Kam čert nemůže


kapačka ilustraceJedna z adventních nedělí. V supermarketu narváno.

 

 


U pokladny jsem nějak nešikovně zamanévrovala s vozíkem a dostalo se mi reakce: „Kam čert nemůže, tam pošle..." Čekáte ženskou? Chyba! Renovovaná hláška zní – důchodce. Ještěže tak, kdyby řekl důchodkyni, bylo by to adresné. Takhle to vyznělo obecně a to tolik nezamrzí.


Ten pán, co to prohodil, rozhodně nepatřil mezi nejmladší. Škoda, že zmizel v davu, měla jsem na jazyku bleskovou odpověď – brzy se taky dočkáte. A nepronesla bych jich nijak ukřivděně či uraženě, naopak, zvesela. Vlastně mi to připadlo docela legrační. Kdybych tu průpovídku pronesla sama, vyznělo by to úplně jinak a paní u pokladny by se usmála.


No jo, no. Nikdo nemládne. Leda celebrity, co si dají dělat nové... znám slovo, jež by se rýmovalo, ale není hezké.


Nechci, aby to vyznělo jako postěžování na nezáviděníhodný úděl nás, co už překročili hranici středního věku. Už jen proto, že mám čerstvý zážitek zcela opačného charakteru.


Bylo to pochmurného dne, kdy se ambulance plicních oddělení plní chopňáky a astmaťáky, odhaduji v poměru 3:1 ve prospěch nositelů CHOPN, neboli chronické obstrukční plicní nemoci. Patřím do vítězné skupiny, na kapačkách vedle mě seděl asi tak třicetiletý astmaťák. Z mého pohledu kluk. Když se mu sestra chystala nabodnout žílu, ujistil ji, že už je má dobré, sice si kdysi píchal, ale teď je čistý. A nastavil potetované předloktí.


Udivilo mě, že mluví čistě a hezky česky, vypadal hodně cizokrajně, tipla jsem si na Syrii a ocenila jeho ušlechtile formovaný nos.


V povídání se sestrou se dotkl slova děcák, zastříhala jsem ušima, dobrý důvod k zahájení konverzace, v dětském domově jsem kdysi v dávnu pracovala. Slovo dalo slovo, dozvěděla jsem se, že vystudoval speciální pedagogiku a psychologii, ale v oboru nepracuje. Dělá producenta, jmenoval mi agenturu, pracuje většinou v Holandsku a produkuje převážně alternativní muziku; jediné, čeho jsem se chytila, byl hip hop. Ale zajímá ho i literatura, v poslední době ho nejvíc chytily Na větrné hůrce a Taras Bulba. Pochopila jsem, že se chce přiblížit mému věku a živě jsem zareagovala – no jo, Větrná hůrka, pěkně drsná romantika. Taky mě to kdysi vzalo. A Taras Bulba? Poslechněte, znáte Janáčkova Tarase Bulbu? Neznal. Ale to si musíte opatřit! Uvidíte! Teda uslyšíte! To vás vezme, to vám garantuju. Hned si to zapsal do svého chytrého telefonu a poděkoval za dobrý tip. Z vážné muziky že obdivuje Wagnera, nóó, řekla jsem, ne že bych ho zbožňovala, ale třeba jako filmovou muziku v Melancholii si člověk neumí představit nic lepšího. A už jsme byli u Larse von Triera a z něho přeskočili na drsné severské detektivky na něž nějak navázal o novém pojetí reklamy jako svébytném žánru, ano, i reklama může být umění. Hm, přitakala jsem, jedna reklama se mi tak líbila, že jsem se vždycky těšila, až se objeví. Vylíčil mi jednu takovou z nových a rozesmála mě.


Od reklam jsme přepluli do Holandska, kde převážně žije, báječní lidé, ale co se týče zdravotnictví, nesrovnatelně lepší je u nás, při té příležitosti si všiml, že sestrám nefunguje jakýsi digitální stroječek, sestra si povzdechla, že už týden čekají, až se objeví někdo, kdo ho uvede do chodu. Kluk vyskočil a pomocí svého chytrého telefonu ho nastartoval.


Už už to vypadalo, že si vyměníme maily, jenže mě odvolali na vyšetření. Když jsem se vrátila, namísto kluka seděla utrápená astmatička.


V sanitce, v níž mě vezli domů, jsem si připomínala nářky mých vrstevníků a hlavně vrstevnic na mladou generaci, která je údajně povrchní, materialisticky založená, nevzdělaná a kdo ví co ještě hrozivého. Nehádám se, myslím si své. Třeba že není jen jedna vzdělanost. Jiná byla vzdělanost našich klasicky vzdělávaných vzdělavatelů, jiná byla naše, plná zbytečných a nikdy nepoužitých poznatků a naopak nedostatků, které jsme my, co jsme chtěli, doháněli kde se dalo. A taky jsem si ujasnila – ten kluk byl dychtivý nových poznání a chtěl naslouchat. Myslím si, že vstřícní a otevření jsou i další mladí. Podezírám starší generace, že právě ony se uzavírají ve svém jistém, co jim nikdo nevezme a s jakousi zabedněnou pýchou se brání poznání světa mladých. Jo.

 


A co ten pán v supermarketu? Nakonec to byla docela vtipná hláška.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB