Svět knihy – den třetí: Debata nobelistů Vargase Llosy a Müllerové se nepovedla


Ze sobotního programu jsem musel několik vytipovaných akcí oželet a stát se na chvíli mužem za pultem, neboť kolega Jan Štolba (před jehož čtyřdenní službou na našem stánku tímto smekám) musel dovézt další balíky Literárek. Ale člověk aspoň trochu nasaje tu veletržní atmosféru (jež pravda někdy bývá zvláště v levém stanovém křídle až k zalknutí) a potká tváří v tvář řadu „svých“ čtenářů i kolegů z branže. A drobné literární manko jsem si pak večer vynahradil hojně propíranou „debatou nobelistů“ v kině Lucerna.

Jakub Železný Mario Vargas Llosa a Herta Müllerová v kině Lucerna. Foto: Petr Nagy

 

Komorním, leč příjemným zážitkem bylo ranní autorské čtení organizované českým PEN klubem, kde svou nejnovější tvorbu představila spisovatelka s ruskými kořeny Dora Čechova (*1971). Autorka povídkových sbírek Nechtěl jsem být Leninem (2012) a Padaná letní jablka (2015) – a také knižního rozhovoru s Olbramem Zoubkem – právě dokončuje svou třetí knihu povídek, která by měla vyjít v nakladatelství Labyrint a za jejíž stmelující prvek sama označila motiv „žen, které potřebují muže“.

Hezky se poslouchala i beseda s polským novinářem, spisovatelem a esejistou Mariuszem Suroszem (*1963), moderovaná překladatelkou Lucií Zakopalovou a pořádaná k novému, doplněnému – i nově přeloženému (rovněž přítomnou Annou Plasovou, která nahradila již zesnulého Pavla Weigla) – vydání jeho knihy Pepíci (Mladá fronta 2019), která se však stala jen odrazovým můstkem k poutavému vyprávění o Češích, Polácích a jejich vzájemných sympatiích i odlišnostech. V Praze žijící a česky velmi dobře hovořící autor, který po naší metropoli dokonce provádí polské turisty, si také s humornou nadsázkou postěžoval na nelehký úděl spisovatele: „Já to musím psát tři, čtyři roky, ona to přeloží za tři, čtyři měsíce a čtenář to přečte za tři, čtyři dny.“

Dobu, kdy to u nás měli spisovatelé opravdu těžké, připomněla debata o české samizdatové literatuře v překladech, které se zúčastnili překladatel Gerald Turner, literární vědec a editor Martin Machovec (oba osobně spjatí s českým undergroundem a disentem) a bohemistka Adéla Petruželková. Zatímco prvně jmenovaný pojal výzvu k představení až příliš obšírně a ukrojil si za tímto účelem notný kus vyměřeného času, druhý uvedený host – coby syn filozofa Milana Machovce oplývající rodinnou historií úzce spjatou s tématem – se v tomto směru vyloženě odbyl. I díky tomu se přece jen dostalo na povídání o samotném překládání samizdatových děl a jejich rozmanitých cestách k zahraničním, respektive anglo-americkým čtenářům, ilustrovaných na třech konkrétních příkladech – příbězích knih Milana Machovce (Ježíš pro moderního člověka) a Egona Bondyho (Invalidní sourozenci) a sborníku dokumentů k procesu se členy skupiny The Plastic People of the Universe (viz pozdější „Hnědá kniha“), uspořádaného původně Vendelínem Komedou a Jaroslavem Kořánem. Adéla Petruželková také vyzdvihla roli náhody, která často rozhodovala o (ne)vydání, překladu či následné recepci jednotlivých textů – leckdy v rozporu s tím, jaké místo jim skutečně patřilo v literární historii. Dostalo se i na Vaculíkův Český snář, který vyšel poprvé roku 1981 v samizdatové edici Petlice. Nedlouho poté si Gerald Turner začal pohrávat s myšlenkou, že by jej přeložil – a letos na podzim by měl jeho překlad Českého snáře konečně vyjít v nakladatelství Karolinum (na místě také Machovec s Turnerem přečetli vybranou ukázku z originálu i anglické verze).

Do zákulisí překládání současné literatury nechala desítky tzv. booktuberů, bookblogerů a bookinstagramerů nahlédnout beseda moderovaná Jakubem Pavlovským (Book’s calling) a Kamilou Hřavovou (Hlava plná knih), kteří si pozvali dvě oceňované překladatelky – Petru Ben-Ari (*1983), nominovanou letos na Literu za překlad, a překladatelku z angličtiny a francouzštiny Michalu Markovou (*1974). Publiku složenému převážně z teenagerů obě sympatické dámy na základě své osobní praxe osvětlily nejpodstatnější rysy tohoto stále ještě nedoceněného řemesla. Navzdory některým vzájemným rozdílům, zapříčiněným například velikostí jazyků, z nichž ta která překládá, se jejich zkušenosti a názory ve většině případů shodovaly, ať už šlo o nutné předpoklady (důkladná znalost češtiny a sledování současné literatury), pracovní tempo (cca 3–4 měsíce na průměrně tlustou knihu), konzultace s autory (jen ve výjimečných případech) nebo hojně diskutované honoráře (nutno usilovat o jejich zvýšení). Přestože se obě překladatelky přiznaly, že v oblasti sociálních sítí nepochybně zaostávají za přítomným publikem, propagování literatury skrze tyto kanály prý vítají.

Jsem si takřka jist, že sociální sítě mnoho neříkají Pavlu Kolmačkovi (*1962) ani Ladislavu Selepkovi (*1973), mimopražským básníkům připomínajícím svým zjevem dvojici starozákonních proroků, které si pozvala vůbec první „básnířka města Prahy“ Sylva Fischerová. Selepko přečetl několik básní ze své knihy Devatenáct měst (Malvern 2016), obsahující jeho sebrané verše z let 2001–2014, a Kolmačka pak vybrané ukázky ze své loňské sbírky Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018), jež dostala od literárního obtýdeníku Tvar, respektive od veřejným hlasováním vyvolené literární kritičky Olgy Stehlíkové cenu Tvárnice pro nejlepší knihu roku. Člověka ani příliš nepřekvapilo, že žádný z autorů své verše nijak neuváděl, nýbrž oba za sebe nechali promlouvat svou poezii, která se vpisovala posluchačům pod kůži. „Doma čekají lidé, ani je neznáš, cizí jako ty sobě.“ (L. Selepko)

To slavná „debata nobelistů“ – Maria Vargase Llosy a Herty Müllerové – v zaplněném velkém sále kina Lucerna v mnoha posluchačích (mne nevyjímaje) zanechala hořký dojem promarněné příležitosti. Nepochopitelná volba Jakuba Železného coby moderátora diskuze se dvěma spisovateli světového renomé vyvolávala již předem jisté obavy, které se v průběhu hodinové debaty bohužel jen potvrdily. Paradoxně pak vyzněla jeho vlastní slova o tom, že se po většinu času hovořilo o politice – vždyť tímto nešťastným směrem tlačil po celou dobu oba věhlasné autory on sám, aby jim nakonec položil několik plytkých literárních dotazů jejich díla zcela nehodných. Zklamání z očekávaného vrcholu letošního Světa knihy se mnou sdílel i Jáchym Topol, sedící s hlavou v dlaních ob dvě sedadla ode mě, a vyjádřil jej také argentinský spisovatel Rodrigo Fresán v nedělním rozhovoru s Anežkou Charvátovou nebo Petr Fischer v komentáři na Facebooku (kterého bych býval v sobotu viděl raději na jevišti než v hledišti).

 

Reportáž z předchozího dne najdete ZDE.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB