Spisovatelka Lidmila Kábrtová: Řada týraných žen má tendenci svého muže omlouvat


Lidmilu Kábrtovou odhalila coby talentovanou prozaičku už její prvotina Koho vypijou lišky (Host 2013). O tom, že obstála i ve zkoušce, kterou pro každého spisovatele představuje druhá kniha, svědčí cena Nadace Český literární fond udělená její povídkové sbírce Místa ve tmě (Host 2018). 

Lidmila Kábrtová. Foto: Ilona Sochorová

 

Svou druhou a dosud poslední knihu jste vydala pět let po své prvotině. Jak dlouho jste na ní pracovala? A vznikaly jednotlivé povídky už se záměrem společného vydání? Jejich vzájemná provázanost naznačuje, že ano...

Místa ve tmě jsem psala necelé tři roky. Na začátku ale vůbec nebylo jasné, že to bude kniha. Povídky Divoženka, Vanilkové rohlíčky a Kostelnice vznikly samostatně – pro povídkovou sbírku více autorů, pro noviny a pro časopis. Když jsem pak začala psát dál, i následující povídka byla samostatná. Ale když jsem ji dopsala, došlo mi, že ten příběh si říká o pokračování. Že potřebuje pokračování. Ne jako druhý díl, ale jako příběh jiné hrdinky, která svýma očima nahlíží na postavu z toho původního příběhu. A vidí ji jinak, než ji viděl čtenář v původním příběhu. Tam mě napadlo, že i další hrdinky navzájem provážu. Vytvořila jsem si mapu postav a další povídky jsem už psala záměrně propojené, ty první jsem jen lehce upravila. 

 

Proč jste výsledný soubor nazvala právě Místa ve tmě? Pro úplnost dodejme, že tak se nejmenuje žádná z přítomných povídek.

S názvem byl problém. Původní navržený název Kabinet pokusných zvířátek v nakladatelství neprošel, stejně dopadly i názvy Skleněná jablka a Druhá noc u jezera. Tím mi došly názvy povídek, které by šlo použít jako název knihy, takže jsem musela vymyslet něco jiného. „Místa ve tmě“ byl náhlý nápad jednoho rána – tma je něco, čím všechny hrdinky procházejí, kde se ocitají na hraně nějakého rozhodnutí, ať už je to tma fyzická, nebo je to tma někde hluboko uvnitř jejich duše, místo, kam nikdo nevidí, jen ony samy. Jen ony také můžou rozhodnout, jestli v té tmě zůstanou nebo z ní vykročí… Dnes jsem ráda, že se kniha jmenuje právě takhle – stejně jako jsou propojeny hrdinky v povídkách, i název propojuje celou knihu. 

 

Hrdinkami dvanácti povídek jsou většinou ženy, které – zjednodušeně řečeno – neměly štěstí na muže. Přestože však obvykle nemají děti, ne vždy v sobě naleznou vůli nebo odvahu takového pedanta, despotu či sadistu opustit. Co je může vést k tomu zůstat v podobném vztahu? 

Těch důvodů je celá řada. Může za tím být zvyk, že když to vydržely doteď, tak už to nějak doklepou. Mohou mít pocit, že je to jejich vlastní vina, že něco nezvládly, nesplnily, takže je to vlastně ze strany muže oprávněná reakce. Může to být slabost, neschopnost se bránit, víra, že když muži ve všem vyhoví, že se jeho chování změní. Může tam být v podvědomí zasutý model z rodiny, z vlastní výchovy. Roli hraje i strach ze samoty, obava, že by život samy nezvládly, vlastně jakási závislost na partnerovi. Řada žen má také tendenci svého muže omlouvat, říkat si, že to přece není tak hrozné, že jinde to je ještě horší. A další se bojí, že by zase stejně potkaly někoho podobného. U žen, které žijí v nějak násilném vztahu delší dobu, to může být i změna vnímání limitu toho, co je pro ně násilí a co už ne…V krajním případě tam pak může být i strach ze msty, z různých naschválů. 

 

A ony povětšinu tragické zápletky jsou dílem čiré fabulace, nebo jste někdy vycházela ze zkušeností svých a svého okolí?

Jediná zápletka, jež má v sobě asi deset procent reálného příběhu, který jsem slyšela, je v povídce o darování vajíček. Vše ostatní je fabulace. Mě nebaví poslouchat historky a pak je s většími či menšími změnami přepisovat. Nechci kopírovat něčí život. Místo toho pozoruju situace, detaily, momenty, které mě nějak zaujmou. Vidím třeba na peróně na nádraží Číňanku ve svatebních šatech, proti ní je ve svatebním Číňan, nastavuje fotoaparát na stativu na samospoušť, pak běží k ní a spolu se fotí. Kolem nich chodí od vlaků spousty lidí, ale oni se prostě dál v klidu fotí. Žádní další svatebčané tu už nejsou, jen tihle dva. A já začnu přemýšlet, proč jsou tady, proč se fotí sami, kde zůstali ostatní hosté a jestli vůbec nějací byli, a začnu hledat příběh. Mám v počítači složku, které říkám „Zbytky a trosky“, kam si takovéhle vjemy píšu.

 

Vrátím se ještě k motivu dětí. Při takovém počtu ženských postav asi není jejich výrazná absence (pominu-li samotné dívčí hrdinky několika povídek) čistě náhodná? Ani téma mateřství tu není příliš reflektováno – tedy s výjimkou výše zmíněné prózy s příznačným názvem Děti, jejíž hrdinka ovšem sama děti mít nechce.

I v povídce Kabinet pokusných zvířátek, která vypráví o manželích důchodového věku, děti jsou – synové, kteří odrostli a odstěhovali se. O to víc pak v tomhle příběhu dolehne prázdnota mrtvého vztahu, v němž po odchodu dětí nic nefunguje. 

Děti v povídkách nejsou záměrně. Při psaní mě zajímal především vztah mezi mužem a ženou, limitní okamžiky, které ze vztahu vyplynou, různé cesty, po níž se postavy vydají. Zajímalo mě to, co se děje pod povrchem, věci, které nemusí být zvenčí vůbec vidět, a přitom to jsou hraniční momenty v životě i ve vztahu. 

V rodině s dětmi je řád nastaven trochu jinak, hrany se ohlazují, krize se odsouvají, primární tu není vazba muž – žena (pokud nevznikne nějaký exces), ale řeší se především děti. 

 

Celý rozhovor, ve kterém Lidmila Kábrtová mimo jiné říká, že se její čtenářky našly i v těch nejdrsnějších povídkách, si můžete přečíst v aktuálním čísle Literárních novin 6/2019, které je právě na stáncích.

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP