Až dojde voda, bude nám jedno, o kolik roste HDP, říká autor Habermannova mlýna


Spisovatel Josef Habas Urban, autor románu Habermannův mlýn či povídkové knihy Zloděj psů, vypráví o svobodě, lásce ke zvířatům i životu, o sportovní minulosti, ale i o plánech do budoucna.

Josef Habas Urban. Foto: archiv JHU

 

V nedávno vydané knize Zloděj psů jste popsal zážitky se psy svého života. Některé z příhod jsou opravdu strhující – stalo se opravdu všechno, o čem jste psal?

Já píši vždy na základě osobních zkušeností, jinak to ani nejde. Rovněž je důležité mít co sdělit, nelepší je mít neodolatelnou touhu to udělat. To je ta správná situace, chtít to, vědět, že to má smysl. Vždyť správně zvolené téma je polovina úspěchu. Myslím, že pokud člověk nemá odžito, těžko může věrohodně vylíčit takovou či onakou situaci. A jak říkal můj táta, myslet nic znamená. I když píšete sci-fi, musíte být věrohodní, tedy pravdiví. Bez zkušenosti to zkrátka nejde. Příběhy, které jsem ve Zloději psů ztvárnil, se mi všechny do jednoho přihodily. Jsou samozřejmě literárně zabalené, aby byly občas napínavé a někdy aby se člověk taky zasmál.

 

Ačkoli kniha je kompaktní, některé momenty se v povídkách opakují, jsou znovu vysvětlovány. Působí to, jako by kniha vznikla sebráním povídek, které byly určeny pro samostatné, třeba časopisecké vydání. Pletu se, nebo je to tak?

Máte pravdu, některé povídky byly publikovány samostatně. Celá kolekce vznikala jako poděkování psům, kteří mne od malička provázeli na mých cestách. Škoda, že se ani ti poslední nenaučili číst. Zajímalo by mě totiž, jak by naše společné příběhy viděli oni. 

 

Každá z povídek je uvedena textem, v němž se zamýšlíte na hlubším smyslem našeho bytí. Tyto úvahy jste na konci knihy shrnul ve vlastní desatero. Daří se vám řídit se jím i v běžném životě?

Když něco dělám, snažím se do toho “šlapat“. To desatero, spíš bych řekl “me too“, vyplynulo z obsahu jednotlivých povídek. Například v povídce Ukradenej pes, ve které jsem se stal zlodějem, je v závěru přiřazená věta – nemůžeš-li obdarovat bližního svobodou, zpřetrhej pouta, rozbij okovy, přeřež pouta. To je zároveň i odpověď na otázku. Ano, řídím se těmito pravidly. Náš život je nekonečný boj – vivere militare est. Pořád stojíme někde na barikádě, neustále se rozhodujeme. Pro jednoduchost jsem si tu barikádu představil jako souboj dobra a zla nebo třeba světla a temnoty. Já věřím v to, že světlo tmu pohlcuje a není tomu naopak. Snažím se dívat se vpřed, protože jinak bych ve svém věku asi jen litoval, že se mi nepodařilo to nebo ono. Jinými slovy, snažím se na svět dívat z té lepší stránky. To špatné je třeba rozmělnit, překonat. Nějak, jakkoliv, třeba se stát i zlodějem.

 

Zajímalo by mě, jak se díváte na pokusy zvířata „kultivovat“ a přizpůsobovat nám lidem – kastrace, velkochovy…

René Descartes, francouzský filozof a také jeden z humanistů, kdysi řekl, že zvířata nemají duši. To je důvod, proč jich dnes hnijí miliony ve velkochovech. Vždycky si říkám, proč musíme někoho absolutně deklasovat, když sami jsme tady na zemi jen na pár okamžiků. Pro peníze? Pro slávu a moc? My lidé si zkrátka utváříme svět podle sebe, chceme zvýšit HDP, chceme být ekonomičtější, výkonnější. Politické strany hlásají ta nejstrašnější klišé typu, aby nám bylo ještě líp. Jenže systém se vyčerpal. Nelze dále těžit tam, kde docházejí zdroje. Nelze vyrábět nikoliv pro potřebu, ale jen proto, aby se prodalo. Fascinuje mne teorie udržitelného rozvoje. Žádný udržitelný rozvoj neexistuje, neboť nikdo a nic do nebe nevyroste. Po období rozkvětu nutně přichází pád, to je normální. Člověk se také rodí, žije a umírá, toto se nikdy nezmění. A pokusy na zvířatech, ve jménu koho nebo čeho se dělají? Ani důvody zdravotní či kosmetické nám nedávají právo experimentovat s cizím utrpením. Dnes jsme se dostali do situace, kdy vládnoucí elity zdůrazňují potřebu vydělávat, exploatovat za každou cenu. Vůbec jim nedochází, že brzy nám bude chybět voda a až ta nebude, bude nám už jedno, o kolik nám vzrostlo meziročně HDP.

 

Ilustrace z knihy Zloděj psů od Marko ČermákaKniha Zloděj psů je doplněna ilustracemi Marko Čermáka, kterého má většina čtenářů spojeného s komiksy o Rychlých šípech. Proč jste si ke spolupráci vybral právě jeho?

Protože se mi jeho postavičky vždy velmi líbily. Rychlé šípy, to je pro mne kultovní komiks, seriál mého dětství. Důležitou roli v naší spolupráci ale sehrála náhoda, neboť jsem Marka potkal na Berounce. Oba dva totiž máme rádi řeky. A tak bylo rozhodnuto, vlastně rozhodla řeka.    

 

Stále se držíte dobrodružného žánru – i ve vašich předchozích knihách je plno akce, připomínám Habermannův mlýn či Tenkrát v ráji. Žijete i vy tak akční život jako vaši hrdinové?

Dalo by se říct, že žiju velmi aktivně. Prakticky každodenně chodím pádlovat nebo běhám se psy. Baví mne toulat se po horách. Pro letošní rok chystám výpravu do Rumunska na Izer Papushu a také na Kavkaz. Mezi tím vším píšu knihy a scénáře a plním stovky ne příliš atraktivních úkolů. Po skončení sportovní kariéry – byl jsem reprezentantem ve sjezdu na divoké vodě – všechno začalo projektem Czech Rafting, což byl projekt průzkum nejhlubších a nejodlehlejších kaňonů na naší planetě. Vystartovali jsme v roce 1993 v Nepálu a skončili teprve nedávno. V průběhu let přišly první dokumenty se sportovní tématikou, snímek Závěť věnovaný kamarádu Drahuši Streritovi, který zahynul na naší první výpravě. Jak říkám, teprve z velkého průšvihů se může zrodit opravdový příběh…

 

Proč jste se pak po skončení sportovní kariéry dal na spisovatelskou dráhu?

Já jsem se na ni nedal, napsal jsem Habermannův mlýn a spadlo to na mě. Doslova bych mohl říci, že mne to zavalilo. Psaní je pro mě výzva, sport i dobrodružství zároveň. Chtěl jsem napsat román, který by měl hlavu a patu, kouzlo překvapení, drsný závěr. Trvalo mi to dva měsíce, kdysi jsem psával rychle. To dnes již ale neplatí. Pojem sport pro mne v literatuře i životě obsahuje dávku umění a nezdolnosti, dokázat jít dál i přes dílčí prohry. To je v životě nejdůležitější. Nesesypat se, ale znovu vyrazit. Dobrodružné je pro mne všechno to, co nevím jak dopadne, a to je v mém případě téměř všechno. Takže mám co dělat.   

 

Ptám se, protože svým stylem života zkrátka neodpovídáte představě o spisovateli – jak to tedy je?

To je zvláštní, že tuto otázku slýchávám docela často. Je to asi tím, že lidé si spisovatel představují jak vážného, usedlého chlápka, obrýleného zdůrazňuji, který píše nejlépe na starém psacím stroji, nejlépe někde ve staré knihovně. Píše navečer, nikoliv ráno jako já. Chodí spíš do kavárny než do hospody poslední cenové skupiny. A spíš se prochází v parku, než běhá po lesích… Podle mého názoru je jedno, jak spisovatel vypadá, co jej ale determinuje, je to, jak a o čem píše.

 

V románech jste se zatím vždy věnoval tématu druhé světové války. Dá se dokonce říct, že Habermannův mlýn a 7 dní hříchu jsou tematicky velmi podobné i v jiných ohledech. Proč vás právě tato epocha našich dějin tak zajímá?

Válečné období je, z hlediska vývoje společnosti, tím nejdůležitějším časem. Všechny procesy se tam urychlují, zkrátka tam poznáte, na které straně je nejen váš soused, ale také třeba nejlepší kamarád nebo manžel. Je to období převratných změn i závratného poznání. Pro autora jsou takováto katalytická období uvedených důvodů nejzajímavější. Můžete se na tomto poli dokonale vyřádit. A pokud máte příběh s reálným kořenem, co si můžete víc přát. Říká se přece, že je klid jako před bouří. No, a to je právě teď.

 

Ještě připomenu jednu citaci ze Zloděje psů – píšete, že vás v knize hostů na Jezerné zaujala věta: Abych poznal, kdo vlastně jsem, začal jsem chodit do tohoto srubu. Jak poznáváte vy, kým jste?

To je základní otázka. Každý člověk touží po štěstí. Chce mít bezvadnou rodinu, dělat v životě to a to, cestovat, nejlépe lehce plout. Jenže to má jeden zásadní háček. Hora je tak vysoká, jak hluboké je údolí pod ní. Pokud tedy chcete zažít okamžiky štěstí, musíte něco vydržet a protrpět. To štěstí ale, jak se domnívá mnoho lidí, neleží na cestě. Protože i cesta může být stejně tak šťastná jako tragická. To štěstí leží v nás, v naší duši a láhev je buď poloprázdná nebo poloplná. Je to jako světlo a stín, barikáda. Vyberte si.  

 

Na čem teď pracujete? 

Poslední tři roky jsem se věnoval případu několika ztracených Čechů. Byl jsem požádán příbuznými, abych se pokusil vypátrat, co se s nimi stalo, neboť se po těchto lidech doslova země slehla. Věnoval jsem se tomu případu téměř tři roky, sjezdil jsem kvůli tomu půlku Evropy a setkal se s něčím, pro mne, dosud nevídaným. Výsledkem je moje nová kniha, thriller s názvem Návrat do Valbone. Kdo chce poznat pravdu svého života, musí se jí dotknout vlastní rukou, stejně jako hlavní hrdinové mé nové knihy. Chystám i filmovou verzi. Román vyjde letos půli října. 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP