Martin Velíšek: 1647


Martin Velíšek: 1647Esej je jedním z příspěvků knihy Pohledy (které tvoří obrazy), vydané Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze (ISBN 978-80-7290-584-3). Vedle Martina Velíška do ní přispěl také Miroslav Petříček.

Pohled do Nizozemí je daný tónem olovnatého skla okenních tabulek vsazených do olověných pásků. Za těmito okny najdeme spořádanou měšťanskou domácnost. Na obrazech ji často reprezentuje pár předmětů běžné potřeby – cínový talíř, na něm ryba, kus chleba na dřevěném stole s nahrnutým ubrusem, sklenice s pivem…
Vysoko umístěným oknem do místnosti šikmo dopadá světlo. Právě ono ve svých důsledcích umožňuje malíři představit tichý život věcí. Jeho obrazy jsou místem přesného a věrného zachycení světelných odrazů, na stěnách sklenic se odráží nejen talíře plné jídla či slánky, ale právě i samo okno, jako poukaz na svět mimo obraz . Na zátiší ale samotné okno nevidíme. Jako by obraz přímo říkal, že je vlastně odrazem…

V roce 1647 namaloval Pieter Claesz s největší pravděpodobností přímo v Haarlemu, kde strávil celou svou malířskou kariéru, snídaňové zátiší, dnes vystavené v Rijksmuseum v Amsterdamu. V tomto roce slavil malíř kulaté narozeniny. Bylo mu padesát. Stále se drží monochromatické barevnosti haarlemské školy, v níž je znát zemitá a omezená barevnost krajinářské produkce, vzešlé z téhož místa. Hnědá, zlatavá, olivově zelená, chladná šedá. Obyčejné „skromné“ předměty a střízlivé, úsporné kompozice začíná nahrazovat luxus a noblesa. Zcela v duchu doby.
Laboruje s denním světlem i umělým světlem svíček. Vytváří přesvědčivé zdání reality. Kdybychom se však důsledně snažili rekonstruovat viděné ze skutečných předmětů, můžeme občas narazit. Mezi lety 1621-1660 maloval Claesz snad právě a jen snídaňová zátiší – jako by neobědval a nevečeřel… Z té doby se jich zachovalo více než sto.
Oblíbená diagonální kompozice stoupá směrem k levému okraji obrazu. Vlevo lze tušit okno, které se odráží ve sklenici zpola plné vína. Toho roku bylo sice vína hodně a bylo dobré, ale to byl důsledek roku předchozího. Aktuální situace tak dobrá nebyla a na příští rok byla sklizeň velmi průměrná.
V tom roce mohl být důvod připít na zdraví. Krom narozenin mohl mít Claesz ještě jeden důvod k oslavě - bylo to přesně třicet let, co se v Haarlemu oženil s Geertje Hendricksdr... Vilém II. Oranžský se v tom roce stal místodržitelem Nizozemska. Leč o tři roky později umírá na neštovice. Jeho žena Marie Henrietta Stuartovna zemřela téměř přesně deset let na to na tutéž chorobu, jen s tím rozdílem, že se tak stalo v Londýně.

Vraťme se však do roku 1647. Zatímco Pascal porovnává tlak na vrcholu a na úpatí hory Puy-de-Dome, aby dokázal, že tlak vzduchu s výškou klesá, jde polsko-německý hvězdář Johannes Hevelius ještě výš. Publikuje svou Selenographii - první mapu přivrácené strany Měsíce. Člověk (nejenom nizozemský) tak znovu překračuje hranice svého světa. Tzv. Nový svět starý přes sto padesát let „nafoukl“ jeho životní prostor, ale evropský Amsterdam nezestárl, tedy nedostal přívlastek Oude (Old), jakkoliv jeho americký potomek Nieuw (New) Amsterdam ano. V září roku 1647 byl do osadní rady Nového Amsterdamu, tzv. Rady Devíti, zvolen „Holanďan“ Augustin Herrman. Rada sloužila jako poradní a do jisté míry i dohlížející orgán guvernéra kolonie Petera Stuyvesanta. Patnáct let zpátky měla osada asi 500 osob, pevnůstku a mlýn, ale teď se rozrůstala (v roce 1646120 domů a 1000 obyvatel). Augustin Herrman hovořil plynně česky. Narodil se totiž v předbělohorských Čechách (nejspíše jako Heřman). Když dorazil do Ameriky, kromě němčiny a holandštiny ovládal španělštinu a angličtinu, domluvil se i portugalsky a francouzsky. Jako syn evangelického faráře odešel s rodiči z Čech, aby záhy zakotvil v Holandsku. Jako poslíček u obchodní firmy si z ryze praktických důvodů začal během pochůzek kreslit podrobný plán města. Také v Novém světě si na loveckých výpravách kreslil mapy okolí. Nakonec se mapám věnoval profesionálně plných deset let. Na dokončenou mapu pro guvernéra Philipa Calverta ozdobným písmem vepsal: „Mapa Virginie a Marylandu, jak osazeny a obydleny tohoto roku přítomného 1670. Vyměřeno a nakresleno Čechem Augustinem Heřmanem.“ Nechyběl erb s podobiznou (Heřman byl za kartografickou práci povýšen do šlechtického stavu). Mapu vydal londýnský nakladatel John Seller, v měřítku 1:720 000, o celkových rozměrech 31 x 36 palců (cca 79 x 91,5cm) roku 1673 v Londýně a používala se až do 19. století. Již v roce 1680 byl ale náklad rozprodán…
Herrman se s kartografií setkal již v Nizozemí1.
Holandsko bylo, pokud jde o kartografii, v 1. polovině 17. století velmocí. Nepochybně se na tom podílela námořní expanze2. Také díky jazykovým mutacím nejrůznějších tématicky zaměřených atlasů získala holandská kartografie mezinárodní věhlas. Kartografie zaměstnávala řadu lidí - zeměměřičů, asistentů, grafiků… Na vrcholu kartografického „průmyslu“ stály etablované podniky rodiny Hondiů či Blaeuů3.
V roce 1647 věnoval Joost van den Vondel jednomu z členů tiskařské rodiny Blaeuů4 básničku. Tyto čtyři sdružené rýmy jsou vlastně výjimkou potvrzující pravidlo, že Vondel jako největší básník zlatého věku neužíval to, co bylo všem ostatním jeho kolegům vlastní – totiž humor a ironii. To je ostatně místo, kde se slovesné a výtvarné umění té doby potkávají. V lehkonohých narážkách, rozverném šprýmu, lechtivém humoru, jadrném vtipu, robustní obhroublé ironii… V první třetině 17. století tak tyto odstíny lidového humoru postulují samostatný, svébytný žánr malby, jenž v pozici „podhoubí“ a z pohledu „považování“ toho nejnižšího, zato však zemi, tj. skutečnosti nejblíže a tektonicky nejdůležitějšího tvoří základ, podstavec velkých žánrů – totiž žánr sám o sobě.
Vondelova báseň je vlastně také o barvě. Autor využívá zvukové shody příjmení Blaeu s adjektivem modrý – v holandštině blauw. Inspirace snad vychází z pořekadla „utržit modrou holeň“ (een blauwe scheen oplopen) s významem „dostat košem, být odmítnut“. Současně pracuje s významy slova tisknout (knihu) a tisknout (holku) – obojí v souvislosti s objektem/subjektem dedikace 


Modrá holeň – košíček

Modrásek chtěl tisknout holku,
dostal košem bez okolků
a utržil při té dřině
na holeni po modřině.
Modrásku s holení modrou,
poslyš teď mou radu moudrou:
Nemáš modrou punčochu?
Já ano, jsem od fochu!

Sebeironií, respektive humorným náhledem na sebe sama je závěrečné dvojverší – Vondel měl totiž obchod s punčochami…5
Ručně pletené punčochy se staly moderními právě v 17. století. Student teologie William Lee přišel v Anglii už v roce 1589 s geniálním vynálezem prvního ručního pletacího stroje. O jeho patentování se však pokoušel neúspěšně. Nakonec zemřel v chudobě (prameny neuvádějí, zda s punčochami či bez nich) ve Francii, ale jeho bratr se vrátil do Anglie a zasloužil se o založení punčochářského průmyslu. Leeův stroj byl navržen tak moderně, že jeho hlavní princip - systém jehel - vyžívají stroje, které slouží pro výrobu plně tvarovaných punčoch, dodnes. 
Pokud by chtěl Joost van den Vondel opravdu barvit své punčochy namodro, mohl v té době použít boryt (Isatis tinctoria L.) či indigo (Indigofera tinctoria L.). Obě barviva spolu v 17.století soupeřila. Boryt barvířský neboli německé indigo (také nepravé, Waid-indigo) patřil k rostlinám, které se ve velké míře pěstovaly v různých evropských zemích, zejména ve Francii, Durynsku, Lužici a Braniborsku. Pravým indigem však byl boryt postupně vytlačován. O tom, jakou důležitost mělo pěstování borytu v některých evropských zemích, svědčí nejlépe zákazy, jež zpočátku vydávaly evropské vlády proti zavádění indiga. V Anglii bylo například ještě v 17. století barvířům zakázáno užívat indigo místo borytu pod trestem smrti. Augustin Herrman se v době, kdy již v Americe vlastnil větší pozemky, snažil podnikat i v zemědělství. Mimo jiné dosáhl jistého úspěchu experimentálním pěstováním modrého barviva z indiga v oblasti Neuwe Amsterdam/New Yorku6.
Punčochy byly především mužskou částí oděvu. Ačkoliv je ženy samozřejmě také nosily, nepředpokládalo se, že by žena odhalila nohu nad kotníkem. Časopis Le Mercure Galant, který od roku 1672 vydával Jean Donneau de Visé, na svých stránkách uvádí mnoho praktických rad a doporučení. V článku o módních čínských punčochách radí ženám, že pokud má mít nošení ozdobných punčoch smysl, musí umět nastrojit situaci tak, aby své nohy mohly někomu ukázat.
Jan Steen vytvořil několik obrazů na téma ženy stahující či navlékající si punčochy především v 60. letech 17.století. Jak už je u Steena zvykem, vždy s moralizujícím podtextem. Steen nahlíží do nizozemských ložnic slečen a paní jakoby kukátkem… Proto také můžeme spatřit to, co bylo normálně očím skryto. Ačkoliv v Nizozemí byla obecně atmosféra, pokud jde o oděv zejména nižší vrstvy, uvolněnější. Anne Hollanderová k nizozemskému umění po roce 1650 uvádí, že se hemžilo „dámami s velkými výraznými prsy překypujícími z hlubokých výstřihů…“7 Na obraze Jana Steena s názvem Ranní toaleta z roku 1663, který je dnes v Buckinghamském paláci, je také modrá punčocha, docela taková, o které psal Joost van den Vondel před šestnácti lety… Steenovi bylo v roce 1647 jedenadvacet let a příštího roku vstoupil do svatolukášské gildy. V době, kdy namaloval obraz s punčochami, žil v Haarlemu, tedy ve stejném městě, v němž vytvořil Pieter Claesz. své zátiší…
Ne každý má tak hezké nohy jako ženy na Steenových obrazech či jako velký vyznavač punčoch Ludvík IV. Ostatně ten v punčochách vyrůstal prakticky od dětství. Své o tom věděl i Cornelis Jol přezdívaný Houtebeen ("dřevěná noha"), ve španělštině Pata de Palo nebo také El pirata, proslulý holandský pirát a admirál Západoindické společnosti. Protože přišel během bitvy o nohu, nechal si vyrobit dřevěnou protézu a stal se tak jedním z prvních zdokumentovaných pirátů, používajících známý dřevěný kolík. Jemu by pár punčoch vystačil na dvojnásobně dlouhou dobu. Zemřel však na malárii roku 1641, šest let předtím, než Vondel napsal svou milou slovní hříčku s modrou punčochou.
Vondelův obchod, který zdědil po otci, byl v Amsterdamu, kde také třiadevadesátiletý básník zemřel.
V tomtéž městě o kus dál žil v roce 1647 také Rembrandt. V domě na St. Anthonisbreestraat č.4 namaloval v tom roce obraz Zuzana a starci. Zuzana má obličej Geertje Dircxové, která se po smrti Rembrandtovy ženy Saskije, pět let před vznikem obrazu, nastěhovala jako hospodyně a chůva malého Tita do malířova domu. Ten byl v roce 1647 splacen sotva z poloviny. Rembrandt přestal bývalému majiteli posílat splátky a na problémy bylo zaděláno… Dva roky nato obdržel soud v Amsterdamu žalobu negramotné služebné Geertje Dircxové proti asi nejznámějšímu malíři ve městě. Před soudem malíře obvinila, že ačkoliv s ní žil, což všichni věděli, nesplnil slib manželství, který jí dal. A objevil se také prsten, který měl hospodyni dát jako příslib manželství. 23.října 1649 Geertje k věci uvedla, že Rembrandt „van hem beslapen te sijn tot diverse reysen“ (mnohokrát s ní spal). Rembrandt však odmítl „dat hij bij haer heeft geslapen“ (že by s ní kdy spal). V kalvínském Holandsku to byl pořádný skandál! Soud nakonec malíři uložil povinnost platit Geertje rentu dvě stě stříbrných ročně, ale oženit se s ní nemusel8.
Vraťme se ale do malířovy dílny k Zuzaně. Obraz „Een stuck schilderije van Susana“, vytvořený na desce z mahagonového dřeva, koupil za poměrně vysokou cenu 500 guldenů tehdy devětadvacetiletý obchodník s plátnem (kanvashandelaar) Adriaen Banck9. Těžko říci, zda kupec přišel do ateliéru, uviděl obraz a chtěl jej mít, načež Rembrandt dílo přemaloval, de facto dokončil, či zda se k němu vrátil v období, kdy nebyla práce ani peníze a sázka na dokončení oblíbeného tématu malíři prostě vyšla.
Obraz zachycuje apokryfní příběh židovské ženy, kterou dva staří muži poté, co odmítla jejich nemravné návrhy, obviní z cizoložství. Rembrandt se vlastně k tématu Zuzany vrátil. Ve třicátých letech ho řešil opakovaně, v malbě i kresbě10. Tenhle Rembrandtův obraz ale stál v dílně několik let (9?), než ho malíř přemaloval11. Původní podoba byla dílenskou prací některého jeho žáka a svým stylem mistrovu neodpovídala. Zdá se, že se malíř rozhodl přemalovat kompletně celý obraz, nejen pozadí, ale i postavy starců, širokými volnými tahy. Jejich oděv dostal červenohnědou barvu. Některé Rembrandtovy zásahy z roku 1647 odhalují rentgenové snímky. Vlevo, na místě původní modré oblohy, se objevila velká věž. Ta oblohu překryla a zbytek nebe Rembrandt také přemaloval šedavými tony tak, aby divákovu pozornost nasměroval na tělo Zuzany. To je jemně, měkce modelované smetanovými tóny a stává se centrem obrazu, přitahujícím pozornost na tmavém pozadí. Rembrandt scénu vyjadřuje převážně v hnědých tónech, tato barevná úspornost mu umožňuje zdůraznit výrazovou sílu tématu, ale i malířské materie. Při pohledu na Zuzanu si vybavíme Cicerovo doporučení, jež říká, že úzkost nevinnosti a bezbrannost oběti osloví diváka spíše, než jakékoliv jiné lidské utrpení. Zuzanin pohled na obraze vyvolává asociaci s popisem Zuzany v básni Karla van Mandera: „hnědé oči, čisté jako hvězdy, jež zapálily ve dvou srdcích chtíč“. V očích Rembrandtovy Zuzany se zračí bezmocná rezignace a vědomí bezvýchodnosti situace, odevzdanost, současně však jistota a pevnost mravního přesvědčení.
Joost van den Vondel v té době hledal podobu literárního dramatu a zabýval se způsobem prožitku a vyjádření emocí v individuálním prožitku… Těžko lze říci, zda zde byl přímý vliv, ale doba (či její géniové) byla touto cestou a směřováním těhotná. Vondelův příklon ke katolicismu se projevil ve formě. Nakonec oba umělci, Vondel i Rembrandt, stále více tíhli k tomu, co se však těžko zachycuje malbou – vnitřní emoce, stavy člověka.
Na adresu Rembrandta (a jeho kolegy, malíře Lievense) si sedmnáct let před tím, roku 1630, poznamenal sekretář místodržícího Constantin Huygens do svého diáře: „Jsou již na stejné úrovni s nejslavnějšími malíři a zanedlouho je předčí.“ Pokud jde o Rembrandta, předčil je. Žel vkus doby se změnil a uvolněný rukopis a Rembrandtova stále větší snaha o pochopení vnitřního stavu osob a o emoční i malířský výraz nedošly pochopení. 
S Rembrandtem byl Huygens - sekretář tří oranžských místodržících, básník v několika jazycích, hudební skladatel atd., zkrátka renesanční člověk v barokní době - v kontaktu. Těžko říci, zda měl pro proměnu malířova stylu pochopení či nikoliv. Huygensovy názory na malířství z onoho roku 1647 máme zachovány. V tomto roce12 vydal značně rozsáhlou práci o tisíci verších Ooghen-troost (Útěcha očí) - útěšnou moralizující báseň pro stárnoucí neprovdanou přítelkyni Lucretii z Trella, která přestala vidět na jedno oko. Huygens ji těší, že většina lidí je vnitřně slepá celý život, protože postrádá vnitřní zrak.

Na očích z vody, nervů, rosolu

nesejde: vždyť ty máme pospolu
s kočkami, kocoury, zrak mají zvířata.
Božího světla však jiná je podstata,
paprsek niterný větší bohatství vidí:
dalekohledem svým je každý z moudrých lidí.13

Je vidět, že Huygens je velmi dobře obeznámen se stavbou oka i s moderními vynálezy, jako byl dalekohled. Jeho literární paralela je tedy čerstvá a aktuální. Zkrátka drží krok s dobou14. V zorném úhlu oněch tří dvojverší je třeba vidět i jeho hodnocení malířů, které, poněkud nelichotivě pro ně, pokládá také za slepé (jako každého). Jako by vyčítal malířství přílišnou líbivost a sladkost, tedy směr, kterým se v druhé polovině 17. století v Nizozemí ubíralo. Jde o verše 455n., které doslova znějí:

Když se to tak vezme, pokládám malíře za slepé.
Jsou to většinou tvůrci, kteří pouze vidí skrz paletu
a vytvářejí Přírodu, která je povahou laskavá,
sladká a příjemná: ale dá se z toho vyvodit,
jaká je pramáti Příroda ve své podstatě?
To zdaleka ne.(…)

Pohleďte, jak tento sladký lid bloudí ve své slepotě:
projděte se s ním přes hory a doly,
což je tak říkajíc malebný pohled.
To je s prominutím chvástání.
Zdá se mi, jakoby říkali, Bůh dělá umné kopie
naší původnosti a může se těšit
mistrovským vzorem, i když je z naší ruky.
Nic krásnějšího nemůže být na Moři, ve Vzduchu a na Zemi.15

Constatijn Huygens byl velmi vzdělaný člověk. Talentovaný spisovatel a hudebník. Už v jedenácti letech byl žádaným hráčem na loutnu pro mnohé orchestry. Pro umění tedy měl smysl. Může se zdát, že neměl k malířství kladný vztah. To je však mýlka. Malíře měl dokonce ve své rodině. Jeho matka Susana Hoefnagel byla neteří antwerpského malíře Jorise Hoefnagela.
Když Huygens napsal tyto verše, bylo mu jedenapadesát let . Měl před sebou ještě čtyřicet let života! Přežije Rembrandta († 1669), Pietera Claesze († 1660 – byli vrstevníci, Huygens o rok starší), Vondela († 1679 – dožil se 93 let!), Augustina Heřmana († 1686 – tedy jen o rok!), Joana Blaeua († 1673, tedy rok po fatálním požáru slavného obchodu rodiny Blaeu, z něhož se firma nikdy nevzpamatovala) i piráta Cornelise Jola († 1641).
Huygense však přežily oba obrazy z roku 1647, které jsme poznali. Zuzana a starci i Snídaňové zátiší.
Obrazy mají tu schopnost. Vše, co se v tom roce událo, čeho přímo či nepřímo byli lidé svědky, je v nich někde obsaženo. I ony tam byly.

Poznámky:
1./ Pravděpodobně na nizozemských školách získal nejen všeobecné, ale i odborné vzdělání v matematice, měřictví, geometrii a kreslení, soudě podle jeho pozdějších četných grafických a měřických prací. (Ke grafických technikám měl Herrman zřejmě opravdu blízko: při návštěvách v Kolíně nad Rýnem se mladičký Augustin dostal do styku s Václavem Hollarem, který tam působil v letech 1633-1636. S Hollarem mohl přijít do styku i po roce 1636, kdy tento známý grafik pracoval v Londýně jako rytec hraběte Arundela. S grafikou i s kartografií se v Nizozemí se setkal i při svých kontaktech s mořeplavcem, pirátem, kartografem a výrobcem map Williamem Hackem; s rodinou Hackových byl Herrman tehdy i později v Americe ve styku). http://www.mzeleny.cz/herrman.php.

2./ Ačkoliv některé tištěné mapy v obchodech nebyly ze strategických důvodů diktovaných Východoindickou společností záměrně zcela kompletní. Claudio Pescio: Rembrandt a Holandsko 17.století, Svojka a Vašut, 1996 str.17

3./ Rodinné podniky zajišťovaly kontinuitu, navíc v případě zániku některé z dílen přecházely tiskové matrice do majetku jiných, takže příslušné reprodukce doznaly jen formální změny v případě nakladatele. Předmětem zájmu se tak stala například Mercatorova pozůstalost, kterou z části právě od počátku 17. století doplňovala rodina Hondiů. V blízkosti obchodu Willema Jansze Blaeua později žili a pracovali další významní kartografové – např. Johannes Janssonius měl od roku 1618 obchod s mapami vedle Blaeua a Jacob Colom od roku 1627 hned naproti.

4./ Joan Blaeu dokončil velkolepé dílo svého otce, když roku 1655 vydal poslední španělský svazek šestidílného Atlasu Novum

5./ Hans Krijt, Olga Krijtová: Průvodce dějinami Nizozemské literatury, Panorama, 1990, str.54

6./ Zvláštní kapitolu by si zasloužily jeho aktivity při organizování obchodu s virginským tabákem. V pozdějších letech o sobě tvrdil, že byl zakladatelem obchodu s touto komoditou. Ano, sebevědomí Herrmanovi nechybělo. Vyhledávaný virginský tabák byl ovšem výborné kvality a v oblasti anglických a nizozemských držav v Americe byl v Herrmanově době někdy – při nedostatku hotových peněz – používán i jako platidlo.

7./ Marilyn Yamolová: Dějiny ňadra, Rybka publishers, Praha, 1999, str. 120

8./ Ernst van de Wetering, J, Bruyn: A corpus of Rembrandt paintings IV., Stichting Foundation Rembrandt Research Project??? Springer 2005, str. 336
S pomocí podplacených svědků se Rembrandtovi podařilo prokázat, že Geertje je duševně nemocná, a dosáhl toho, že byla na pět let uvězněna v káznici v Goudě. Hendrickje Stoffels, s níž už tehdy žil, svědčila tehdy v jeho prospěch.

9./ 31.října 1660 prodává Banck obraz za 560 guldenů svému švagrovi, patrně fiktivně. John Michael Montias: Art at Auction in the 17th century Amsterdam, Amsterdam University Press, 2002, str.167, 169

10./ Z roku 1636 pochází malý obraz Zuzana v lázni dnes v Rijksmuseu. V roce 1638 vytvořil Rembrandt studii jednoho ze starců - kresbu inkoustem na papíře opatřeném předtím žlutavým nátěrem. Tuto techniku používal pouze kolem roku 1638 (kresba je dnes v Melbourne)

11./ Z kreseb Rembrandtových žáků i jeho samotného je zřejmé, že geneze tohoto díla má dlouhou historii. Malíř začal patrně již někdy 1635-8, aby zásadním způsobem obraz změnil právě v roce 1647. Ze spousty kreseb tohoto námětu vyšlých z jeho dílny je také patrné, že to bylo oblíbené téma pro procvičování. Ve čtyřicátých letech 17. století se tomuto tématu věnovala spousta nizozemských malířů, zejména v Amsterdamu. Govaert Flinck 1648, Salomon Konick 1649, Jacob van Loo… Eric Jan Sluiter: Rembrandt and the female nude, Amsterdam University, 2006, str.135

12./ V témže roce vydal také v Paříži Pathodia sacra et profana, soubor skladeb v latině, italštině i francouzštině na slova žalmů, ale i milostných písní.

13./ Překlad Olga Krijtová

14./ V roce 1665 Huygens navrhl novou silnici z Haagu přes duny do Scheveningenu. Plány pro její stavbu však zpracoval již v roce 1653ve svém díle Zee-straet. Silnice byla podle Huygensova plánu opravdu postavena.

15./ Překlad Olga Krijtová

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB