Crésus: Zpověď prohnilého bankéře



zpoved-prohnileho-bankere-325571410Děj knihy, jejíž autor se skrývá za pseudonymem a která v roce 2009 vzbudila mimořádnou pozornost francouzské i světové veřejnosti, je jednoduchý: druhý nejvyšší představitel blíže nejmenované banky si na základě informací získaných od své call girl a svých kontaktů složí mozaiku, která mu napovídá, že dojde k finančnímu krachu. Svou předvídavost, analytické schopnosti a znalost prostředí pak využije k vlastnímu nezákonnému obohacení. Příběh je zasazen do přesně vymezeného časového rámce před krachem na burze roku 2008 a pádem Lehman Brothers. Všude, kde autor může, uvádí skutečna jména, což knize přidává na důvěryhodnosti. Tématu a požadovanému záměru zcela odpovídají zvolené prostředky. Jazyk je věcný a přesný, styl nesentimentální, v dobrém slova smyslu cynický, funkční. V překladu Jiřího Našince vydává knihu pražské nakladatelství Prostor (184 strany, 247 Kč, ISBN 978-80-7260-270-4).

Ukázka z knihy:

Dvacet let růstu a superdividend nás nakonec připravilo o veškerou soudnost. Už celé měsíce, kdykoli jsem se pokoušel brzdit naše šílené projekty, jsem měl pocit, že jsem služebný morous, účetní, který hraje malou domů na panském dvoře. Taky jsem měl dojem, že jsem druhým pilotem v letadle, kterému už velitelské stanoviště neodpovídá. A co se pilota týče, ten že je úplně mimo a nedokáže se strojem přistát!

Změnili jsme povolání, a nedali jsme o tom nikomu vědět. Ani ministrům, ani svým zákazníkům. Nechali jsme krám otevřený a prodej pokračoval, zatímco ve skutečnosti jsme všechno probendili v sousedním kasinu. Po každé prohře jsme zdvojnásobili vklad. Byli jsme vždycky přesvědčeni, že se to spraví. Oddálit okamžik, kdy uzavřeme účty, se pro nás stalo obsesí. Pravidlo bylo vždycky stejné: hodinu pravdy odložit napřesrok, protože pravidla amortizace a rezerv nás k tomu opravňovala. Burzovní operátoři pod třicítkou uplatňovali matematické modely, jimž jsme s prezidentem ani zbla nerozuměli. Vedoucí divize finančních derivátů se nás pochopitelně na každé schůzi pracně snažil uklidnit.

Ke všem těm riskantním operacím se pojila vášeň pro akvizice všeho druhu, jako by nám hotové peníze, jimiž jsme disponovali, pálily prsty. Vlastně tomu tak bylo: investovali jsme jako zjednaní, jako bychom se chtěli zbavit nadměrné hotovosti. Kupovaly se celé ulice, věže, hotely, letadla… Pak se všechno s velkými náklady restaurovalo a vcelku znovu vrhlo na trh. Rok poté se tyto účelné investice konečně ukázaly jako nešťastné. To není zase nic tak vážného: letos se zaúčtuje rezerva. Trh se určitě zmátoří!

Vzorem byla naše obchodní Banka. Tam došlo k těm nejroztodivnějším sňatkům: šíření televizního signálu a vlastní TV kanál, hutnictví a balírny, luxusní zboží a pohovky Roche-Bobois, síť hotelů a obuv posázená diamanty, fušovali do všeho. Třicet milionů eur, někdy osmdesát, když se podařilo problém dostatečně zkomplikovat, aby se ospravedlnily nekonečné styky a cesty kolem světa. Jenže od začátku roku 2008 se hejlové probudili. Ofrňovali se, rokovali, hádali se o každou maličkost. Ke krásným svatbám docházelo stále řidčeji.

K tomu, abychom si udrželi zisk, nám nakonec zbývalo jen naše základní řemeslo: ti nejskromnější klienti, všichni ti poctivci, kteří třeli bídu s nouzí. To je jsme ubíjeli. Marže z námi poskytovaných úvěrů ostatně letos vzrostly z 20 na 21 procent. Ať už to byly spotřební úvěry, překlenovací půjčky nebo nezajištěné úvěry, každá tahle habaďůra byla neuvěřitelně výnosná, navzdory tomu, co se říkalo oficiálně. Úvěry na pořízení nemovitostí také velmi uspokojivě rostly s marží v řádu 16 procent, což nebylo tak špatné. Všechny naše divize přicházely o peníze, právě až na to malobankovnictví, jak tomu v naší hantýrce říkáme. V této oblasti jsme měli pár nápadů, jak ještě zlepšit běžný stav. Když jsme rozšířili nabídku zákazníkům, podařilo se nám podstatně snížit bankovní výdaje: převody, bankovní šeky, výběry, otevírání účtů, zasílání kreditních karet, nahlížení do účtů na internetu, to všechno opravňovalo zdánlivě zanedbatelné poplatky. Dohromady to však nakonec představovalo víc než polovinu našeho ročního zisku!

Kde byly nějaké sankce? Měli bychom z toho skládat účty? A komu vlastně? Svým správním poradcům? To je vtip! Státu? Komedie! „Soudruzi“ z finanční inspekce nás neobtěžovali, to je to nejmenší, co se o tom dá říct. Sdělovacím prostředkům? Ty si moc otázek nekladly a i ta naše nejnestoudnější prohlášení braly za věrohodná. Bankéři celého světa bezostyšně prováděli loupež století. A kdo by se odvážil je – nás – zavřít? Nikdo!

Od Paříže po New York ta cháska nahromadila neuvěřitelné jmění. Richard Fuld, šéf od Lehmanů? Věděl jsem to od Henryho Kravise, že si žije jako nějaký novodobý král Slunce. U Lehmanů měli šest soukromých tryskových letadel, což obnášelo nějakých sto čtyřiašedesát milionů dolarů, sedm dalších letadel – mezi nimi i jeden Boing 767! – a přepychový vrtulník Sikorski, nejelegantnější dopravní prostředek všech megalomanských bossů pro pohyb ve městě. Banka též vlastnila část jedné letecké společnosti vyšší třídy, Net Jets, oceňovanou na 53 milionů dolarů, jakož i fantastickou sbírku uměleckých děl, mezi nimiž byly obrazy Jihoafričanky Marlene Dumasové a velmi ceněného německého fotografa Andrease Gurského. Ale to nebylo vše! Osobně vlastnil Fuld dva rozsáhlé pozemky, z toho jeden téměř třicetihektarový na Floridě, dále byt v New Yorku a menší portfolio akcií. Jeho osobní majetek se odhadoval na víc než 800 milionů dolarů.

A nebyl zdaleka jediný, kdo z toho pořádně vytěžil. Takový Marcel Ospels například disponoval majetkem odhadovaným na více než 70 milionů eur. Což je úctyhodný výkon na toho počestného švýcarského občana, který přispěl k tomu, že UBS, nejbohatší banka v jeho zemi, málem zkrachovala. Koneckonců pár měsíců předtím podal konečně demisi. Dva roky předtím tenhle muž tuctového vzezření ohlásil „neuspokojivé“ výsledky. Ale není proč se znepokojovat: podle něj prý jde jen o „přechodné období“. Mezitím akcionáři jeho banky přišli o 65 procent svého kapitálu.

Tyhle „lumpenhlavouny“ – jaká jiná slova má člověk použít? – jsem potkával na stavovských večírcích, na různých kolokviích. Jeden z nejnadutějších se jmenoval Chuck Prince. Zloduch v čele největší americké banky Citigroup, dnes na pokraji úpadku s nějakými 40 miliardami dolarů ztrát. Jistě, pod hrozbou skandálu byl před tři čtvrtě rokem donucen odstoupit. Krutý osud? Nic takového. Na útěchu mu přece zbývalo 170 milionů dolarů. Pokud jde o šéfa AIG, pojišťovací společnosti, o níž se proslýchalo, že je na odstřel, jeho majetek byl prostě ohromný. Jeho jméno? Hank Greenberg. Jeho jmění? Kolem 70 milionů dolarů. S tím mohl klidně čelit pohromě. Jaké? Té, kterou krátce předtím vyvolal. A pokud ji byl americký stát nucen zažehnat, říkalo se, že AIG přijde daňové poplatníky na 100 miliard dolarů. Jestliže Greenberg udělal ve své společnosti sekeru a zdekoval se, jeho velký přítel, geniální Warren Buffet, se ve Spojených státech proslavil tím, že během třiceti let nechal prvním akcionářům svého holdingu vydělat tisícinásobek jejich vkladu. V očích hejlů, kteří investovali ze všech sil, tak stačil jediný Warren, aby obratně obešel všechny kapitalistické šejdíře.

U nás to bylo přesně to samé, třebaže částky zůstávaly drobet skromnější. Dvojice komiků, která řídila Dexii (je vůbec řídit to pravé slovo?), z toho vyvázla víc než dobře. Ztráta nešťastných akcionářů? Začátkem září už akcie klesly skoro o 65 procent. V očekávání lepších časů. Čarovný tandem Pierre Richard a Axel Miller odcházel s výslužkou téměř 30 milionů eur. Vzhledem k výsledku to není tak špatné!

Zatímco jsem přemýšlel o Natixisu, jednom z partnerů Banky, nemohl jsem nepozdravit umělce. Kterého? Jistého Dominiqua Ferrera, generálního ředitele tohoto ústavu na pokraji krachu, vrženého proti zdi pochybnou dvojicí Caisse d’Épargne a Banque Populaire. Navzdory svým žalostným výsledkům a poklesům akcií o 80 procent vždycky zastával vyšší místo, a teď zase. Ten výjimečný talent má rozhodně z pekla štěstí! A ještě se mu dokonce podařilo pár milionů eur ušetřit. Skutečný génius na létající hrazdě!

Tímhle způsobem oba stepaři, kteří se pokoušeli spustit na vodu admirálskou loď Caisse d’Épargne, z toho vyšli dobře. Jejich prezident, potměšilý Charles Milhaud se vzezřením šelmy sedláka, se také točil kolem spořitelny s příjmem tří milionů eur ročně. Skoro takovým, jako byl příjem jeho generálního ředitele Nicolase Mérindola, který měl sice vybranější chování, ale nebyl to takový vizionář.

Kolik je mezi všemi těmi takzvanými lídry neschopných! Tihle lidé, berani maskovaní za žraloky, tvořili v Paříži jako v New Yorku, v Londýně nebo v Miláně kastu, které se ten husarský kousek podařil: nikdy žádná operace kolektivního banditismu nebyla vedena s takovou chladnokrevností, než byla korunována stejně neslýchaným úspěchem. Nikdy vedoucí pracovníci nemuseli skládat tak málo účtů. Nikdy v dějinách se žádná skupina tak rychle neobohatila a nezanechala za sebou takovou paseku. Vlastně podobnou zkušenost zažili jen v jedné zemi, někdejším Sovětském svazu.

Tahle krize všechno změní, to jsem tušil. A i když jsem nemohl přehlížet řadu katastrof, které to přinese jiným, v jádru to bylo strašně vzrušující. 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 03 Duben 2013 08:34 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB