Carin Bartosch Edströmová: Furioso



Carin Bartosch Edströmová: FuriosoKonečně klasická detektivka, nadchla se zahraniční kritika nad prozaickým debutem švédské autorky. Její Furioso se ale přece jen v něčem vymyká, odehrává se ve světě vážné hudbu, tedy v prostředí, které Carin Bartosch Edströmová (1965) dobře zná – je totiž hudební skladatelkou, podílela se také na organizaci hudebního festivalu. Příběh jejího prvního románu se odehrává na odlehlém ostrově daleko od všedního života. Členky smyčcového kvarteta tu chtějí v klidu nahrát své nové album. V malé ženské komunitě, do níž zásahem osudu vstupuje muž, ovšem ožívají staré lásky, viny, tajemství a touhy. Emoce se stupňují v dramatické fortissimo. Když na scénu přichází policejní komisařka Ebba Schröderová, je jí jasné, že vyřešit případ vraždy, která se tu udála a ve které hrají roli odhalená tajemství, temné pohnutky a břemeno viny, nebude vůbec lehký úkol. Členění románu a charaktery postav jsou inspirovány Mozartovou „operou oper", příběhem o věčném prostopášníkovi donu Giovannim. Hudba hraje v knize klíčovou roli, skrze ni postavy prožívají a vyjadřují své city. Tón v této prozaické skladbě udává vážná hudba, touha a zločin. Český překlad Furiosa vydává brněnské nakladatelství Host (558 stran, 349 Kč, ISBN 978-80-7294-633-4).

Ukázka z knihy:

Ebba zavřela oči a ponořila se do hudby. Sice měly vynikající místa v přízemí, ale na zpěváky se nedalo dívat, aniž by ji jejich nemožné vystupování na jevišti rušilo. Jak se mohli nechat přemluvit k interpretaci, která umisťuje Mozarta do prostředí cestovní kanceláře na Mallorce v šedesátých letech? Zpívali dobře, dokonce fantasticky, a Královský dvorní orchestr hrál pod vedením mladého dirigenta svěže a energicky. Ale dona Anna na prahu důchodu a Masetto takový kolohnát, že se musí ke své Zerlině sklánět, aby ji mohl obejmout, to se nedalo vydržet. Navíc museli pobíhat po jevišti v pestrobarevných plavkách, což jim na sebevědomí nepřidalo. Ať už je opera jakkoli nerealistickou uměleckou formou, existují hranice, které musí fantazie dodržovat, aby bylo představení věrohodné. Z tohoto pohledu je vděčnou rolí komtur. Ten jenom dělá, že je mrtvý.

V kabelce jí zavibrovalo. Ebba ji opatrně rozepnula a sáhla po mobilu. Když strčila ruku dovnitř, něco ji zastudilo. Okamžitě kabelku přivřela. Rychle se rozhlédla a ujistila se, že Marianne, Charlotte ani Eva si nevšimly, že v její perlami vykládané kabelce od Gucciho leží pistole. Byly zcela pohlcené představením. Pomalu přejela bříšky prstů po hladké linii hlavně až k místu, kde začínaly drážky. Jak smyslné a děsivě zakázané. Se svou pistolí se za ta léta velmi sžila, ale stále cítila nepatrný záchvěv vzrušení, kdykoli položila prst na spoušť. Zatímco její prsty hladily pažbu, pozorovala čím dál znechuceněji, jak dona Anna s donem Ottaviem nasucho plavou tam a zpátky po scéně. Pohrávala si s myšlenkou, že zbraň vytasí a dvěma dobře mířenými ranami ukončí jejich utrpení. Není snad vražda, kterou spáchal na Mozartově opeře režisér, horší než rána z milosti zasazená s nejčistšími kulturními úmysly?

Vražda ve stockholmské Opeře je navíc klasika, i když král Gustav III. zhynul rukou atentátníkovou ještě ve staré budově. Jak vlastně mohla být tak hloupá, že si vyšla do Opery s pistolí? Není divu, že měla kabelku tak těžkou. Hlavně že taštičku se šminkami si s sebou nevzala. Svůj poloautomatický SIG Sauer měla vždycky v malé kabelce od Chanela s kostkovanou výšivkou a zlatým řetězem. Dobře uzamčený v třetí zásuvce skříně v ložnici. Jenže těsně předtím, než vyrazila, stála před zrcadlem a nemohla se rozhodnout mezi dvěma kabelkami. Přesypávala věci z jedné do druhé a zpátky a nevšimla si, jak čas letí. Když velké pendlovky v obývacím pokoji odbily pátou, uvědomila si, že přijde na domluvenou schůzku s kamarádkami u vchodu do Opery pozdě. Ve spěchu popadla špatnou kabelku, zamkla Chanela doma do skříně a vzala si Gucciho. A v něm zrovna měla pistoli.

Mobil zabzučel znovu. Vytáhla ho a diskrétně si přečetla zprávy. První byla od šéfa. Přikazoval jí, aby okamžitě přišla na stanici. Druhá byla od Magnuse Skoglunda, kolegy, který měl dnes mít službu místo ní: „Sorry Ebbo! Spletl jsem si směny. Sedím v hospodě a mám v sobě tři piva. Vezmeš to za mě? Díky moc! Magnus".

Čert vem Magnuse a jeho piva! pomyslela si Ebba a zavřela kabelku. Už dlouho plánovala, že stráví večer se svými třemi nejlepšími kamarádkami. Měly zamluvený stůl v Operním sklípku, kde si chtěly po premiéře dopřát vynikající večeři. Magnus Skoglund si s ní před třemi týdny vyměnil směnu, aby mohl o víkendu jet na ryby, a teď se ani neumí podívat do rozpisu. Ne, Ebba rozhodně nehodlala obětovat paštiku z kachních jater a rebarborový kompot, aby se její nestydatý kolega mohl dál nalévat pivem. Ráznými pohyby palce napsala nejdřív jedovatou textovou zprávu Magnusovi a pak odpověď Karlu-Axelu Nordfeldtovi, že sedí na premiéře v Opeře a bohužel není k dispozici.

Opona spadla a zase se vznesla za nadšeného potlesku diváků. Představení skončilo. Ebba chtěla vstát a schovat program a mobil, když vtom se jí kabelka převrhla. Zděšeně sledovala, jak pistole klouže po nakloněné parketové podlaze někam pryč. Rychle odstrčila Marianne a prodírala se přes řady sedadel. Pistole se blýskala na zemi mezi nohama kráčejícíma k východu. Tu a tam o ni někdo zavadil a změnila směr. Ebba celou dobu sledovala její dráhu pohledem, proplétala se davem lidí, uskakovala sem a tam a nakonec se sehnula, aby zbraň zvedla. Přesně ve chvíli, kdy si přidřepla a natáhla ruku, přišlápla pistoli nějaká starší dáma v lodičkách s vysokými podpatky. Ebba k ní vzhlédla.

„Promiňte," oslovila ji s ohleduplným výrazem, který říkal, že ji nerada zbytečně obtěžuje, „myslím, že mi na něčem stojíte."

Dáma se podívala dolů, uviděla pistoli a ztuhla strachy. Zkameněla tak, že nedokázala nohu zvednout. Ebba pomalu natáhla ruce deset centimetrů od její boty. Opatrně pohybovala prsty, jako by nevěděla, jestli jí má z té prekérní situace nějak pomoct.

„Kdybyste mohla jenom malilinko nadzvednout nohu, prosím vás..." Ale paní byla úplně ochrnutá hrůzou. Ebba dobře uváženým pohybem vsunula dva prsty pod klenbu podrážky a zvedla botu. „Tak, ano. Děkuji vám." Druhou rukou vzala pistoli, přitáhla si ji a znovu spustila botu na zem.

„Člověk by si skoro myslel, že jsme tu dnes večer byli na Popelce," zavtipkovala Ebba, mrkla a smířlivě se na ni usmála. Paní jí úsměv neoplatila. Její obličej mezitím zpopelavěl. Aby neomdlela, sevřela každou rukou jedno opěradlo židle, až jí zbělely klouby. Ebba diskrétně schovala pistoli do kabelky a mírně poklepala na klopu, jako by se chtěla ujistit, že pistoli uložila bezpečně tam, kam patří.

Otočila se, jako by se nic nestalo, a pokračovala k východu. Hledala kamarádky, ale v tom shonu je nikde neviděla. Když si vyzvedla z šatny kabát, ucítila na rameni něčí ruku. Ohlédla se a spatřila Evu.

„Šampaňské," pronesla Eva rozhodně, „teď hned."

„Včera bylo pozdě," souhlasila Ebba, „nebo můžeme spláchnout tu bídu rovnou něčím ostřejším."

„Podle mě to docela ušlo," namítla Marianne.

„Copak nemáš soudnost, ženská? To jsi soudkyně? Tahle inscenace, to byl zločin," zasmála se Ebba. „Naproti tobě bych teda nechtěla sedět na lavici obžalovaných."

Po cestě k velkému schodišti jí v kabelce znovu zavibrovala příchozí zpráva. Ale tentokrát se jí nechtělo mobil vytahovat. Dnes večer rozhodně neměla v plánu pracovat. Ať si Karl-Axel najde za Magnuse jinou náhradu.

Ke vchodu do Operního sklípku to bylo nejvýše padesát metrů, ale když Ebba koutkem oka zahlédla policejní auto na mostě Norrbro, raději přidala do kroku. Protáhla kamarádky skrz pomalé masy návštěvníků premiéry, které jim blokovaly cestu.

Když si sedly ke svému stolu s výhledem na Královský palác, konečně nastal klid. S jídelním lístkem a sklenkou perlícího šampaňského v ruce se Ebba snažila zaplašit neodbytnou myšlenku na nepřečtenou textovou zprávu v kabelce. Nemusí mít špatné svědomí. Teď má přece povinnosti jen vůči sobě a svým kamarádkám, musí se kochat nádherným secesním nábytkem, lustry na stropě, obkládanými zdmi s obrazy ve zlatých rámech. A také světly nočního Stockholmu, jež sem pronikají vysokými oválnými okny.

Ebba bloudila pohledem po nevelké, ale dobře sestavené nabídce v jídelním lístku. Paštika z kachních jater je jasná volba. A k tomu něco sladšího, možná sklenku ryzlinku? Rozhlédla se po spolustolovnicích a zahřálo ji u srdce, že není sama. Charlotte Martinová a Eva Björnkvistová patřily k jejím nejstarším kamarádkám. Znaly se už od školy. Na druhém stupni nakrátko vytvořily jednu z velmi mála punkových kapel v Djursholmu. Eva hrála na kytaru, Charlotte na baskytaru a Ebba na bicí. Říkaly si Černá Ebba a odehrály tři vystoupení. Pak ale jednoho dne uslyšely v rádiu píseň „Do zbraně". Vzpoura a anarchismus, jako když vyšije. Jenže hned při úvodních verších textu pochopily, že samy patří k měšťákům, které by zpěvák chtěl vystřílet. Když navíc ona kapela z Rågsvedu měla tu drzost, že jim — jak pevně věřily — šlohla jméno a zkomolila ho na Ebba Grön, rozpustily na protest Černou Ebbu a místo toho založily klavírní trio. Dál vystupovaly na koncertech ocvočkované a v kůži, ale v repertoáru už měly Ravela a Beethovena. Stejně jako ti kluci ze stockholmské jižní periferie se ani ony nedokázaly úplně odříznout od svého původu.

Dnes chodily Ebba a Charlotte dvakrát týdně plavat do bazénu v Mörby, každé úterý a pátek. Eva se na nějakou dobu odstěhovala do zahraničí a z party vypadla. A pak se jednou všechny tři ocitly se svými syny u jednoho hokejového hřiště a okamžitě znovu navázaly kontakt, jako by ho nikdy neztratily. S Marianne Forssovou se Ebba seznámila až při vzájemné spolupráci, když Ebbin případ skončil u soudu. Pak Marianne získala místo u Švédského odvolacího soudu a už se tolik pracovně nestýkaly. Marianne však rychle zapadla do jejich těsného kroužku a všechny čtyři dámy ve středních letech spolu začaly párkrát do měsíce chodit do divadla, na koncerty nebo — jako dnes — na operu. Jediná Charlotte byla ještě vdaná. Marianne a Eva byly rozvedené a Ebba už byla několik let vdovou.

Zrovna když se jí podařilo vytěsnit z mysli nepřečtenou zprávu v mobilu, uslyšela blížící se kroky. Nebylo to neslyšné kroužení vrchního mezi stoly. Kroky patřily někomu, kdo byl podstatně neotesanější, ale pod uniformou ukrýval dobré a laskavé srdce. Stoupl si hned vedle ní, ale Ebba se ještě nepřinutila k němu vzhlédnout. Z tázavých obličejů kamarádek, které zahlédla přes okraj jídelního lístku, jí však bylo jasné, že už nemá kam utéct.

„Co myslíš, Svene," řekla, aniž by se na něj podívala, „když si vyberu smaženého mořského okouna s artyčoky, rizoto s boby, cibulovo-pórkovou pěnu a želé z ibišku, mám si k tomu dát lehčí červené víno, nebo zůstat u bílého, jen přejít na sušší odrůdu? Jé, hele! Tady mají Gevrey-Chambertin, ročník 2006, tomu nemůžu odolat. Otázkou ale je, jestli se hodí k rybě." Neklidný policista rozpačitě zašoupal nohama, založil si ruce na hrudi, ale hned je dal zase dolů. Strčil si je do kapes a přitom se mírně pohupoval na podrážkách dopředu a dozadu.

„Ebbo..." začal a nesměle si odkašlal.

Ebba hlasitě sklapla jídelní lístek a svěsila ramena. Teprve teď si všimla, že hovor v restauraci utichl a pozornost všech hostů je upřena k ní. Když už byla zahnaná do kouta, rozhodla se, že jim aspoň připraví menší podívanou.

„Ano, strážníku," odpověděla polohlasně a konečně na něj pohlédla, „odveďte mě do vazby."

Naklonila se nad stůl a obrátila se důvěrnějším hlasem na kamarádky: „Promiňte, že vás opouštím. Co k tomu mám říct, mám šéfa balvana, který mi nedopřeje soukromý život."

Eva se natáhla k Ebbě, vzala ji za ruku a stiskla. Charlotte, která seděla vedle ní, ji objala, chápavě mrkla a krátce přikývla.

„Takže dnes budeš o chlebu a vodě, Ebbo," mlaskla Marianne, „vydrž a nepovol, až tě budou mučit peříčkem. Připijeme si na tebe."

Ebba vstala, vzala si kabelku a se vztyčenou hlavou odešla ze ztichlého podniku. U jednoho stolu si všimla dámy, která jí předtím stoupla na pistoli, jak se vystrašeně choulí za vinným lístkem. Ebba dvakrát rychle povytáhla obočí a dáma se přikrčila ještě níž.

Před Operním sklípkem parkovalo policejní auto. Ebba si sedla dozadu, ztěžka se opřela a přimhouřila oči. Slyšela, jak si Sven sedá na místo řidiče a otáčí klíčkem v zapalování.

„Tak jo," vydechla dlouze, „co se zase děje?"

„Úmrtí v šérech," odpověděl Sven a pohlédl přes zrcátko do jejích velkých hnědých očí. „Nordfeldt trval na tom, že to máš vyšetřovat ty."

Ebba pokrčila rameny a vytáhla mobil, aby si konečně přečetla zprávu od šéfa, které se do poslední chvíle snažila vyhnout. Najednou zbystřila a narovnala se, protože spatřila jméno, které velmi dobře znala. Večerní neochota byla pryč, vystřídal ji hluboký šok. Je to snad znamení, že má dnes s sebou služební pistoli?

© Carin Bartosch Edström
© Host
Translation © Helena Matochová

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB