Pan Theodor Mundstock z Lysé nad Labem


S Ladislavem Fuksem jsem se setkal osobně poprvé 18. října 1972 v Třebíči. Malíř – krajinář Antonín František Stehlík měl tehdy přidružené příležitostné zaměstnání v nakladatelství Mladá fronta. Propagoval jeho knížky. Třeba tím, že někde na Moravě zorganizoval besedu mladých lidí, středoškolských studentů, učňů s některým současným spisovatelem.

Ladislav Fuks (v pozadí Jiří Tušl) na besedě se čtenáři v Okresní knihovně v Třebíči 25. května 1983. Foto: Josef Němec, snímek z archivu autora článku

 

Na podzim sedmdesát dva se tak stalo na více místech jižní Moravy a Vysočiny. Na uchystaných besedách setkali se přítomní s prozaikem Ladislavem Fuksem. Již tehdy byl naším předním literátem.

Pan Theodor Mundstock

První román Pan Theodor Mundstock Ladislav Fuks vydal v roce 1963. V té době jsem byl prvním rokem v prezenční vojenské službě v posádce Milovice u Lysé nad Labem. Často jsem kupoval Literární noviny. Na Fuksův románový debut v nich byla recenze. Uznale hodnotila dramatický příběh pražského žida souženého tušením, že i on bude transportován do koncentračního tábora. Pana Theodora Mundstocka jsem si koupil v knihkupectví na Husově náměstí v Lysé nad Labem.

Zde je celý opis tiráže té knížky: Žatva, svazek 289, Ladislav Fuks, Pan Theodor Mundstock. Obálku a vazbu navrhl Zdeněk Sodl. Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1963 jako svou 2078. publikaci. Vydání první. Odpovědný redaktor Ivan Klíma. Vytiskl Tisk, knižní výroba, n.p. Brno, závod 3, Český Těšín. AA 9,52, VA 9,88. D-14*20338. Náklad 15 000 výt. 13/9. Stran 192. 63/VIII-5. 22-038-63 Kčs 11,50.

Fuksovu prvotinu jsem četl pravděpodobně (přesné vzpomínky nemám) po večerech na pévéesce (PVS = politickovýchovná světnice), ve volné hodině ve stráži nebo v poledním klidu na lůžku. Až jsem dostal opušťák, odvezl jsem ji domů. Při prvním osobním setkání s Ladislavem Fuksem, po besedě v dívčím domově v Třebíči - Borovině 18. října 1972, požádal jsem o podpis. Fuks vzal knížku do ruky a řekl: To je první vydání. Já na to: Koupil jsem je v Lysé nad Labem. Byl jsem tam na vojně. S úsměvem přerušil psaní: Tak tohle je Mundstock z Lysé nad Labem. Má vojenskou uniformu. Ale to jste si snad měl koupit něco užitečnějšího.

Setkání v Třebíči    

Ladislav Fuks a Jiří Tušl (druhý a třetí zleva) při setkání s třebíčskými přáteli 24. května 1983. První zleva Vladimír Lavický, malíř a grafik, druhý zprava František Dvořáček, sběratel exlibris a publicista, třetí zprava Jan Dočekal, organizátor setkání, autor článku. Foto: Jiří Burian, snímek z archivu autora článkuV příštích dvou desetiletích jsem se s Ladislavem Fuksem setkal několikrát. S manželkou jsem ho navštívil v jeho tajuplném dejvickém bytě. Do Třebíče přijel znovu v květnu 1983. Na středu 25. uchystaly Okresní kulturní středisko a Okresní knihovna besedu se čtenáři. Moderoval ji rozhlasový redaktor Jiří Tušl. Už večer předešlého dne, v úterý 24., splnil Fuks mé přání, když přišel s Tušlem na privátní setkání. Událo se za přítomnosti několika třebíčských přátel v domku Vladimíra Lavického a jeho choti Elišky v Cyrilometodějské ulici, pár set metrů od městského centra. Lavický (1923–1997), znalec a ctitel Fuksových románů, výtvarník, básník, kdysi organizátor místní kultury, býval ředitelem třebíčské Okresní knihovny. Vyhodili ho tři roky po srpnu 1968 za kontrarevoluční činnost v kultuře.

Týden před Fuksovým příjezdem vyšel jeho obsáhlý román Vévodkyně a kuchařka. Autorský výtisk s přípisem věnoval hostiteli a na jeho žádost přečetl úryvek. Dlouho přes půlnoc se pak mluvilo o literatuře a výtvarném umění, v němž se Fuks, vzděláním historik umění, výborně orientoval. Mínil, že Lavického surrealistické obrazy měly by být vystaveny. Stalo se tak až v roce 1987, po šestnáctileté politicky motivované distanci. Pro mne bylo radostí, že jsem mohl být té výstavy kurátorem.

Moje zrcadlo

Vydání své poslední knihy s titulem Moje zrcadlo, vzpomínky, dojmy, ohlédnutí se Ladislav Fuks nedožil. Dokončený rukopis uspořádal a připravil k vydání v nakladatelství Melantrich Jiří Tušl. S Fuksovým souhlasem doplnil obsáhlou část nazvanou …a co bylo za zrcadlem. V poznámkách, doplňcích a úvahách je zasvěceným pohledem na spisovatelovu osobnost z druhé strany.

Je to svébytná autobiografie, ne však memoárová literatura v tradičním smyslu. Fuks vybral ze svého života jen to, co považoval za podstatné, co ozřejmuje zejména jeho literární tvorbu. Na sebe prozradil málo. Dost pozornosti věnoval setkáním se čtenáři. Také v Třebíči: „Tam jsem později velmi často jezdil besedovat na gymnázium Vítězslava Nezvala (gymnázium si pro sebe pojmenoval po Nezvalovi, který tam studoval, – pozn. autora), do kulturního a vzdělávacího zařízení Městského národního výboru a do známého podniku Elitex. Měl jsem tam hodně přátel, mimo jiné Jana D., který byl iniciátorem kulturních a společenských akcí – město vždycky žilo bohatým kulturním životem – a byl redaktorem Zpravodaje města Třebíče (tím jsem nikdy nebyl, jen přispěvatelem).“ A na jiném místě Fuks píše: „…i do Třebíče jsem jezdíval s Jiřím T. Bývali jsme tam přes noc v místním hotelu, kde dobře vařili. Rádi jsme přijímali pozvání do rodin navečer k pohoštění včetně vína a slivovice… Někdy se u parádního stolu v soukromém bytě sešlo skoro až deset pánů a dam, stále bylo o čem povídat… Ale s Frantou P., cestujíce na motorce do Maďarska, jsme se v Třebíči příliš zdržet nemohli. Na skok jsme vešli do restaurace hotelu, kde bylo vždy krásně prostřeno a Jan D., aniž věděl, že tudy projíždíme, tam náhodou vstoupil také a trochu více jsme se zdrželi. Nechtěl nás pustit.“ 

Labe stále teče správným směrem  

Dům na Husově náměstí v Lysé nad Labem. Zde bývalo v šedesátých letech minulého století knihkupectví. Foto: Jitka DočekalováRoky jsem myslel na alespoň letmý návrat do vojenských Milovic a Lysé nad Labem. Ovšem Milovice dávno nejsou vojenské a v Lysé je kdeco jinačí. Po čtyřiapadesáti letech stojím rozechvělý na Husově náměstí. Není tam žádné knihkupectví. Ale bývalo, tím jsem si jist. Rozhodně na této straně, na jižní. Ptám se paní v zelinářství, neví, nebyla tehdy na světě. V sousedním obchodě rovněž nepořízení, ne, knihkupectví, tady nikdy nebylo. Ale přece. Ano, pamatuji si, říká starší pán, který slyšel, o čem je řeč, knihkupectví tady bývalo, vedle, přes dva domy. Ukážu vám to. Žádný vchod, místo výkladu trojdílné okno s květinovým truhlíkem. Nad ním pruh fasády v jiném tónu barvy. Tam bývala firma. Uvnitř jsem zjara 1963 koupil za 11 korun a 50 haléřů Pana Theodora Mundstocka. S jeho autorem jsem se seznámil o devět let později. Knížku s vzácným připsáním mám dodnes. Je to pořád traumatizující čtení. V Lysé prodávají knihy na jiném místě, má nostalgie je zdejším jistě nepředpojatě lhostejná. Od úmrtí Ladislava Fukse uplyne 19. srpna pětadvacet let, Vladimír Lavický zemřel o tři roky později. Labe stále teče správným směrem…

Vladimír Lavický, nově jmenovaný ředitel Okresní knihovny v Třebíči, vydal zkraje podzimu 1968 pod vlivem srpnové okupace Československa sborník Hle, žezlo veršů… Proti „spřáteleným“ tankům vztyčil pravdu poezie. Komunističtí ideologové sborník označili za markantní ukázku kontrarevoluce v kultuře. Smělý čin vydání a šíření jednoduché brožury Lavického vyhnal do zapomnění a nadlouho mu zpřeházel život.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB