dokonce nějakou dobu žil. Byla to pro nás strašná, strašná rána.

Buď jak buď, doktor Chilvers zřejmě při vyšetřování vypověděl — my tam nejely, matku by to příšerně rozrušilo a já bych to sama nezvládla —, no prostě tvrdil, že John u nich měl škraloup. Prý jen o několik týdnů předtím ‚uprchl'. Uprchl! Vždyť do Holmwoodu přišel dobrovolně!"

To už seděla vzpřímeně, lokty měla položené na stole a skrz krempu slamáku jí na pokožku dopadaly sluneční paprsky. Je krásná, pomyslel si Laurence.

„Pak ho nějakou dobu drželi zavřeného v malé místnosti," pokračovala. „Už jen to by stačilo, aby zešílel. Není divu, že znovu utekl. Jenže Chilversův úlisný syn doktorovu historku potvrdil a jeden z hlídačů prohlásil Johna za vznětlivého." Vypadala rozrušeně. Odmlčela se, jako by chtěla počkat, až Laurence pochopí onu nespravedlnost v celé šíři. „Jako by snad ostatní pacienti byli nějakým vzorem vyrovnanosti. Neustále se vraceli k tomu, čemu říkali ‚násilný útok' na jejich strážného, tehdy před kostelem. Už ale nedodali, že jinak se John na svobodu dostat nemohl."

Laurence se nejspíš zatvářil zmateně, protože Mary dodala: „Ovšem, lidé jako John někdy opravdu páchají sebevraždu. To já vím. Koneckonců jen několik měsíců před Johnovým příjezdem tam měli jiné úmrtí — přímo v budově. Jenže když John zmizel, čekali dvanáct hodin, než zavolali policii. Mladý pan Chilvers mezitím jezdil po okolí a snažil se ztraceného pacienta najít, aniž by vyvolal rozruch. Kdyby do hledání zapojili víc lidí, možná by Johna objevili dřív."

Nedokázala potlačit slabý třas rukou, hovořila však zcela klidně. Přejela prstem po sklence.

„Ale víš, on vlastně umřel cizí člověk. John odešel už před lety."

Laurence si přál, aby jí mohl povědět, že se mu její bratr ozval a že jí činy toho cizího člověka dokáže osvětlit. Chtěl věřit, že by se s Johnem spojil, kdyby o jeho potížích věděl, obával se však, že by to stejně neudělal. Především se vůbec neměl svému příteli vzdálit.

„Podívej," začal, aniž by tušil, k čemu se to zavazuje a zda smutnou, ale ve skutečnosti prostou událost jenom nekomplikuje. „Můžu zkusit něco zjistit. Nevím tedy, jestli dokážu víc, než co jsi už sama udělala, ale alespoň se poptám u lidí, které jsme oba znali. Většinou z internátu, možná i z Oxfordu. Uvidíme, třeba se po válce na někoho obrátil. Času mám dost."

Už v té chvíli mu bylo jasné, že jí nechystá nic než zklamání. Tolik spolužáků z jejich ročníku zemřelo, a John se stejně s nikým důvěrně nestýkal. Pojem „lidi z internátu" zahrnoval pouze a jednoduše Charlese Carfaxe. Mary se však neodolatelně rozzářila, a tak pokračoval: „Přinejhorším bych si mohl promluvit s těmi z Holmwoodu, třeba je něco napadne." Jakmile to vyřkl, uvědomil si, jak je nepravděpodobné, že by se dokázal úspěšně utkat s lidmi, k jejichž živobytí patří diskrétnost.

„Když John umřel — tedy po jeho smrti —, nám poslali kufr s jeho věcmi," řekla. „Není toho moc, jen šaty a knihy. Drobnosti."

V její tváři se usadil výraz tak hlubokého smutku, že Laurence při pohledu na její pohnutí pocítil rozpaky a bolestně si připomněl vlastní pocity, když tehdy držel v rukou Luisiny věci.

„Ty z nich ale možná něco vyčteš. Jsou mezi nimi skici a rukopisy, taky několik fotografií. Znáš Johna z jiné stránky než my, třeba ti ty věci něco řeknou."

Netušil, jak jí má povědět, že jejího bratra vlastně nikdy pořádně neznal.

Ochladilo se. Laurence zaplatil za čaj a vrátil se s Mary ke kotvišti, kde se na vodě pohupovala už jen jejich pramice. Cesta zpět byla díky lehkému vánku rychlejší, ale také studenější. Mary nakonec přijala kabát, který jí Laurence nabídl. Sám odpichoval loďku při zdánlivě nekonečné plavbě po proudu řeky. Po nějaké době ho Mary vystřídala a Laurence jí bidlo vděčně přenechal — ramena jej samou námahou bolela. Byl úplně zbrocený potem a brzy se klepal zimou. Když se konečně ocitli na pevné zemi, byli oba zcela vyčerpaní.

Krátkou vzdálenost k Emmettovic novému domu ušli v tichosti. Laurence si dosud vzpomínal na jejich starý domov v Suffolku, a tak ho překvapila nudná skromnost úzkého a vysokého obydlí, v němž žily teď. Cihly měly našedle žlutavou barvu a nevelká okénka se vedle sebe tísnila. Vlhké základy obrůstalo kapradí a mech. Co se stalo s tím pohodovým životem, který vedli před válkou?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 26 Duben 2013 09:50 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB