Anders de la Motte: [game]



přebal Game REPRO Knižní klubNejlepší švédský kriminální debut roku 2011, úvodní díl trilogie překládané do šestadvaceti jazyků, thriller o moderních IT technologiích, nabitý akcí, překvapivými zvraty a nečekanými rozuzleními. Třicetiletý Henrik Pettersson, zvaný HP, se vrací z nočního tahu stockholmskou podzemní dráhou domů. Na sedadle proti němu leží mobilní telefon, který po chvíli zabliká a vyzve ho esemeskou ke vstupu do hry. Naivní Henrik neodolá. Za první splněný úkol obdrží na účet finanční odměnu. Díky další dobře odvedené práci získá přístup na svůj herní profil – a zjistí, že už ho podporuje menší fanklub… Zadání jsou stále nebezpečnější, ohlasy stále větší a částky na kontě stále vyšší. Pak přijde úkol, jehož splnění obnáší útok na lidské životy. HP netuší, že půjde i o jeho blízké. Ze hry však není cesty zpátky… V českém překladu Čeňka Matochy vydává knihu (ISBN 978-80-242-3923-1) nakladatelství Knižní klub, v nové edici Světový bestseller. 
Anders de la Motte (1971) je bývalý policista, poté šéf ochranky velké IT firmy. Momentálně pracuje jako mezinárodní konzultant bezpečnostních služeb. Jeho trilogie Geim (2010), Buzz (2011) a Bubble (2012) reprezentuje novou vlnu švédské kriminální literatury.

Ukázka z knihy:
Wanna Play a Game?
Ten text se na displeji objevil už po x-té a HP ho už po x-té naštvaně odklikl. Ne, nechce hrát žádnou blbou hru. Snaží se jenom vykoumat, jak ten mobil, který drží v ruce, funguje a jestli umí i něco tak prostého, jako je telefonování.
Lokálka z Märsty, začátek července, směr centrum.
Skoro třicetistupňové vedro, košile se lepila na záda a jazyk přisychal k patru. Cíga samozřejmě došla a jedinou útěchou, která se mu nabízela, byl průvan, který se dral dovnitř mrňavým větracím okénkem nad jeho hlavou.
Párkrát si přičichl k tričku a zkontroloval si dech. Výsledek přibližně odpovídal jeho očekávání. Sex na hřišti soupeře, kocovina a v hubě jak v polepšovně, jupííí! Skoro perfektní nedělní dopoledne, nebýt drobného detailu, že byl čtvrtek a on měl být už dvě hodiny v práci. Ve zkušební době.
No a co!
Stejně ten jeho mekdžob stojí za velký hovno, jsou tam samí debilové a šéfuje jim certifikovanej vůl.
Je důležité začlenit se do kolektivu, Petterssone. No to víš že jo! On bude tak akorát prozpěvovat spirituály a hrát flašku s bandou lůzrů. Nastoupil tam čistě jenom proto, aby mu pracák obnovil dávky.
Suck my ass, mofos!
Objevil ho těsně za Rosersbergem. Malý stříbřitý předmět na sedadle naproti přes uličku. Někdo tam před chvílí seděl, ale už vystoupil a vlak se rozjížděl. Takže volat a mávat by nebylo k ničemu, i kdyby ho napadlo zahrát si na posledního spravedlivého.
As if…!
Svoje věci si má sakra každej hlídat!!
Raději se rozhlédl, ze zvyku zapátral po bezpečnostních kamerách, a když usoudil, že je na ně tenhle vagon moc starý, přesedl si, aby se na svůj nález v klidu koukl.
Mobil, přesně jak si myslel, a rázem mu to zlepšilo ráno.
Nový model, takový ten bez tlačítek, jenom se zasklenou dotykovou obrazovkou.
Sweet!
Kupodivu nikde nenašel jméno výrobce, že by to byl tak exkluzivní telefon, že to ani není potřeba? Nebo jsou ta čísla vyrytá vzadu vlastně značka?
128, stálo tam slabě reliéfním světle šedým písmem, vysokým ani ne jeden centimetr.
Nevzpomínal si, že by o takovém výrobci mobilů někdy slyšel.
Ale what the hell…
To mu u Mobilovýho Řeka hodí přes pětikilo, míň tenhle
telefon stát nebude. Anebo možná HP vyplázne pár
stovek na prolomení blokace čísla IMEI, kterou si majitel určitě brzo aktivuje, a nechá si to sluchátko pro sebe.
Ale to asi nehrozí…
Jeho dlouhodobě napjatá finanční situace včera večer definitivně praskla.Na účtu už měl dávno prázdno a všechna záchranná lana spálil. Ale čórka sem, čórka tam a kasa bude brzo zase plná…
Člověka, jako je on, nikdo neudrží dlouho dole, amobil toho byl živým důkazem. Převracel ho, otáčel a zblízka ho zkoumal.
Mobil byl malý, elegantní, jen o málo větší než jeho dlaň, a kryt měl z leštěné oceli. Dírka na zadní straně prozrazovala, že je vybaven kamerou, a nahoře byl připevněn černý úchyt, kterým se telefon nejspíš dal připnout na šaty. Úchyt ostře kontrastoval s jinak minimalistickým designem a HP se ho zrovna pokoušel ulomit, když tu náhle obrazovka ožila.

Wanna play a game?

zeptala se a objevily se dvě ikony, YES a NO.
HP sebou překvapeně trhl. V kocovinovém kómatu se ani nepodíval, jestli je mobil zapnutý.
Trapas!
Zmáčkl prstem ikonu No a pokusil se vykoumat, jak se otevírá menu. Když bude mít štěstí, pár dnů bude z mobilu moct volat, než ho majitel nechá zablokovat.
Ale místo aby se na telefonu ukázalo nějaké hlavní menu, přístroj jen zopakoval otázku. HP ji pořád dokola odmítal – kolikrát, to už zapomněl –, rostl v něm vztek a chybělo maličko, aby to vzdal.
Cihla jedna debilní!
Párkrát polkl, aby se mu nezvedl kufr. Taková šílená kocovina, už by měl mít dost rozumu na to, aby nemíchal.
Dal by si cigáro, až by brečel. A ta ženská, fúúj, to byl totálně tragickej úlovek, ale co taky čekat, když člověk vyrazí balit na předměstí?
Když ranní slunce nemilosrdně odhalilo její kazy, nakecal svému včerejšímu objevu, že má domluvený florbalový zápas, a rychle se zdekoval. Vzhledem k tomu, že šukna protestovala mírně řečeno chabě, bylo prozření zřejmě oboustranné. Run, Forrest, run!
Ale do svého bytu na Maria Trappgränd nijak nespěchal.
Staví se u Mobilovýho Řeka pro pár rychlých prachů, které mu určitě vystačí na vyprošťovací pizzu a později ještě na pár piv v Kvarnenu.
Na to se najde čas v diáři vždycky.
Když bude mít štěstí, zbude mu i na trochu trávy, ten mobil přece jenom není žádný tuctový model, jaké se mu obvykle "náhodou" dostávají do ruky. Čistý zisk pět set až tisíc korun, celkem vzato nemá špatný den, navzdory kocovině a africkému vedru.
Obrazovka znovu blikla a jeho prst se už skoro automaticky otřel o ikonu No, ale vtom si HP všiml, že text je jiný.

Wanna play a game, Henrik Pettersson?

Yes

No

HP na sedadle strnul.
What the f…!?
Rychle se rozhlédl kolem sebe. Dělá si z něj někdo srandu?
Ve vagonu porůznu sedělo asi deset nebo dvanáct pasažérů.
Až na mámu s dvěma rozjívenými haranty se zdálo, že s ním všichni sdílejí jeho ulepené ranní kóma. Svěšené hlavy, skelné pohledy, pot a tělesné teplo. Nikdo po něm ani nezašilhal.
Mrkl znovu na obrazovku. Stále stejný text. Jak ten telefon může sakra znát jeho jméno?
Ještě jednou se rozhlédl, ale nebyl z toho ani trošku chytřejší. Pak zmáčkl tlačítko No.
Okamžitě se objevil nový text.
Jsi si opravdu jistý,
že nechceš hrát Hru, HP?

Málem vyletěl ze sedadla! Co se to tady u všech prdelí děje!?
Zavřel oči, párkrát se zhluboka nadechl a pomalu potlačil nával kocovinové paniky.
Uklidni se, chlape, pomyslel si. Seš přece chytrej kluk. Nejseš kurva ve Twilight Zone.
Buď je tady skrytá kamera, anebo si z tebe střílí nějaký kámoš. Tipnul bych si možnost dvě…
Na prvním místě jeho seznamu podezřelých stál Mange.
Starý kamarád ze školy, šikovný na technické hračičky, vlastník obchodu s počítači, rapl, když si ho někdo dobíral kvůli jeho novému arabskému Bohu, a majitel pořádné dávky zvráceného humoru.
No jasně, není co řešit. Je to jenom další Mangeho blbej vtípek!
Tělem se mu rozlila úleva.
Takže Mangíček!
Tohle tu už dlouho nebylo, HP už si začínal myslet, že po svatbě a konverzi k novému náboženství Mange vyměkl, ale on si jenom, hajzlík, dával načas a připravoval přímý zásah.
Teď jenom zjistit, o co tu jde, a pak vymyslet, jak obrátit ten žert proti němu.
Zatím to narafičil parádně, to se tomu líbači podlahy musí nechat.
HP se znovu rozhlédl.
Ve vagonu bylo celkem devět osob, dvanáct, když počítáme děcka. Tři puberťačky, jeden ožrala, dva obyčejní nudní švéďáci v jeho věku, tedy okolo třiceti. Dále dědek s holí, hodně šťavnatá roštěnka – dvacet pět plus, vyčesané vlasy, šusťáková souprava (to bude tou kocovinou, že si jí všiml až teď) – a nakonec ta máma s dětmi.
Ať už Muslim Mange zlanařil kohokoli z nich, musí ten člověk mít v ruce nějaké elektronické udělátko, aby mohl posílat zprávy. Tím se bohužel seznam moc neztenčil. Do nějaké elektroniky ťukalo pět podezřelých, a vzhledem k tomu, že ožrala měl v uších sluchátka, dala se jejich množina s určitými pochybami rozšířit na šest.
Jeho unavený mozek si náhle uvědomil, že ve vlaku je spíše pravidlem než výjimkou bavit se hračičkami – když už ne esemeskovat, tak aspoň utlouct pár minut přiblblou mobilní hrou.
Jinými slovy, o moc chytřejší nejsme, viď, Einsteine?
V hlavě se mu z té nečekané aktivity rozhučelo a jazyk měl pořád přilepený na patře jako superlepidlem. Ale kupodivu ho to trochu vzpružilo.
Tak co teď?
Jak má toho vtipálka uzemnit?
Rozhodl se ještě chvíli hrát jeho hru, a tak nejdřív zmáčkl ikonu No, a když mobil otázku zopakoval, klikl na Yes.
No jasně, ještě chvíli bude hrát hru a tvářit se jakoby nic, a čím víc o tom přemýšlel, tím víc mu to všechno připadalo celkem fajn. Dobrý způsob, jak zabít nudnou cestu vlakem.
"Zatracenej Mange," uchechtl se a na displeji se vynořil další řádek textu.

Vítej ve Hře, HP!

Díky! pomyslel si a opřel se do sedadla.
Tohle bude ještě zajímavé.

 

Copyright © Anders de la Motte 2010
Translation © Čeněk Matocha, 2013

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 16 Duben 2013 08:33 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB