Martin Puchner: Harry Potter je symptom změny v literární současnosti


Literární historik a filozof Martin Puchner 25. března v Knihovně Václava Havla osobně představil svou knihu Svět ve slovech aneb O síle příběhů utvářet národy, historii a civilizaci, kterou loni vydalo v překladu Petry Johany Poncarové nakladatelství Host.

Martin Puchner (uprostřed) s Janem M. Hellerem (vpravo). Foto: Knihovna Václava Havla

 

Kniha Svět ve slovech se zabývá dějinami světové literatury ze syntetického pohledu, přesto je to také částečně osobní svědectví o jejím hledání, dokonce i s prvky cestopisu. Proč tohle žánrové rozkročení? Komu je kniha vlastně určena?

V knize pracuji s velmi širokou definicí toho, co je to literatura. Pohybuji se na průsečíku vyprávění příběhů a dějin technologií, kterými jsou zaznamenávány; i dnes, v době digitální revoluce, se můžeme naučit něco důležitého o tom, co se stane, když se mění způsob, jakým pracujeme se slovy. Chtěl jsem se vrátit do podobných okamžiků v minulosti. Hlavní hnací silou je vyprávění příběhů. Proto odpovědí na vaši otázku je, že jsem vyprávěl příběh, totiž příběh o literatuře. A zjistil jsem, že ten příběh nebyl ještě nikdy odvyprávěn dostatečně. Je to dost specializovaný a náročný úkol, převyprávět 4 000 let literatury z celého světa, a tak se nedivím, že jen málo lidí se o to pokusilo. Já jsem se do toho pustil proto, že jsem před 15 lety sestavoval antologii světové literatury, což mi umožnilo – nebo mě spíš donutilo – číst texty daleko za hranicí mé komfortní zóny. 

 

O literárních textech píšete ze zvláštního hlediska – jako o ustavujících, zakládajících textech společenství, která s nimi pracují, jako o nástroji toho, co by antropolog nazval imagined communities. Tuto stránku textů máme spojenou většinou s posvátnými texty, váš pohled je ale diferencovanější. Proto se zeptám: je v dějinách světové literatury nějaký jednotící prvek, takový, jako se představovala mytopoetika nebo jungovská psychoanalýza?

To je velmi zvídavá otázka. Kdybych o tom měl začít přemýšlet, musím začít ve starověku. Existuje jedna klasická teorie, na kterou se odkazujeme vždy, když mluvíme o starověku, a to je ústřední role epiky. V jistém období se zrodila epika na různých místech světa, z nichž některá byla propojená, ale některá byla izolovaná, a měla podobné rysy – indické eposy, Gilgameš, Homér nebo jediný zástupce písemné tradice v jihoamerické literatuře, Popol Vuh. Tyto texty tedy mají mnoho společného. Jsou to kolektivní příběhy, zpravidla pojednávají o stvoření světa, pokoušejí se poskytovat odpovědi na základní otázky určitého společenství: Proč jsme tady, proč jsme zrovna v této části světa, co nás sem přivedlo. Ty příběhy přinášejí nějaké podstatné sdělení. Když se však podíváme na literaturu z ptačí perspektivy, zjistíme, že ne všude to fungovalo podle epické teorie; v Číně nebo v Japonsku například je na začátku sbírka básní. Další důležitou tradici představují komentáře ke klasickým textům. Komentáře k poezii jako svébytný žánr, to se v jiných kulturách nestává tak často. Když se tedy podíváte z této ptačí perspektivy, vidíte jak velkou epiku, tak rozdílné tradice, uvidíte určité společné rysy. Jsou tu texty, které se staly pro určitou společnost referenčním bodem, byly kultivovány pomocí komentářů, byly to texty, na kterých se další a další generace učily číst a psát, a tím získávaly přístup do elitní vrstvy. A to se dělo v Řecku, kde byly základem vzdělanosti homérské eposy, stejně jako v Číně s tamějším propracovaným způsobem zkoušek pro státní úředníky, kde se ověřovala znalost staré poezie. Takže důležité je toto: ony podobnosti nespočívají v samotných textech, ale ve způsobu, jakým s nimi společenství zachází, jak je staví do centra své kultury, svého života.

 

Literární historik zpravidla nemá rád literární současnost – to už je dnes truismus, klišé. Přesto se v knize zabýváte i tou nejsoučasnější literaturou, píšete o Harrym Potterovi. Myslíte, že to může mít podobnou vypovídací hodnotu pro naši identitu jako to, co víme o starověké literatuře a jejím významu pro společenství tehdejší? Bude tady vůbec třeba za 200 let vůbec ještě nějaká literární historie, která nám na to bude moct dát odpověď – když se dnes vyjadřujeme v oněch křehkých elektronických formátech?

Když začnu od konce – ano, to je veliký problém. Je to vlastně paradoxní situace, protože náklady na uchovávání dat se od starověku zmenšily na nepatrný zlomek původních hodnot. Vybudovat ve starověku knihovnu stálo obrovské prostředky a dnes je to prakticky nula. Ale otázkou je trvanlivost. Knihovníci sice digitalizují jako o život a investují do toho spousty peněz, ale pak vám řeknou, že pokud chcete, aby se něco zachovalo, tak to musíte vytisknout na papír. Protože i ten nejnovější digitální formát bude za pár let možná nepřístupný. A proto pro vašeho literárního historika za dvě stě let bude první a nejdůležitější otázkou, co má vlastně k dispozici, jaký typ záznamů, jaký typ archivů, jaký korpus textů. Občas z toho mám hrůzu, protože jestliže vývoj bude nadále favorizovat elektronický způsob komunikace, strašlivé objemy informací se prostě ztratí. 

Ale pokud jde o první část vaší otázky. Byla to moje redaktorka, která mi řekla, že bych měl psát o Harrym Potterovi. Já jsem tu výzvu přijal a strávil jsem měsíc nepřetržitým čtením cyklu o Harrym Potterovi, což byl docela zážitek. Ale myslím, že jsem aspoň zčásti pochopil jeho přitažlivost. Autorka velmi chytře spojuje středověkou literaturu s žánrem „internátního románu“ – což je velmi zvláštní, ale neuvěřitelně mocná kombinace. Samozřejmě nevím, jestli bude někdo číst Harryho Pottera za 200 let, ale je určitě pozoruhodné, že tu vyrostla celá jedna generace young adults, kterou ovlivnil. Je to zajímavé jako literární fenomén a já jím s oblibou argumentuji starší generaci, když mi někdo tvrdí, jak mladí lidé nečtou. Najednou se tu objevil obrovský trh pro young adult literaturu. Nikdo to nečekal, a když chodíte do knihkupectví, můžete pozorovat, jak se sekce věnované této literatuře postupně rozšiřují. Je pravděpodobné, že Harry Potter je symptom nějaké změny, která v literární současnosti právě probíhá. Je pravda, že jsem o Harrym Potterovi psal v trochu lehčím tónu – a nepřejte si, abych vám vyprávěl o té záplavě naštvaných e-mailů, které jsem pak kvůli tomu dostával.

 

Celý rozhovor s Martin Puchnerem, ve kterém mimo jiné rozebírá, jak byla v knihách o historii literatury opomíjena některá díla mimo západní kánon, najdete v aktuálním čísle Literárních novin 5/2019, které je právě na stáncích.

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB