Svět knihy – den druhý: Máraiho utajené vzpomínky, oceněný bohemista Stachowski a Borkovcův Wernisch


Pátek se na pražském Světě knihy nesl ve znamení dvou jevů, které nepochybně dělají radost organizátorům veletrhu, avšak nám literárním publicistům spíše přidělávají vrásky – řady návštěvníků povážlivě zhoustly a přibylo rovněž okamžiků, kdy je člověk nucen volit mezi několika zajímavými akcemi, které se zhusta překrývají nejen časově, ale i zvukově. O to více pak zamrzí, když doběhnete z jednoho lehce přetahujícího pořadu na místo konání další pracně vybrané události, a tam se po čtvrt hodině nervózního čekání dozvíte, že akce byla na poslední chvíli zrušena, jako se mi to včera přihodilo s infrarrealisty, „mexickými beatníky“, které Roberto Bolaño nazval „divokými detektivy“. Inu, člověk míní...

Jan Stachowski. Foto. Petr Nagy

 

Spíše úzkému okruhu čtenářů bylo určeno vystoupení básníka a překladatele Miloslava Topinky (*1945), věnované skupině Vysoká hra působící ve Francii od konce roku 1927 do listopadu 1932, jejíž aktivity podle Topinky představují jedno z největších duchovních dobrodružství dvacátého století. Obšírného tématu, dotýkajícího se i dvou českých umělců – Richarda Weinera a především Josefa Šímy –, se sice mohl za krátký vyhrazený čas dotknout jen letmo (byť zasvěceně), avšak případný zájemce o hlubší seznámení s Vysokou hrou naštěstí může sáhnout po trojici titulů z nakladatelství Malvern, na jejichž vzniku má Topinka coby překladatel i editor nemalý podíl: Vysoká hra (2017), Vysoká hra – mýtus nenávratného (2018) a Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře (2018, viz probíhající stejnojmennou výstavu ve Valdštejnské jízdárně).

Naopak horkou knižní novinku představili na veletrhu hungarista Evžen Gál, překladatelka Adéla Gálová a literární vědkyně a překladatelka Marta Pató. Útlý svazek nazvaný Chtěl jsem mlčet (Academia 2019), který měla původně překládat již zesnulá Dana Gálová (kterou posléze nahradila dcera Adéla, jejímž otcem je právě Evžen Gál, autor předmluvy), obsahuje dosud neznámé texty proslulého maďarského spisovatele a novináře Sándora Máraiho (1900–1989), nalezené v jeho pozůstalosti – v Maďarsku vyšly roku 2013 – a přibližující jeho pohled na dobu (cca 10 let) po anšlusu. Vydaný rukopis podle Evžena Gála vyplňuje určitou mezeru mezi Máraiho knihami Zpověď a Země, země!, zapříčiněnou tím, že coby představitel maďarského měšťanstva (což je prý pojem oplývající v maďarském kontextu svébytným významem, hovoří se dokonce o tzv. měšťanské literatuře) nechtěl hned po válce obviňovat de facto svou vlastní společenskou vrstvu z podílu na jejím vypuknutí.

V podobně osobním duchu se nesla i beseda s česko-americkým spisovatelem Markem Sloukou (*1958), moderovaná Denisou Novotnou z nakladatelství Prostor, kde vyšly jeho memoáry Daleko v srdci (v originále ovšem nazvané Nobody's Son) v překladu Josefa Moníka (dalšího ohlášeného, leč bohužel nepřítomného hosta). Syn poúnorových emigrantů, žijící již dva roky v Praze, kterého jste možná loni slyšeli diskutovat na Festivalu spisovatelů, se tentokrát obešel bez překladatele a hovořil překvapivě plynulou češtinou – nejspíš i proto, že na Světě knihy vyprávěl především o vlastním životě a o svých rodičích, jejichž osudy se promítly nejen do zmíněných memoárů, ale i do druhé autorovy česky vydané knihy, částečně autobiografického románu Viditelný svět (přeložil Rudolf Pellar, Paseka 2008).

Novým laureátem Ceny Jiřího Theinera se stal překladatel, bohemista a bývalý diplomat Jan Stachowski (*1951), po vůbec prvním držiteli ceny A. S. Jagodzińském druhý takto vyznamenaný Polák. Cenu pojmenovanou po překladateli, novináři a šéfredaktorovi časopisu Index on Censorship Jiřím (Georgi) Theinerovi a udělovanou od roku 2011 osobnostem, které v zahraničí výrazně přispívají k šíření a propagaci české literatury, vyhlašuje Svět knihy – společnost Svaz českých knihkupců a nakladatelů a je spojena s finanční prémií 30 tisíc korun. V rozhovoru s Davidem Vaughanem Stachowski při této příležitosti citoval slova oceňovaného polského básníka a překladatele Ryszarda Kapuścińského: „Překlad objevuje čtenáři nový svět, objasňuje jej, přibližuje, poskytuje mu možnost v něm pobývat, a takto způsobí, že se stává součástí čtenářovy osobní zkušenosti.“ A za sebe skromně dodal: „Rád bych věřil, že moje překladatelská činnost aspoň kapánek přispěla k onomu objevování přibližování české literatury polské čtenářské obci.“

Překládání se věnuje i básník Petr Borkovec (*1970), který na Světě knihy představil svou nejnovější sbírku Herbář k čemusi horšímu (Fra 2018), vyznačující se mj. dosti neobvyklou koncepcí a nominovanou letos na Literu za poezii, a tak trochu i nepřítomného Ivana Wernische, který tuto cenu nakonec získal (za sbírku Pernambuco) a s nímž Borkovce pojí četné vazby, jejichž nejviditelnějším projevem se stala básnická sbírka pojmenovaná Wernisch z roku 2015 (jednalo se vlastně o druhé, rozšířené vydání knihy Milostné básně). Ačkoliv prý není vášnivým čtenářem Wernische, dokázal několika slovy vystihnout podstatné znaky jeho psaní. Na autorovi, v němž dle vlastních slov tak trochu hledal svého nepřítomného otce, jej přitahovala mj. lehkomyslnost, zlodějství („mně připadá, že on je vždycky jednou nohou v něčem podezřelém“), uvolněný vztah k vlastnímu dílu či schopnost nechat být dosažené a jít jinam.

 

Reportáž z předchozího dne najdete ZDE.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB