Zemřel básník Jaroslav Erik Frič, jehož blog byl pořád underground


Životní cestu básníka, hudebníka, nakladatele a kulturního organizátora Jaroslava Erika Friče (1949–2019), který zemřel 24. května, odjakživa podmiňovala jeho příslušnost k undergroundu.

Jaroslav Erik Frič v roce 2014 na koncertě na památku Ivana Magora Jirouse. Foto: Profimedia

 

Platilo to v době předlistopadové, kdy se po vystudování angličtiny a filozofie ve snaze nezadat si s totalitním re­žimem raději ještě vyučil číšníkem a léta normalizace nakonec strávil v podniku Restaurace a jídelny – přitom se však podílel na samizdatových aktivitách. A nevzdal se toho ani po sametové revoluci, kdy se vedle vlastní literární tvorby začíná, tentokrát již legálně, věnovat rozmanité organizační činnosti v kulturní sféře. Mezi jeho nejvýznamnější a dodnes živé pro­jekty patřil nakladatelství Vetus Via, brněnský festival poezie Potulný dělník, kulturní akce pod záštitou takzvané Potulné akademie, měsíčník Uši a Vítr nebo obecně prospěšná společnost Christiania.

Další Fričova dlouhodobá a intenzivní tvůrčí aktivita se odvíjela na stránkách jeho internetového blogu, respektive hned několika blozích. Na stránky toho posledního, nazvaného Pasáže (s podtitulem Deník pro umění, kritiku, život) a loni nominovaného na cenu Magnesia blog roku, přispěl ještě 6. května tohoto roku – a jako by jej cosi ponoukalo k bilanci vlastního života, kladl si tehdy otázku, kterou život (a smrt) jednou postaví před každého z nás: Kdo vlastně jsem?

„Vlastně amatér ve všech ohledech a ve všem. Svou ‚profesi‘ jsem nikdy nevykonával, a živil se úplně něčím jiným. Co je má profese? Vyučený číšník. Ale cítím se dnes něčím takovým, ač hospody miluju, skutečně být? Píše mi jedna vzácná paní na FB, že ona, ‚jako historička‘, míní to a to. Ještě jsem neodpovídal, ale musím napsat, že jsem jenom obyčejný člověk. Bez profese. Nezaměstnaný, soukromník úplný, pracující snad v ‚svobodných uměnách‘. A jako tento obyčejný člověk míním zase toto a toto.“

„Setrvalým rysem Fričova neúnavného podotýkání je etické hledisko, soucit i nesmiřitelnost, vůle k přesnému, přitom veskrze subjektivnímu pojmenování věcí,“ dočteme se v anotaci Pasáží na webu cen Magnesia Litera. Totéž platilo i pro Fričovy starší zápisky z let 2007–2010, které se dočkaly knižního vydání ve čtyřech svazcích pod názvem Psáno na vodu palbou kulometnou I–IV v nakladatelství Dauphin.

I zde bývaly pravidelným východiskem blogových záznamů konkrétní epizody z všedního života – setkání, rozhovor, četba, vzpomínka, sen apod. –, na jejichž základě dokázal autor rozvinout hlubší úvahu na obecnější a nadčasové téma. Promlouvá z nich člověk sečtělý, kultivovaný a zá­roveň zemitý, duchovně založený a přitom nevázaný, navzdory svému věku a neduhům stále hou­ževnatě činorodý, moravský patriot a náruživý posluchač rozhlasu, jehož zásadovost mnohdy hraničí až s „kazatelstvím“, mírněným však autorovou kritickou sebereflexí. Čtenář se v nich setkával s výraznou osobností, pro kterou byl „underground“ stále ještě životní styl.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP