Smrt ničí čas, ale dílo zničit nedokáže: vzpomínka na Petra Skarlanta


Ve věku 80 let zemřel 13. května básník, spisovatel, dramatika a překladatel Petr Skarlant. Vydal 15 básnických sbírek, od roku 1990 se soustředil na práci na svém hlavním prozaickém díle: pětidílném románovém cyklu o Věku slasti, s podtitulem Milostné dějiny české buržoazie. Překládal z francouzštiny (mezi „jeho“ autory patřili například Jacques Prévert, Guillaume Apollinaire či Arthur Rimbaud). Vzpomínku na něj napsala pro Literární noviny spisovatelka Ladislava Chateau.

Petr Skarlant. Foto: petr.skarlant.sweb.cz

 

 

Vracím se snad z jiné hvězdy sem, / kde ti, které jsem měl potkat, už zemřeli. / Běh věžních hodin poznávám /z lavice v hořknoucí zeleni (…

(Petr Skarlant, Hodiny po horečkách ze sbírky Hebká kůže, kterou autor věnoval své ženě Janě, Československý spisovatel, 1988)

Milý Petře,

je těžké psát dopis s vědomím, že adresát už neodpoví. Opustil jsi nás v pondělí 13. května, krátce po svých osmdesátých narozeninách. Tvoje srdce selhalo v jediné vteřině, ajak napsala tvoje dcera Pavlínka – když jsi ležel se založenýma rukama pod hlavou, jako bys pozoroval hvězdy na noční obloze… Dostál jsi tak svému básnickému životu i v samém jeho závěru, dopsal jsi tak svůj poslední absolutní verš. Když jsem tu smutnou zprávu telefonovala svému manželovi Pascalovi do Paříže, nemohl tomu uvěřit, naopak, měl dojem, že Tě matně zahlédl kdesi v davu v Latinské čtvrti na rušné křižovatce boulevardu Saint-Michel u Lucemburské zahrady. Ne, nemýlil se, byl jsi to Ty, kdo v té zahradě už svolává básníky všech věků k poradě, jak jsi to viděl už ve své sbírce Nezval v Lucemburské zahradě (Akropolis, 2018). Už tam zase jako před dvěma lety chodíš po týchž cestách (…), mezi opuštěnými židličkami (…). Nepochybně už přišel tvůj milovaný Prévert, jehož Slova jsi jako jediný přeložil do češtiny celá, možná i Nabokov jde už po louce a Jean d´Arc jede na kole, jak surrealisticky jsi tu schůzku pojal. Lucemburská zahrada byla tvůj silný prožitek místa.

Hranice tvého světa byla slova, verše, jak bys vlastně žil s nemocným srdcem? Vždyť jsi byl tak zajedno s hrdinou románu Thomase Manna, který o smrti říká: Vyplivuji to, neboť to není nic pro mne. Potácet se světem, který by se Ti zvolna vzdaloval, to nebylo nic pro Tebe; tonul jsi v citech, Paříž a její ulice byly pro Tebe přece román, tudy jsi chodil s Jaroslavem Seifertem i s Karlem Tomanem. Myslím, že ve své Alpské symfonii Richarda Strausse a zejména sbírce Nezval v Lucemburské zahradě se tvůj lyrický tón změnil, projev se stal přesnější a možná šel i do větší hloubky. Možná silnější vědomí pomíjivosti času… ?! Nevím. I přes všechny úvahy, kterými jsi se v poslední době zabýval, přemýšlel, co se stát nemělo, co se nestalo a stát mělo, byl tvůj život naplněn po okraj; byly v něm zvraty, úspěchy i prohry, měl jsi ale milující ženu,dceru i přátele, kteří Ti byli vždy velkou oporou.

Čase, vrať se zpátky, vrať se zpátky, zastav se! říká král Béranger ve hře Eugèna Ionesca Král umírá. A král, stejně jako ty, umřel. A nás zavalila lítost toho nezvratného už nikdy, čas pohltil všechna zítra, příště i přespříště; smrt sice ničí čas, ale dílo zničit nedokáže, a v tomto punktu jsi ji pěkně doběhl. Pro Tebe totiž vůbec neplatí, co napsala Marguerite Durasová ve svých fragmentech krátce před smrtí, a co čtenáři znají z tvého českého překladu Tím končím (Ewa, 1997): Můj život skončil (…). Je u konce i to, co zbylo. Tvůj poslední hravý rukopis dětské knížky Kratochvíle s panem Kratochvílem přece už čeká na své vydání. Ne, Petře, nestaneš se minulostí.

Ještě jednou se vrátím do pařížské rue Pierra Duponta poblíž Východního nádraží, kde jsi před lety bydlel v omšelém levném hotýlku, na který náš svět neustálé modernizace zapomněl, tehdy ses u nás, u kanálu Saint-Martin, zastavil jen kratičce, těsně před návratem do Prahy. Pascal na Tebe jednou volal do otevřeného okna: Pierre, on y va! Petře, pospěš si, jde se! A tys odpovídal: Ještě nemohu, ještě jsem nedopsal! A letos na jaře došlo k ráznému zlomu – dopsal jsi, vymanil z tíže bolesti, a ke svému vesmíru ses rozběhl náhle tak rychle, že teď tam někde čekáš Ty na nás… Na všechny.

Ladislava Chateau, esejistka, v předvečer pohřbu 21. května 2019              

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP