Držitelka Litery za prózu Pavla Horáková: Fascinují mě profesionalismy


Spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková napsala svůj první román pro dospělé čtenáře Teorie podivnosti (nakladatelství Argo), za který právě dostala cenu Magnesia Litera za prózu. Při této mimořádné příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který s ní vyšel v posledním loňském čísle Literárních novin. Hrdinkou jejího románu je pětatřicetiletá intelektuálka se slabostí pro vztahově neperspektivní muže, která „překypuje nápady a na všechno má teorie“.

Pavla Horáková. Foto: Profimedia

 

Jak dlouho jste na románu Teorie podivnosti pracovala a jak se rodila jeho hlavní hrdinka a vypravěčka – mladá vědkyně Ada Sabová z Ústavu mezioborových studií člověka? 

Od usednutí k práci k odeslání rukopisu uběhl rok. Nepsala jsem každý den, protože mám ještě rozhlas, překládání, redigování a další pracovní závazky. Díky visegrádskému stipendiu jsem pak vloni na podzim mohla tři měsíce soustředěně škrtat. Jinak poznámky jsem si zapisovala průběžně mnoho let, nejstarší pocházejí ještě ze studií, události ze Šumperska jsem střádala od roku 2002. Vždycky jsem chtěla napsat knihu z ženského hlediska, jaké to je být dnes člověkem ženského rodu, a zároveň v ní zachytit podivnosti, kterými svět oplývá. Z toho přirozeně vyplynulo, že Ada, jejíž jméno odkazuje k Adě Lovelaceové, bude vědkyně a zkoumání věcí mezi nebem a zemí bude mít v popisu práce.

 

Musím se přiznat, že mi tahle pětatřicetiletá akademička k srdci příliš nepřirostla – pominu-li její volnější mravy, unavovala mne především její až obsesivní potřeba analyzovat všechno, co jí přijde do cesty.

Ada pracuje s hypotézou, že sympatie jsou vždy vzájemné, možná by to cítila stejně. V pětatřiceti má za sebou tři vážné vztahy, z nichž pouze jeden ukončila ona, a během knihy zažije jeden úlet a nakonec se osudově zamiluje. Čekala jsem, že v době internetových seznamek a tinderů mi bude vyčítáno, že moje hrdinka je nerealisticky cudná a upjatá. Nemluvě o tom, že kdyby byla muž, nikoho by její morální profil nenapadlo zkoumat. Ada je badatelka, fascinuje ji pozorovat svět a hledat a nacházet principy za jevy. Tento svět plný zázraků je pro ni laboratoř s nepřetržitým provozem a Ada si v tomto ohledu tak trochu nosí práci domů.

 

Podstatnou roli hrají v životě vaší hrdinky sny. Také z nich čerpáte inspiraci?

Sny jsou přímá linka do nevědomí, individuálního i kolektivního, a dozvídáme se z nich o sobě podstatné informace. Jsem přesvědčená, že ze symbolického jazyka snů vzešlo umění. Interpretovat sny je jako interpretovat umělecká díla. Nepracovat s nimi by bylo mrhání materiálem, který sám přichází shůry.

 

Pavla Horáková: Teorie podivnostiDěj románu se odehrává mimo jiné v akademickém prostředí a také jazyk vaší hrdinky je do značné míry vědecký, exaktní. Je tento svět něčím blízký – nebo naopak protivný – i vám osobně?

Miluju přesné vyjadřování, fascinují mě profesionalismy. Ráda poslouchám rozhovory třeba stavbyvedoucích nebo krejčích. Oborová slovní zásoba člověku rozšíří rozhled a zpřesní myšlení. Čím bohatší pojmový aparát, tím lépe můžete skutečnost uchopit. Jinak terminologický jazyk je v knize používán částečně v nadsázce, zejména v názvech kapitol. V akademickém prostředí jsem nikdy nepracovala, znám ho jen zprostředkovaně. Z vyprávění kamarádů jsem pochopila, že krásnou práci tam lidem ztrpčují malicherné osobní spory a přebujelá administrativa jako všude jinde.

 

Hrdinka opakovaně zavítá rovněž do Českého rozhlasu, kde jste naopak několik let pracovala – a s nímž dosud spolupracujete. Čím je pro vás rozhlas důležitý a kolik dalších autobiografických motivů v knize najdeme? 

S rozhlasem jsem tak či onak spojená od svých deseti let, kdy jsem začala chodit do Dismanova souboru. V zahraničním vysílání jsem se naučila profesionálně používat psanou angličtinu a získala schopnost napsat text o libovolném tématu v šibeniční lhůtě a přesném rozsahu. Vltava mi dala Polní poštu, z níž vznikly oba „Befely“. Díky psaní reportáží jsem poznala spoustu lidí, pracovišť a témat. Několik výzkumů v Adině ústavu vychází ze skutečných bádání, o nichž jsem natáčela pořady přímo v budově na Legerově ulici, kde Ada pracuje. Z mého života je třeba historka s F. L. Věkem, vyčarovaná zmrzlina a mravenci v rychlovarné konvici. Jinak vedlejší postavy jsou poskládané z povah a příhod lidí, kteří se mi mihli životem, hlavní se nepodobají nikomu. 

 

Napříč celým vyprávěním se objevují zprávy o podivných událostech v „šumpersko-bruntálsko-jesenickém trojúhelníku“. Dotyčný leitmotiv, dráždící od počátku čtenářovu zvědavost, ovšem nakonec necháváte tak trochu vyšumět do ztracena... 

V závěru knihy se Ada do toho kraje vydá a pochopí, že se jedná o stejný jev, který pozoruje v Praze a který bychom mohli nazvat genius loci. Počátek té zákonitosti nachází v minulosti a zapadá jí do jejích teorií podivnosti světa.

 

K žánru sci-fi směřuje i samotná zápletka. Zajímáte se o něj hlouběji, nebo jste se při psaní svého románu zkrátka jen nechtěla nechat svazovat realitou? 

Fantastiku až na výjimky nemám ráda, přeložila jsem a redigovala slušnou řadu titulů, které mě nebavily a už je odmítám. To, co se v knize řekněme vymyká běžné lidské zkušenosti, neodporuje vědeckým poznatkům ze subatomárního světa a zároveň učení duchovních mistrů. Ada je nadaná jistým darem zření a pokouší se o skloubení těchto zdánlivě vzdálených sfér lidského myšlení.

 

Mezi specifické rysy vaší prózy patří i netradiční otevřenost v zobrazování fyziologických procesů v lidském organismu. Proč taková míra naturalističnosti? 

Lidé chodí na záchod, dokonce i ženy, a ženy navíc menstruují. Tyto součásti života jsou ovšem v knize zmiňovány jen okrajově a spíše v eufemismech. Naturalistický, byť humorně, je snad jen popis Bristolské tabulky stolice, což je lékařská pomůcka, která mě kdysi natolik fascinovala, že jsem se ji rozhodla literárně zpopularizovat. Výborně mi posloužila k podtržení kontrastu vysokého a nízkého. Ada se zabývá vznešenými tématy a pak na ulici šlápne do lejna. Její duch se vznáší ke hvězdám, ale přitom vězí v pozemském těle. Vtělenost jako úděl člověka na zemi je jedním z hlavních motivů knihy: tělo jako uživatelské rozhraní, díky němuž zakoušíme vnější svět i vnitřní hnutí. I to, jak se v těle i tváři obrážejí duchovní vlastnosti člověka. 

 

Svůj příběh jste sice zasadila do současné Prahy, ale mnohé v něm prozrazuje váš zájem o historii metropole. Neláká vás napsat historický pražský román?

Mám rozpracovaný román, který se odehrává na moravském Slovácku počátku minulého století, a další, který se odehrává sice v Praze, ale lokalita není tak podstatná jako u Teorie podivnosti. Pragensiální témata a záhady jsem si odbyla v prvním a hlavně třetím dílu trilogie Hrobaříků. Tam pracuju s podobnou nadčasovou „magií“ konkrétních pražských zákoutí. 

 

V roce 2018 už vám jedna próza vyšla, a sice novela Johana, kterou jste napsala společně s Alenou Scheinostovou a se Zuzanou Dostálovou. Co vás svedlo dohromady nad jejím rukopisem?

Facebookové přátelství a společný smysl pro humor. A také spolupráce na Povídkách ze zdi, které na Facebooku organizuje Zuzana Dostálová. Několikrát jsme se my tři sešly nad společnou štafetovou povídkou a zjistily, že na sebe takzvaně „slyšíme“, že se můžeme spolehnout, že žádná z nás krkolomně nevybočí ze syžetu, aby na sebe upozornila, že navzájem ctíme svou práci. Johana je takový košatý výhonek Povídek ze zdi.

 

Jste také překladatelka z angličtiny a srbštiny. Panuje mezi překladateli opravdu řevnivost, jak tvrdí jedna z románových postav?

V poslední době naopak panuje velká spolupráce a vzájemná podpora a kolegialita, zejména ve facebookových skupinách. Ale překladatelé dokážou být velmi kousaví, když u kolegy najdou chybu. Navíc se na překladatelskou obec lepí různí chytrolíni, kteří sami nic přeložit nedovedou, ale bedlivě číhají, kdy se některý z mistrů tesařů utne, aby to mohli rozmáznout.

 

„Písmo a veškerá záznamová technika dokážou zprostředkovat kontakt lidí, kteří se v čase minuli. Dokážou přelstít smrt.“ Byl tohle jeden z důvodů, proč vznikl pořad Polní pošta, který pro Vltavu připravujete spolu s Jiřím Kamenem a k němuž jste právě vydali již druhou knižní publikaci, nazvanou Zum Befehl, pane lajtnant

Pro mě to určitě byl způsob, jak zpřítomnit něco, co se stalo před mnoha lety. Dostat myšlenky a emoce tehdejších lidí znovu do veřejného prostoru. Za motto knihy Zum Befehl, pane lajtnant jsme zvolili větu z memoárů jednoho legionáře: „Vyjdou-li moje paměti někdy tiskem, doufám, že je někdo zase ze svých pamětí doplní…“ A přesně to jsme udělali. Splnili jsme mu jeho přání, sice až po sto letech, ale to z hlediska věčnosti nehraje roli.

 

Pavla Horáková (*1974) vystudovala překladatelství a tlumočnictví a serbistiku na FF UK, vedle překládání ze srbštiny a angličtiny připravuje pořady pro ČRo 3 – Vltava. Je autorkou trilogie detektivních příběhů pro mládež (Tajemství Hrobaříků, 2010; Hrobaříci v podzámčí, 2011; Hrobaříci a Hrobaři, 2012), spolu s Jiřím Kamenem připravila již dvě knižní publikace spjaté s vltavským pořadem Polní pošta (Přišel befel od císaře pána, 2015; Zum Befehl, pane lajtnant, 2018), společně se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala novelu Johana (2018) a nedávno jí v nakladatelství Argo vyšel román Teorie podivnosti.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB