Kamil Marcel Hodáček: Až úzko pomyslet (ukázka z knihy)


Román o strachu. O naději v beznaději. Příběh pobodaný jehlami a nahlodaný rakovinou, smrdící desinfekcí. Román o triviálních vztazích, bonboniérách, lubrikačních gelech daleko za expirací, Kabale a strženém těsnění. Román o strachu s velkým „S“. Román o všem,  čeho byste se dobrovolně nechtěli dožít a zároveň o všem, co dokonale znáte z vlastních životů.

Graffiti na finském ostrově Utö Foto Aarón Blanco Tejedor Unsplash

 

Ukázka z knihy:

Měním se. Cítím, že se měním. Ne snad docela fyzicky, rostoucího, tlustého břicha si už roky nevšímám, ale víc vnitřně. Vnitřně se měním takřka k nepoznání, sám mám potíže vyznat se v té nepřehledné skrumáži nuancí a odboček, ve skrumáži nepředvídatelných drobností, které jsou ve finále schopné ovlivnit sotva na nohou se držící celek. Jantarově žlutě zapálená tečka v levém oku, o které vím jen já a má matka, jantarově žlutě zapálená tečka v levém oku, co se bez vybídnutí stala mou věrnou průvodkyní, která mě nenechá nikdy na holičkách, která vydatně svítí pokaždé v okamžiku mých ztmavených strachů a usínání, ta ale zůstává.

            Jantarově žlutě zapálená tečka v levém oku spolehlivě doplňuje můj už beztak zoufalý vzhled.

            Jantarově žlutě zapálená tečka v levém oku.

            Dědictví mateřského vkladu.

            Jantarově žlutě zapálená tečka v levém oku.

            Mé žluté zapálení.

            Nepřehledná skrumáž nuancí a odboček.

            Mé intimní tajemství.

            Nepřehledná skrumáž nepředvídatelných drobností.

            Dědictví mateřského vkladu.

            Jantarově žlutě zapálená tečka v levém oku, o které vím jen já a má matka, se bez vyzvání stala mou věrnou průvodkyní. Nenechá mě nikdy na holičkách. Spolehlivě doplňuje můj už beztak zoufalý vzhled.

            Přesušený písek a sem tam mohyly z odstříhaných nehtů, kostí primabalerín a meruňkových jader, které je nutné, v rámci zachování si vlastní duševní svěžesti, přeskočit. Letenská pláň s veškerou tou svou kaskádovitou slaností, s ohořelými vlasy kopřiv a okoralými psími exkrementy, doposud zdánlivě udusaná odhodlanýma nohama v toxicky kaučukových botách. Jemné, mělké rýhy po celém povrchu. Máslový krém a žloutky. Ricotta. Mascarpone – Al Capone. Pařížská šlehačka. Celý ořech másla, kurkuma a strouhané lanýže. Dotuha ušlehaná smetana pokreslená špičkou skalpelu, do které se ještě nedávno chrchlavě

vyřvávalo:

máme šanci!

chyťte šanci!

máme šanci!

chyťte šanci!

máme šanci!

ale jak jako, do prdele, šanci?

jak jako: máme šanci?

nemáme nic!

nemáme co chytat!

Cítím, že se měním. Mé sny vybagrovaly zbytky představitelné imaginace a nahradily ji nočními můrami utopenými na dně poslepovaného bazénu z laminátu. Často se probouzím a často neusínám. Pravidelně odkusuji šťavnatá sousta bavlněných rohů polštářů. Za tu spotřebu, hlavně za tu nehoráznou spotřebu povlaků na polštáře, si na mě lidi zasedli a začínají ukazovat prstem. Považují mě za prvotřídního blázna, protože odsoudit je tak snadné, a monotónně se ptají pořád dokola:

proč jíš ty rohy polštářů?

co z toho máš?

nikdo z normálních přece nemění dobrovolně spánek za nepohodlné

polykání škrobené bavlny.

nepřipadáš si nepatřičně?,

ale já nemám sílu cokoliv jim vysvětlovat a taky že nebudu, není to můj předepsaný osud. Dost na tom přežít ( au! ) vlastní silou, odkázaný výhradně na sebe samého, celou tu transformaci ve zdraví ( aha… ).

            Vlastní silou přežít ( au! ) nepoznamenaný.

            Vlastní silou přežít ( au! ) neocejchovaný.

            Vlastní silou přežít ( au! ).

            Měním se. A to dost podstatně. Jakoby se dřív nevzrušitelná hladina zkrotle tekutého dehtu, kterou jsem léta mlčky hostil v mém těle místo v napálených neckách, rozhodla prosadit se a nenechat si líbit mou falešnou a úzkoprsou shovívavost. Jakoby se veškeré nečistoty v minutě domluvily, slily a nakonec vybublaly do pružného prostoru poleptaného hltanu. Kdyby ovšem v lidském životě šlo vždycky jenom o sny ochrchlané trochou nahromaděné nečistoty a o nic víc, leccos by to usnadnilo. Řešit sny a jejich zmutované podoby, to celkem nic neznamená. Měním se, to už je v tuto chvíli víc než jisté. Měním a chovám se stejně jako ta dřív klidná hladina teď zrohovatělého téru – zpočátku oslnivý lesk při ozáření sluncem, skvrny na povrchu zavěšené v podpaží duhy, později syrový, vetchostarý zápach, vazkost a rozsypané grimmle. Měním se, to rozhodně připouštím, ale přes to přese všechno jsou ve mně i nadále rozpoznatelné ty původní základy.

            Základy, které mě postavily na nohy.

            Základy, které do mě s péčí sobě vlastní vložila matka, včetně po jantarovou vadu levého oka.

            Rozpoznatelné základy, které mě cele utvořily.

            Základy rozpoznatelné minimálně pro ty, co chtějí hledat, pro takové lidi, kteří pevně vědí, že se od narození jmenuji:

A.,

ale jestli je to dobře, jestli tenhle konkrétní fakt někomu prospěje, to se zkrátka neví. Neexistuje možnost, jak se to za života dozvědět.

            Já se nepídím.

            Nikdy mě nezajímalo a nepřemýšlím o tom, pro koho a nakolik může být mé jméno důležité.

            Zatím jenom neslyšně konstatuji.

            Měním se a Chotkovy sady spolu se mnou.

            Evidentně.

            Dřív nejoblíbenější místo doktora Františka K. teď chátrá a ztrácí na síle, v noci šeptá zoufalstvím.

            Měním se a tupě hledím před sebe, nereaguji na podněty, nevšímám si bolestivě vykloubených nohou. Měním se. Fyzicky sotva znatelně, tlusté, rostoucí břicho nechávám nerušeně růst, ale vnitřně, vnitřně se měním.

            Strach.

            Angst.

            Strach.

            Die Angst.

            Strach.

            Ten největší strach je strach z příštího sdělení.

            Die größte Angst ist die Angst vor der nächsten Aussage.

            Strach z příčiny zjevení.

            Angst vor der Ursache der Offenbarung.

Často o strachu přemýšlím, ale asi ho ani, jako takový, nemám, odmítám ho přijmout coby vlastní identifikační znak. Spíš nosím po kapsách rozdrobené jednotlivé obavy. Jednotlivé drobné strachy rozlámané po kapsách kalhot, jako odlomky kamenů z židovských hrobů mých předků, před kterými se do dnešních dnů z hloubi duše stydím.

            Strach.

            Angst.

            Strach.

            Die Angst.

            Ten největší strach je strach z příštího sdělení.

            Die grösste Angst ist die Angst vor der nächsten Aussage.

            Strach z příčiny zjevení.

            Angst vor der Ursache der Offenbarung.

            A takový strach trvá.

Kamil Marcel Hodáček: Až úzko pomysletChybí mi radost z maličkostí. Postrádám bytostně ve svém ani zlatem, ani tvrdou prací dělníků nepodloženém životě radostné prožitky, vyvěrající z přirozené podstaty maličkostí. Radost prožívaná bez falše, taková ta krystalicky čistá a hluboká radost bez přemáhání mi chybí, radost prožívaná podle nejupřímněji sestavených emocionálních vzorců. Chybí mi radost z maličkostí, poctivě zhoustlá bezinková šťáva od křešický pani doktor mi chybí, jako banalitu, nerozradostněně přijímám každé úspěšné ranní probuzení. Vůně ve květu nalitých pivoněk a čerstvě sprchovaných rozkroků, oblé tvary, co se dají osahat bez rizika poranění, pachuť destilované vody oblévající krční mandle, dotírající na horní patro a na jazyk, pravidelnost, údernost, symbolika, solné krystaly a z nich náhrdelníky pro smutně šťastné bezdomovce, systémový rytmus – jak se zdá, už nic z toho pro mě není důležité. Postrádám bytostně radostné prožitky, vyvěrající z přirozené podstaty maličkostí. Nemám ani sílu a ani chuť žadonit u kohokoliv o pozornost, o čas, který by byl ochotný věnovat mi. Nemám sílu žadonit u nikoho, aby mi maličkosti servíroval znovu až pod čumák a vymáchal mě v nich stejně důsledně jako kastrovaného kocoura ve vlastních výkalech za porušení jasně formulovaného příkazu. Svět mi spolehlivě šedne, jeho šrafované stínování splývá a já jsem zvláštně klidně připravený přijmout ho v takové podobě. Pozoruji lehce opruzené tramvajové koleje, ruce v klíně a hlavu na prsou. Splaskla bublina, bolavá kolena, tegga – tegga místo mozku. Schoulit se. Schoulit a přečkat tak to nejhorší. Kvílení brzd. Bílé auto s rezavě prožranými skvrnami nad levým blinkrem roluje kolem domu Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů děvčátko maximálně šestileté. Ztrácí úsměv i batoh plný barevných, voskových pastelek a neroznýtovatelných, tyrkysových bavlnek. Ztrácí úsměv i batoh. Zároveň. Její stehenní kost ostře prořezává hustý, nasládlý dým z výfuků, všude panika, chaos,

ježyšymáárjáá, to snad neni pravda, jakou já mám smůlu!

na všechno se vysrat!,

slyším křičet obtloustlého řidiče dodávky v umaštěné košili s vytrhanými knoflíky, co mu jí kolem těla shovívavě drží khaki zelené šle, který to všechno způsobil. Zvedám ze země její růžovou botku s látkovou mašlí místo tkaniček, strkám si jí bez dovolení do tašky a než odejdu, políbím holčičku na zakrvácené, prasklé čelo. Cestou olizuji si rty a polykám tak to, co mi nepatří. ( To, co mi nepatří, nebo to, co mi patří? Jaká varianta je správnější? ) Polykám dívčinu řídkou, vínově červenou krev, která mi možná patří a možná vůbec nepatří a mám strach.

            Ten největší strach je strach z příštího sdělení.

            Die grösste Angst ist die Angst vor der nächsten Aussage.

            Strach z příčiny zjevení.

            Angst vor der Ursache der Offenbarung.

            A takový strach trvá.

Vracím se z jiné zastávky a jinou tramvají na Žižkov v touze zůstat inkognito – Olšanské náměstí, hotel Olšanka, hotelový bufet v přízemí se švidravým pinglem za pultem. Točenému pivu lehce do karmínova zabarvuji pěnu zbytkem lepivé, šestileté krve, přidávám velkého panáka vodky, druhého, pivo, třetího, pivo, platím pětikilem, zkouším si představit číšníkovu temnou oční panenku vycentrovanou na střed, dokupuji cigára a pak teprve jsem schopen, prostřednictvím překvapivě čerstvě vyleštěného zrcadla, podívat se na záchodě sám sobě do tváře.

            Strach.

            Angst.

            Strach.

            Die Angst.

            Strach.

            Ten největší strach je strach z příštího sdělení.

            Die grösste Angst ist die Angst vor der nächsten Aussage.

            Strach z příčiny zjevení.

            Angst vor der Ursache der Offenbarung.

            A takový strach trvá.

Rajsíruju si to starým Žižkovem. Nohy umyté přetrženou vodou, osedlané nekompromisními puchýři hajlujícími do slabomodra. Nárty, na kterých po minulé hádce bez rozumného vysvětlení přestala přistávat letadla, zaškrcené koženými pásky sandálů, otékají ledabyle – spíš aby se neřeklo. Všímám si, jak nezáživný srpen balamutí čmeláky a vilně pomrkává zpoceným ořasím, jak pach psí moči, napressovaný mezi jednotlivými, špatně ukotvenými dlažebními kostkami slzí v očích alergiků a hendikepovaným úspěšně krátí dech. Nikdy, ač zrozenec července, nikdy jsem neměl rád léto, nikdy srpen, ani pro jeho hrušky ne, jejichž šťáva tolik láká dezorientované milence. Nemám rád centra měst v létě. Osiřelé ulice, tiché dvorky a pavlače, vylidněné noci a putyky. Ten k smíchu čas povinnostních rekreací, ten first minute pocit – last minute léto - tak nějak definitivně ho nemám rád.

            Starý Žižkov padá mi svým rozdrobením se na ramena a světlou sutí s rafinovaně zašifrovaným příběhem útěšně přikrývá pěšinku ve vlasech.

            Chelčického.

            Vskutku, domy té ulice se na mne dívaly, jako by mi chtěly vyprávět chmurné příběhy, příběhy, o nichž člověk dobře ví, ale nechce o nich vědět, nebo by je raději zapomněl, než aby si je v paměti znovu vybavoval.

            Po krátkých schodech, kolem hodin, dolů, směrem od novodobého Seifertova pomníku, který sochař Roith pojal jako kamennou záložku do knihy… jo, ten Roith, Jan, manžel bývalé ministryně zdravotnictví v Tošovského vládě a evropské poslankyně… to slovo letělo jako pták do sítě hvězd..., stojí na něm čitelně. Ulice mírně z kopce táhle vyje nesnesitelnou bolestí. Přesprejované fasády páchají radostně předem domluvenou kolektivní sebevraždu a na rozdíl od lidí dobře vědí proč. Všude ticho. Dusno. Za dveřmi bytů tušená nouze. V čísle osm rezonírují dozvuky mikroskopického dětství a Honzova sytě zelená ohrádka, chránící květináče před pádem z římsy, hned těsně vedle plechového teploměru. Ohřívaná voda na koupání přímo z plotny, věkem rozšklebené parkety prvního patra, stará Rohlíková, rozdávající do úmoru nepotřebné, dřevěné válečky na nudle z vlastní kuchyně, udavačka Bradová se zklihovatěným úsměvem, kompozičně nepřesně vlepeným na území rezervované obličeji, pod tíhou mastného prachu kolabující tchýniny jazyky a šmouhy nedosrkaných pijavic na místě bývalého botníku.

            Mé kožené sandály daly se z ničeho nic tenince do zpěvu. S každým následujícím krokem:

            vrz – gráá

            vrz – gráá

            levá

            pravá

 
Kamil Marcel Hodáček (*1980) je český básník, prozaik, editor a příležitostný výtvarník narozený v Praze. Doposud vydal  knihy Havarijní stav  (2012, 2. vyd. 2016), Sekunda křiku (2013), Tři čtvrtě na čtyřicet (2014), Trnová koruna nejsou zuby (2015, 2. vyd. 2016, 3. vyd. 2016), Cxehxio (2016) a Až úzko pomyslet (2019).

Nakladatelství Kampe, Praha, 2019, brož., 218 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP